Víkend za námi

Tak jsme to zvládli. Já jsem to zvládla!

V sobotu uvařit a uklidit a pak hodinu vyplňovat a balit dětem knížečky a růžence na památku na slavnost.

(Bohužel jsem si to zapomněla vyfotit. Moc pěkně to vypadalo. ) 

(Pak ještě vyplet jeden záhon. Venku bylo tak akorát a já neodolala. Miluju ten velice uspokojivý pocit z pohledu na nakypřenou půdu a rovné řádky zeleniny.)

Pak mě drahý hodil do Žďárné do kostela. Měla jsem trochu obavu, protože letos jdou k prvnímu přijímání dva ročníky a čtvrťáky učila moje švagrová Blanka a úplně se neshodneme, ale Blanka tam nebyla, tak jsme to nachystali podle mě a Blanka už to tak nechala. 

Jejich farář je mnohem víc v klidu než náš, vlastně je úplně na pohodu. A kostel se nezdobí, nemají žádné holubičky a žádné břízy a žádné zdržování, za hodinu bylo hotovo. Tak jsem šla k Lence, ta byla taky úplně v pohodě, žádné stresy (proč jenom já furt tak vyšiluju?), uvařila kávu, nachystala koláč a kremrole a chlebíčky a já během jídla namotala dva věnečky, jeden Ivetce a druhý Emilce, jde mi to, až přestanu učit, otevřu si věnečkovou manufakturu. (Kecám, baví mě tak dva věnečky za týden.) Ještě jsem jí pomohla nazdobit svíčku a jela jsem autobusem domů. 

A v tom je výhoda, když jste jenom katechetka a už ne matka prvokomunikanta: doma se osprchujete a padnete do postele. 

Ráno jsme celá rodina překvapivě přijeli včas. A všechno klaplo, jak mělo, děti byly krásné, šikovné, dostala jsem krásnou kytku a rozdala dárečky a Blanka nachystala s matkama venku malou hostinu a dali jsme si koláčky a bylo to dobré. 

Doma jsem rychle nachystala oběd dědovi a jeli jsme na druhou slávu - na křtiny mojí nejmladší neteře, malé Leonky. 

Po křtinách následovala hostina, jak má být. A spousta povídání a pití a mlsání.

Takže víkend to byl povedený, ale náročný a já jsem zase úplně mrtvá. 

Ještě dnes jsme se ve škole fotili a odpoledne jsme se staršími dělali sportovní odpoledne pro družinu. Ale pro mě teda lepší, než normální tělocvik. 

I to počasí se vyjasnilo a oteplilo. 

Jak jsem se na květen těšila, tak jsem nejšťastnější, že je za námi. Byl teda extrémně výživný. A zas doufám, že červen bude klidnější, teplejší a příjemnější. 

Ještěže ta naděje nám vždycky zbývá! 

Jak sníst celého slona

Moji momentální situaci velmi dobře popisuje tohle moudro, na které jsem kdesi nedávno narazila:

Víte, jak sníst celého slona?

Přece po kouskách.

A to je teď můj život: jak zvládnout všechny ty věci, co se na mě valí? 

Po kouskách. 

A to jsou ty kousky:

v pondělí ráno jet do školy na kole, abych mohla odpoledne jet s kluky v rámci tělocviku na cyklistický výlet. To byl teda nápad, jela jsem furt poslední a domů jsem dorazila úplně vyřízená. Dvacet kilometrů za hodinu a půl, to vůbec není moje rychlost.

To jsou oni, cyklisti. Museli mít helmu, ale jeden ji měl stejně uvázanou na řídítkách, jeden vůbec a dva měli helmu na motorku. Prý jinou nemají. 

V úterý jsem konečně začala psát žádost o grant, která se měla odeslat do pátku. 

Odpoledne u kadeřnice. Fakt si to rozhodla sama! 

Předtím. 

Potom. 

A večer ještě doučování středoškolské chemie. 

Ve středu "strašná středa" , pokračování psaní žádosti a večer koncert ZUŠ. Všechny naše děti, poprvé a naposledy, protože Marek končí. 

Jejich učitel trubky to má na háku. Michal bavil celé obecenstvo a Markovi se neozvaly tři tóny po sobě, znervózněl, ztratil se v notách a zahrál jen první a poslední část. Ale nesl to statečně. Magdí má skvělou ucitelku a vystoupení bez chyby. 

