Ohlédnutí

Už jsem to zde párkrát psala, že 1.leden pro mě není nijak výrazným předělem - prostě je to další zimní den (proč rok nezačíná na jaře?) Ale tak datum se změní, takže zde máme malé ohlédnutí.

Jaký byl rok 2021?

Náročný, řečeno jedním slovem.

Půl roku lockdown (část si teda vybral už rok 2020, ale i tak.) Dřív bych řekla, že zrovna mě nějaký lockdown nebude vadit - ale vadil. Hodně. A k tomu online výuka. Když si vybavím tu dlouhou loňskou zimu mezi počítačem a stále stejnými lesními a polními cestami, každodenní vaření a na sobě furt jen tepláky a mikinu.... tak se mi udělá nevolno.

Pak přišlo jaro, návrat do školy a další náročné výzvy - zastávka a loučení s deváťáky. Nanicovaté léto plné jablek a vyřizování letních kempů. Únavný podzim, kdy se nejen ve škole jakoby mělo dohnat všechno zmeškané. Nulový posun na stavbě. A závěr roku s rodinnou nákazou Covidem tomu nasadil korunu.

Ale nebylo všechno jenom špatné. Nejsilnějším zážitkem byl let balónem - a to ani ne pro samotný let, jako pro ty, kdo mi ten zážitek zařídili. Vzpomínám na ně často, na moje milé otravné puberťáky. Chvíli jsem měla pocit, že moje práce má smysl a nedělám ji úplně špatně.

Pak jsme objevili několik krásných míst - zámek v Kunštátě, Květnou zahradu v Kroměříži a Broumovsko - ze vzpomínky na Adršpach je mi zase hrozná zima a rozhodně se sem chci vrátit za všemi barokními kostelíky. Letos se taky hodně vyvedl výlet do Jeseníků. A zahrada přinese vždycky spoustu úrody a radosti - letos třeba můj první česnek. 

 Těžko říct, kde budeme za rok. Muž sliboval, že v novém domě, teď už nic neříká a já se obávám, že i příští rok budu hodnotit zase z naší staré kuchyně. Tak si nedávám ani žádné cíle a předsevzetí. Jestli se mi podaří zasadit na nové zahradě tu jabloň, tak to bude maximum. 

Sbohem, roku 2021! 

A na rozloučenou fotky z poslední vánoční a zimní vycházky. 

Vánoční dramata

Doufám, že vaše Vánoce byly klidné a pohodové - na rozdíl od mých. Už loni to nestálo za moc a letos to byla docela katastrofa, a když sleduju podle blogu ten progres, už teď se děsím, co bude za rok - tendence je zřejmá.

Letos bylo samozřejmě všechno pod vlivem covidu. 23. prosince jsme si udělali výlet do Olomouce za Táňou, která nám udělala VIP testy a zjistila, že kluci prošli rodinným Covidem bez nákazy, já už jsem v podstatě neinfekční, ale můj drahý je stále jasně pozitivní. Taky nám poradila, že když důkladně vyvětráme a dědu s drahým posadím daleko od sebe (jako ostatně vždy) a nebudou se objímat (haha), společný Štědrý večer by měl být bez nákazy.

Po návratu drahý odpadl do postele, já upekla koláče, uvařila guláš, po obědě uklidila a vyžehlila ubrusy - tímto vždycky prohlašuju vánoční přípravy za ukončené, protože zdobení stromečku atd - to už považuju za vánoční zábavu.

Magdalenka se letos rozhodla, že stromeček nazdobí sama a nebude čekat na Ježíška. Chvilku váhala, kde stromek na poslední chvíli vezmeme, ale operativně navrhla pokácet některou z tújí na zahradě. Tak nápad je to vskutku originální, ale radši jsme přiznali tu "rychlevyberněcopředkauflandemdokudnejsouvysledkytestu" jedličku. Muže skolil covid tak, že jenom ležel v posteli. Ovšem chlapci se vytáhli - sice po ranách sekyrou, které se rozléhaly po domě, jsem chtěla hledat lékárničku a uklízet krev, ale borci největší se za chvíli zjevili u obýváku, živí, nezranění a s jedlí ve stojanu. Tak jsme poprvé zdobili stromek bez táty a jeho nekompromisních připomínek, bez Anděla Páně a Lásky nebeské, zato s Magdalenkou a Markovým přáním "bez červené." V půl osmé bylo hotovo, asi tak pět minut před tím, než bych se zhroutila únavou (Covid je prostě svinstvo.) 

