Zobrazují se příspěvky se štítkemkoronavirus stav. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemkoronavirus stav. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 12. prosince 2021

Čekání a očekávání

K adventu to patří. A nejlíp to umí děti. 
Čekání. 
Na Ježíška, na dárky, na stromeček. 
Očekávání. 
Že dostanu, co chci, že bude sníh, že bude pohoda, že to bude krásné. 
Jako dítě jsem obojí ovládala skvěle a nevzpomínám si na jediné Vánoce, kdy bych byla zklamaná.

Teď?
Advent je taková smršť povinností a událostí, že zatímco Magdí je s každým rozbaleným balíčkem z adventního kalendáře spokojenější, já jsem vystresovanější. Ona počítá "ještě", já vyšiluju "už jen".

A do toho letos akce "Covid".
Magdalenka naprosto bezpříznaková. Nechybí jí chuť, čich, radost ze života a vzhledem k tomu, že jí doktor povolil vycházky na zahradu, kde s Michalem buduje iglů o několika místnostech, tak jí vlastně nechybí vůbec nic. Akorát škola, ale i tam jedou v online režimu, takže zatím dobrý.
Samostatná kapitola se týká její izolace od zbytku rodiny - jak se to prosím dělá u osmiletého dítěte v 2+1? Jednu noc jsme spali my dvě v ložnici za důkladného větrání před a po spaní. Pak dvě noci ona v kuchyni na gauči, Michal v obýváku na gauči a já sama v ložnici.
Trochu bojovka, a to jsem odmítla rozebrat postel a spát na matracích na zemi. 

Jediný, kdo má příznaky nějaké virózy, jsem já. Nejsem schopná vyhodnotit, jestli to je nebo není Covid, jestli je to jiná viróza, výsledek mého přepracování nebo výsledek mé bujné fantazie. Dokonce mě už v sobotu můj drahý vezl až do Olomouce, aby mě - považte - poprvé v životě nabodli do nosu vatovou tyčinku a udělali PCR test. Negativní výsledek mě navíc vůbec neuklidnil. V úterý repete. Instrukce pro lidi v karanténě "pozorujte, jestli nemáte příznaky" je strašně zavádějící. Já si pozorováním najdu příznaky jakékoliv nemoci, snad i zbytnělé prostaty. A co třeba mor? Do patnácti minut budu mít i skvrny na pokožce, tomu věřte.

A teď i naši kluci už pozorují škrábání v krku, začínající rýmu... asi to chytli ode mě. Toho hypochondra.

A tak čekáme. Letos opravdu čekáme. Na testy a na výsledky. A já očekávám, že minimálně já jsem to chytla. Týden před aplikací třetí dávky očkování. Trapný. 

Místo toho bychom měli čekat na příchod někoho jiného. Na příchod Toho, co "setře každou slzu z očí". Neumím to. A tak mi třeba ta izolace pomůže. Naučit se čekat. 










pátek 26. listopadu 2021

Naštvaná

 Stává se ze mě odpůrce očkování, protože:

Kolegyně č. 1, popíračka Covidu, NIKDYSENENENÁCHNAOČKOVAT a OPATŘENÍJSOUNAHOVNOJÁTENRESPIRÁTORSTEJNĚNENOSIMNIKAM
dostala Covid.
Výsledek:
ona se válela dva týdny doma, "nic mi není, nudím se",
my jsme za ni ve škole suplovali jak vzteklí.
A včera už se nám vrátila, dva dny před povinným ukončením karantény,
že si ji nechala ukončit, protože se doma nudí a stejně chodí na nákupy.
(Takhle to jako jde?????????)

Kolegyně č. 2, NIKDYSENENECHÁMNAOČKOVAT, má Covid záchyt v rodině.
Výsledek:
bude minimálně celý příští týden doma  a
my za ni budeme suplovat jak vzteklí.

Co z toho plyne? Tohle není diskriminace neočkovaných, to je teror očkovaných.
A už se vůbec nedivím těm šíleným počtům nakažených,
pokud je pro víc lidí důležitější možnost stát za svým názorem
a jít si sám nakoupit do Kauflandu
(protože mě to v té karanténě a izolaci nebaví.)

Během posledních 24 hodin mě totálně vytočili tři lidi.
Svým sobectvím, ješitností, důležitostí (můj čas je drahý).
Ale nevím, možná jsem divná já.
 
