Květný pátek ve Sloupě

 Ach, ta krásná tradiční pouť na krásném poutním místě prakticky v předvečer Svatého týdne! Miluju to od osmé třídy, kdy jsem zde byla s Janou a Katkou poprvé, tenkrát ještě poutnickým autobusem. A pak jsme chodili pěšky, s kamarády nebo s bandou dětí, když už jsem byla katechetka. To když jsem řekla, že kdo jde v pátek na pouť, ten nemusí do školy, to vám bylo najednou zapálených křesťánků!

Práce mi do dopolední pouti hodila vidle, takže jsem si vždycky říkala, jak si to zase užiju na mateřské. Letos jak si to užiju!

Ale netěšila jsem se moc, protože víme, stát se může všelicos, a pěší pouť v brzkém jaře s miminem, to chce souběh hodně dobrých věcí.

Tak hlavně počasí. Sledovala jsem je dlouho dopředu a říkala jsem si: Půjdu! Nepůjdu! Půjdu! Nepůjdu! A nakonec půjdu!

Pak zdraví dětí. Nepůjdu, Magdí má pátou nemoc! Ne, nemá, jdu! Asi má, ale zvládá to v pohodě,  stejně jdu! Miriam to chytla, nejdu! Ne, nechytla, jdu!

A pak se mi povedlo vcelku se nachystat a dokonce si umýt večer vlasy a celá natěšená jdu nakrmit dítě, když se domů vrací muž se slovy: "Asi jsem si zlomil žebra." Byl nám totiž v lese chystat dřevo. Tak co na to říct? Uchlácholili jsme se navzájem, že i naražená žebra děsně bolí, že jenom pro jistotu zajede na rentgen. No tak není to dobrý. Tři! zlomená žebra a několikadenní hospitalizace. 

Celou noc jsem nespala, hroutila jsem se ze všeho, co teď bude, teda spíš nebude, kdo doveze Marka domů po lyžáku, jak zvládneme svátky, tak pouť samozřejmě padá, že jo, přece za dané situace nemůžu nikam jít!

Ráno mi drahý volal. Stihl objasnit Markovi situaci, zajistit mu odvoz, vyřešit neodkladné záležitosti a prý "kdy jdete z domu na tu pouť? Proč bys nešla, vždyť to ničemu nevadí, že jsem v nemocnici!" A vlastně jo, kdy jindy by měl člověk jít, než když je všechno ve sr... v háji? A tak jsem vzbudila Michala juniora,  kterému jsem řekla, že když chce udělat přijímačky na gympl, měl by se začít modlit, a vyrazili jsme. 

Na výběr jsme měli dvě cesty, nudnou, ale pohodovou pro kočárek, nebo krásnou lesní, ovšem s předpokládanými zádrhely v podobě nevyklizeného lesa. A chlapec rozhodl, že radši adrenalin.

Překážková dráha.

Po zdolání.

Miroušek z toho měla zážitky. 

Jako nebojte, takhle vypadaly jen asi dva kilometry z celé, zhruba třináctikilometrové cesty. I ten časový rozvrh už mám vymakaný, tři části cesty, každá hodinku. 

Bez kytiček by to nešlo.

Na rozcestí.

Jaterník podléška, specialita krasu. U nás neroste.

Ve čtvrt na jedenáct jsme byli ve Sloupu. Akorát na nákup svačinky pro hladového juniora. Pak rychlá pouťová zpověď a hlavní mše svatá s biskupem. Kostel tradičně našlapaný, tady těch katolíků příliš neubývá, takže jsme s kočárkem byli chvilku v předsíni a chvilku vedle kostela u repráku. 

Maria přes sklo. Gotická socha v barokním kostele. 

Pak už jen pozdravit všechny možné známé, koupit něco domů z pouti (turecký med) a autobusem domů. 

Ach, krásné to bylo. 

Poutnická sezóna zahájena. No sama jsem zvědavá, kolik toho letos zvládnu. 

Odjarňákováno

 Letos to tak vyšlo, že jedno moje dítě, dojíždějící na gympl do sousedního okresu, běh jarních prázdnin otevíralo, zatímco další dvě ho v neděli uzavřely. Tím pádem ty dvě měly prázdniny vážně jarní. Zvlášť Michal to jistě ocenil: v pondělí jsem ho přinutila prostříhat se mnou jabloně a v sobotu dokonce pohrabat trávník v zadní zahradě. Byl štěstím bez sebe.

Magdalenku jsem vzala s sebou k dlouho objednané kadeřnici. Že si uděláme holčičí den. Byl to ten nejstudenější a nejdeštivější den v týdnu. Šly jsme se mrknout na boty, ale koupily jenom Michalovi tkaničky, protože dva tisíce jí za boty fakt nedám. Stavily jsme se v kavárně, tady jí aspoň nedělalo problém vybrat si dortík. Na výběr byly dva. Nechala si zastřihnout konečky, já dobarvit šediny a pak jsme aspoň nakoupily petrklíče v akci.

Holky ve městě. 

Kytky pod kočárem.