Nedosáhnu! 

Vezme to brácha. 

Vánoční ztráty, ty viditelné. 

Štědrý den pak byl poprvé bez ranních výkřiků "mami, mami, Ježíšek nám přinesl stromeček!!!" Další fáze rodičovství. Ta se ale taky projevuje pozitivně: salát udělaly děti prakticky samy (a Marek tvrdil, že ho to baví) a odpoledne nachystali i skořápky se svíčkami. A vyhnala jsem je na procházku pro Betlémské světlo a zapálit svíčku na hřbitov. 

A pak už byl večer. Všichni jsme se osprchovali a umyli si vlasy a hodili se do gala a já usmažila rybu a děti nachystaly pití a jmenovky na stůl - ale táta prohlásil, že je mu tak zle, že s námi večeřet nebude. Tak, a bylo. Poprvé v životě jsme měli prostřeno o jedno místo navíc a já půl večeře bulela. Nešel ani ke stromečku. 

A já měla nový level strašných Vánoc. Naštěstí děti se tvářily, že jim to ani nevadí. Rozbalily si dárky, kluci nadšení z grafických tabletů, Marek ho hned zkoušel, Míša unešený z Lega a plyšového ježka a knížky a Magdí překvapená z hodinek v krabičce s kalkulačkou (to bylo překvapení i pro mě, když přišly z eshopu, myslela jsem, že jsem se sekla v objednávce) a z plyšové labutě, z řetízku a z knížek. O co víc se mi letos chtělo kupovat a balit si dárky PRO SEBE, o to míň se mi je za daných okolností chtělo rozbalovat. Seděla jsem u stromečku a bulela. Pustili jsme si tradiční štědrovečerní pohádku a náladu mi tentokrát nemohla zvednout ani půlnoční a jo, hodně mě mrzelo, že jsem si tu Rybovku nemohla zazpívat. Ale pak jsme se převlíkli do pyžama, naskládali jsme se s dětma na gauč a na střídačku se dívali na Pelíšky a Lásku nebeskou a vůbec, s odstupem pár dní zjišťuju, že Štědrý večer je krásný, i když je strašný. 

Boží hod se nesl v podobném duchu, drahý celý den v posteli s Netflixem, já si dala rádiovou mši, vypravila děti na tu reálnou, usmažila řízky k salátu a pak jsme teda společně obědvali, protože děda byl v N. Ale celé odpoledne jsme se s dětma váleli u pohádek, s Magdí jsme si malovaly, muchlali se s plyšáky, bylo to strašně fajn a já jsem neuvěřitelně vděčná, že mám tak skvělé děti, když už mám tak protivného muže. Včera byl program dne hodně podobný, a nebýt toho mého uraženého chlapa, byly by to moc pěkné Vánoce, v klidu, bez návštěv, bez stresu. Navíc, ani štědrodenní obleva nezlikvidovala všechen adventní sníh a v noci na Boží hod začalo zase sněžit, jasně, závěje nemáme, ale i tak - takhle bílé Vánoce moje děti asi nikdy nezažily.

Já mám před sebou poslední den izolace. 

Mám moc ráda tady ty všední dny ve vánočním oktávu. Doufám, že budou emocionálně klidnější než ty hlavní svátky.

Můj nový vánoční hrnek. 

Hlavně pohoda

 Prý předvánoční stres k Vánocům patří.

Nemyslím si to. 

Dělám všechno proto, aby se stres nedostavil. 

A každý rok marně. 

Jo, já vím, čím to je: můžou za to chlapi, ti dva, co s nima bydlím. (Myslím ty dva staré, kluky jsem si vychovala.)

Dokonce si myslím, že můj muž to má jako sport, stresovat mě. 

Měl na starosti nákup dvou dárků. Věděl o nich od října. A kdy myslíte, že je objednal? Ale budiž, jsou doma, už jsem je i zabalila, dobrý.

Teď téma úklid. 

Dobře, možná je chyba v tom, že moje představa uklizeného prostoru je o kus výš než představa mého muže. Podle mě tam nepatří povalující se nabíječky, papíry, mikiny a hrnky. A ano, dnes ráno jsme se fakt pohádali kvůli třem papírům na jeho nočním stolku, které odmítá uložit na místo, protože - ach! - já mám na stole taky - svícen. Proč? Vážně diskutujeme o tom, jestli je v pořádku mít na stole špinavý hrnek nebo (samozřejmě dokonale vkusný) svícen? Jako vážně? Chci bydlet se ženou!!!