A venku je mlha.
A Magdalence se rozbil zip na jediných zimních botech.
A jiné neměli.
A odpoledne musím jít číst na pohřeb, protože farní důchodkyně nemají čas.
A nemám větve na adventní věnec.
A chcou po mně, abych online učila kluka, kterýho maminka nechce dávat do školy.
Protože si nepřeje, aby ho furt testovali kvůli pozitivním spolužákům.
(Testovali ho jednou.)
 
Aspoň že zrušili to rozsvěcování vánočního stromku v neděli.
Tím končí dobré zprávy z okolí.
 
A jak se máte vy???
 
PS: samozřejmě nechci nijak znevažovat práci zdravotníků a situaci uprchlíků,
já vím, v podstatě mám krásný život. Akorát dnes... dnes jsem prostě NAŠTVANÁ. 
 
Ale pozor: první sníh!!! 


Aspoň něco příjemného. 

 

středa 7. dubna 2021

Takový běžný den v nouzovém stavu IV

 Co myslíte, už je to poslední díl série?
 
Padla na mě totální nechuť, můj optimismus se rozplynul, nic mě nebaví
a nevidím žádné světlo na konci tunelu.

Venku sníh a mráz, tři teplé dny minulého týdne mi přijdou jako sen.
Že to ve skutečnosti vůbec neproběhlo?
To se nám jenom zdálo, že?

Ráno nejsem schopná vylézt z postele.
Snad je to tou zimou venku, snad jsem se pořád ještě nevzpamatovala z posunu času.
(Kdy už s tím nesmyslem přestanou?)

Takže vstávám pozdě, současně si chystám snídani, oblíkám se a zapínám počítač.
Online výuka začíná v půl osmé.
Ještěže jedeme bez kamer - děťátka si je zapínat nechtějí a tak ji taky nezapínám,
ať je to fér, ne?
Kromě toho, že u počítače snídám, tj. koušu rohlík s medem,
na tváři se mi zanítilo akné (aha, pubertální pleť, a kdo je tady starý?).
Vlastně se tomu říká "podkožní vřídek" - a natekla mi půlka obličeje, fakt.
To jsem ještě nezažila, no ano, jsem ráda, že nemusím nikam chodit,
a když už, mám přes obličej respirátor
(jenom jestli ten extrémní zánět nevyvolalo právě jeho nošení na velikonočních bohoslužbách.)
Taky mi nateklo oko, i můj muž mi několikrát řekl, že vypadám hrozně,
ale taky poznamenal, že bych to mohla vydávat i za výsledek domácího násilí.
No, měla jsem se vyfotit a třeba se to někdy bude hodit.
 
Hodina s mými deváťáky je stručná.
Už se mi vůbec nechce nic chystat a vymýšlet, letošní deváťáci jsou navíc sebranka,
kterou ani ve škole nebaví nikdy nic (nebo aspoň ne se mnou),
natož doma.
Máme poslední kapitoly chemie, "chemie kolem nás",
vážně, v učebnici mají dlouhé pojednání o čistících prostředcích a o tom,
že šamponem se myjí vlasy a sprchovým gelem tělo.
Rovnici zmýdelňování stejně nikdy nikdo neumí, takže s tím se ani nezdržuju.
Naštěstí z loňského roku mám krásný pracovní list.
Mají dvě možnosti, buď si to projdeme spolu, nebo si udělají jednoduché pokusy doma,
místo prověrky.
Martina: "Já teď nic dělat nechci, už budeme končit?"
Fajn.
Oni si asi myslí, že když je to nebaví, tak mě to snad baví.
Už ani omylem, děťátka. 

Na Teamsech mám opravovat nějaké úkoly, ale nechce se mi. Vůbec.
Je potřeba zadělat na chleba, trochu uklidit kuchyň, ustlat postele.
Magdí si čte v posteli, nemá hotové úkoly za poslední dva dny,
protože se jí taky nechce. A mně se nechce ji furt upomínat.
Už prostě nemůžu.
Jdu si konečně vyčistit zuby, u toho uklízím v koupelně.
Když použiju make-up, začínám vypadat po pěti dnech jako člověk,
protože pupínek se konečně hojí. 

