Zimní sporty

Aby bylo jasné - nelyžuju.

Tím myslím, nejezdím na sjezdovkách.

Vyzkoušela jsem si to týden na horách v prváku na gymplu,

ne, že by mi to vůbec nešlo, ale rozhodně mě to nijak zvlášť nebavilo.

Vůbec jsem nepochopila, co na tom koho baví:

vyjedu lanovkou na kopec a sjedu dolů. A znova. A znova.

Vážně? Proč? 

Navíc je to drahé a neekologické,

počínaje dopravou a konče výrobou umělého sněhu,

bez čehož se to v současných zimách neobejde.

 

Zato běžky - to je něco jiného!!!

Miluju pohyb v přírodě a miluju ten pocit,

kdy kloužete stopou, kocháte se okolní přírodou,

červenají vám tváře a cítíte, jak vám pracují svaly.

Některé kamarádky mi tvrdily, že to právě na běžkách nesnáší,

že jsou z nich zpocené a uhnané.

Ale pro mě je právě tohle to nejlepší. 

 

Ovšem, co si budem vykládat,

naposledy jsem byla na běžkách rok předtím, než se narodil Marek.

Před pár lety jsem navíc vyhodila svoje rozpadlé běžkové boty.

Třistašedesát dní v roce je mi to jedno.

A pak přijde těch pět, kdy je u nás sníh a já jsem zdrcená.

Pokus nějaké běžky si koupit obvykle hned nevyjde

a pak se sníh rozpustí.

 

A už to vypadalo, že tento víkend budu zase zklamaně hledět na projeté běžkařské stopy,

když můj muž přišel na geniální nápad:

půjčíme si lyže v půjčovně místního penzionu!

Beztak tam teď žádné hosty mít nemůžou.

Skvělé.

Akorát půjčovna chabá: čtvery lyže, troje boty a největší velikost tak na mě.

Ale Michalovi to prý nevadilo, že pro něho běžky nejsou (podezírám ho, že byl i rád).

Ale já byla s lyžemi v ruce v sedmém nebi.

 

V sobotu jsem našla i běžky pro Magdalenku,

která taky strašně chtěla lyžovat

(boty o tři čísla větší, ale prý dobrý),

po obědě jsme rychle uklidili, já našla jakýsi vhodný outfit a vynesla běžky ven jako svátost.

Těšila jsem se jako malé dítě.

Srovnala jsem ty krásné běžky s novým typem vázání, položila nohu, zapnula a ...

nic.

Nový pokus.

Pak další.

Frustrace - jak se to doprčic zapíná? Natlačit nohu, zapnout - a noha vyjela a běžka zůstala na místě.

Nakonec jsem došla k závěru, že mi dali boty na jiný typ vázání.

Byla jsem tak naštvaná a zklamaná, že se mi chtělo brečet.

Uklidila jsem teda zas všechno domů,

vzala jsem si teplou bundu a normální boty, Magdí, která se kousek projela a už ji to nebavilo,

Marka, sáňky a boby a vyrazili jsme aspoň na kopec.

 Na všech oblíbených kopcích bylo lidí jako na protivládní demonstraci.

A cizích, nejen místních. Asi výlet z města.

A rodiče důstojně postávali dole...

to ovšem není můj styl. 

Nevím, proč by si tu srandu se sáňkováním měly užívat jen děti.

Došli jsme až na nejvzdálenější kopec ke mlýnu,

kde bylo taky plno, ale našich známých.

A tady jsme zůstali.

Protože tady se toho nebáli a dospěláci dělali na kopci větší hlouposti,

než jejich děti.

A jezdili jsme z kopce dolů sami i  s někým, smáli jsme se sobě i ostatním,

když jsme se vyklopili po cestě,

sníh nám lítal do obličeje a bylo to tak super,

že jsem na zklamání z běžek skoro zapomněla.

Po návratu domů vyčítavě popisuju Michalovi pokus o nasazení běžek.

Muž vstane, vezme botu - a cvak! A bota drží.

Cooooo?????

Jsem asi úplný debil.

Takže v neděli odpoledne druhý běžkařský pokus.

Už pod dohledem mého muže.

A jo. Klaplo to.

Pak už stačilo sjet po cestě k silnici, přeťupkat ji na běžkách, vydrápat se do kopce za humna -

a pak už to tam bylo.

Bílé pláně.

Sníh.

A vyjetá stopa.

Modrá obloha.

A slunce.

A pak už nic a nikdo.

Fajn, chvilku mi trvalo, než jsem si zesynchronizovala pohyby,

a raději jsem vybrala trasu,

kde nejezdí ostatní lyžaři, protože když vidím jejich ladný běh

a super vybavení, připadám si trochu divně.

Ale jenom trochu,

přece jenom jsem se trochu posunula 

a místo mamkou šitých šusťáků a beztvaré bundy

už jsem si to svištěla ve funčních legínách a přiléhavé sofšelce 

(z Lidlu, ale co, však v tom lyžuje i Ester Ledecká a Marek Vašut).

Byla to nádhera. 

Objela jsem takové šikovné kolečko, nic moc velkého na úvod.

Vrátila jsem se za devadesát minut, ale endorfiny ze mě úplně sršely.

A dnes znovu.

Schrastila jsem totiž i vybavení pro Míšu, lyžáky po dědovi o dvě čísla větší,

lyže po babičce s rozlepenou špicí a staré hůlky,

a vyrazili jsme spolu.

Ujeli jsme jenom o kousek míň než včera, ale na to, že Michal stál na běžkách poprvé v životě, tak super.

Jestli nebudu muset lyže zítra vrátit,

vytáhnu pro změnu Marka.

A jestli ano, tak počkám, až mi dorazí moje nové běžky, včera objednané z eshopu.

Vybrané mým mužem.

Pochopil, co potřebuju k životu. 

Děkuji, drahý ❤️