Ovšem pozor - z dusné atmosféry muž utekl - a vrátil se s omítkou a francouzským klíčem - rozmontoval a vyčistil odpad v koupelně a konečně zamazal odrolenou omítku u okna - tak si (tajně) říkám, že to není úplně od věci občas vybuchnout a udělat scénu. U nás to má výsledky. A nebudeme se stresovat z toho, že ve chvíli, kdy já s úklidem finišuju a už jen tak ladím, muž míchá omítku. V klidu, v klidu.

Jinak u nás letos dobrý. 

Vlastně je to můj splněný sen: dva týdny před Vánoci být doma a v klidu si všechno nachystat. 

(Pomineme, že musím furt odpočívat. A taky, že nemůžeme nakupovat, což je před Vánoci trochu stresující samo o sobě.)

Ale umotala jsem girlandu na chodbu na zrcadlo, Magdalence nad postel - Marek na mě: "Tos nikdy nedělala!" Jasně že ne, kdy taky? Za normálních okolností bych byla ještě dnes ve škole a v pondělí i v úterý večer na generálkách se sborem, to bych nestíhala nic. 

Ale jsme doma a zatím jsme se nezabili. Dnešní krize zažehnána, a Magda nám koupila kapra. Na půdě máme stromek. Nemáme víno. Tak nějak tuším, že Vánoce přijdou i bez něj. 

Těším se na ně. 

Její první vánočka. S mojí pomocí. 

Čtvrtá adventní neděle

 Normálně bychom třeba jeli na výlet do Brna, za tetou a omrknout výzdobu. Nebo bychom šli na procházku do lesa fiknout v náletu smrček na hřbitov. Nebo by přijela nějaká narozeninová návštěva. 

Místo toho jsme byli doma s Covidem. 

A nebylo to špatné, musím říct. 

Vlastně si skoro nepamatuju, kdy jsem před Vánoci měla tolik času. Snad jen, když jsem měla úplně maličké děti. No jasně, tenkrát člověk kromě Vánoc řešil furt kojení a přebalování a bolavé bříško (úplně přesně si pamatuju, jak jsme zdobili stromeček roku 2009 a malý Michálek se kroutil a fňukal a tak jsem měla vždycky v jedné ruce ozdobu a v druhé to ukňourané mimino, které spalo jenom v mé náruči). Magdí si pro změnu svoje první Vánoce ozvláštnila neštovicemi. Takže jo, nějaké nakažlivé nemoci a izolace o Vánocích - to máme nacvičené. 

Svůj covidový průběh bych označila za lehký, přesto mě nutí víc odpočívat, pořád mě sem tam bolí hlava a čich mám taky jenom občas, což je fakt divný. Ale aspoň mě to nutí být víc klidu. 

Naše čtvrtá adventní neděle znamenala tedy společnou rodinnou online mši od Tomáška v Brně (a předsevzetí, že tam musíme vzít někdy děti, jak to že jsme to nikdy neudělali?), dobrý jednoduchý oběd (není nad to hodit do pekáče brambory a kuře a zalít to smetanou), po obědě dobrou kávu (která mi voněla, páni!!!). 

Pak jsem se pustila do dokončení cukroví v pozadí se Sandrou Bullock a Hugh Grantem, pak s Karlem Gottem a nakonec s Fantastickými zvířaty - na ty se přišli podívat i kluci, ujídali mi krém a čokoládu a snědli všechny mandle. Kluci zůstávají negativní, ale na izolaci už nehrajeme. Hlavně teda když jsou v bedně Grindelwaldovy zločiny a na stole čokoláda a mandle. 

A večer adventní čaj a film. Můj drahý se totiž rozhodl (kdy jindy, když ne teď) a zaplatil nám Netflix. Včera jsme se teda s Magdí podívaly na dva vánoční filmy, dohromady za karanténu to máme takových 6 vánočních filmů a já bych mohla napsat seznam "vánoční filmy, na které se rozhodně nedívejte" protože jsou úplně pitomé. Klišé v podobě zasněžené krajiny, ve které všichni chodí bez čepic s rozepnutým kabátem, chudá Američanka získá prince/krále/rytíře ze středověku - ale fuj. Jediným pěkným vánočním filmem tak pro mě zůstává Láska nebeská. V posledních letech se navíc dost ztotožňuji s postavou, kterou hraje Emma Thompson (akorát já letos nedostanu ani to CD!)

A na závěr pár vánočních perliček, které si musím poznamenat. 