Jdu zkontrolovat chlapce.
Oba sedí u počítačů v pyžamu a zabalení v dekách,
a já už nemám sílu opakovat: "oblečte se a přijďte se nasnídat."
Michalovi narůstá na stole hromádka s učebnicemi,
zvládá vytahat učení ze skříňky vzdálené jeden metr od stolu,
ale už nezvládá je uklidit zpátky a tak podle výšky hromady poznáte,
co je dnes za den a kolik předmětů už měl.
Marek má první hodinu volno, takže si povídá s kamarádem
a snad hrají nějakou hru, Minecraft nebo "wotko" (World of Tanks),
už to neřeším, nemám sílu.
Ani ty úkoly už jim nekontroluju.

Středu mám celkem ráda, ve škole bych měla čtyři hodiny a nábožko u druháků,
na distančce mám jenom ty deváťáky a pak přírodopis u šesťáků.

Se šesťáky je sranda. Jsou to na rozdíl od deváťáků takoví milí nadšenci.
Akorát vždycky se na začátku ptají: "Budeme něco psát?"
Domlouváme se, že ne. Jsme napřed, zbývá nám už jenom hmyz,
a ten nemám nachystaný, protože se mi nechtělo.
Jo, jak vidíte, nechce se mi vůbec nic.
Tak si uděláme pohodovou hodinu, povídáme si o projektu, o počasí
i o domácím úkolu, co měli přes Velikonoce:
vypravit se do přírody a vyfotit nějaké kytky a hmyzáky.
Tak poslouchám, jak někteří ve včerejší vánici přerývali kompost a hledali žížalu.
Aby ji mohli vyfotit.
A pak si zahrajeme AZ kvíz.

Skončíme akorát, abych mohla z Teamsů odhlásit sebe a přihlásit Magdí.
Je to na pytel, od března má dvě online hodiny každý den od desíti skoro do dvanácti.
Když pominu to, že Magdí je po mně skřivan a líp pracuje ráno,
v naší rodině se prostě obědvá v půl dvanácté a tady ta záležitost to silně narušuje.
A navíc, navzdory tomu, že šla do školy vlastně o rok napřed,
pracuje sama tak desetkrát rychleji než se třídou.

Magdí se teda online učí.
Já vařím.
Přitom jsem ve střehu: jsem stále připravená v případě vyvolání mé dcery
bleskurychle vypnout digestoř a odtáhnout smažící se cibulku z plotny.
Obvykle to zvládnu rychleji, než Magdí zapne mikrofon.
Dneska bude hrášková polévka (naše oblíbená, dělám ji skoro každý týden)
a těstoviny. Ty normálně bývají v úterý,
ale velikonoční pondělí nám posunulo jídelníček,
což mi nevadí, ve středu dělám ryby a je to čím dál náročnější,
když čtyři z pěti lidí jedí jenom rybí prsty a lososa (ten pátý jsem já,
proto mají ryby stále svoje čestné místo v jídelníčku).
Dneska spotřebuju do těstovin gorgondzolu, zbytek sušených rajčat a zbytek mraženého špenátu. Bezodpadové vaření mi jde na jedničku!

Jednoduchý oběd mi umožní projet Instagram, vygooglit si nového ministra zdravotnictví,
přitom obracím oči v sloup a v duchu fandím učitelce, 
která neustále trpělivě vysvětluje holčičkám,
že nemají pořád vykřikovat "paní učitelko, vy se mně sekáte!",
protože s tím stejně nic nemůže dělat.
Po osmé zopakuje, jak si mají napsat datum, aby se ozvalo
"A datum máme napsat taky, paní učitelko?"

Oběd uvařený, dítě brečí, protože nevyřvalo mezi spolužačkami prostor
(paní učitelko, paní učitelko, paní učitelko, paní učitelkooooo),
aby mohla vysvětlit paní učitelce, jak jsme barvili vajíčka na modro červeným zelím.
 
Obědváme ve čtyřech, Michal vždycky přijde o něco později.
Chlapci utíkají na další výuku.
Magdí trénuje na flétnu. Před jednou jí začíná online výuka.



 
Online zuška je taky sranda. 
Magdí se přiznává, že moc netrénovala, pan učitel je ranař,
zjev i jednání bohémského muzikanta "tak tu písničku už nenahrávejte, 
příští týden už snad budeme ve škole, tak se domluvíme tam." 
No, nebudeme, ale nahrávat nemusíme.
 
