Zobrazují se příspěvky se štítkemblogerky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemblogerky. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 18. ledna 2024

Led(n)ové dny

Nudíte se? Vyprdněte se na medvídka mývala a pořiďte si děti. Nejlíp rovnou čtyři. A pošlete je do školy. To je pak teprve zábava!

Michal postoupil na další level v nošení rovnátek. K horním dostal dolní a destičku. Už druhý den jsem objednávala úpravu destičky. Dva dny po opravě se mu vycvakl drátek. A večer po opravě znova. Tak si ke skoro sedmi tisícům za rovnátka připočtěte čtyři cesty do Blanska a máte rovné zuby za všechny prachy. 

Michal končí základku a chce za Markem na gympl. Nebo asi nechce, ale neví, kam chce. Nechce na intr a nechce jezdit do PV. Takže půjde dělat přijímačky na gympl. Na gymplu už dávno nekladou důraz na známky ze základky, protože všichni ví, jak se liší hodnocení škol a různých učitelů, takže známky ze základky dělají 40% bodů. Což je vlastně sakra moc.

Abych chlapečkovi pomohla, vydala jsem se ve škole za panem nejvrchnějším. No že já jsem si to zase neodpustila. Ne, že jsem mu nepomohla, ještě jsem mu asi uškodila. (Ale tak třeba pan nejvrchnější chápe, že chudák děcko nemůže za svou šílenou matku, co byste chtěli, je to učitelka a navíc blogerka.) Někdo kvůli adrenalinu skáče padákem z letadla, mě stačí jednání s panem ředitelem. Kdybych chtěla shrnout průběh jednání, nestačily by mi tři články. Takže si odnáším jednu památnou větu: "Však já vím, co si o naší škole myslíte, z těch vašich komentářů, které já ale nečtu."

Jo, víte, co nadstandardního jsem po něm chtěla? Přečíst si školní řád. Hele, v naší škole je to téměř tajný dokument a větu ze školského zákona, že školní řád umístí ředitel na přístupném místě ve škole si evidentně různí lidé můžou vykládat různě. A pak vám ještě paní zástupkyně dá dobrou radu, jak si můžete ten padesátistránkový (nebo kolik to má stránek) dokument půjčit ze třídy během třídních schůzek a prostudovat si ho na chodbě. Tak vážení, jestli toto není bizár, tak já už nevím. Jednadvacáté století, kdy mají všechny školy všechny přístupné dokumenty na webových stránkách, do naší obce prostě nedorazilo.

No a teď ten můj blog. Nikdo ho nečte, ale všichni ho čtou a všichni ví, co tam je. Dovolila jsem si napsat něco o stupních ve škole! A taky, že někdo má něco na háku. Je to něco, za co bych se měla omluvit? Je to vůbec urážka? Vadí vám, když o vás někdo řekne, že máte něco na háku? Já bych to třeba chtěla umět a nevím, jestli někomu prospělo, že já nemám věci na háku a že furt všechno řeším. Však kdybych dění ve škole, ve farnosti a v obci přehlížela jako ostatní a nepsala o tom na blogu, tak bych sobě (a evidentně i jiným) ušetřila dost stresu. Nevím. Možná si to dám jako novoroční předsevzetí: měj to na háku!

Konečně jsme spáchali rodinný výlet do Ikea, ale naprosto mě to emocionálně neuspokojilo. Ani ty kuličky mi nechutnaly tak, jako když je uvařím doma. Ale děti si koupily, co potřebovaly, a já si dala aspoň bezedné kafe.

Jo, a konečně jsme měli školní besídku! To nemůžu vynechat, jé, to by mě ty dobré duše, co pak panu řediteli říkají ty komentáře, které on nečte, neodpustily! No vidíte, a jestlipak mu taky řeknete, že Veselá napsala, že jí vůbec nevadilo, že vánoční besídka byla po Vánocích! A že se jí besídka líbila. A že kdyby byla fakt zlá, tak napíše o všech drbech, které se k ní donesly, ale že je nenapsala. Tož to je na blogu takové blbé, že nikdo neocení, co nenapíšete :-P

Nejvíc se mi líbila scénka o kůzlátkách, no a zase: byli lidi, co je to nebavilo, protože to bylo dlouhé. Mě zas nebavilo vystoupení ZUŠ, protože už jsem to slyšela, ale zase kamarádka mi říkala, že ZUŠ byla nejlepší. No prostě, sto lidí, sto názorů, a nemusíme se kvůli tomu na sebe zlobit. No a samozřejmě si myslím, že měli zapojit i druhý stupeň, protože ty starší děcka těm besídkám dodávají úplně jiné grády. Tomu, jak osmá třída NEMÁ TALENT!, tomu se směju ještě teď. 

Jo, a Magdí hrála druhákům mezihry na flétnu a dvakrát to zahrála blbě. Abyste taky neřekli, že o chybách svých dětí nepíšu! Píšu. A budu psát dál. A jestli se smějete, je to dobře. I když se třeba smějete mě. S tím já dokážu žít. Smíchu zdar!

Upozornění: v tomto článku bylo použito velké množství ironie a sarkasmu.