"Marku, tys letos už nepsal Ježíškovi!" 

"Ne." 

"Tak to asi letos nic nedostaneš...." 

"No a co." 

 Rozhovor s mým mužem:

"Tys mi letos zas nic nekoupil? Tak to to já ti pod stromeček taky nic nedám, ať je to fér."

"Nevadí, já si tam dám startér a okno do traktoru." 

Náš "malý" Michal:

"Jé, koncert Karla Gotta. To je živě?" 

Od noci lehce pocukrováno. 

Dárky k narozeninám

 Narozeniny s Covidem nic moc.

Měla jsem ucpané dutiny a duněla mi hlava. 

Ale byli jsme spolu všichni doma a to bylo fajn. 

První dárek jsem dostala hned ráno od Magdalenky - ručně malovanou stolní hru. Je dost zákeřná, ta hra, a Magdí mě samozřejmě hned porazila.

Odpoledne se přišoural Míša, který mi namaloval obrázek. V poslední době ho kreslení docela chytlo a řekla bych, že mu jde. Předlohou mu byl prázdný sáček od čaje z adventního kalendáře. 

A ostatní dárky jsem si jako obvykle vybrala sama, ryze praktické teplé rukavice a čepici a něco pro potravu duše - další knížku Ládi Heryána.

A největší dárek jsem dostala dnes - po pěti dnech se mi vrací čich. Sice jsem musela mít nos vražený až v dóze s muškátovým oříškem, v misce s vanilkovým cukrem nebo ve sklenici s ostružinovou marmeládou, ale je to tam. Vůně.

Pánbůh zaplať za ty dary.

A jestli je to výsledek očkování, že to je tak rychlé, tak na tu třetí dávku běžím co nejdřív. 

Vánoční pečení s Covidem

 Je to fakt divné. Na pečení cukroví jsem měla vždycky nejradši ty vůně - strouhaná citronová kůra, vanilka, mletá káva. Letos nic, prostě nic necítím. Ovšem mám to, co mi chybělo posledních osm let - čas, tak jsem se s pečením trochu rozmáchla.

V pondělí jsem udělala linecké, bez toho Vánoce nemůžou být. Ve skutečnosti mi až tak nechutná, je prostě takové obyčejné, ale miluju vykrajování, od malinka. Pak jsem udělala sádlové koláčky, ty naopak můžu. A jako obvykle plech mokka oválků, kakaových bochánků s mletou kávou a solí, které snad chutnají jenom mně, takže je dělám jen pro sebe. 

V úterý jsem pro změnu pouze pro mého muže upekla "cigáry", máslovo-sádlové cukroví tvarované mlýnkem na maso, které zbytek rodiny moc nemusí. A šafránová esíčka, která milujeme všichni. Esíčka a sádlovky a mokka oválky ráda peču, protože na ně upatláte těsto, vytvarujete, upečete a hotovo, kdežto i to linecké musíte slepit, a cigáry ještě i namočit do čokolády, a to už je piplačka.

Ovšem když už jsem doma, rozhodla jsem se letos postoupit do vyššího levelu a včera jsem uplácala těsto na medové trubičky, které dělala maminka a po kterých jsme se mohli utlouct. 

Kdysi jsem je už zkoušela a nedopadlo to, tak letos znovu a s větším respektem (a z poloviční dávky). První plech jsem zkusila upéct namotaný na trubičkách, blbý nápad, nešly sundat, musela jsem je odrolit do misky.

Ale pak to šlo, jak jsem si pamatovala od maminky - maximálně šest kousků na plech a hned po upečení horké azbestovými prsty namotat na trubičky nebo stočit do kornoutku (zdědila jsem jen tri). A pátý a šestý kousek už se většinou trochu drolil. Ale jinak dobrý jako.

Večer jsem měla webinář a během něj jsem namáčela konce do čokolády a šlehala máslo s karamelovým Salkem a plnila krémem. Ať žijí webináře. 

A nepovedené trubičky jsem rozmixovala, přidala mleté ořechy a ten karamelový krém a dnes jsem z toho vyrobila medovníková vosí hnízda. Kruté. 

Pochlubila bych se návštěvám, ale letos to teda budeme muset sníst sami. Bez problémů, řekla Magdí. 

Miluju to. 

Sádlové koláčky s rybízem a mokka oválky. 

I Magdí zkusila vosí hnízda. 

Zbytek lineckého, zbytek krému, trocha čokolády a voila - další druh cukroví. 

Tak ho mám taky

... parchanta koviďáckýho.

