Rešovské vodopády a hrad Sovinec

 ...aneb každoroční rodinný výlet do Jeseníků.

Cíle už několik let určuje Miriam, aniž by se k tomu vyjadřovala. Aktuálně jsme ve fázi "žádnou túru nezvládnu, ale rozhodně se nenechám nosit." Takže několik let omílané přání našeho tatínka bylo vyslyšeno. Rešovské vodopády.

Když rodina, tak celá: Marek vzal i Verunku. Jeli jsme dvěma auty, takže se v pohodě vešla (ne, ten druhý řidič jsem fakt nebyla já.) Rozhodli jsme se, že letos to bude na pohodu, takže odjezd z domu až v sedm, mše v Konici, tradiční zastávka v Lidlu už nevím kde po cestě a na místě asi po desáté. 

Vůbec nic jsem o cíle cesty nevěděla a čekala jsem něco jako Rejvíz: chodník lesem, na konci chvíli čumíte do zarostlého rybníka a pak jdete zpátky. Ovšem bylo to úplně jinak! V cíli skály, peřeje, vodopadů několik, chodníčky a zákoutí. Úžasné.

Jedna společná.

Umělá tůňka.

Já šama.

Frajeři.

S Miri to byl adrenalin, nosit se nechtěla, držet se nechtěla: "Já vladnu. Já nepadla. Ja nekutulam do vody." 

Po cestě zpět se začalo zatahovat, a jenom co jsme u auta slupli řízky s chlebem, začalo pršet. Z možných návrhů jsme vybrali prohlídku hradu a zamířili na Sovinec. Zrovna tam měli akci "Bestie na hradě" - průvodci i prodejci i leckdo navíc byl přestrojený za strašidlo. Byla tam černá princezna, upírka, umrlec, polednice, čert i Medúza (asi kdo co našel v půjčovně kostýmů, haha). Medúza nás provázela a bylo to super, protože jsme byli sami. 

Hrad je obrovský, samozřejmě tam nic není, protože co zůstalo z třicetileté války, to se rozebralo po druhé světové, a co se nerozebralo, to shořelo. Ale dost je toho opraveného, uvnitř různé výstavy a pěkný výhled z věže.

Půjčí vám kostým.

Nebo drátěnou košili.

Pršelo dost.

Výhled z věže.

Cestou domů jsme se chtěli stavit na večeři. Nakonec jsme byli v pizzerii v Litovli. Tak asi to úplně nemůžu doporučit, ačkoliv jsme se najedli a pizza nebyla úplně špatná. Úplně dobrá totiž taky nebyla. Kofola byla rozlívaná a interiér nic moc. 

Doma jsme si dali ještě jeden adrenalin: zapomněli jsme totiž klíče, ale Michálek se k nám vloupal oknem, filuta jeden. S radostí jsme mu poděkovali:-)

Paprsek a Kralický Sněžník

 ... aneb náš každoroční výlet do Jeseníků.

Od května můj muž loboval za výlet na Dalimilovu rozhlednu a protože pořád nebyl čas nebo síla, už začal vyhrožovat, že pojede sám. Když už jsme se dohodli, že pojedeme hned, jak se nám Magdí vrátí z tábora, vyšla klukům brigáda. Nakonec jsme v hurá akci vymysleli, že odjedeme v neděli odpoledne po konci brigády, někde přespíme a v pondělí přidáme naši tradiční horskou túru.

Přípravy byly tedy zrychlené, na tradiční řízky ani guláš nebyl čas. Naštěstí jsme měli doma zásoby z jednoho plánovaného výletu, který se nakonec nekonal, čili spoustu ovocných kapsiček, domácí výživné müsli tyčinky, oplatky a sušenky, tak jsme to sbalili společně s těstovinami a rajčatovým sugem z Lidlu a pekáčem buchet a vyrazili jsme. 

Omámení nastalým teplým počasím jsme vyrazili k rozhledně jen tak v kraťasech a tričkách. Pokochali jsme se výhledem z vrcholu věže i z laviček pod věží a vydali se na Paprsek. 

V horách.

Rozhledna jako z pohádky. 

Cestou na Paprsek roztomilé dřevořezby.

Akorát večer v horách byl docela chladný, tak jsme si střídavě půjčovali Markovu mikinu (ten nejotužilejší byl taky nejprozíravější.) Na Paprsku jsme si dali malé horské občerstvení, zabalili jsme do mikiny Miriam a sešli zpátky dolů k autu. 

Moc pěkné ubytování našel Michal v Ostružné. Udělala jsem k večeři těstoviny, dali jsme si čaj a pak jsme hráli karty, protože mi děti vyčinily, že už na takové věci nemám čas. Tak kdy jindy si ho udělat, že.

Ráno u snídaně padlo definitivní rozhodnutí, že zkusíme pokořit Kraličák. Že dáme Miriam do krosničky a když se vystřídáme, že snad nahoru nějak dolezeme. Zajeli jsme tedy do Stříbrnic a v půl desáté začali stoupat.

Byla jsem na Sněžníku na výletě v prváku na gymplu a cesta byla tak prudká a kamenitá, jak jsem si pamatovala. Jestli to někomu nevadilo, tak to byla Miriam. Velkou část cesty ťapkala sama.

Po jedné zastávce na jídlo, několika zastávkách na výhledy a po mnoha snězených borůvkách jsme došli ke slůněti. 

Malá Miriam na vysoké hoře.

A pak už kolem pramene Moravy na vrchol. Jako správná učitelka jsem puberťákům připomněla, že stojíme na střeše Evropy a uprostřed evropského rozvodí, na což mi odpověděli "to víme, to nám říkal Staněk." Dobře jste je to naučil, panučiteli.

Doplnit vodu.

Na vrcholu je taky rozhledna, polská, oproti Dalimilce nehezká, připomínala mi mixér na smoothie, ale vstup zdarma, tak jsme ji taky zdolali. Já v panice, neboť Miriam evidentně nemá pud sebezáchovy a nechtěla se ani držet za ruku, natož v náruči, a já ji už viděla propadnutou mezi zábradlím. A dívat se skrz děravé schody až dolů byl taky pohled pro drsňáka.

Prostě mixér. A ta kamenná část je fake nalepený na plechu.

Nic pro ty, kdo se bojí výšek.

Jedna rodinná selfie na památku.

Na vrcholu na můj vkus moc lidí, hlavně Poláků. Z hory jsme odcházeli v mírném časovém předstihu oproti plánu, po cestě se podařilo zajistit Miri aspoň půl hodiny spánku v krosně a za tři hodiny už jsme stáli u auta.

Botanické endemity nesmí chybět. Violka sudetská.

❤️

Magdí našla aj hříbek.

A zvonek jesenický.

Jako tradičně jsme výlet zakončili dobrou večeří, letos jsme nic nehledali a jeli rovnou do jedné pizzerie v Šumperku, kterou kdysi objevil drahý na služební cestě. 

Když nejedete do Itálie, můžete si klidně dát cappuccino k večeři.  Haha.

Ještě dopřát Miriam trochu řádění na hřišti a hurá domů. 

Tak i letos se nám výlet do Jeseníků vydařil, přestože jsme vlastně vůbec nebyli v Jeseníkách:-)

(Kralický Sněžník je totiž samostatné pohoří. )