Letní proměny: u Magdalenky

Pokračování z minule, tentokrát míň řečí a víc obrázků. 

K Magdalen jsme přesunuli i křeslo, miluje je, buď tam háčkuje nebo čumí do mobilu.

Obrázky si dala do nových rámečků a vyměnili jsme obývákovou olejomalbu chaloupky za sněženky. 

A hlavně nové knihovny! Akorát ty housle se tam těsně nevejdou.

Ta postel je samozřejmě vždycky takhle dokonale ustlaná:-)

Kytky pokojovky na komodě.

Jediná stará skříň, co tam zbyla. Zřejmě ji natřu.

Je to velmi bílé a velmi svěží.

Akorát ty housle čouhají :-)

Letní proměny: u kluků

 Tahle změna začala už loni, ale nestihla jsem to zdokumentovat. A vyprovokovali to sami chlapci: chtěli fakt velké stoly a u stolů šuplíky na věci. Navzdory tomu, že jsem Markovi říkala, že to bude u té vlhké zdi plesnivět, využil tátovy dobré nálady a společné cesty do Brna a rovnou si tu komodu přivezl z Ikea. Vyhodil (na stavbu) původní sķříňku a sestavil dlouhé stoly. 

Mně se to nelíbilo, protože zbylo málo místa mezi židlemi a komodou. A někdy s tím přišla odvážná myšlenka, že vlastně není potřeba úzká skříň a vedle ní komoda, že by byla mnohem lepší velká skříň, ideálně Pax z Ikea, ve které můžou mít šuplíky na prádlo i ramínka s košilemi a obleky a bundami. Na velkou skříň pochopitelně nebylo místo, ovšem rozdělovací příčku mezi pokoji tvoří stará obýváková skříň, a kdyby se ta vyhodila, tak by místo bylo. 

Nastalo moje oblíbené třídění a minimalizování: prostě jsem musela věci ze tří skříní srovnat do dvou. To se mi docela jednoduše povedlo, hlavně jsem zrušila výstavu porcelánu a skla a udělala tam knihovnu. Půlku skříně určené k likvidaci zabírala televize - ale já jsem si uvědomila, že se na televizi v obýváku stejně dívá jen Magdí (a stejně obvykle na YouTube) a celá rodina akorát na štědrovečerní pohádku - takže se obejdeme bez televize. Stejně odešel tou dobou setop box u staré televize v kuchyni, takže se televize prostě přesunula do kuchyně. 

Původní skříně. Už bez televize. 

Nákup a sestavení skříně by bylo na další článek - naštěstí jsem to sledovala jen z povzdálí. Samozřejmě jsme nemohli jet pro skříň v létě, když byla v akci, ale až na podzim při cestě k doktorovi v Brně. Mezitím jsme si doma od drahého vyslechli "proč, kdy, na co, nechci nic z Ikey", následně si údajně zaměstnanci Ikea vyslechli proslov škaredých slov zakončený "příště si tady tu skříň budu muset i sám vyrábět!" (kdo nakupoval v Ikea podle plánovače, ten pochopí.)

A pak ten stres, co řekne děda, že vyhazujeme další skříň - ale neřekl nic. Dostali jsme jen významné pohledy. 

Takže místo jedné staré skříně z nábytkové sestavy, staré úzké skříně na oblečení a komody přibyla v pokoji velká prostorná hezky uspořádaná skříň, kam se chlapcům vleze všechno - i lyžařské kalhoty a zimní bundy. U Magdí to taky prokouklo, protože jsme záda skříně částečně natřely na bílo a částečně polepily tapetou.

Tahle to pak vypadalo u Magdí. U kluků jsem to nevyfotila.

A tahle proměna mě natolik nadchla, že jsem rovnou naplánovala další. Ve zbytku obývákové sestavy totiž zbyly v podstatě jen knížky a Magdiny věci do školy a tak se daly staré komplikované skříně nahradit jednoduchou policovou knihovnou (překvapivě z Ikea). 