Tak co můžu: svést to na všechny okolo (to já ráda.) Může za to Magdalenka, že to dotáhla ze školy, samozřejmě škola, taky hygiena, že nevytrasovala už ty dřívější nakažené, pak ti nenaočkovaní, rozhodně, ty moje slavné kolegyně, za které jsem musela furt suplovat a kvůli tomu jsem se vyčerpala a oslabila jsem si imunitu. (A moje hlava, protože jsem na podzim byla fakt tak unavená, že jsem si přála být nemocná - to je u mě vždycky rozhodující. Teď už jsem teda nechtěla být nemocná, na Vánoce, no, pozdě.) 

Taky si můžu sepsat, o co přijdu: poslední hravý týden ve škole... to mi až tak nevadí, půlka děcek je taky doma. Školní vánoční večírek... to mi vůbec nevadí. Zpívání Rybovky... už v listopadu jsem se ptala Zdeňka, našeho sbormistra, jestli si myslí, že tu mši letos budeme fakt zpívat, a Zdeněk řekl "ne, proto začínáme zkoušet tak brzo, abyste si to užili aspoň na zkouškách" - tak to jsem si užila, v pohodě. Vánoční zpověď - to byla ale prozřetelnost, jít ke zpovědi už v adventu! Vánoční bohoslužby - dám si je online, žádná novinka, aspoň si poslechnu pěknou promluvu a nebudu se rozčilovat nad kecy našeho faráře. Přijdeme o vánoční návštěvy... tak to asi přežiju, přesuneme to narozeninový leden. Takže sečteno a podtrženo - dobrý. 

Jó, a to je dobrý, že nejsem hypochondr, že jsem fakt byla už nemocná! A zároveň, že jsem nikoho nenakazila, když jsem ještě v sobotu byla negativní. 

Strašně by mě zajímalo, jak mám teď vést domácnost (chlapi jsou samozřejmě negativní). Rady Covid portálu "izolujte se", "koupelnu použijte jako poslední a pak ji vydezinfikujte" - to by šlo, ale jak to myslí s tím jídlem? Celých těch pět dní jim vařím! Navíc můj drahý vůbec nesouhlasí s tím, že jsem si právě kuchyň vybrala za místo svojí izolace. Vůbec nevím, proč mu to vadí. 

A jak se prosím dělají Vánoce v karanténě? Jako dárky mám nakoupené od podzimu (kromě těch dvou, co má na starosti Michal), to je dobrý, dneska jsme vybrali stromek (pán ve stánku "to si nemusíte nasazovat respirátor, to já jenom musím mít tak napsané" a já na něj "hele, víte odkud jdeme? Takže my si ho nasadíme." Lidi jedni nezodpovědní, to všecko je kvůli vám.)

Nákup jsem se taky snažila udělat velký, ale když budu všem vařit, tak to zase rychle zmizí. 

Tak pak asi budeme jíst jen "co dům a mrazák dá" - brambory, zelí (letos se mi povedlo), jabka a marmeládu. A to hovězí z února, furt ještě pár balíčků mám. A pro změnu od včerejška nemám chuť, takže je asi jedno, co bude na talíři, ne? Hovězí na marmeládě se zelím a jabkama a jako dezert brambora. 

Včera a dnes jsem už upekla nějaké cukroví, protože nevím, jestli se můj stav bude zlepšovat nebo zhoršovat. A Táňa říká, že přes cukroví nikoho nenakazím. Sice nevím, jestli je dobré, ale sušenky příjemně křupou a čokoláda se rozplývá na jazyku a je to moc příjemné. 

Tak na závěr si sepíšu svoje příznaky:

teplota normální 

bolest svalů a kloubů na stupni 1 až 2 z pěti 

mírné škrábání v krku už od pátku 

občas mírný kašel 

rýma od včerejška a od té doby ztráta čichu a chuti

ucpané dutiny a od toho bolest hlavy na stupni 1 z pěti 

únava na stupni 1 z pěti (prostě odpočívám, konečně) (když zrovna neuklízím, nevařím, nepeču a tak, prostě matka, no, znáte to.) 

A příznaky toho, že očkování funguje a nemám těžký průběh: mám hlad, rozčiluje mě nepořádek

a baví mě plánovat. 

Venku obleva, iglú přišlo o střechu. 

Na cestách břečka. 

A víte co? 

Zítra mám narozeniny. 

Ten covid jsem si ale nepřála. 

Čekání a očekávání

K adventu to patří. A nejlíp to umí děti. 