Všichni naši muzikanti. A naši kluci největší muzikanti ze všech. 

Ve čtvrtek celý den psaní žádosti, teda kromě dvou hodin, které jsem odpoledne prospala, protože jsem únavou odpadla, a večer mše, protože Slavnost Nanebevstoupení. 

V pátek dokončit žádost, zkontrolovat, nechat podepsat a odeslat. Tak jako kdysi na vysoké si říkám - mít ještě nějaký den! Tohle mělo být lepší! No co, co je, to je. 

Poslední náboženství s třeťáky před nedělním přijímáním. To je taková ztracená generace toto, nemám z té jejich přípravy vůbec dobrý pocit. Za celou druhou třídu jsme se potkali třikrát, protože Covid, letos na nás zbylo 20 minut v pátek po obědě, a tam toho moc nenaučíte. No co, ještěže vím, že Bůh je všemohoucí. On si to přebere a doplní. 

Odpoledne ještě doladit obětní průvod, pak dětská mše a Modlitby matek. Náročné pátky. 

Sobota. Uvařit, uklidit, vyprat. A na pět hodin na přípravu. A zítra slavnost a pak jedeme na křtiny. 

Prý potřebuju odjet na dovolenou. Haha, a já už to vidím, jak dva týdny chystám a vařím a peču, pak jedu na týden pryč a pak zas dva týdny dávám domácnost do pořádku. Vidím to jinak: chci být aspoň týden sama doma! 

Ale takhle v sobotu ráno, když děti spí a všude je ticho, se k tomu aspoň trochu blížím. 

Zahradní

Změna tématu.

Zahrádka. 

Jak bylo jaro opožděné, nebylo na zahrádce nic a bum - najednou je zde všechno.

Dokonce už máme poupata na růžích!

V květnu!

U nás neobvyklé.

S tím, jak rostou moje zahrádkářské zkušenosti, tak hlavně nevyšiluju. Na Marka nebyla v zemi oharka, byla o pár dní později a ničemu to nevadilo.

Nemám kopr, ale třeba ještě stihnu dosít. 

Přes zimu se mi ztratila pažitka, ale prý ji můžu odrýt u sousedky. Chybí nám větrem vyvrácená vrba, ale pařez už zase raší. A děda mi přizabil dvě pivoňky: jednu rozšlapal a na druhou uložil popelnici, ale obě se pomalu sbírají - na podzim je přesadím na stavbu, tam je snad nikdo trápit nebude.

Já se tady tak ráda kochám! 

Šeřík mi chtěli pokácet kvůli opravě cesty. Nedám ho! 

Pod šeříkem letos poprvé vykvetly konvalinky od sousedky. 

V pařeništi okurky, ředkvičky i špenát. 

Iberka u terasy. 

Moje stinné zákoutí: srdcovka, pomněnky, kapradí a vrba, co se nedá. 

Velká sláva č. 3

Tak jsme to zvládli, je to za námi, jsem úplně hotová, ale přitom je mi najednou líto, že je to pryč. 

Další z akcí, kde jsem měla přípravy naplánované snad na minuty, abych to všechno stihla, abych na nic nezapomněla. 

Po středečním úklidu jsme si dali pěvecký čtvrtek: v půl páté měla Magdí ještě první koncertík pěveckého sboru a v šest jsme měli v kostele generálku se scholou. Když jsem viděla půlku kostela zarovnanou mikrofony a reproduktory a všude dráty a pak jsem si představila, jak v neděli místo užívání si

 slavnosti budu přebíhat mezi čtením a

 zpíváním, tak jsem to cestou ze zkoušky obrečela.

V pátek jsme ještě jeli pro kytky a nakoupit, já doma rychle uklidila a nasmažila řízky a pak jsme vyrazili na mši a pak na hostinu.

Tady se zase ukázalo, jak jsme dobrá parta matek: hostina krásná, bohatá, matky v pohodě. Děcka něco málo zobly, matky dojedly a uklidily. Pak jsme si postěžovaly, jak je na houby, že v sobotu máme být v kostele už ve dvě odpoledne, že je to strašně brzo a že nic nestihneme - a do toho přišel farář, že musí jet na pohřeb a že to posunul na třetí. No já to říkám pořád, na zázraky nevěřím, já z nich žiju. 

