Chtěla jsem napsat dlouhou úvahu o škole a o školství, ovšem po porodu mi tak nějak stávkuje mozek, a naprosto neumím vyjádřit svoje myšlenky.
Možná je to dobře, kdo ví, co by z toho zase vylezlo. I když jsem se poslední dobou vůbec netajila tím, že i kdyby nebylo Miriamky, zřejmě bych stejně odešla - ze školy, možná úplně ze školství. Furt jsem svoje negativní pocity sváděla na okolnosti, ale letos jsem měla zdánlivě všechno skvělé, ale přesto to prostě nebylo ono. Pořád jsem měla pocit, že něco dělám špatně. Možná jsem jenom přehnaně citlivá a sebekritická, možná jsem prostě byla jen unavená a vyhořelá. Nevím. Aktuálně je to jedno.
Včera jsme s Mirinkou byly na loučení deváťáků na obci. Bylo to milé a já byla dojatá. Jsem teď pořád dojatá, to budou hormony. Nejvíc mě dojímali ti, kteří mi ve škole nejvíc lezli na nervy. No, když tam důstojně stojí v krásných šatech nebo v saku a nedělají bordel v lavici, tak je to všechno jiné. Holky z mé třídy a kluci z osmé zpívali a šlo jim to.
Dostala jsem školní kalendář s osobním věnováním autora. Kryštofe díky, vážím si toho. I toho, že jsi vyloženě nechtěl, abych vás přestala učit. (Nemohlo si to dítě rok a půl počkat?)
Zítra po šesti letech neuvidím loučení našich deváťáků na schodech, protože jdu na Markovo loučení. Loni jsem si říkala, jak to udělám. A ono se to vyřešilo tak, jak bych ani nepomyslela! Kéž by se tak nějak samy vyřešily i ostatní problémy našich životů.
 |
| Růže byla od Matyáše. Díky. |