Na začátku prázdnin jsme teda u kluků vymalovali - ano, to bylo to drama s neplánovaným škrábáním zdi. Kontrolu u zubaře využili ke koupi nové židle k počítači pro Michala. A protože drahý odmítl znova jet do Ikea pro nábytek, využila jsem možnost dopravy domů. Za 500,- slušné, když si uvědomím cenu nafty, cestu a pobíhání a hledání ve skladu.

Mezistav u kluků. Stará židle, divně pověšené obrázky. Ale vymalováno na bílo.

Pak jsem projevila velkou dávku trpělivosti, když jsem nechala krabice s knihovnou týden ležet (jeli jsme na tři dny pryč a pak vyřizovali kde co.) A pak konečně přišel ten čas: vyrovnat všechno ze skříní, rozebrat je (ve skutečnosti je Marek rozbil kladivem a děsně si to užíval, úplně ho chápu) (ano, jsme nevděční parchanti a nevážíme si těžkého, tmavého, dřevotřískového nábytku po předcích.)

Chlapci sestavili knihovny a přitom se rozhodli úzké police otočit do svého pokoje, což je super nápad. Pokoj se nám fakt líbí. A hlavně je praktický! A o to šlo. 

Tadá! Velkokapacitní šatní skříň a police. Ve vozíku deky a roznošené oblečení.

Michalův stůl s novou židlí. Dobře pověšené obrazy.

Chlapci jsou už rok vedle sebe a prý dobrý.

Markův stůl.

Dřívější stav u kluků najdete tady. 

A příště od Magdí.

Velký letní úklid

 Co by to bylo za léto, kdybych nepřerovnávala, nepřeorganizovávala a neminimalizovala! Marek mi kdysi vykládal, jak jim do skupinového chatu kamarádka poslala fotku bájné rodinné mandolíny z 19. století, kterou slavně objevili při úklidu před malováním, a Marek jí na to napsal jenom: "Tak to by se u nás nestalo." Jasně že ne, já po těch letech nenacházím ani překvapení v podobě starých holínek nebo pečlivě střežených prázdných krabic. Letos jsem konečně sklep proběhla za deset minut, ometla pavučiny, omrkla těch pár květináčů, kbelíků a hotovo. Ideální stav, aspoň v některých částech domu.

Kouzlo organizace pak spočívá v tom, že každý rok vyhodíte nepotřebné věci a na jejich místo přesunete jiné. Loni jsme do sběrného dvora odvezli autosedačku pro miminka a cestovní postýlku, protože tohle už nikdo nechce, a pro změnu jsme na jejich místo uložili plyšáky ve vakuovacím pytli, protože tyhle nevyhazuj. Letos jsem se s radostí zbavila prastarých koberců, hromady kabelů od bůhvíčeho a samozřejmě kopy textilu. Taky jsem začala minimalizovat svoje zásoby časopisů. Ty se naštěstí dají hezky využít ve školním tvoření a pak při sběru papíru. Nachystala jsem zase slušnou hromadu do swapu, protože co jsme nepotřebovali deset let, to už asi nebudeme potřebovat nikdy, ale úplně to vyhodit je mi líto. A pak je mi teda líto těch domácností, které se těmito krámy zahltí, ale sním o tom, že si to vezme někdo třeba do svého prvního, zatím úplně prázdného bytu. No a nejlepší je, že už na tyto akce nejsem sama: Marek má řidičák a ve vyhazování mě zdatně podporuje a hlavně ty krámy hned odváží bez zbytečného sentimentu. 

Teď si možná říkáte, co furt uklízím a přerovnávám. Já hlavně dělám systém! Marii Kondo jsem nestudovala, ale četla jsem o ní a její systém mě nadchl. Je to geniálně jednoduché: dáváte stejné věci ke stejným. V našem domě se totiž obvykle dávaly věci tam, kde zrovna bylo místo. Takže v dětském pokoji byly ve skříni záclony a závěsy do celého domu, část fotek a alb byla vedle povlečení, druhá část v obýváku vedle krabice s bižuterií a podobně. Nutno říct, že jsem tenhle systém zpočátku přebrala a teď často dlouho přemýšlím, jak věci přesunout, aby to dávalo smysl. A mezitím je samozřejmě potřeba se zbavovat zbytečností.

