Nudíte se? Vyprdněte se na medvídka mývala a pořiďte si děti. Nejlíp rovnou čtyři. A pošlete je do školy. To je pak teprve zábava!
Michal postoupil na další level v nošení rovnátek. K horním dostal dolní a destičku. Už druhý den jsem objednávala úpravu destičky. Dva dny po opravě se mu vycvakl drátek. A večer po opravě znova. Tak si ke skoro sedmi tisícům za rovnátka připočtěte čtyři cesty do Blanska a máte rovné zuby za všechny prachy.
Michal končí základku a chce za Markem na gympl. Nebo asi nechce, ale neví, kam chce. Nechce na intr a nechce jezdit do PV. Takže půjde dělat přijímačky na gympl. Na gymplu už dávno nekladou důraz na známky ze základky, protože všichni ví, jak se liší hodnocení škol a různých učitelů, takže známky ze základky dělají 40% bodů. Což je vlastně sakra moc.
Abych chlapečkovi pomohla, vydala jsem se ve škole za panem nejvrchnějším. No že já jsem si to zase neodpustila. Ne, že jsem mu nepomohla, ještě jsem mu asi uškodila. (Ale tak třeba pan nejvrchnější chápe, že chudák děcko nemůže za svou šílenou matku, co byste chtěli, je to učitelka a navíc blogerka.) Někdo kvůli adrenalinu skáče padákem z letadla, mě stačí jednání s panem ředitelem. Kdybych chtěla shrnout průběh jednání, nestačily by mi tři články. Takže si odnáším jednu památnou větu: "Však já vím, co si o naší škole myslíte, z těch vašich komentářů, které já ale nečtu."
Jo, víte, co nadstandardního jsem po něm chtěla? Přečíst si školní řád. Hele, v naší škole je to téměř tajný dokument a větu ze školského zákona, že školní řád umístí ředitel na přístupném místě ve škole si evidentně různí lidé můžou vykládat různě. A pak vám ještě paní zástupkyně dá dobrou radu, jak si můžete ten padesátistránkový (nebo kolik to má stránek) dokument půjčit ze třídy během třídních schůzek a prostudovat si ho na chodbě. Tak vážení, jestli toto není bizár, tak já už nevím. Jednadvacáté století, kdy mají všechny školy všechny přístupné dokumenty na webových stránkách, do naší obce prostě nedorazilo.
No a teď ten můj blog. Nikdo ho nečte, ale všichni ho čtou a všichni ví, co tam je. Dovolila jsem si napsat něco o stupních ve škole! A taky, že někdo má něco na háku. Je to něco, za co bych se měla omluvit? Je to vůbec urážka? Vadí vám, když o vás někdo řekne, že máte něco na háku? Já bych to třeba chtěla umět a nevím, jestli někomu prospělo, že já nemám věci na háku a že furt všechno řeším. Však kdybych dění ve škole, ve farnosti a v obci přehlížela jako ostatní a nepsala o tom na blogu, tak bych sobě (a evidentně i jiným) ušetřila dost stresu. Nevím. Možná si to dám jako novoroční předsevzetí: měj to na háku!
Konečně jsme spáchali rodinný výlet do Ikea, ale naprosto mě to emocionálně neuspokojilo. Ani ty kuličky mi nechutnaly tak, jako když je uvařím doma. Ale děti si koupily, co potřebovaly, a já si dala aspoň bezedné kafe.
Jo, a konečně jsme měli školní besídku! To nemůžu vynechat, jé, to by mě ty dobré duše, co pak panu řediteli říkají ty komentáře, které on nečte, neodpustily! No vidíte, a jestlipak mu taky řeknete, že Veselá napsala, že jí vůbec nevadilo, že vánoční besídka byla po Vánocích! A že se jí besídka líbila. A že kdyby byla fakt zlá, tak napíše o všech drbech, které se k ní donesly, ale že je nenapsala. Tož to je na blogu takové blbé, že nikdo neocení, co nenapíšete :-P
Nejvíc se mi líbila scénka o kůzlátkách, no a zase: byli lidi, co je to nebavilo, protože to bylo dlouhé. Mě zas nebavilo vystoupení ZUŠ, protože už jsem to slyšela, ale zase kamarádka mi říkala, že ZUŠ byla nejlepší. No prostě, sto lidí, sto názorů, a nemusíme se kvůli tomu na sebe zlobit. No a samozřejmě si myslím, že měli zapojit i druhý stupeň, protože ty starší děcka těm besídkám dodávají úplně jiné grády. Tomu, jak osmá třída NEMÁ TALENT!, tomu se směju ještě teď.
Jo, a Magdí hrála druhákům mezihry na flétnu a dvakrát to zahrála blbě. Abyste taky neřekli, že o chybách svých dětí nepíšu! Píšu. A budu psát dál. A jestli se smějete, je to dobře. I když se třeba smějete mě. S tím já dokážu žít. Smíchu zdar!
Upozornění: v tomto článku bylo použito velké množství ironie a sarkasmu.