Stihla jsem uklidit kuchyň, uvařit a vypít kafe a u toho na půl oka sleduju Sama doma.
V půl druhé mám online školení k dalšímu školnímu projektu.
Připomínám chlapcům, že mají jít na hodinu trubky
(oni chodí do školy, pssst!!! Jejich učitel je taky bohémský muzikant,
na nařízení kašle. 
Chlapci se do školy plouží tajně zadním vchodem. Už od loňska.
Jejich učitel přes počítač prostě učit NEBUDE.)

Webinář vcelku nuda.
Byl už třetí z cyklu a tak nějak se to všechno pořád opakuje dokola.
Aspoň že u toho můžu sedět doma, pít horký čaj a číst si.

Chlapci se vrátili z hraní, rovnou se stavili nakoupit,
takže dnešní den bude jeden z těch, kdy nevytáhnu paty z domu.
Však venku už je zase vánice.


Jak už jste pochopili, něco přes hodinu dlouhé školení bylo tak náročné,
že zbytek dne už se musím jenom odměňovat.
Inu, jak mi kdysi na vysoké řekla jedna řádová sestra(!):
"Někdy člověk musí udělat všechno, aby přežil."
Moje všechno: horké maliny s vanilkovou zmrzlinou a šlehačkou, 
miska čokoládové zmrzliny, vajíčková pomazánka utopená v majonéze. 
Červená knihovna. Několik dílů "Bydlet jako..." v i-vysílání ČT.
Sklenka vína. (Možná dvě.)
Dlouhá sprcha. Umyté vlasy. 
Ignorování hromady prádla k žehlení, tepláků k zašívání a úkolů k opravování. 
Děti u počítače a u televize.

Ano, nejsem vždycky výkonná.
Dneska jsem extrémně nevýkonná.
A je dobré to zaznamenat.




pondělí 5. dubna 2021

Letošní Velikonoce

Přípravy v nezvykle poklidném duchu.
 
Hloubkový úklid ložnice podpořilo extra teplé počasí,
takže jsem i větrala matrace a otírala rošty v posteli.
(Ano, laťku po laťce, plíseň je mocná a vlezlá. 
Divím se, že nás ještě nesežrala.)
 
Taky jsme pohrabali trávník, umyla jsem okna a furt jsem prala.
Od záclon a závěsů přes všechny možné potahy a povlaky 
až ke všem teplákům a tričkám a ponožkám, 
které se při třech dětech snad množí geometrickou řadou. 

Upekla jsem medovník a linecké, v pátek tvarohové koláče 
a našeho miniberánka, kterému jsem večer šlehala vlnu
a zase jsem ji našlehala málo, 
takže jsem ho pak celou sobotu dosoušela v troubě.
V sobotu jsem ještě upekla mazanec, který chudák nestihl ani vychladnout,
než se na něj děti vrhly.


Ale přitom všem jsem pořád měla spoustu volného času.
Tak třeba v pátek odpoledne jsem šla SAMA na dlouhou procházku.
V sobotu jsme obarvili vajíčka.
(Tak brzo jsem to nikdy neměla!!!)
 

Barvení na modro v červeném zelí.


A taky sichr  v cibulových slupkách.

S covid-opatřeními jsme mohli na bohoslužby do kostela 
v pátek a v pondělí, kluci jako ministranti chodili každý den
a v sobotu na vigílii jsem šla s nima, protože jsem četla.

Vyhlásili jsme offline svátky,
takže děti trávily čas se mnou a spolu, hrály karty a další hry,
a samozřejmě se u toho hádaly a praly a byly tak protivné,
že jsem chtěla z fleku jít zapnout wi-fi.
Jo, a sami letos udělali bramborový salát. 








V neděli jsme měli válecí den.
Až večer můj muž vymyslel, že půjdeme obhlídnout 
můj les.
Po předcích jsem totiž zdědila nějaké pidi kousky pole 
a na jeden kousek už se za ty roky stihl rozrůst les,
a můj muž, potomek kulaka, chtěl vědět, CO to je za les.
Vjeli jsme do lesa autem lesní cestou, která se měnila v rozbrázděnou paseku,
obhlídli les (bukový s potůčkem, heč!)
a pak chtěli jet zpátky. Původní cestou to nešlo, na hlavní cestě byla závora,
tři pokusy skončily v porostu a už to hrozilo, 
že budeme muset nechat auto v lese a jít domů dva kilometry pěšky.
Což by až tak nevadilo, kdyby se už nestmívalo,
a to auto nebylo naše.
Ale můj muž, ten se prostě dostane odkudkoliv.
Nakonec jsme našli další cestu z lesa, zase se závorou, 
ale na větší pasece, a on tu závoru objel, přestože tam měl místo jen na centimetry. 
Tolik zážitky holky z vesnice. Večer v lese.