I tak to byl v sobotu fičák: zadělat na koláče, upéct koláče, uvařit guláš, uklidit, uplést dva věnce z buxusu do kostela, ostříhat u sousedky koš buxusu do kostela a když jsem si libovala, jak stíhám, drahý mě přiměl jet s ním do lesa vybrat ty správné břízy ke vchodu kostela. Tak jsem ještě běhala v sukni a jarmilkách mezi kopřivami a vybírala břízy. To jsou situace toto. 

Ve tři s Magdí do kostela. Víc než hodinu se ještě chystali, nacvičovali příchod a odchod a otevírání pusy (fakt, nesmějte se), pak šly děti ke zpovědi a matky zdobit kostel. Domů jsme přišly v šest. 

Večer jsem ještě zdobila svíčky pro Magdiny kamarády a na třikrát pletla věneček do vlasů, než jsem byla spokojená. A když jsem se konečně osprchovala a lehla do postele, úplně jsem cítila, jak mi únavou škube v nohách. Taky to tak máte? 

Zato neděle byla jak malovaná a všechno šlo jak po dratkách, což jsem vůbec nedoufala. Za dvacet minut jsem Magdí žehličkou navlnila vlasy (což mě učily holky z osmé třídy v pátek v hodině dějepisu, zatímco kluci měli sledovat Slavné dny o první válce, a samozřejmě mi vlezla do hodiny ředitelka a nějak to nechápala, proč s žehličkou v ruce namotávám Sofčiny vlasy místo výuky dějepisu). Nazdobila jsem svíčku, obě jsme se s Magdí nalíčily (prostě ta řasenka a trocha růže musela být), oblékli jsme se a strašně nám to slušelo - Magdiny šaty byly akorát. Kluci ve svetrech byli za borce. 

Všechny děti byly krásné a šikovné, mše krásná a slavnostní, já byla všude - ale i tak jsem si to užila. Aj jsem něco vyfotila. Pak jsme se celá rodina furt fotili, šli jsme na oběd na GrillTour, pak jsme zkontrolovali stavbu a doma dál hodovali, jedli, pili a bylo to fajn. 

Děkuju všem zúčastněným a nejvíc tam nahoru, díky díky moc, bylo to krásné. 

A teď už zpátky do normálního života. 

Velké přípravy

 Naše Magdí půjde v neděli k prvnímu svatému přijímání. Je to sice záležitost zcela duchovní, ale tak nějak se k ní přidává oslava zcela světská, v naší farnosti extra velká. Ještě jsem se nerozhodla, jestli jsem za to ráda, nebo mi všechny ty věci kolem vadí.

Absolvuju to už potřetí, takže jsem připravena na všechno. Je to dlouhé, náročné, vždy přijde něco nečekaného a vždycky se něco po... kazí:-) Tak hurá na to. 

Pro mě jako pro matku to znamená spoustu zařizování. Za prvé, slušně obléct celou rodinu. 

Což o to, pořizování dlouhých bílých šatů pro slečnu jsem si užila. Už dlouho dopředu jsem prohledávala internetové bazary a nakonec objednala dvoje krásné šaty ve dvou velikostech: jedny, co se mi strašně líbily, a druhé o velikost větší, aby bylo na výběr. A hádejte, které si vybrala. Ty druhé, samozřejmě, na rozdíl od mého minimalistického cítění ty s výšivkou a pošité perličkami. V pondělí jsem je vyprala a usušila na sluníčku a  v úterý v rámci schopností vyžehlila a překvapivě nespálila (jsem šikovná.) 

Vzhledem k nejasné předpovědi počasí jsme koupily i bílé svetříkové bolerko a bílý kožíšek. A nové bílé balerínky v ohromující velikosti 37. V osmi letech. 

Velký oříšek je obléct kluky. Samozřejmě jsem se ani nesnažila sehnat sako, ale i nákup pěkných padnoucích džínů našim vytáhlým hubeňourům je Mission Imposible. A koupila jsem jim svetry, a je mi jasné, že Marek v něm půjde poprvé a naposled. Má už svůj styl, čti "365 dní v černé mikině s kapucí". A vážně doufám, že jim ty košile od Vánoc nejsou malé. 

Taky já mám nové šaty, přiznávám, nejde ani tak o to, že jsou moje jediné koktejlky deset let staré, jako spíš o to, že moje tělo se jaksi za těch deset let zvětšilo, zatímco šaty - srazily se, to je ono. Vybírala jsem je čtvrt roku a nakonec pořídila pekelně drahé bambusové v Reparádě. No tak aspoň že jsou etické a ekologické. Jsou to přibližně tyto.

