Nepíšu o stavbě

 Proč asi.

Teda ne, ještě jsme to neprodali (ten dům nikdy, nikdy neprodám! prohlásil drahý, hlavně že mě na začátku uklidňoval, že ho prodáme, když to se stavbou nepůjde, hrubá stavba se prodává nejlíp, tam se vždycky vydělá.)

No ale nic se tam neděje.

No, skoro nic. 

Střídavě je mi to jedno - mám jiných starostí dost, nebo mě to strašne štve, nebo mě to přímo deptá.

Sousedi vedle začali se stavbou o půl roku dřív, už asi tři roky tam bydlí, aktuálně mají plot i trávník i fasádu i terasu a staví zahradní domek.

Druzí sousedi naproti začali o rok později, nemají teda fasádu ani terasu, ale už od Vánoc bydlí.

Naproti začali se stavbou letos, už dělají stropy a my si s dětma říkáme: "Aha, další, co budou bydlet dřív než my."

Protože u nás furt nic.

Teda, abych nebyla úplně nespravedlivá - máme garážová vrata. Měla být už loni, jako všechno měla zpoždění, ale na jaře už byl dům zavřený.

Od té doby navrhuju, že vyklidíme boudu a že se může odvézt pryč, když už ji nepotřebujeme. Vyklidili jsme ji s klukama minulý týden, ale odvoz je v nedohlednu. Stejně jako odvoz našeho citrónka, který odešel do věčných lovišť.

Drahý nemá čas a chuť. A já jednak nemůžu dělat všechno, druhak je stavba především mužova záležitost. Já jsem žena vcelku tolerantní, ať si má tu stavbu jako hobby, ale říkám si vždycky, když se na mě sypou věci ze skříní nebo když se kluci hádají, kdo má na stole víc roztažené lokty a druhého utiskuje:

"Už to sakra dodělej, ten barák pitomej, nebo se rozvedu!" Což bych samozřejmě neudělala, každý vám řekne, že rozvod má přijít ve chvíli, kdy je o co toho druhého připravit. 

Tak zde máme začarovaný kruh: jestli on s tím domem nezdržuje právě proto, abych se s ním nerozvedla! 

A pak se na chvíli uklidním, doma jsme v létě bohatší o zahradu a terasu, plísně na zdech zmizí a dům se prohřeje. Buduju si novou zahrádku u stavby, na novou půdu ukládám věci, co by se k nám už fakt nevešly, ale vyhodit je nechci - třeba staré hračky nebo výkresy od děcek. A ta radost, když jsem zjistila, že navzdory nedokončené izolaci střechy věci v plastových boxech vydržely zimu v pořádku! 

A drahý sice pořád ještě nedomluvil betonování podlah v přízemí (v dubnu je odvolal, chybělo mu pár hodin na dokončení příprav), ale postavil v patře tři příčky a dvě další založil. Domluvil elektrikáře, odpadáře a instalatéra. Nechal naprojekovat topení a nakoupil materiál. I ten třikrát zdražený podlahový polystyren už máme. 

A naději máme, že se dožijeme kolaudace. 

Ale prosím, neptejte se, kdy budeme bydlet. Ví to jenom Bůh. 

Taky komín už máme. 

Až na půdu. 

A vyvýšené záhony s jahodami a malinami, kterými se snažím zakrýt tu betonovou hrůzu, čili sousední plot. 

A předzahrádku buduju. 

V pozadí garáž s novými vraty. 

Možná jsem k smíchu, ale slunečnice kvetou a jsou krásné. 

Stejně divizny. A levandule. 

Jak dlouho zde ještě budou? Hromady, auto a bouda? 

Na půdě. 

Jak vybrat nejlepší tábor

 Naše Magdí se v sobotu vrátila ze svého prvního samostatného tábora a já si tady odložím pár postřehů ohledně letních táborů.

Za prvé se teda přiznám, že jako dítě jsem na žádném táboře nebyla.

Fakt.

Naši mě nechtěli pustit, jakkoliv to bude znít zvláštně.

Maminka pracovala do mých deseti let doma

a razila heslo, že tábory jsou pro chudáky děti, co nemají o prázdninám s kým být.

Poprvé jsem byla na táboře po maturitě jako vedoucí.

Podruhé a pak už vždycky jako hlavní vedoucí.

A celé svoje mládí jsem si v létě vydělávala v kuchyni

klasického táborového střediska kousek od naší dědiny,

takže jsem měla náhled i na ty jakože "klasické" tábory pro sto dětí.

A tak mám srovnání a v něčem dost jasno.

 

A samozřejmě, neřeším skauty a děcka, které mají to štěstí, 

že mají letní tábor jako vyvrcholení celoroční práce, to je úplně jiná věc, ti se mají nejlíp.

Takže jak vybrat nejlepší tábor?