V pátek šla na Noc s Andersenem a v sobotu nám Marek odjel na lyžák do Alp. Zprávy jako obvykle posílá velmi kusé a až po urgencích, všechno je prý "dobrý". 

Zato u mě to moc dobrý není. Špatně spím, mám namožené svaly, jsem nervní, unavená... a podle internetu jsem si stanovila diagnózu. Mám... DĚTI!

Nádech, výdech

...oddech.

Michal doma z nemocnice. V neděli dopoledne volal, ať ho HNED odvezeme domů, dostal vyrážku a tak už nemohl mít kapačky. Myslím, že nikdo nikdy neměl takovou radost z vyrážky. 

V úterý vyrazil na okresní kolo chemické olympiády. Velké poděkování jeho paní učitelce, že do toho šla, i když není chemikářka. Byl nadšený, ze školy, kde olympiádu dělal, z olympiády i ze svého 9. místa. Účel akce - umístit se do 10. místa a mít body na přijímačky - splněn. (Ehm, neptejte se na počet soutěžících. Bylo jich víc než deset, ale ne o moc:-))

Jarní se. Zima byla krátká, tak si to tolik neužívám, ale pondělní teplý slunečný den byl super. Pobíhala jsem po zahradě a jako obvykle nevěděla, co dřív: stříhat trvalky, stříhat jabloň, uklízet stařinu... A Miri spala venku v kočárku velice spokojeně. 

První hraní na terase. 

A přežila jsem úterní večer se setkáním synody! Když mi před časem přišel mail od faráře a od Katky, strašně jsem se vyděsila a pokládala to za provokaci. Když pak v kostele zaznělo moje jméno s tím, že se má znova sejít synoda a že ji mám na starosti já, chtěla jsem to v první chvíli vzdát a vzkázat, že už nic, NIC nedělám. Ale pak jsem si to rozmyslela. Setkání jsem domluvila na neutrální půdě obecního úřadu a doufala jsem, že se nepopereme. No a zvládlo se to.  Bylo to dost korektní, řekla bych. Za mě taky trochu ploché, neměla jsem odvahu některé věci rozhrábnout, na druhou stranu, ten závěrečný dokument v sobě neměl palčivost témat první části synody. Celé to s námi absolvovala Miri, část toho prospala, část byla unavená, protivná, fňukala a plakala a my ji s Michalem chovali a krmili křupkama, až byla celá ušmudlaná a ulepená. No jo, další znamení, že bych měla z farních aktivit definitivně vycouvat. 

Chápu, sbohem. 

Matky na tahu

Vyrazila jsem z domu!

Mohla za to Lída, která nám matkám z MM domluvila návštěvu u našeho bývalého pana faráře, jakožto jeho neteř. Původní plán byl velkolepý: vlakem do Brna, mše v klášterním kostele, pokec s otcem Josefem a návštěva klášterní cukrárny. 

Pak se to začalo kazit: nejdřív přišla Magdí z náboženství s tím, že v námi vybraném termínu bude tvoření na faře. To se rozhodla oželet. Pak nemohly dvě matky. Pak se přes všechny přehnala nějaká viróza. Otec měl jet kamsi pryč a měl na nás míň času. Drahý domluvil na inkriminovanou sobotu brigádu na stavbu. Míša v nemocnici. A to nejhorší: Lída zjistila, že cukrárna je v sobotu zavřená. Samá tragédie prostě! Přiznávám, že v pátek před akcí se mi tak strašně nikam nechtělo, že jsem se skoro modlila, aby se podělalo ještě něco a všechno se zrušilo.

Ovšem v sobotu vypadal svět líp, mnohem líp! Venku jarní vzduch, doma přesné plány, jak všechno stihnout: uvařit pro osm lidí, uklidit, sbalit se, nic nezapomenout, ještě poskládat plínky a podobné blbinky. A vítězství ducha nad hmotou: v půl dvanácté s oběma holčičkama, kočárem a autosedačkou na značkách, páč my matky dycky cestujeme s dětma.

Jeli jsme dvěma auty do Skalice a pak vlakem do Brna. Milá paní na ČD nám poradila typ jízdenky, který nám ušetřil spoustu peněz. Vlaky ve vlastnictví Jihomoravského kraje pojmenované po odrůdách vína jsou nové a pohodlné. Sotva jsme se vybatolili z nádraží, akorát nám jela správná šalina. 

A návštěva byla moc fajn. Otec Josef je v klášteře sester z kongregace, jejíž jméno si nepamatuju. Ony se starají o jeho zdraví, on o jejich duše. Sestry byly milé jako ve filmu. Cukrárna byla sice zavřená, ale dopředu nám tam koupily výborné koláčky. Uspala jsem protivnou Miriam v šátku a pak jsme si prohlédli klášterní kapli aj kostel, když už jsme nestíhali mši, aspoň jsme si zazpívali (no jo, Lída kromě tří dětí a dárků pro otce táhla i kytaru), popovídali jsme si a na rozloučenou jsme dostali knížky.

Zase nám to pěkně vyšlo, cesta přes Brno, cesta z Brna a večer v pořádku doma. Nakonec to bylo strašně fajn. Že bysme zas někam vyrazily?