Ale když takhle trávíte spoustu času přebíráním a vyhazováním starých krámů a dědictví po předchozích generacích, tak se rychle naučíte vůbec ty věci do domu nepouštět. U každé věci teď přemýšlím, jestli ji musíme mít, jestli ji využijeme, a kam ji dáme. Případně pořizujeme kus za kus: něco pořídím, až když něco jiného vyhodím. 

Největší akce byla letos výměna skříní u děcek v pokoji, o tom se rozepíšu jindy. A největší odměna je pro mě užívat si uspořádaný, uklizený prostor. To mi vyplaví víc endorfinů než výhra v loterii :-)

Všimli jste si, že při velkém úklidu vzniká velký nepořádek?

Šuplíky malé slečny a oblíbené před...

...a po.

Před 

Po

Před 

Po. Tento stav ale obvykle dlouho nevydrží. 

Ó Ton!

Nejlepší předčasný vánoční dárek. Nové židle. 

První stůl a židle byly ty po babičce. Byly škaredé a rozvrzané a všichni mi tvrdili, že nepůjdou opravit a je nesmysl je natírat. Dnes už bych se odradit nedala, ale tehdy jsem uvěřila. 

Než se narodil Marek, drahý neměl čas se mnou někde vybírat židle, řekl požadavky a já je objednala z internetu. Prostě jsem našla nějaký eshop, na něm něco, co se mi líbilo a odpovídalo požadavkům muže, a koupila čtyři židle. A byla to velká, velká... chyba. 

Za prvé vysoká opěradla. Tenkrát hit. Jenomže naši nevelkou kuchyň to ještě zmenšilo a nebylo vidět na televizi. Za druhé polstrování. S dětmi. Haha. I přes potahy bylo hned špinavé. A za třetí byly ty židle fakt nekvalitní. Za těch sedmnáct let byla každá z nich několikrát ztužovaná, lepená a šroubovaná, ale stejně se pořád rozjížděly.

Nové židle jsem měla vyhlídnuté dlouho. Prostě jsem vzala ty správné parametry, čili normálně vysoké, kvalitní, celodřevěné židle - a vyšly mi z toho Ironiky od Tonu. Akorát můj muž prohlásil "fuj, to nechci. Něco vybereme u Lachmana." 

A čas běžel, staré židle jsem nenáviděla čím dál víc, muž řešil jiné věci, že prý židle "ještě dobrý", až se jedna rozpadla pod Magdí - tak se odhodlal. Zabila jsem tím jedno krásné volné dopoledne, ale zajeli jsme k Lachmanovi a vybrali - Ironiky od Tonu. 

Paní prodavačka nás navíc upozornila, že cena těch židlí před časem nesmyslně vzrostla, ale teď už je zase tam, kde byla. A že nás ty židle přežijí. A že když si vybereme ty nejvíc obyčejné, tak nám je dodají rychle, protože jsou skladem. 

A tak budeme k Vánocích sedět na nových židlích.

Su šťastná. 

Naše nové lehké elegantní krásky. 

Z ložnice

Poslední díl letošního letního seriálu o našem bydlení.

Změny v ložnici odstartovalo vystěhování Magdalenky. Kromě normální dlouhé postele a prostorné komody na oblečení získala velký stůl a klid od rodičů, a to je k nezaplacení!

My jsme první výraznou změnu v ložnici vlastně udělali loni, když jsme se konečně dohrabali do studia zdravého spaní a vybrali jsme nové matrace. Ty stávající jsme vybírali před svatbou, já chtěla tvrdou, Michal měkkou, no výsledkem byl kompromis, ze kterého jsme byli oba nešťastní: na Michala byla tvrdá a na mě měkká. Výběr nových matrací byl taky bojovka, já měla tenkrát naražená žebra a každý leh a zvedání jsem protrpěla, a po výběru jsme se potkali se švagrem, který nám vykládal, jak byly jejich nové matrace tak hrozné, že je nakonec vyhodili a vrátili se k těm starým. To mě dost vyděsilo! Nicméně naše nové matrace jsou super. Krásně se na nich spí od prvního dne.