Jedna opravdu kvalitní fotka z besídky. 5. třída.



pondělí 17. října 2022

Vítejte na mém dobře utajeném blogu

 Samozřejmě, nikdy jsem neměla zájem mít tajný blog. Na začátku byla vize zcela opačná a já psala a fotila velmi korektně. Ovšem, když po pár letech měly blogové příspěvky pořád jen desítku shlédnutí, dovolila jsem si ubrat z korektnosti a přidat na upřímnosti. Koneckonců, psala jsem pro sebe a pro pár známých, tak co. A hele - najednou se okruh čtenářů rozšířil. A zírám, jakým směrem. 

První šok jsem měla na konci června, kdy se k objevu a čtení blogu přiznaly dvě kolegyně. Samozřejmě to byly ty dvě, o kterých jsem zde psala ne úplně nejlíp. Na druhou stranu - já jsem upřímná zde i v životě a nemám problém jim potvrdit do očí, že jejich způsob předávání informací mě fakt vytáčel. A jinak dobrý, holky, fakt. Pochybuju, že blog čtou pravidelně, přece jen - můj život, to jsou jen kytky, zahrádka,  úroda, nemoci, děti - prostě nuda, nuda. A ten poslední článek, o tom, jak jsem si koupila novou troubu? No promiňte - to zaujalo snad jen naši Šárku, kterou zřejmě podobný nákup taky brzy čeká. 

A teď druhý šok. Nečekaně moc čtenářů u příspěvku o volbách. Tuším, že si článek posílají naši staronoví zastupitelé. No co už, neměla jsem příležitost říct jim svůj názor do očí, vlastně jsem ráda, že ho už znají. A nebojím se, že to změní jejich názor na mě, protože - co si budem, horší už to nebude.

A na závěr prý blog objevili někteří naši farníci. Tam snad taky žádné překvapení není, ne? Svými názory na farní tábory, noci kostelů a průvody Božího těla přede mší s Eucharistií vzadu jsem se netajila. Možná jsem to nemusela psát na veřejný blog, na druhou stranu, u nás ve farnosti bohužel není prostor pro konstruktivní diskuzi, natož pro případnou kritiku. A jestli si někdo myslí, že je možné, že všichni farníci budou se vším spokojení, tak je prostě naivní. Lidi jsou různí a snad ani nejde, aby se všem líbily stejné věci. 

Včera jsem strávila večer tím, že jsem znova četla všechny články a přemýšlela, jestli jsem se někoho nedotkla, někoho neurazila. Vážně jsem to neměla v úmyslu, na druhou stranu - jak říkala maminka - kdo se cítí, ten se vtípí - a to už není můj problém. Jestli můj nudný blog chcete číst dál, budu jenom ráda. Každý čtenář mě přibližuje k cíli stát se skutečnou influencerkou, která nemusí chodit do práce a žije jen z reklamy. Jednoho dne vám poděkuju. 

Přidávám naprosto nesouvisející fotky podzimu.



pondělí 8. března 2021

Kdeže ty milé blogy jsou

Svět blogů jsem objevila před nějakými dvanácti roky.
První byla sar. Tu jsem znala z diskuzního fóra na Livingu
(víte, milé děti, v pravěku českého internetu jsem místo
Facebooku, Instagramu a Pinterestu měla jen tady ta diskuzní fóra.)
Takže Šárka byla první, kterou jsem našla, když Living začal skomírat
a diskutující se přesunuli na své stránky a pak na blogy.
A z jejího blogu jsem se dostala k dalším a dalším.
 
A když mi někdo dovolí přes blog nahlédnout do svého života,
tak se stane součástí mého života.
Prožívám jeho radosti a starosti, sleduju proměny jeho domu a jak mu rostou děti...
a vždycky mě velice zasáhne,
když blog skončí.
 
Víte, já jsem velice konzervativní člověk.
Stále bydlím v domě, kam mě před čtyřiceti lety přivezli z porodnice.
Svoje nejlepší kamarádky znám od školky, maximálně od vysoké.
Vzala jsem si za muže svoji první vážnou známost.
A blogerky, které čtu, neopouštím.
A nechci, aby ony opouštěly mě.
 
Kam jste odešly, milé dámy?
Proč už nepíšete?
Co se dál děje s vaším životem?
Jak  teď vypadají vaše domovy?
Jak rostou vaše děti?
Co to znamená, že "už jsem všechno napsala" "teď už by to bylo pořád dokola"?
To mi přece vůbec nevadí!
 
No jo, vím, že pláču na špatném hrobě.
Ale musela jsem si postesknout.
Drahé přítelkyně, doufám, že se vám daří dobře. Zamáčknu slzu a zavzpomínám. 
Bylo mi s vámi fajn.
 
První, kdo přestal blogovat a kdo mi fakt chybí, byla Markéta Baletková. Její fotky byly úžasné.

 
U nás na kopečku
Včera oznámila konec blogu i Monika z U nás na kopečku.  

Šárka z blogu Ma maison blanche byla jedna z prvních, koho jsem sledovala.

   


Sandra svůj blog oficiálně neuzavřela, ale už nepíše. Její koláže jsem milovala.
 
A čí blog nejvíc chybí vám?
Chcete být blogerkou až do smrti, nebo taky skončíte, až budete mít pocit, že není o čem psát?
Nebo si taky myslíte, že blogy jsou překonané a stěhujete se na Instagram?

Já vás za sebe můžu uklidnit (nebo možná vyděsit): 
moje ukecané já se nadále plánuje roztahovat i ve virtuálním světě blogů.
Mně se tady totiž líbí.