Nejdřív člověk musí být upřímný a říct si: co od tábora chci? 

 

Já jsem po zkušenostech z brigády věděla, že nikdy nechci poslat děti na nějakou masovku pro sto dětí, kde si nikdo nevšimne, že někdo v noci brečí.

Chci, aby měl letní pobyt přesah, aby to dítěti něco dalo.

A vzhledem k tomu, že u nás ve farnosti to není pro děti a mládež úplně ideální, 

je pro mě důležité, aby si děcka z tábora odvezly i opravdový prožitek z víry.

Taková společná večerní modlitba s kytarou u svíčky, po úžasném letním dni - to je jiný zážitek!

(Pojí se mi s tím samozřejmě i vzpomínky, které mě rozesmívají i teď po letech,

jako když jsme se modlili večer u ohně, a děcka aktuálně předělala text písně

modlitba ať k tobě stoupá jako vůně kadidlová na

modlitba ať k tobě stoupá jako vůně kadibudková.)

No, a to je důvod, proč nechci, aby děti jezdily na farní tábor.

Protože kromě názvu, občasné přítomnosti faráře a faktu, že se bydlí na faře,

na tom nic pro povzbuzení víry není, koneckonců, na ten tábor jezdí vedoucí,

kteří prostě do kostela nechodí a z víry nežijí.

Pak je taky důležité, kam se na tábor jede, samozřejmě.

My jsme nikdy nebyli na klasickém stanovém táboře,

jezdili jsme na prázdné fary, salesiáni tomu říkají "chaloupky",

takže upřednostňuju budovu. Má to výhody, ať je počasí deštivé nebo příliš horké,

a dobří vedoucí stejně udělají program tak, že jsou všichni pořád venku.

Já jsem dělala farní tábory od prváku na vysoké do doby, než se narodil Marek.

Ten poslední tábor v pátém měsíci těhotenství už byl dost na hraně,

takže jsem to pustila, a pak se farní tábory dostali tam, kde jsou teď.

Už jsem myslela, že moje děcka nebudu mít kam poslat, 

ale když měl Marek devět let, "náhodou" (náhody nejsou, všechno je řízení Boží, 

učili jsme se v náboženství) jsem zahlídla v Prostějově v kostele ve vývěsce pozvánku 

na ministrantský tábor s prostějovskými salesiány - a bylo vymalováno.

Patnáct kluků, sympatičtí vedoucí, salesiáni, dům v Jeseníkách - nemohla být lepší doporučení.

Kluci přijeli totálně nadšení a za rok jeli zas.

Pak přišel první covidový rok a odchod prostějovského faráře i hlavního vedoucího,

tak jsme se nechali ukecat a děcka zkusila farní tábor - ale ne, prostě ne.

Loni už zas valil Michal na ministrantský na Annaberg a vrátil se s tím, že:

"Mami, víš, co jsme tam dělali? My jsme tam hráli hry! Chápeš to?"

Marek to měl loni ještě vtipnější.

V únoru mi zavolala neznámá paní, která se představila jako maminka jednoho z kluků,

který byl na ministrantském táboře, popsala mi, jak její syn teď v covidu furt jenom sedí doma u počítače a nemůže ho nikam dostat (všude stejný prostě) a že je ochotný jet pouze na vodácký tábor na raftech a pouze s naším Markem, kdyby se mu chtělo. 

Že jim nový salesiáský šéf Laďa drží poslední dvě místa.

Jako, víceméně jsem Marka donutila říct "ano", jemu je teď všechno jedno a nic neví,

ovšem na Martina si z tábora pamatoval a tak jel.

Byli tam loni v srpnu v tom nejvíc studeném a nejvíc deštivém týdnu, co byl.

Marek si při hraní bosky na umělém hřišti udělal puchýř a pak si ho ztrhl,

a nohu měl v takovém stavu, že s ním museli jet na pohotovost.

(Český Krumlov? Tam znám jenom nemocnici.)

Vrátil se kulhajíc ve vlhkém oblečení s batohem plným mokrého oblečení,

ale zářil na dálku: "To bylo úplně nejlepší, co jsem v životě zažil!"

Tak letos tam jedou oba, na rafty.

A Magdí si dala sama Annaberg a vrátila se úplně stejně nadšená.

 

Ve mně se to samozřejmě pere: taky bych chtěla jet na tábor,

strašně mě to bavilo a moc ráda na to vzpomínám, ale na rovinu - 

loni mě i ten příměstský kemp dost vyčerpal.

A farní tábor mi je stejně uzavřený, nesmím tam ani vařit.

(No jo, ono by to nedělalo dobrotu, trpěli bychom všichni.)

Ale jednou třeba...

budu babka z tábora!

Můj první tábor. Pohádkový. 

Ostrov u Macochy 2002.

