Babí léto

Tak letos se teda vyvedlo!

Marek třeba pořád nosí do školy kraťasy, i když je ráno kolem 12°C. On byl teda vždycky horkokrevný a teď navíc jezdí do teplých krajů. 

Snad už jsme se taky zbavili všech nemocí. Michal byl ještě tento týden doma  se zánětem nosohltanu. Taky mi volal Magdalenčin třídní, ať ji okamžitě odvedeme ze školy, že u ní objevili vši. V hrůze jsme doma stokrát pročesali vlasy, já gůglila, jak to přesně vypadá, a co: nic nemá. Prý ji svědila hlava a paní asistentka s paní učitelkou usoudily, že by to mohly být vši. No, panika zbytečná. 

Miriamka má náušnice a já zvládla návštěvu u kadeřnice. Jsme teda ještě krásnější než obvykle. 

Miriamku uvítali mezi občany. Starosta měl zřejmě velmi dojemný proslov, ale to jenom tuším, neboť dětičky tak řvaly, že nebylo nic slyšet. A kromě nás ještě jedna rodina se čtyřmi dětmi. 

V L. vybrali brambory v rekordním čase, neboť je krásně a chodilo se každý den. Taky jsme se s Miriamkou zúčastnily. K netradičním místům kojení přidávám mez v bramborovém poli. 

Po sto letech jsem zvládla orvat venku nějakou zeleň a udělat podzimní dekorace. Není to úplně špatný, ta mateřská dovolená. Hlavně, když je venku tak krásně.  

Na hromadě

Stalo se to tradiční zářijovou záležitostí: nemoci hned po nástupu do ústavů.

Vede Magdalenka: hned první týden, v první hodině tělocviku, si znova zvrtla kotník. Sotva odložila ortézu, přidala se k rodinné nákaze "asicovidem" -diagnózu velmi divné nemoci s bolestí svalů, kloubů, žaludku, hlavy a zimnicí stanovila švagrová a asi se trefila. Magdí si ještě střihla laryngitidu. Všecko naštěstí mírný průběh, už je zase svěží a plná energie. 

Michal si poležel minulý víkend a znova teď v pátek. Marek tomu unikl, snad že tři dny strávil na adaptačním kurzu.

Mě "asicovid" sejmul minulý týden a pořád nejsem úplně v pohodě. Když už mě nebolí žaludek po každém jídle, jsem unavená až hrůza. 

A samozřejmě bylo naivní myslet si, že budeme mít z domova virové doupě a Miriamce se to vyhne. Takže ne. Má rýmu, včera i teplotu. Hlavně noci byly výživné. 

Tož vítej podzime. Ale těch nemocí už stačilo. 

Bobánek můj nemocný. A nejmilejší deka ❤️

Čtrnáctiletý

 Když si vzpomenu na ten čas před čtrnácti lety, musím uznat, že to byl nejlepší porod ze všech. Šílené křížové bolesti mě uchránily před těmi porodními (zákon větší bolesti platí!), samotný porod byl nejkratší (pouhých sedm hodin) a po porodu jsem měla síly a energie, že jsem chtěla hodit děcko do šátku, na rameno pilu a jít kácet stromy. 

Michal nám vyrostl. Už je vyšší než Marek. Jediné štěstí, že je pořád teplo, protože ve svých jediných džínách vypadá, jako kdyby čekal velkou vodu. (Poradíte, kde koupit kalhoty s úzkým pasem a velmi dlouhými nohavicemi, které stojí míň jak dva tisíce?) Hubený je tak, jako bychom mu nedávali jíst, to se od loňska nezměnilo. Ale jinak se chlapec změnil dost. Z vyjukaného kluka se stává vcelku rozumný mladý muž. Taky je stále velmi vtipný, nudou s ním rozhodně netrpíme. 

Tož všechno nejlepší, chlape!

Miláčci ❤️❤️❤️❤️

Tak už nám to začalo

 Školní rok začal všem 4. září, jenom Markovi už 1. září adaptačním dnem. Vrátil se nadšený a nadšení z něj zatím nevyprchalo. Spolužáci se prý jeví jako fajn lidi, s profesory takové deja-vu: na základce na fyziku Kopecká, na gymplu Kopecký, zeměpisář je zároveň tělocvikář a je v pohodě, matikářka bude zase drsná a biologa nechávám bez komentáře. A prý je nejlepší, že se konečně učí něco nového! 

Michal deváťák. Je připravený udělat všechno pro to, aby byl za rok s Markem na gymplu. No uvidíme. 

Magdí v páté. Třídního i matikářku zdědila po Markovi a nadšení ze školy zabila češtinářka všeobecně nazývaná mladá K., přestože její matka, nazývaná stará K., už odešla do důchodu. Ano, i v 21. století musí někteří rýsovat okraje do sešitů. Samozřejmě nejlíp v neděli o pouti v devět hodin večer. 

Kluci nemají letos žádné kroužky, zato Magdí má všechny. K flétně s naukou a sborem přibrala nově ještě housle. Tož, dávám tomu rok, maximálně dva. Ale bude jezdit do houslí do města, a na to se těší.

S tím, jak začala dětem škola s obědy, a dědovi začali vozit obědy, tak mně začala ta pravá dovolená. K tomu stále horké letní počasí! Nic nedělám. Jenom ráno ve čtvrt na sedm svačiny, pak uklízím, peru prádlo, věsím prádlo, skládám prádlo a žehlím prádlo, vařím, zametám podlahy, pleju záhony a dělám další nutné práce na zahradě i doma a tak, prostě dovolená. 