Dneska velikonoční pondělí, co si budem, nemožnost mrskutu mě vůbec nemrzí.
Za Magdalenkou přišli dva kluci, což ji potěšilo.
Odpoledne pak hledala čokoládového zajíce na zahradě.
A konečně jsme zvedli zadek a navzdory nic moc počasí vyrazili do lesa.

Teda spíš do místa, kde dřív les byl.



(A po návratu jsme dojedli všechny ty dobroty, 
které doma ještě zbyly.)

A to byly naše Velikonoce.
Covidové, studené, žravé, rodinné a příjemné.
Tak doufám, že vy jste si je taky užili!
 

Michal šlehá Magdí a čte říkanky z čítanky, protože si prý už nic nepamatuje.



středa 31. března 2021

Druhá postní doba covidová

 Vždycky, když farář o Květné neděli čte:
celou dobu postní jsme se připravovali... 
tak se leknu. 
Připravovala jsem se? 

Letos jsem to moc nedávala.
Jak člověk není po zpovědi, nemá pak moc síly do nějakých předsevzetí a sebezáporů.
Ale nějakou šťastnou náhodou jsme se dostali každou neděli na mši.
A taky jsme s klukama odchodili všechny nedělní křížové cesty.
 
 
Snažila jsem se nepít kafe a víno, ale ne stoprocentně, občas totiž člověk musí udělat výjimku, aby přežil.
A když jsem dusila hovězí na víně, přece ten zbytek nevyliju, že.
Ale těším se na to velikonoční obžerství, ne že ne.

Nový způsob almužny taky prý předpokládá, že místo šetření si naopak nakoupíte, abyste podpořili drobné podnikatele. Tak já vyzkoušela nový eshop Karmelitánského vydavatelství a koupila kromě knížek i klášterní produkty, hořkou čokoládu, oříškový krém a mešní víno.
Už se na ně těším.



Postní literaturu jsem stihla na poslední chvilku.
Náročnost četby odpovídá době a mojí momentální duševní bídě, ale jsem spokojená.
Heryán je borec.




Včera konečně zpověď.
Už podruhé k nám dorazil kněz odkudsi z Krásenska a bylo to pravé, co jsem potřebovala.
Dnes všichni chodí na terapie a ke koučovi, pro katolíka je koučem kněz a místo terapie máme tu zpověď čili svátost smíření a funguje to stoprocentně.
A je to zadarmo!

A zítra už Triduum.
Čas se naplnil. 


Ivan Steiger: Bible v kresbách



pondělí 22. března 2021

Víkend jako kráva

Poslední zimní víkend (doufám).
V pátek ráno telefon: můj drahý bratr na jarním sněhu havaroval v autě.
Je naštvaný, že zničil auto, my jsme šťastní, že je živý.
(Když pominul šok, tak začal být taky šťastný, chybělo málo.)

Švagři nechali zavraždit jednu z krav, které chovají.
Nějakým pro mě nepochopitelným dělením na nás připadla celá třetina.
Cpali jste někdy do mrazáku 70 kil hovězího?
Ne?
To jste vážně přišli o hodně.

Domácí kvalitní hovězí v biokvalitě za cenu akčního vepřového - to chceš.
Ovšem nesmíte čekat, že vám to maso někdo naservíruje 
s popiskem jako v řeznictví.
Tady nemáme žádný "nízký roštěnec", "krk", "hovězí líčka".
Máme vlastně jen dva druhy masa:
to pěkné, nazývané souhrnně "zadní",
a to ostatní prorostlé, kterému se pak říká "přední".
Já si maso do mrazáku pak doplňuju dalšími popisky, jako
"na plátky", "svíčková", "guláš", a když už balím čtyřicátý balíček,
diktuju Michalovi "kus masa", "divný maso" a "hnusný maso".

Kdyby Zemi přepadli mimozemšťani, propukla by válka nebo se vrátila zima -
my jsme připraveni.
 