Orlovice. Jak jsou všichni mladí! Teď jsou ty děcka už rodiče. 

Piráti z Rychnova. Poslední. I s Markem v břiše.

Přes Vranov do Křtin počtvrté

Zase jsem se bála, že to nevyjde a já nikam nepůjdu. Ale všechno vyšlo, v pátek jsem stihla uklidit, udělat Magdí dort k svátku, uvařit guláš - akorát jít brzy spát se nepovedlo, ale ráno jsme vyrazili. I s Michalem.

Vyšli jsme teda až dvanáct minut po šesté, takže jsme fakt valili rychle, abychom do Sloupu dorazili včas. V Oboře jsme byli 6.50, u Vlčí skály 7.40 a přesně v 8.30 jame byli ve Sloupu, dřív než poutníci. Tak jsme stihli i svačinu, než dorazili.

Výhled na kostel z lavičky pod stromem. 

Ve Sloupu jsme dostali šťávu, koláče, kávu a pozdravili jsme se s ostatními - po čtyřech letech jsem brána jako pravidelný účastník! A poznávám křtinskou varhanici Markétu (zjišťuju, že bývalou), Petra ze Senetářova, se kterým jde manželka, ale vždycky jen část cesty (protože je každý rok střídavě buď těhotná, nebo kojící), Libora z Babic, neuvěřitelně vtipného týpka, který cestou vymyslí nové způsoby podnikání církve (co prodávat požehnání?), Monika, která loni maturovala, jde letos s přítelem, celou cestu se drží za ruce a pořád se objímají. 

Je zde dáma, kterou doprovází vždycky nějaké z jejích tří dospělých dcer, letos jde ta prostřední s manželem, celá rodina má super sportovní vybavení, kompresní podkolenky a funkční oblečení a vypadají jako každý rok děsně cool.

Na druhou stranu jsou zde lidi v oblečení z Lidlu (například já, že ano). Ale nejlepší poutnické boty jsou evidentně Salomonky, má je nejvíc lidí, a já taky, ha. Jsem se ptala před lety, co mám pořídit. 

Cenu za roztomilost letos vyhrává rodina z Adamova s dvěma malými chlapci, všichni v pruhovaných tričkách. Ti ve Sloupu končí, ale i tak obdiv, ze Křtin vyšli 4.44 a je to 16 kilometrů. 

Samozřejmě nechybí otec Peňáz.

Ze Sloupu pokračujeme na Vavřinec, kolem rozhledny a pak z Obůrky dolů do Blanska. Jeden z nejhorších úseků, tahle panelová cesta. 

Michalovi začíná bolet koleno, naštěstí ne to poraněné. 

Blansko a jeho zámek. 

Za zdolání Blanska odměna. Ještě že je cukrárna po cestě. Fotka rozmazaná, ale co byste chtěli, za chůze. 

V Blansku se modlíme v kostele ke třem archandělům a jdeme na oběd. Na vyhlášeném farní dvoře na nás pod pergolou nečeká jen tradiční hostitel, jáhen pan Němec, s tradičně popraskanými ohřátými párky (ale už se to mohl naučit, za ty roky), ale letos i farář s kávou a koláčky a kofolou a zásobou ledu. Farář mění působiště a tak se osobně loučí. 

Po jídle odpočíváme u potůčku a já Michalovi obvazuju koleno. Nejdřív hrdině hlásí, že dojde až do Křtin, ale pak vyměkne, a tak narychlo voláme pro odvoz. Jít třicet kilometrů s nataženým vazem - to si říká o průšvih. A to nechcem. 

Dál z Blanska jdeme vzhůru do Olešné, pak dolů ke Kateřině a pak do velkého kopce na Vranov. Tam nestíhám modlitbu, protože mi volá Magdí. Vrátila se z tábora a dostala svůj první telefon! 

Na Vranově zas někdo končí a někdo se přidává. Je to taková pouť průtoková. Cestou dolů do Adamova si povídám s učitelkou z Dolní Lhoty. 

V Adamově překvapivě nemám krizi. Máme mši u Světelského oltáře, chladím si nohy v pramenu a máme nejlepší občerstvení od pohádkových babiček adamovských: chlebíčky, ořechové rohlíčky, borůvkový koláč a meloun! 

Zbývá poslední část cesty, moje nejoblíbenější. 

Zůstává nás dvacet jedna, voko bere, říká Libor. 

Máme i slušný čas, jsme samí mladí, prohlašuje Petr (40), čemuž se dáma v červeném tričku (odhadem 60), upřímně zasměje. 

Musíme se naposledy vyškrábat do kopce k Babicím, modlíme se poslední růženec, a když necháme tři obyvatele Babic doma, sestupujeme do Křtin s písničkami. Přicházíme pět minut před devátou. Skvělý čas! Před kostelem nechávám kytičku, kterou jsem uvázala cestou z Adamova, i sandále, protože varhanice Markéta při mé první pouti prohlásila:

"Zuj boty, pohane, než vstoupíš do Mekky!" 

