První sníh je každý rok událost. Letos pro mě zastíněná tím, že padal právě v den pohřbu mojí babičky.
Ale jinak nemyslím, že by to bylo letos nějak mimořádně brzo. Moje sloní paměť má uložené vzpomínky na 7. říjen 1994, kdy napadlo dvacet čísel na nesklizenou zahrádku a my se sněhovou břečkou brodili v nízkých botkách při cestě ze školy.
Stejně mi vždycky první sníh vykouzlí úsměv na tváři.
A stejně tak jsem přestala řešit, že po mrazivém bílém podzimu přijde teplá, bezsněhová zima.
Naučila jsem se užívat, to co právě mám, a najít si v tom to hezké.
Ať žije říjnový sníh! Ať žije slunečný advent!
Aspoň mi přestane vadit, že stále nemám pořádné zimní boty a kabát:-)