A je to tady

 Ty dny, kdy vstávám do světla, i když vstávám brzy. Rána plná ptačího zpěvu. Stromy v té nejkrásnější zelené. Čas kopretin, pivoněk a rebarborových koláčů. (Konec poezie, následuje realita.)

Tento týden byl strašný, navzdory nádheře kolem. Už v pondělí jsem se pěkně uhnala, když jsem celé dopoledne prala a uklízela a celé odpoledne makala na zahradě. Další dny už dopoledne v práci, v úterý dokončit na zahradě, co se nestihlo. Ve středu po práci s Miri na kontrolu na ORL, pak rychle něco doma, večer ještě schůze (nechápu, jak jsem kdysi mohla být členem až pěti různých rad, toho času a času!!) Ve čtvrtek brzy ráno s děckama do Brna na akci (největší faily: koupila jsem omylem o jízdenku míň, takže Áňa jela načerno, naštěstí k nám ve vlaku průvodčí vůbec nedošel, nevzala jsem si svačinu a měla jsem fakt hlad, odešli jsme dřív, aby byly holky včas na další školní akci, ale Lucka si na schodech při spěchu zvrtla kotník a vlak měl stejně půl hodiny zpoždění.) Dojela jsem domů, rychle něco snědla a pak rychle Magdí na koncert. Ta to měla taky dobrý, ze školy doběhla 13.50, 14.05 jí jel autobus na housle, vrátila se 16.45 a 17.00 začínal koncert. Večer už jsme obě padaly na hubu. 

Do toho Mirinčina antibiotika: pro dospěláka jsou časy 6.00, 14.00 a 22.00 úplně na pohodu, ale mrně ráno ještě spí, odpoledne zpravidla taky a večer už zase spí. Takže týden buzení, přesvědčování a pláče. Naštěstí měl Marek tři dny maturitního volna, ve čtvrtek hlídal táta a v pátek onemocněl Michal. (Co to je za matku, co ti řekne: máš teplotu? To je super, budeš hlídat.) V pátek celé dopoledne na nohách, s deváťáky projít trasu na dětský den, dozor na chodbě, naštěstí mi dali v kuchyni oběd s sebou, takže jsem se mohla rozdělit doma s marody. Nakoupit, trochu uklidit, upéct koláč a chleba, večer do kostela a pak konečně odpadnout na gauč k filmu od Ingy Lingström (to je moje guilty pleasure, já vím, ty filmy jsou fakt pitomé, ale pro mě nejlepší mentální odpočinek.)

Tak. A teď si naplánovat víkend tak, abych si fakt odpočinula. Držím si palce.

Něco z Brna.

A něco z koncertu.

Večerní procházka

...zahradou a okolní divočinou.

Na terase je nejlíp.

Za terasou.

Osazeno.

Řádky.

Kvetoucí medvědí česnek. A míříme na zadní zahradu.

Moje rebarbora mizerná.

Sousedovic dycky lepší.

Ekologické sekání trávy. Jenom cestičky.

Jabloň.

Pokus s pěstováním brambor v posečené trávě.

Maliniště.

Takhle kvete u sousedů cesta.

Svah pod domem...

...s pokusem nového osázení.

Ořech.

U sousedky pod dvorkem.

"Jenom tak trochu, vždyť to ani není náš pozemek."

Kéž by to tak dělali všichni.

A zpátky k nám.

Zídka je povedená, že jo?

Maminčin šeřík. 

A maminčin rododendron.

Moje pomněnky. 

A tulipány od Zdeňka. Konečně mají hezké místo

Opravená lavička.

Na závěr. Díky za návštěvu. 

Normalizační pondělí

Sotva jsem si vzpomněla na můj pracovní název uklízecího pondělí z dob mateřské s Magdí, tak mi došlo, že se čtyřmi dětmi a zaměstnáním vlastně úklid není o návratu do normálu. To, co bývalo kdysi normální, je teď nedostižný ideál. Takže dnes se povedlo ideální pondělí!!!!

Po rozlítaném víkendu a týdnu s deštěm bylo fakt potřeba. Ještě když ten víkend začal s Miri na ORL (zánět středního ucha a první antibiotika! Naštěstí se ucho ozvalo během odpoledního spánku a všechno se to během odpoledne i vyřešilo.)

Rozlítaný víkend znamenal strávit sobotní odpoledne na nákupu v Lidlu a nedělní odpoledne na nákupech oblečení a bot. Asi nesnáším nakupování. Může mi někdo vysvětlit, proč troje kalhoty jedné velikosti z jednoho obchodu mi jsou jednou velké, podruhé dobré a potřetí malé? 

Tak dnes teda vyklidnění. Budíček v šest, protože antibiotika - náročný úkol vzbudit ráno mrňouse a přesvědčit ho, že dáme léky, když jeho oblíbená hláška je aktuálně "ale NE." Místo klidné snídaně společná snídaně. A pak už jenom prádlo, prádlo, prádlo: tmavé, světlé, jedno povlečení, druhé povlečení... Dneska mi nestačí ani šňůry ani kolíčky!

K tomu nákup, vaření oběda pro celou rodinu, protože kluci mají kvůli maturitám studijní volno, a odpoledne hurá na zahradu: po deštích ideální den na dělání všeho. Já bych se mohla strhat: protáhnout motyčkou záhonky se zeleninou nebo vyplet pařeniště nebo zasadit celer, pórek nebo kytky? Přesadit konečně kopretiny nebo mulčovat jahody? Ještě to přesazené zalít a mám pocit, že mi upadnou nohy. Uf. Ale té práce hotové! To je pocit k nezaplacení. Takže si jdu dát kafe a nohy nahoru. 

Konečně spláchnutý pyl.

Ha! Můj první domácí celer ze semínka. Jeden z patnácti.

Terapie zahradou

 Za mě neexistuje lepší způsob trávení slunečné jarní soboty než práce na zahradě. Po zimě zase strčit ruce do hlíny a sázet a set a okopávat a rovnat kamení a kochat se tím, co zrovna kvete.

Jednu sobotu jsem věnovala pařeništi: kromě okurek jsem se tam snažila najít místo všem kytičkám z Louky květ - jsem zvědavá, co vyleze, a jestli vyleze všechno, půjdu s tím na trh, protože na to fakt nemám záhony. Ale při nákupu nešlo odolat. Měli všechny ty kytky, co o nich píšou v Naší krásné zahradě a běžně je nekoupíte.

Taky mám zasetou mrkev, petržel, hrášek, saláty a nasázenou cibulku, která zbyla Kamilovi, protože jsem ji nestihla koupit. Zakopala jsem jiřiny i mečíky.

Cibuloviny skoro nic nechcou a každý rok jsou dokonalé. 

Rozrůstají se jak najaté.

A kvetou a kvetou.

Miluju kytky jako pomněnky, co se každý rok objeví jinde.

Záhonky.

Nový záhon. Dá- li Bůh, budou zde plaménky.

Švestka.

Plané tulipány. 

Mahonie za plotem.

Každý rok větší projekt. Letos drahý odkopal kus svahu a buduje větší parkoviště. My s klukama postavili ke svahu kamennou zídku.

Před.

Odbagrováno.

V procesu.

Po.

Detaily.

Ještě bylo v plánu osázet horní zahrádku a svah pod domem, ale je tak strašné sucho, že to nemá smysl. Budu pokračovat, až zaprší!!!