(Samozřejmě za to dostala vyčiněno od premonstráta, že tohle je katolický kostel a žádná Mekka, tyhle její řeči jsou možná jeden z důvodů, proč už není varhanice, vzhledem k tomu, že mívám podobné řeči, velmi jí rozumím a ty boty si tady na její podporu pokaždé zouvám, i když bez řečí, nenápadně.) 

Modlíme se nešpory. Děkujeme. Loučíme se. 

Bylo to krásné. 

Za rok chci zas! 

Týden s chlapama

 Dům je tichý, žádné štěbetání, nikde se neválí pastelky, papírky a odstřižky. Nikdo neujídá mrkev do polívky a nikdo se mi při vaření nemotá v kuchyni.

Proti smutku bojuju prací, a občas se mi podaří zapojit i chlapce. Skončila jsem se zavařováním okurek (letos 47 sklenic, míváme i víc, ale už na to kašlu.) 

Rybízu bylo letos málo, ale zbyla nám rybízová marmeláda z loňska, tak to snad bude stačit. Místo ní mám hromadu malinové a chystám se na višňovou. Pilně vařím jablečnou přesnídávku, ale letních jablek je letos zase tolik, že je určitě nezvládnu všechny zpracovat.

A mezi zavařováním vyřizuju věci ve městě (to umím jen já, jet do města jednou za měsíc, ale zrovna v nejteplejším dni v roce). Tak ale kontrola na rovnátkách byla objednaná už dlouho. Od ledna budeme mít doma oba chlapce s rovnátky, to bude paráda. 

Dnes má Magdí svátek, slavit teda budeme až v neděli. Ale dárky má připravené. Konečně dostane svůj telefon. Prý je už úplně poslední, kdo ho nemá. Pak jsem jí komplikovaně vybrala knížku. Sehnat něco, co je o něčem a má to nějakou literární úroveň, to je úkol hodný mistra. Odmítám takové ty pseudo knihy o ztracených štěňatech, jejichž sloh odpovídá úrovni Google překladače. Nakonec jsem si nechala najít další díl její oblíbené Fridy Nillson. Co jiného by taky měla v létě číst holčička pokřtěná Magdalena Hedvika než Léto s Hedvikou. 

Taky jsme s chlapci něco málo udělali na stavbě, a včera jsme si za odměnu zašli do hospody na pivo a kofolu. Stává se ze mě pivař, letos jsem si pivo dala už aspoň popáté. A večerním

posezením pod pergolou s pivem a mými chlapy jsem si odškrtla další důležitý prázdninový bod. 

I to čumění do levandule s popíjením ledového kafe několikrát proběhlo. 

Takže za mě - letos dobrý. A prosím pokračování v podobném duchu. 

Malá letní dobrodružství

Ve čtvrtek dámská jízda do Boskovic.

Ke kadeřnici a na nákupy. Mám skvělou parťačku, se kterou je i výběr zubní pasty zážitek. Natož koupě podprsenky!

(Tak co, mami, sedí?)

V pátek vzácná návštěva až ze Španělska. I když - je paradox, že ze všech sedmi holek, co jsme se od šestnácti scházely na oslavách narozenin, jsem v pravidelném (i když pouze každoročním) kontaktu jen s tou nejvzdálenější. Možná je to tím zvláštním kouzlem, které nás pojilo, když nám rodiče dali stejné jméno. Zábavných historek z dob, kdy jsme byly dvě Jany Markové (celou základku v jedné třídě), máme požehnaně.

I španělské děti nejvíc baví hrabat se v zemi. 

Pak přišla sobota. Naše nejmladší vzala kufr, spacák, karimatku a batůžek a odcestovala na svůj první úplně samostatný tábor. Bez bráchů. Bez kamarádek ze školy.

Ještě se rozloučit s tátou. 

"Děti, které jedou na tábor, ať se seřadí do dvojic, jdeme na vlak!" Tak tam nesměle postávala bokem, až přišla jedna tmavovlasá holčička, chytla ji za ruku - a bylo. Tak snad se jí tam bude líbit, princezně naší.

A co doma bez ní? V rámci tréninku na sobotní pouť jsem v neděli po obědě vyhlásila: jdeme do Boskovic pěšky! Vzala jsem chlapce a šli jsme. Přes dvě dědiny, v každé jsme si dali zmrzlinu a v Boskovicích i pizzu, protože nám cestou vyhládlo. Perfektní výlet to byl!

Maliny, kam se podíváš. 

Bělá. 

Památník místního rodáka kardinála Špidlíka

Poslední zmrzlina u Itala na náměstí. Už i s tátou.