Drahý se vypravuje sám, takže očekávám v neděli ráno lamentace, že se do toho svatebního obleku už nenacpe. 

Přípravy kostela nám začínají dnes velkým úklidem. Naštěstí jsem to letos všechno vyřídila napoprvé. Když jsme chystali Marka, chodila jsem od jednotlivých "funkcionářů" farnosti jak v té pohádce o kohoutkovi a slepičce. Každý mi tvrdil, že nic neví a ať jdu za druhým, který taky nic nevěděl. (Po této zkušenosti jsem vypracovala skvělý manuál, takže letos to šlape jedna báseň.) A protože nás je hodně, úklid byl hotový za hodinu. 

Uklízí celá rodina. 

Dole i nahoře i úplně nejvýš. 

Ve čtvrtek večer máme zkoušku se scholou. Normálně jsou matky omluvené (letos jsme dvě), ale máme nějaké sborové absence, takže zpíváme taky. 

V pátek po dětské mši je pro děti hostina na faře. S farářem. Farář zajistí pití, matky jídlo, takže pátek nepátek budu odpoledne smažit řízečky (to je vyzkoušené nejlepší jídlo, lepší než chlebíčky.) Ostatní matky třeba pečou dort, prostě hostina se vším všudy. 

V sobotu ráno upeču malé tvarohové koláče (v našem kraji must have každé slavnosti), pak uviju věnce z buxusu na ambon a na křtitelnici (už potřetí a snad naposled) a ve dvě hodiny musím být v kostele na nácvik a zdobení kostela a zdobení břízek u vchodu. Večer se pak budu pokoušet umotat věneček do vlasů, a až mi to nepůjde, budu strašně nadávat a pak dáme do vlasů tu třpytivou čelenku a bude. 

Slavnost začíná v 9.00, už teď je mi jasné, že nebudu stíhat, budu strašně nervní a budu křičet po dětech. Na Markově přijímání jsem si při oblékání roztrhla jediné tělové silonky a pak na poslední chvíli hledala úplně jiné oblečení, protože červené silonky k červeným šatům úplně neladí. 

U Michala pro změnu Magdí spadla a roztrhla si svoje jediné silonky a musela mít legíny, což celý outfit dost zabilo. 

Aspoň že na oběd jdeme do restaurace. Byla bych i ochotná vstát ráno v půl šesté a smažit řízky, ale nemáme se kam naskládat a ačkoliv jsem měla slíbené tři roky zpátky, že Magďulčino přijímání už bude v novém domě, úplně to neklaplo. 

Teď už jen děkovat za teplé počasí a doufat, že se kostel stihne prohřát na přijatelnou teplotu. A že nás nepotkají žádné nehody. A že to zvládnu všechno pěkně připravit a Magdí za pár let řekne stejně jako před pár dny Marek:

"Já si toho z prvního přijímání moc nepamatuju, ale vím, že to byl takový pěkný den." 

Druhý májový víkend

 Z jarního počasí jsem pořád překvapená. Jako bych přes zimu zapomněla, jak umí být jaro nádherné.

Výhled na víkend nebyl jako obvykle nic moc, vždycky mě čeká hromada restů, úklid, praní, vaření. Ale nakonec dobrý. Prádlo mi uschlo navzdory půldennímu sobotnímu mrholení, dala jsem dům do pořádku a odpoledne jsme strávili na stavbě. Drahý zdil komíny, já kopala a přesívala hlínu a děcka převážně otravovala a požďuchovala se. A pak všichni řešili problémovou úlohu: jak vytáhnout z pětimetrového komína nemagnetickou trubku, která tam spadla.  Nevím, čí nápad nakonec využili, ale vytáhli ji.

Sobotní večer je pak už tradičně o jídle, pití a sledování Peče celá země. (Fandíme Janě, už od prvního dílu, a taky Martině.)

Nedělní dopoledne znamená tradičně mši, vaření oběda a pečení koláče.

Odpoledne jsme pak vyrazili na kolo, konečně, jenom já, Michal a Magdí - Míša má píchlé kolo a Marek s ním zůstal doma. Jeli jsme lesem na Suchý, místní riviéru, kde letos poprvé otevřeli kiosek. Měli jen křupky a pivo, tak jsme si dali obojí. A bylo to výborné. Potkala jsem samozřejmě tři svoje žáky, takže i v neděli jsem si vyslechla "dobrý den paní učitelko" - příště musíme jinam. (Zas ale dobrý, že zdraví, místo aby si odplivnuli, že.) 

