Už je tady zas

Já před rokem a půl: "Nebudu učit, už nikdy prostě nechci učit! A jestli někdy jo, tak rozhodně ne tam, kde jsem byla doteď, a obzvlášt NE, pokud se Katka stane ředitelkou!"

Já letos v květnu: "No ahoj, Kačí, tak gratuluju ke zvolení ředitelkou, a já bych v září teda nastoupila, jo?"

No jasně, úplně vidím, jak si říkáte: PROČ? Proč si neužívá na mateřské, proč už jde do práce?

No proč, na prvním místě jsou vždycky peníze, že jo. Živit čtyři děti není úplně jednoduché, zvlášť když chtějí občas třeba jet na lyžák nebo na cyklotábor do Alp. K tomu náš stále nedokončený dům s úvěrem. 

Pak je zde taky moje zkušenost po návratu z mateřské s Magdí. Ten pocit vlastní neschopnosti, nezvládnutí všech povinností, nových, starých, k tomu úšklebky mladších kolegyň "ty ses na to nepřipravila? Ty sis ty pokusy nevyzkoušela doma? Ty to ještě nemáš/ neznáš/ nezvládáš?" Tenkrát jsem všem zcela upřímně říkala, že kdybych se měla ještě někdy vracet do školy po třech letech mateřské, že bych šla radši dělat něco jiného. 

No, a to je další důvod: kdy jindy si ujasnit, jestli teda chci nebo nechci učit, než když mám jen dva dny v týdnu s nejlepšími předměty v nejlepších třídách. Taky si vyzkouším práci s novým vedením a kdyby to bylo fakt blbé, tak můžu hned úplně skončit. Však co, já mám svých osm tisíc měsíčně z rodičáku jistých!

Taky chci vypadnout z domu. Neřešit, že není uklizeno, protože to prostě nevidím. Mít jiné starosti než furt jen "žrádlo a prádlo". A taky mi chyběla moje děcka ze třídy. 

No prostě, rozhodli jsme se, že letošní rok bude pondělní a čtvrteční dopoledne trávit Miriamka se svým tatínkem. Uvidíme, kdo a kdy toho rozhodnutí začne litovat. 

A já prožívám přípravný týden skoro jako vždycky: ráno vezmu kolo a jedu. Cestu znám nazpaměť: přes dědinu do kopce, za dědinou z kopce, přes potok, lesem do kopce, pasekou z kopce, pak vyšlápnout tři kopce za sebou: malý, dlouhý a poslední, přejet asfaltku na Suchý a po hnusně kamenité lesní cestě kolem opravené hájenky, o které mi děcka vykládala hororové legendy (zaručeně pravdivé), kolem hájku a altánu na silnici a pak už kousek ke škole. 

Tohle je teda už cesta domů.

Podzim už asi neokecáme.

Ano, tyhle pohledy mi stojí za tu námahu jízdy na kole.

Ve škole v pondělí každoroční totálně nudná porada (ale oceňuju, že byla o hodinu kratší než s bývalou ředitelkou), v úterý úklid skříní v kabinetu (v jiném, než jsem mívala, původní mi byl opravdu vyměněn. Nového vybavení jsem si teda moc neužila.) Vytisknout si SVOJE učebnice. Zítra odpoledne školení. A přede mnou hromada papírů k vyřízení. Blé, tohle na tom učitelování fakt nesnáším. 

Miriam doma se sourozenci. Pohlídali, přebalili, nakrmili, uspali a ještě uvařili oběd. 

No já se mám!