Čekání. 

Na Ježíška, na dárky, na stromeček. 

Očekávání. 

Že dostanu, co chci, že bude sníh, že bude pohoda, že to bude krásné. 

Jako dítě jsem obojí ovládala skvěle a nevzpomínám si na jediné Vánoce, kdy bych byla zklamaná.

Teď?

Advent je taková smršť povinností a událostí, že zatímco Magdí je s každým rozbaleným balíčkem z adventního kalendáře spokojenější, já jsem vystresovanější. Ona počítá "ještě", já vyšiluju "už jen".

A do toho letos akce "Covid".

Magdalenka naprosto bezpříznaková. Nechybí jí chuť, čich, radost ze života a vzhledem k tomu, že jí doktor povolil vycházky na zahradu, kde s Michalem buduje iglů o několika místnostech, tak jí vlastně nechybí vůbec nic. Akorát škola, ale i tam jedou v online režimu, takže zatím dobrý.

Samostatná kapitola se týká její izolace od zbytku rodiny - jak se to prosím dělá u osmiletého dítěte v 2+1? Jednu noc jsme spali my dvě v ložnici za důkladného větrání před a po spaní. Pak dvě noci ona v kuchyni na gauči, Michal v obýváku na gauči a já sama v ložnici.

Trochu bojovka, a to jsem odmítla rozebrat postel a spát na matracích na zemi. 

Jediný, kdo má příznaky nějaké virózy, jsem já. Nejsem schopná vyhodnotit, jestli to je nebo není Covid, jestli je to jiná viróza, výsledek mého přepracování nebo výsledek mé bujné fantazie. Dokonce mě už v sobotu můj drahý vezl až do Olomouce, aby mě - považte - poprvé v životě nabodli do nosu vatovou tyčinku a udělali PCR test. Negativní výsledek mě navíc vůbec neuklidnil. V úterý repete. Instrukce pro lidi v karanténě "pozorujte, jestli nemáte příznaky" je strašně zavádějící. Já si pozorováním najdu příznaky jakékoliv nemoci, snad i zbytnělé prostaty. A co třeba mor? Do patnácti minut budu mít i skvrny na pokožce, tomu věřte.

A teď i naši kluci už pozorují škrábání v krku, začínající rýmu... asi to chytli ode mě. Toho hypochondra.

A tak čekáme. Letos opravdu čekáme. Na testy a na výsledky. A já očekávám, že minimálně já jsem to chytla. Týden před aplikací třetí dávky očkování. Trapný. 

Místo toho bychom měli čekat na příchod někoho jiného. Na příchod Toho, co "setře každou slzu z očí". Neumím to. A tak mi třeba ta izolace pomůže. Naučit se čekat. 

Zasněženo a zacovidováno

 Máme nejzasněženější advent za posledních snad dvacet let. Je to krásné, i když jenom z okna. Na procházky nebo na běžky nemám sílu.

Kromě toho přicházím z práce za tmy, jako všichni v tento čas. 

Do školy se nám vrátily kolegyně, pro změnu odpadají děti. Hygiena nic nedělá - asi nestíhá? Nevím. Trasujeme sami. Obvoláváme rodiče a upozorňujeme. I rodiče jsou zodpovědní a hlásí nám, kdo byl pozitivní. 

Jiná je situace u mých dětí. U Marka minulé pondělí pozitivní spolužák, ovšem v pátek velký výlet do Prahy, tři třídy. V neděli zpráva z hygieny, všichni na testy, sešli se ve třídě v pěti: dva očkovaní a tři, co předtím nebyli ve škole. Sotva se jich po negativním testu sešlo osm (zbytek s covidem), začali trasovat nakažené z autobusu. 

Když Magdalence odvedli pozitivní spolužačku v pondělí, nechali jsme ji už od úterka doma a ve středu si s Markem zajeli na testy. Tak Marek negativní - děkuji, vakcíno, ovšem Magdí - co myslíte. Má ho tam! A celá třída v karanténě. 

Tak si dáme v úterý výlet na testy celá rodina. 

A odpadá nám páteční mše, sobotní roráty, nedělní návštěva, příští týden Magďulčin vánoční koncert... tý jo, co budu dělat s takovým množstvím volného času! Už vím. Budu dezinfikovat naši covidovou domácnost. 

Vzpomínka na roráty minulý týden. 

Obecní strom. 

Momentka z Mikuláše. Nadílka byla na terase. 

Už druhý adventní týden se chýlí ke konci!