První jarní vycházka

 Konečně se našla síla na malý výlet. Minulé víkendy byly krásné, ale dny před nimi tak náročné, že jsme si s radostí dali neděli s válením doma. (Nebo jeli kupovat boty, ale to bylo horší než všechny jarní práce dohromady.)

Chtěla jsem někam do lesa, Miri chtěla prostě "ven", chlapi se letos zase chystají na Železného poutníka, tak aby měli nějakou rozcvičku, po letech jsme vyrazili pěšky do L. za babičkou. Hezky celá rodina. Mirince jsme ještě vzali kočárek - naposledy: už se tam skoro nevejde a taky pořád lezla ven a stejně nespala. Příště radši odrážedlo. A Marek si s sebou vzal Verču.

Zpátky už za tmy autobusem. Pěkný výšlap to byl.

Vždycky po cestě fotím kytky. Talovín.

Podběl.

Devětsil 

Luha, ze které je pak Punkva. To je teda potok, ne kytka.

Rodinka.

Tyhle sněženky jsou nepůvodní, ale krásné. A co jich tam je!

K Miláčkovi zahnat hlad.

Trocha kýče na závěr.

Vánoční vycházky

Zatímco nížiny o Vánocích trápila inverze, my jsme si letos užívali neobvykle bílé a slunečné svátky. 

V neděli mezi svátky tradiční Holíkov netradičně z druhé strany z Němčic. Naše rodina v oslabení, Michal se doma léčil z nachlazení. Ale jinak velmi příjemná procházka ve vykáceném lese a pak velmi příjemné posezení u bráchy a Šárky. 

Na Silvestra jsem pak vyhnala ven všechny děti ("A musíme?" "Ano, musíte!") a byla z toho neméně příjemná vycházka v oblíbeném okruhu.

Takhle krásně je u nás za dědinou. 

A tak nemusíme jezdit nikam na hory.

Opravující se boží muka.

Doma jsem nachystala chlebíčky a jednohubky a tak mě to po té procházce unavilo, že jsem šla jako obvykle spát v devět s Miriam. 

Aspoň že zbytek rodiny počkal na Nový rok! 

Tak ať je i pro vás příjemný a úspěšný!

V listopadu

Než jsem si zvykla na podzim,

máme listí na zemi a za rohem advent. 

Po vyčerpávajících dnech jsem zvolnila - už to umím, doma dělám jen to nejnutnější, ve škole jsem zrušila jeden kroužek a taky mi dost pomohlo volno 17. listopadu (jednou to přijde a já půjdu v ten den na demonstraci a zapálit svíčku na Národní třídu, ale bohužel, letos jsem zase potřebovala jen tak sedět doma, číst si a pít horký čaj, pardon Milione chvilek.)

Ve škole máme covid, opatření hygieny jsou taková, že nevíme, jestli jen nechápavě zírat nebo se zoufalstvím smát. Naše antivaxery ale nic nepřinutí změnit názor a nakonec se dozvím, že lidi přece umírají furt! A nejdůležitější je stát za svým názorem, i když je ničím nepodložený (vlastně je, známá říkala, že známá její známé viděla). V každém případě, jsem ráda, že už máme naočkované i oba kluky a že i děda se nechal přesvědčit. A bohužel, magnetickou ruku, zesílenou Wi-Fi ani třetí oko nikdo z nás nemá.

Kvůli covidu jsme museli přesunout Boyard, můj projektový den a nejlepší akci ve škole (říkají děcka, ne já!) Jsem ráda, nestíhám.

Začali jsme s chrámovým sborem zkoušet na Vánoce, zase Rybovku.

Jsem ráda, že letos můžeme, a zajímalo by mě, jestli tvůrci opatření někdy viděli pěvecký sbor. Protože samozřejmě dodržujeme jeden a půl metru rozestup, určitě. Je nás 30 a farní sál má asi 10 metrů. Tak asi.

Marek měl ve čtvrtek čtrnáct let. 

Má tak 180 cm, nohu velikost 44, oblíbenou černou barvu a nejradši hraje hry na počítači, takže typické dítě své doby. Ale jinak je s ním pořád řeč, což je super.

Mám všechny vánoční dárky, většinou i zabalené, mám hotové adventní kalendáře a taky mám dárky k Mikuláši. Na oknech konečně nazdobené truhlíky. A to je dobře, protože příští týden bude výživný. V pondělí supluju celou družinu, od 11.00 do 15.30. Snad to přežiju.

Fotky snad měsíc staré, z jedné nedělní vycházky. Kdeže ty slunné chvíle jsou. 

Osvícení. 

Off-line víkend

Už jsem to psala víckrát, nemám s distanční výukou zas takový problém.

Jako věčný optimista si umím na všem najít to pozitivní.

A je fajn být doma s dětmi.

 

Ovšem, s čím mám problém,

to je množství času stráveného u počítače.

A především, co se týká dětí. Tedy našich kluků.

Pod záminkou "dělám úkoly" sedí u obrazovek od rána do večera.

Když ne u počítače, tak u telefonu.

Prý "dělám úkoly", a když vlítnu do pokoje,

staršímu jezdí po monitoru tanky a mladší zuřivě ťuká do mobilu.

 

A tak jsme řekli DOST.

(A doprovodili jsme to zavřením mobilů do skříně a odejmutím připojovacího kabelu od počítače. Nic menšího už na naše chlapečky neplatí.)

 

Páteční odpoledne bylo kruté.

Michal vzal oba kluky a vyvezl je do lesa.

Ale nebojte, večer je zase dovezl zpátky, 

jen lehce přiotrávené přílišným množstvím kyslíku.

 

V sobotu se začaly ze skříní vytahovat hry.

Znovu objevili Boffina, jeden z povedených vánočních dárků.

Je to hra na sestavování elektrických obvodů,

koupená na nejlepší doporučení mých nejšikovnějších žáků

(a taky ji máme ve škole na výuku).

A ejhle, povedlo se jim sestavit a naladit rádio!

 

A šli na procházku, všichni tři, a vrátili se později než za hodinu!

(Normálně je totiž vyhodím z domu s tím, aby byli venku minimálně hodinu,

a oni přijdou zpět přesně na minutu, s očima zabodnutýma do hodinek

- nebudu venku ani o dvě vteřiny dýl, matko, zapomeň!)

To jim člověk odpustí i to bahno od paty až po uši.

 

Večer jsme společně sledovali přímý přenos Národ sobě - kultura tobě.

A konečně jsme měli pocit, že máme zpátky naše skvělé děti

místo těch ukňouraných protivných puberťáků,

kteří s námi bydleli poslední týdny. 

 

V neděli přišel čas na piškvorky a státy.

(znáte? Já neznala, ale můj muž je v tom přeborník.

Na spojnice čtverečkovaného papíru se dělají tečky a vaším úkolem

je obehnat svými tečkami co nejvíc teček spoluráče

a uzavřít je do svého "státu".)

 

Michal začal z nudy kreslit komiksy. Podobnost tříhlavé saně s některým politikem je čistě náhodná. 

Odpoledne jsme se ještě naposledy vyjeli nadechnout 

čerstvého vzduchu sousedního okresu.

Na výšlap jsme si půjčili i synovce a neteř

a po procházce jsme se sešli u babičky a dědy

i s dalšími příbuznými a jejich dětmi.

Máme načerpáno na lockdown.