Ta jedna známá: "Nový matrace, jooo? A budou aspoň zdravotní? Ortopedické? S línou pěnou? Nebo nějaký šunty, co teď všude prodávají?"

Já: "Já nevím, vybrali jsme je v Dobrém spánku. "

Ona: "Cože? V nejdražším obchodě v okolí? A to na to máte, jo???"

Tak si vyberte.

Když nám z ložnice zmizela Magdalenčina postel a Mirinčina prozatímní komoda s přebalovacím pultem, měla jsem pocit takového prostoru, že jsem uvažovala i o houpacím křesle. No ale tolik místa tam zas není, že jo. Posunuli jsme skříň, jednu komodu využili na plínky, domeček po Magdí jako knihovničku a poličku. A všechno Mirinčino oblečení se krásně vešlo do skříně do ségře.

A konečně se mi povedlo sehnat pěkné plakáty do rámečků na zeď. Kytičkové. Miluju je.

U Magdalenky

Vystěhovali jsme Magdalenku z ložnice. Ne na ulici, samozřejmě. Udělali jsme jí pokoj z něčeho, čemu jsme do teď říkali obývák. On to byl obývák hlavně podle nábytku, který pořídil děda s babičkou, a podle televize. Jinak jsme to využívali jako obývák jenom na Štědrý večer, ve zbytku roku zde stejně vegetila hlavně Magdalenka.

Úpravy obýváku na holčičí pokoj by byly jednoduché a zábavné, kdyby mohl být první logický krok: vyhodit starý nábytek a nepotřebné věci. Jenomže to právě nešlo, protože děda. A protože můj muž, který mi stále tvrdí, že se jednou odstěhujeme. A pak vrátíme dědovi obývák, jak byl. 

Takže zase proběhly úpravy ve stylu "z prdu kulička." Podařilo se mi prosadit vyhození aspoň polorozpadlé skříně a hlavně prastarého nepohodlného gauče, který jsme všichni nenáviděli, protože se na něm prakticky nedalo sedět. 

Pak jsme vynesli na půdu dvě staré židle a stůl jsme otočili a natřeli na bílo. 

Skříň jsme otočili a polepili světlou tapetou. 

Místo starého gauče jsme nastěhovali postel. Ta se k nám dostala skoro zázračně: Iveta měla navíc přesně takovou, jakou jsme potřebovali.  Novou matraci si Magdí vybrala v Jysku a novou komodu na oblečení v Ikea.

Pak už stačilo vyměnit obrazy, přidat kytky a přestěhovat věci. 

Vzhledem k okolnostem je z toho myslím docela hezký pokoj.

Starý nábytek.

Nový nábytek. 

Skříň zatím bez tapety.

Tapeta, nové povlečení, starý koberec a stolek pryč.

Nad postelí světýlka a dekorace "made by Magdí"

Ten věk mezi dítětem a dospíváním. 

Bílý stůl. 

U kluků

Každoroční drobné i větší letní změny v bydlení, aneb ne, stále to nevypadá na stěhování do nového domu, takže je potřeba vytunit bydlení stávající. 

Mám z dětských pokojů trochu depresi. Já jsem svůj vlastní pokoj neměla a rozhodně jsem ho chtěla dopřát svým dětem, no, tak zatím se nezadařilo, ale aspoň se snažím, aby jejich koutky byly co nejvíc útulné a dostatečně cool. A snad se mi to daří, protože Marek onehdy prohlásil, že se mu pokoj líbí a je lepší, než mnohem větší pokoje některých jeho kamarádů. 

Kluci už taky umí projevit svůj názor a pomoct při přeměnách, a to je super.

Jednu ze zásadních změn jsme udělali loni v létě. Tak nejdřív jsme zrušili akvárko. Poslední přežívající rybičky jsme přestěhovali k Lídě, akvárium vyčistili a uložili. Kluci se vzdali vystavených strojů od Bruderu, a když jsem je uložila do krabic ve sklepě a knížky přerovnala do polic v obývací sestavě, zbyly v policové knihovně jenom krabice s Legem. Na ty jsme udělali místo ve skříňce a knihovnu kluci rozložili a s tátou uložili na stavbě. (Ještě tam nebydlíme, ale už je tam tolik krámů, poslouchali jsme.)

