Udělala jsem to, o čem jsem prohlásila, že NIKDY!!!
Poslala jsem všechny svoje děti na farní tábor.
Tak.
Farní tábory.
Největší radost a největší tragédie mého života
(teď samozřejmě přeháním.)
Já jsem jako dítě strašně chtěla jet na tábor,
ale poprvé jsem jela jako čerstvá maturantka jako vedoucí.
To byl rok 1999. Nejpamátnější tábor v Dědicích u Vyškova.
A pak už hlavní vedoucí.
A hlavní organizátor.
Dělala jsem všechno: od sehnání místa (k tomuto účelu uzpůsobené fary)
přes přihlášky, výběr vedoucích, shánění zdravotníka, kuchaře, řidiče i s autem,
kytaristy, výběr téma, her, sestavení jídelníčku, nákup jídla i materiálu
až ke konečnému vyúčtování, tisku a rozdávání fotek.
Poslední tábor v roce 2007 jsem absolvovala v patém měsíci těhotenství.
Kvůli nedostatku hořčíku a důležitému vyšetření jsem odjela po třech dnech
a za další tři se vrátila a nevěřila vlastním očím.
Vedoucí u kafíčka a karet a děti v jedenáct večer běhaly samy ve druhém patře,
vysedávaly v oknech (v tom druhém patře)...
A mně tehdy vedoucí řekli:
"To je jako máme uspávat nebo co?"
Ano.
Uspávat, budit, starat se o jejich nálady.
Hrát hry, které baví vedoucí stejně jako děti, žít v příběhu tábora,
stát se pirátem nebo pračlověkem a večer lehnout ve spacáku vedle nich
a číst jim při baterce dobrodužné příběhy nebo pohádky.
Protože pak ty děti, kterým "se ještě nechce spát",
usnou do pěti minut.
Farní tábory se ale stejně jaksi přesunuly od mého stylu k tomu "novému."
Ještě několik let jsem sháněla místa,
účtovala, papírovala, pomáhala.
Když byly Markovi 3 a půl a Míšovi skoro dva,
neprozřetelně jsem slíbila větší pomoc.
Ten tábor ve Svitávce mě stál tolik energie, chystání...
a nakonec probíhal podobně jako ten poslední.
Vedoucí měli "poradu" a za farou běhalo 30 dětí po zahradě,
která bez plotu končila třímetrovým sešupem do železničního koridoru.
Nic pro moje nervy.
Tehdy jsem řekla, že moje děti na takový tábor nikdy nepojedou.
Ale letos...
Magdí strašně chtěla.
Klukům skončil jejich ministrantský z posledních dvou let.
A bylo málo dětí.
A tak jsem je nahlásila.
Nakonec jede na miniaturní faru zase skoro 30 dětí.
Vedoucí jsou všichni možní, ale já nesmím, bo jsem RODIČ.
Z přístupu hlavní vedoucí jsem na prášky,
mají pro děti už neplatné dokumenty a seznam věcí je ten můj!!!
Informace nula, nebere telefony, neodepisuje na zprávy.
A já teď budu týden sama doma přemýšlet,
jak se to stalo.
Proč o patnáct let mladší holka, která mimochodem na našem táboře nikdy nebyla,
rozhoduje, jestli se smím nebo nesmím zúčastnit něčeho,
co jsem tady před lety zakládala.
A jestli se mi děti vrátí celé a zdravé a neotrávené na zbytek života.
A dej mi sílu snášet pokorně
co změnit nemám sil
odvahu abych to nač stačím
na tomhle světě pozměnil
a také prostý rozum
který vždycky správně rozezná
co se změnit nedá
a co se změnit dá
(Javory, Modlitba)
