Květný pátek ve Sloupě

 Ach, ta krásná tradiční pouť na krásném poutním místě prakticky v předvečer Svatého týdne! Miluju to od osmé třídy, kdy jsem zde byla s Janou a Katkou poprvé, tenkrát ještě poutnickým autobusem. A pak jsme chodili pěšky, s kamarády nebo s bandou dětí, když už jsem byla katechetka. To když jsem řekla, že kdo jde v pátek na pouť, ten nemusí do školy, to vám bylo najednou zapálených křesťánků!

Práce mi do dopolední pouti hodila vidle, takže jsem si vždycky říkala, jak si to zase užiju na mateřské. Letos jak si to užiju!

Ale netěšila jsem se moc, protože víme, stát se může všelicos, a pěší pouť v brzkém jaře s miminem, to chce souběh hodně dobrých věcí.

Tak hlavně počasí. Sledovala jsem je dlouho dopředu a říkala jsem si: Půjdu! Nepůjdu! Půjdu! Nepůjdu! A nakonec půjdu!

Pak zdraví dětí. Nepůjdu, Magdí má pátou nemoc! Ne, nemá, jdu! Asi má, ale zvládá to v pohodě,  stejně jdu! Miriam to chytla, nejdu! Ne, nechytla, jdu!

A pak se mi povedlo vcelku se nachystat a dokonce si umýt večer vlasy a celá natěšená jdu nakrmit dítě, když se domů vrací muž se slovy: "Asi jsem si zlomil žebra." Byl nám totiž v lese chystat dřevo. Tak co na to říct? Uchlácholili jsme se navzájem, že i naražená žebra děsně bolí, že jenom pro jistotu zajede na rentgen. No tak není to dobrý. Tři! zlomená žebra a několikadenní hospitalizace. 

Celou noc jsem nespala, hroutila jsem se ze všeho, co teď bude, teda spíš nebude, kdo doveze Marka domů po lyžáku, jak zvládneme svátky, tak pouť samozřejmě padá, že jo, přece za dané situace nemůžu nikam jít!

Ráno mi drahý volal. Stihl objasnit Markovi situaci, zajistit mu odvoz, vyřešit neodkladné záležitosti a prý "kdy jdete z domu na tu pouť? Proč bys nešla, vždyť to ničemu nevadí, že jsem v nemocnici!" A vlastně jo, kdy jindy by měl člověk jít, než když je všechno ve sr... v háji? A tak jsem vzbudila Michala juniora,  kterému jsem řekla, že když chce udělat přijímačky na gympl, měl by se začít modlit, a vyrazili jsme. 

Na výběr jsme měli dvě cesty, nudnou, ale pohodovou pro kočárek, nebo krásnou lesní, ovšem s předpokládanými zádrhely v podobě nevyklizeného lesa. A chlapec rozhodl, že radši adrenalin.

Překážková dráha.

Po zdolání.

Miroušek z toho měla zážitky. 

Jako nebojte, takhle vypadaly jen asi dva kilometry z celé, zhruba třináctikilometrové cesty. I ten časový rozvrh už mám vymakaný, tři části cesty, každá hodinku. 

Bez kytiček by to nešlo.

Na rozcestí.

Jaterník podléška, specialita krasu. U nás neroste.

Ve čtvrt na jedenáct jsme byli ve Sloupu. Akorát na nákup svačinky pro hladového juniora. Pak rychlá pouťová zpověď a hlavní mše svatá s biskupem. Kostel tradičně našlapaný, tady těch katolíků příliš neubývá, takže jsme s kočárkem byli chvilku v předsíni a chvilku vedle kostela u repráku. 

Maria přes sklo. Gotická socha v barokním kostele. 

Pak už jen pozdravit všechny možné známé, koupit něco domů z pouti (turecký med) a autobusem domů. 

Ach, krásné to bylo. 

Poutnická sezóna zahájena. No sama jsem zvědavá, kolik toho letos zvládnu.