Bez knihovny a akvária se pokoj provzdušnil, komodu z protější strany jsme přesunuli místo knihovny a tím se uvolnilo místo na opravdu velký rohový stůl.

Tohle už si Marek organizoval sám, pokoj si vymaloval (udělal samozřejmě šílený nepořádek, ale vcelku se mi dařilo mlčet nebo chválit), našli ve sklepě dřívější - kratší stolní desku a připevnili ji ke stávající do tvaru L. Pak mě nadšeně přesvědčovali, že si nezavazí židlemi a mají mnohem víc místa a je to super. 

V rámci úprav pokoje jsme loni na podzim Michalovi k narozeninám pořídili konečně pořádnou novou matraci do postele a novou prodlouženou pokrývku, z té byl nadšením bez sebe. Marek si na Vánoce zase pořídil nový super počítač, na který si vydělal loni v létě na brigádě. Sestavil si ho sám, dokonce se snažil mi vysvětlit návaznost jednotlivých komponentů, no pochopila jsem jenom, že je bílý a průhledný a děsně cool. 

Poslední detaily pokoje se doladily teď v létě. Bílá police na černé dekorace, obrazy ze slev v Ikea, konečně natřít záda skříní, které veliký pokoj dělí na dva menší a nová židle pro Marka. 

Kluci jsou spokojení a já taky. 

Jak pokoj dřív vypadal máte zde, zde nebo zde.

Den laskavosti

Měla jsem rozepsaný úplně jiný příspěvek, ale pak jsem to všechno smazala. 

Chtělo by se mi to za čas číst?

Že jak jsem stará, tak si neumím naplánovat čas?

Že jsem si zase ve škole vymyslela akcí nad hlavu,

a že pak stačí, když se k tomu přidá čtvrtletní porada a rodičák,

a v pondělí už zkoušky sboru na Vánoce,

a úplně mě to položí?

(A to tak, že úplně zazdím školení, na které jsem se děsně těšila,

ale pak to vypustím, protože nemám energii zjišťovat,

jestli je nebo není, když mi nikdo neposílá aktuální informace.)

 

Dnes bych si sem chtěla uložit jednu vzpomínku, která mi vytanula na mysli,

když jsem z rádia slyšela, že je dnes den laskavosti.

 

Bylo to kdysi v roce raz/dva, ještě "za svobodna", jak říkávala maminka.

Jeli jsme s partou kamarádů na začátku prázdnin na takový "puťák".

Pořádalo ho diecézní centrum mládeže v Brně.

Společně s dalšími asi třemi stovkami mladých (12-25 let) jsme šli pěšky

ze Žďáru nad Sázavou do Bystrého u Poličky, vždycky asi dvacet až třicet kilometrů denně,

spali jsme v tělocvičnách ve školách, večer byl nějaký zábavný program

a samozřejmě bohoslužby a nějaké modlení, protože to bylo katolické, víme.

A poslední noc jsme měli spát v Olešnici na Moravě, 

škola je tam velká, ale zrovna v ní opravovali tělocvičnu, 

a tak vymysleli, že budeme spát po rodinách.

A my jsme se prostě rozhodli, že chceme být všichni spolu

a hledali jsme v seznamu rodinu, která byla ochotná ubytovat jedenáct lidí.

Byla tam.

Jediná.

A tak jsme se k nim napsali.

 

Nevím, vůbec nám tenkrát asi nedošlo, že nejde jen o přespání,

že nám chystají i jídlo a že se u nich chceme osprchovat,

a že to není úplně sranda, pro jedenáct lidí.

 

Ta rodina, co se nás ujala, nebydlela přímo v Olešnici, ale v nějaké dědině kousek dál,

myslím, že to byl Trpín.

Uvítal nás usměvavý pán a jeho žena a kupa dětí.

Některé byly jejich, některé myslím měli v pěstounské péči a asi dvě byly od sousedů.

Znáte to, v některých rodinách je tak dobře, že se tam stahují děti z celého okolí.