Tento týden nás čeká příprava na jednu velkou slavnost - no, jsem připravená, odpočinutá - tak snad to všechno zvládneme. 

Pěkný začátek týdne! 

To by šlo

 Konečně příjemné počasí a zelená exploze v přírodě mi dodaly tolik potřebnou energii.

A tento týden taky konečně jarní program ve škole: v pondělí s devítkou dějepis venku - čili na hřbitově (dvacáté století ohraničené hřbitovní zdí - za ní vzpomínka na umučené v koncentračním táboře, zastřelený ruský partyzán i oběť STB), v úterý v rámci projektu hledání pramene potoka a nádherné čtyři hodiny s mou třídou v lese (a taky sesbíraný pytel odpadků). 

Ve středu výletoexkurze v Brně. Cíl - výstava Tutanchamón - hrobka a poklady. Pěkně normálním spojem, s dvacítkou dětí trochu adrenalin. Ale za mě nejlepší zkušenosti pro děcka z dědiny - cestování v autobuse a v šalině.

Já: "Davide, nechovejte se jako burani."

David: "Ale my JSME burani."

Nejlepší samozřejmě rozchod a všichni do mekáče a do KFC. Neřeším to, pěkně ať je život v rovnováze. 

Tutanchamóna doporučuju, pokud máte rádi Egypt, ale já si radši zajdu do normálního muzea. Nějak mě ty napodobeniny vadily. A systém audioprůvodců vadil i děckám. 

Selfie s rozmazanou třídou.

Se čtvrtkem energie tak nějak dochází, ale je moc pěkně na to, abych celé odpoledne prospala (po čemž ve skutečnosti toužím ve všeho nejvíc.) Ještě zítra přežít pátek a pak.. 

pak se pořádně vyspím. A to chceš! 

 

Hurá, květen!!!

 Můj nejoblíbenější měsíc v roce.

Ovšem, míra vyčerpanosti se pozná i podle toho, že místo "už květen" mám letos "teprve květen." A ještě 43 školních dní. Snad to přežijeme.

V sobotu místo sletu pracovní sobota. Dopoledne úklid a vaření: fakt obdivuju/nechápu všechny, kdo v sobotu neuklízí, u nás je vždycky za celý týden takový binec, že větší úklid je nutnost. Odpoledne konečně zahrádka, záhonky, setí a úprava zahrádky u stavby. Drahý vymyslel a vyrobil velké síto a přesili jsme část hlíny (ano, čti zase jsme vytáhli ty už zasazené keře, odebrali jsme hlínu, přesili a zasadili zpátky.)

Na večer byly původně čarodějnické plány, ale nakonec jsme byli tak unavení, že se nám nic nechtělo. Špekáčky jsem opekla na pánvi a Magdalenčinu čarodějnici Michal postavil na minihranici na zahradě, polil benzínem a zapálil - bylo to nejrychlejší a nejpunkovější pálení čarodějnic, co jsem zažila. Ale děti nadšené. Všechny. 

V neděli výlet. Taky konečně. Nakonec jsme vybrali ZOO v Brně, abychom se ujistili, že to není moc pěkná ZOO, mají tam obrovský kopec a málo zvířat. Ale zároveň tam probíhal Den přírodních věd s místní chemickou školou a to bylo super, hlavně chemické představení. Připomnělo mi to staré dobré časy olomouckého Vědeckého jarmarku a taky chuť předat dětem ve škole lásku k vědě. Takové milé nakopnutí to bylo. A s našima puberťákama jsem strašně šťastná, když jsme někde všichni spolu, kdoví, za jak dlouho se vzepřou. 

Vzadu medvěd. 

Stihli jsme i návštěvu u tety a rychlonákup v hobby marketu, ze kterého jsem byla nejšťastnější - chyběla mi cibulka, kterou tam měli za třicet korun ve slevě, a muškáty měli v akci - ty moje ubohé přezimované minulý týden definitivně dorazily mšice. 

Dnes zase pěkně a zase na zahradě. A stejně jako loni se cítím jako v jiném světě. Po dlouhé hnusné zimě konečně teplo, zeleno... a svět se zdá v pořádku. Snad to vydrží.