Říjen

 Září za námi.

Konečně jsem snad dohnala všechny školní resty a probrala první nudné kapitoly, naučila jsem se letošní rozvrh a zvykla sebe i děcka na kroužek a náboženství.

(A zrovna dnes přišla ředitelka s tím, že počet nakažených roste a ať se připravíme na to, že možná nějakou třídu zavřou.)

Zahrádka ve sklizni.

Karotka i petržel v písku, v soli i v mrazáku. 

Rajčata záhadně nechytla plíseň, většinu jsme snědli, jedna krabice dozrává v prádelně. 

Kytky kvetou jak šílené, nikdo jim asi neřekl, že už je říjen. 

Venku pořád krásně. 

Užívám si to. 

Každý pátek, když nic není a přijedu domů brzo, tak si říkám, že rychle uklidím. Místo toho už zase sedím s kávou v křesle na terase a nedělám nic. Vlastně dělám, nabíjím se solární energií. To je taky důležité, že?

Dnes volby. Obávám se, že Babiš to má zase v kapse. Když i moje kolegyně, vysokoškolsky vzdělané osoby, nechodí volit, protože "tam není z čeho vybírat a piráty teda volit nebudu a Fialu taky ne." Dnes ve sborovně při vtípku o Zemanově diagnóze "delirium tremens" nás ředitelka napomenula, že máme být apolitičtí. Sorry, to já fakt nejsem. Nebo jinak, netvrdím, že nějaká strana je lepší nebo horší, akorát se vyhrazuju vůči lhářům, zlodějům a jednomu protivnému zlému dědkovi, který umí akorát poklonkovat Rusku a Číně. A bavím se s děckama o politice. Klidně v chemii. Myslím, že je to důležitější než umět zapsat iontové rovnice elektrolýzy.

Taky mám výročí blogu. Deset let!

Asi zase upeču dort s červenou řepou. 

Na oslavu. 

Pokud se mi teda povede zvednout se z křesla a jít něco dělat. 

Zahrádka v říjnovém slunci. 

Letos jsem měla docela pěkné muškáty. 

Tu nejkrásnější jiřinku ožrali slimáci, tak kvete až teď. 

Ostálky.

Krásenky. 

Nejkrásnější barvy.