 

Dostali jsme výbornou večeři, pamatuju si polévku, za kterou se paní omlouvala, že ji původně neměla v plánu a manžel jí řekl "ale oni budou hladoví, jdou třicet kilometrů, musí být polívka" a tak narychlo dělala polívku ze sáčku "přidej vejce". A pak hlavní chod, nevím už co, ale bylo to výborné, a pak byl koláč s třešněmi, děti se chlubily, že je trhaly ze stromu a v tom koláči byly ořechy a byl výborný, všechno tam bylo výborné. 

Udělali nám místo v obýváku, byli jsme zvyklí z těch škol spát na zemi ve spacáku.

Ale dali nám tam i polštáře a pořád se starali, jestli něco nepotřebujeme.

 

Ráno jsme dostali snídani a svačinu na cestu a doprovodili nás na autobus, 

který nás měl svést zase do Olešnice, odkud jsme pokračovali.

A když náš hostitel viděl, jak se dovnitř cpe hromada lidí s velkými batohy a spacáky,

tak řekl: "Hele, to by nešlo, tam se nevejdete, dejte mi aspoň ty batohy tady do auta a já vám je odvezu, ať se s tím nemusíte tahat." A jeden soused ho zastavil s tím, ať se na to vykašle, že mu to nikdo nezaplatí, a že to nebylo domluvené, nechal nás přespat, dal nám najíst, to je až až. Ale on se jen zasmál, přes naše protesty sebral batohy, takže jsme jeli jen tak nalehko.

 

V Olešnici jsme pak rychle utíkali do obchodu a koupili jsme jim aspoň bonboniéru a dětem jsme poslali barevné kšiltovky, které jsme dostali první den puťáku, a pán se samozřejmě smál, že nic nechce a že to byla samozřejmost a  že by to udělal každý.

 

Už je to tolik let, vůbec nevím, jak se ta rodina jmenovala.

I jejich děti už musí být dospělé.

Ale pro mě jsou dodnes symbolem laskavosti.

Prostě udělali věci, které dělat nemuseli, bylo to navíc - a přineslo to radost.

A pro mě, v mých dvaceti nebo kolik mi tenkrát bylo, byli obrovským vzorem. 

A o tomhle je podle mě život.

Dělat "něco navíc", z čeho na první pohled nic nemáte,

ale udělá to radost lidem okolo.

 

Akorát bych aktuálně přidala myšlenku, že je dobré myslet taky na sebe,

abyste se tím děláním "něčeho navíc" úplně neodvařili.

Tolik pozitivní myšlenka dne. Přidám fotky naší kuchyně z minulého týdne, kdy byla uklizená a zalitá sluncem. 

A jdu si nalít víno a zalézt do postele. Na víc už dnes fakt nemám. 

Velká změna na malém prostoru

Největší akce letošního léta: úprava Magdalenčina "pokojíčku". Na stěhování do nového domu to ještě není, ale děti rostou, potřeby se mění a já nevěřím na provizorium, protože u nás jsou ta provizoria na dlouho (a někdy na furt.)

Prvním krokem byl prodej dětské kuchyňky. Už na ni většinu času jen padal prach, ale přesto byl její odvoz doprovázený pláčem. I mým, protože je to další důkaz, že děti odrůstají, a ta kuchyňka byla moje srdcová záležitost.

(Ale odvezli jsme ji a dobrý.) 

Na začátku srpna jsme všechny Magdiny věci sundali, rozmontovali jsme vysokou postel, vymalovala jsem celou ložnici - a pak se dlouho nic nedělo. 

Dva týdny trvalo Magdí, než přemluvila tatínka, aby zkrátil nohy postele. Další týden, než jsme vyrazili do Ikea. Kluci smutní, že museli být doma, aby se do auta vlezla skříň. Nákup v Ikea na mrtvici, nejde udělat nákupní seznam a já až za další týden zjistila, kde v aplikaci najdu skladové umístění. A když jsme ve skladu sbírali na vozík patnáct kusů skříně ze tří kolekcí, tak jsem říkala, že by to byl zázrak, kdybychom to všechno našli a dovezli správně. Tak samozřejmě, druhý den jsme doma zjistili, že máme špatný korpus nástavce, místo čela zásuvky dvířka skříňky, chybí upevnění na šatní tyč a ještě cosi špatně. 

