Nejsem si jistá, jakou mám autoritu.
Na rovinu, nejsem nijak autoritativní typ,
a kromě toho
o spoustě mužských sportů toho moc nevím.
Skoro nic nevím.
Nesnáším fotbal, neumím kopnout do míče,
dokonce ani nepoznám ofsajd.
(A taky jsem si právě gůglila, jak se ofsajd píše.)
Ale jsem tělocvikář.
A dnes jsem pořádala okrskové kolo ve florbalu.
(Jo, jsem drsná.)
Bylo mi těch našich kluků trochu líto,
protože zatímco na ostatní pokřikovali jejich učitelé
ty pravé trenérské hlášky -
a já jim vždycky jenom řeknu,
snažte se, to půjde.
A jako umím už teda zařvat: "Jeď dopředu!"
¨"Hlídej si ho!"
a taky "Obrana! Kubo, obrana!"
Vůbec, zařvat "Kubo", to musím dělat často,
protože se tak jmenovala půlka týmu.
(Ti rodiče jsou tak bez fantazie, máme školu plnou Jakubů.)
Skončili jsme čtvrtí ze šesti.
Asi dobrý, ne?
Co se líbí na tělocvikaření:
1. Sounáležitost. V žádném jiném předmětu se tak nesblížíte s žáky.
2. Spousta možností k výjezdům. I když často je to otrava. Ale nikdy nuda.
3. Ostatní tělocvikáři. Zpravidla jsou to fajn pohodoví lidi.
4. Zažíváte vítězství.
Já na konci každého tělocviku.
Žádné komentáře:
Okomentovat