To kafe, které jsem tady vystavovala v červnu, jak je popíjím na zahradě, jsem si během dopolední dala přesně dvakrát. Ovšem, když v pondělí holčička nezvykle dlouho spala, stihla jsem si v lehátku pročíst časopis.

Jsou to prostě samé radosti na mateřské dovolené!

A nepřesvědčujte mě, že to není nejroztomilejší dítě na světě. 

Zvlášť, když spí.

A matka si může hodit nohy nahoru. Aspoň než je vyfotí.

Ejhle, už se s kafíčkem zadařilo potřetí!

Popouťově

 A tak už máme pouť za sebou, už bude zas do Vánoc klid.

Každý rok přemýšlím během pouťových příprav nad tím, nakolik je člověk svázaný povinnostmi, které si sám určil, a nad tím, jak je těžké vymanit se z jakýchsi stereotypů, ve kterých vyrůstal. Tak dlouho jsem doma poslouchala o neschopných ženských, které na pouť ani neuklidí, neuvaří, neupečou, až mám pocit, že kdybych neměla umytá okna a čerstvě povlečené všechny postele, tak se snad zboří svět - a přitom je to taková blbost. Jakoby snad návštěvy lehaly do postele. 

Tak aspoň jsem letos - snad v rámci boje proti výše uvedenému - úklid zmírnila, například jsem neumyla lustry, taková já jsem. Na druhou stranu, vyvětrat a vyprat kdejaké potahy a polštářky, koneckonců i  umýt okna, je v čase vrcholícího léta super věc, logičtější než s tím blbnout před Vánoci.

Pečení jsem už omezila dávno, dělám medovník, jeden řez, letos opět višňový schwarzwaldský, a koláče. S koláči měla pomáhat Magdí, ovšem před obědem volala paní učitelka tělocviku, že si holka při běhu obnovila vymknutí kotníku. To byl teda nápad, běhat v sandálech!

Počasí bylo letos teplejší než při pouti v L., a ta je na začátku prázdnin. Bohudíky za ty dary. Na páteční i nedělní mši jen v šatech. V pátek u kolotočů jediná kamarádka, ostatním už odrostly děti. V neděli už jsme ani my nešli, doba, kdy jsme nadšeně obhlíželi zboží ve stáncích, je dávno pryč. Místo toho jsem klepala, obalovala a smažila zhruba sto řízků (poslední jsem dnes dala miláčkům na svačinu, jinak se všecko snědlo). 

Na návštěvu přijela polovina pozvaných, ale i tak jsme po sobě šlapali a já jsem prohlásila, že příště někoho pozvu pouze za předpokladu, že už budeme v novém domě (takže to bude drazí tak za pět let. Možná za deset.) Byla jsem z té přípravy kafíček, zmrzliny, chlebíčků a krájení řezů a dortu úplně vyfluslá. S Mirinkou jsme se potkaly jen u kojení, jinak šla z ruky do ruky a byla z toho celá vyjukaná. No, náročné to prostě letos bylo.

Ale i krásné. 

Děkuju za to.

Veškeré letošní focení: višňový řez...

... a všechna dědova vnoučata. 

Desetiletá

 V květnu se z malé ségry stala velká ségra.

Ve škole premiantka, všeobecně nazývaná šprtkou.

To má po mně. 

Má po mně i jiné vlastnosti, celkově je taková malá "já", což mi příšerně leze na nervy a o třecí plochy v našem vztahu teď není nouze.

Hračky z jejího prostoru už téměř zmizely, zato pastelky, notýsky a blbůstky na tvoření se množí geometrickou řadou a nemá v nich žádný systém, natož pořádek. 

To nemá po mně. 

Už mnoho let touží po narozeninové oslavě s kamarádkami. Jenomže. V domě opravdu není místo na takové podniky, o tom mě utvrdily dvě oslavy Markových narozenin, a v živé paměti mám dávnou zahradní oslavu pro Michala, kdy se k pozvaným přidaly všechny děti z okolí a já si pak připadala jak při suplování v družině. Nee, díky, vyhořela jsem i bez oslav.

Jenomže aktuálně se na školu vymlouvat nemůžu,  kromě toho letos mělo zlatíčko narozeniny ještě o prázdninách, počasí vypadalo slibně, takže ňáká garden party by mě třeba nemusela zabít, říkala jsem si. Slíbila, pak litovala, ale nakonec jsem to dala.

Chtěla pozvat pět kamarádek, ale dvojčata tráví víkendy víkendy u táty, takže nakonec pozvala jen tři. Téma bylo "květinová party". Z bílého plátna jsem ušila holkám jednoduché tašky, aby si je mohly ozdobit, vymyslela jsem jednoduchou pokladovku a připravila pár her. Magdí zametla terasu, vyrobila květinové dekorace, uvázala girlandu a s tátou nachystali posezení a houpačky. Na občerstvení jsme podávali dort, nanuky, okurky, mrkvičky, meloun, hrozny, jednohubky, chipsy a párečky v listovém těstě. 

Byla jsem z toho fest nervózní, ale všecko klaplo. Od počasí až k dobré náladě. Holky byly skvělé, na hry ani nedošlo, ležely v houpačkách, povídaly si a nakonec jsme se všechny vyblbly u schovávané.

Oslavenkyně dostala hromadu dárečků a byla strašně šťastná. 

Já taky.

Že je to za námi. 

(Kecám, jestli to bude probíhat takto, klidně za rok zase.)

Inspirace Pinterestem.

Vítací kytičky na plotě. 

Rychlofotka dortu.

Malování okvětními lístky. 

Girlanda ušitá za deset minut.

Hledání pokladu.

Už ho mají.