Tak jsme zase týden přeskakovali krabice a původní skříňku, přesunutou do kuchyně. Další neděli vyrazili do Ikea chlapi sami, vrátili špatné kusy (i ty rozbalené, naštěstí), nabrali správné a doma to doladili. Celá neděle na to padla.

Navrtat do zdi knihovnu a na druhou stranu domeček - to musel zvládnout Marek.

A až za další týden, a možná jenom proto, že bylo před poutí, tak se to konečně dotáhlo do konce.

A tadá - tady je výsledek.

Postel musela jít níž, aby se na ní dalo jen tak válet přes den. 

Konečně se dočkala pořádné skříně. 

Obrázky původní, pod postelí box na peřinu. 

S domečkem si taky moc nehraje, ale všechny hračky jsme vyřadit nechtěli. 

Velikost stolku není ideální, ale službu udělá. 

Čtecí koutek. 

Celá proměna je samozřejmě ekologická a ekonomická: většina věcí je původní a znovu použitá. Nová je skříň a nástěnka, je o něco větší než původní a líp využívá prostor.

Police na knihy je od švagra, původně byla nad přebalovacím pultem na plínky, pak na ní seděly panenky. 

V bílé komodě bylo předtím prádlo, teď věci do školy a na tvoření. 

Hračky se vešly do boxu pod postel a plyšáci jsou v košíku. 

Jo a samozřejmě, stopadesátou změnu těch necelých tří metrů čtverečních jsem vymyslela já, z donucení největší odborník na nejmenší prostory. Přijímám i zakázky, kontaktujte mě, pokud potřebujete vytvořit z prdu kuličku a nacpat slona do jahod. Jsem vám k dispozici.

Dřívější podobu koutku najdete tady, tady, tady nebo tady a tady. 

PS: s tím slonem v jahodách je to parafráze vtipu: Víte, proč má slon červené oči? Abyste ho nemohli najít mezi jahodama. A už jste někdy viděli slona mezi jahodami? Ne? No vidíte, jak se dobře maskuje!!! 

Připojeni

.... ke splaškové kanalizaci.

Akce pátečního večera a prvomájové soboty. 

A našeho souseda (protože tak dlouho se domlouváte se švagrem, až vám to vybagruje soused.)

Tak já teda nevím, proč jsem si myslela, že připojení ke kanalizaci bude záležitost několika chvilek. 

Nebylo.

A to ještě chybí připojení k dešťové kanalizaci.

To teda z principu odmítám, radši bych měla všude sudy na vodu a vsakovací jámy a mokřad plněný dešťovou vodou. 

Jinak se na stavbě nic moc neděje.

Občas padne otázka, kdy se budeme stěhovat, tomu se jenom směju.

Moje kamarádka se teda s rodinou stěhovala do domu půl roku po dokončení hrubé stavby, ale to u nás nehrozí.

Ani žádné zařízení nevybírám, jenom by mě to stresovalo. 

Spíš se jen tak dívám kolem sebe a ujasňuju si, co se mi líbí a co ne.

Jsem osoba praktická a minimalista, takže vím, že chci dům jednoduchý, vzdušný a taky jednoduchý na uklid. 

Rozhodně tam nebudou žádné poličky s porcelánovými hrníčky, žádné nábytkové stěny.

Taky si neumím představit, že by celý dům měl být černobílý, jako fascinují mě takové interiéry, ale žít v tom?

Stejně jako současné módní béžové interiéry s proutěnými lustry - pardon, jsem přízemní, ale z představy, jak z toho ometám prach, mě vstávají vlasy hrůzou.

Zato bych konečně chtěla velkou knihovnu. 

A místo pro kytky. 

A pořádně velký stůl v kuchyni. Takový, aby se k němu vešlo aspoň šest lidí, na stůl talíře, skleničky, jídlo a ještě i kytky.

Zatím o tom jenom sním. 

A asi ještě dlouho budu...