V pátek jsem se vyhecovala a ušila jsem nový podsedák na lavici
a dva nové jarní polštáře.
Jsou z ubrusu, který jsem koupila v Kauflandu.
Naprosto jsem v tomto ohledu nepochopila vládní nařízení,
kdy si v malém obchodě nesmím koupit látku ani ubrus,
ale v Kauflandu si můžu koupit ubrus, ale ne pastelky nebo velikonoční pohled.


Dnes jsem pověsila prádlo ven, protože je jaro.
Jo, sněží mi na ně, ale je mi to jedno.
A nevezmu si na sebe zimní bundu ani zimní boty.
Je to můj způsob protestu. 
 
Přidávám se k výzvě:
Zimo, vemte se už s Covidem za ruce a jděte společně do p.....
 



čtvrtek 11. března 2021

Loni a letos

Loni šok, že nám fakt zavřeli školy. A taky strach.
Letos už spíš rezignace. 

Loni jsem několikrát denně kontrolovala na i-rozhlasu,
kolik je nakažených.
Hrůza z toho, když jich bylo za jeden den sto.

Letos se podívám na počty nakažených tak jednou za týden až dva.
"Patnáct tisíc? Pohoda."

Roušky, respektivě respirátory nesnáším furt stejně a dělám všechno pro to,
abych je nemusela mít.
To znamená jsem doma nebo v lese.
Po dědině chodím bočními uličkami.
Bez roušky, ale pssst!
 
Loni jsem trpěla zavřeným kostelem. 
Letos konečně pochopili, že dvacet lidí v obrovském kostele není problém.
To je pozitivní.

Loni jsem se urputně snažila donutit moje děti i moje žáky, 
aby se učili, aby pochopili, že tohle nejsou prázdniny.
A pořád jsem přidávala:
až se potkáme ve škole, až nás pustí do školy...
Mysleli jsme, že to bude tak za měsíc.

Letos jsem přesvědčená, že hlavně druhý stupeň se letos už do školy nevrátí.
Rozhodně ne na klasickou výuku se vším všudy.
Jedeme na online hodinách a já skoro zapomínám, jaké to je,
být ve třídě.
Ale naučila jsem osmáky přes Teamsy odvozovat názvy a vzorce halogenidů a oxidů, 
a to jsem byla přesvědčená, že to nepůjde.
Jsou to šikulky.
(Ale úpravy chemických rovnic jsem odmítla.
Řekla jsem jim, že i kdyby školy neotevřeli, sejdeme se na tajňačku v lese
a já jim to vysvětlím tam, ať je to z oka do oka.
Hahaha, ono to tak nakonec dopadne.)
A při procházkách v lese doučuju svoje děti dějepis. To je fajn.

Mému minimalismu současná doba vyhovuje.
Nosím stále dokola šest kusů oblečení. Marek přežil zimu s jednou mikinou.
Ale v neděli chodím doma v šatech a občas se i nalíčím,
protože jinak by mi hráblo.

Zaregistrovala jsem se na očkování, ale jsem na ně evidentně moc mladá.
Zatím nic.

A musím se smát, když si přečtu, jak jsem loni psala, že chci být žena v domácnosti.
Pozor na to, co si přeješ!
Mohlo by se to splnit.

PS: Loni v říjnu po několikaměsíčních zkouškách sboru a mnoha vystoupeních v krátké době.
Já: "Zdeňku, a neříkej, že zítra začínáme zkoušet na Vánoce! My chceme trochu volna!"
Dana: "To ne, na Vánoce začneme zkoušet až koncem listopadu."
Zdeněk: "Jaký Vánoce? Sejdeme se až před poutí!"
Pouť máme první týden v září.
Tak abyste věděli, kvůli komu se nesmí v kostelech zpívat, a kdy to skončí.










Loni i letos procházky po našem katastru. V čase mezi zimou a jarem. 
 
A co vy, loni a letos? Taky došlo k posunu náhledu na svět?

neděle 7. března 2021

Malé velké radosti

Přepadla mě příšerná chuť nakupovat.
S přicházejícím jarem nejlíp cokoliv s květinami.
Takže mám ze slev v Tchibu nový hrnek a termosku.
(Zjistila jsem, že termoska je stejně nejlepší láhev na vodu.
Hlavně v parném létě.)
A taky nové (květinové) pyžamo.







Během jarních dnů jsme ostříhali jabloně, takhle brzo jsme to snad nikdy neměli.





Doma jsem si rozsadila muškáty z těch chudáčků,
co přezimovaly v prádelně,
a všechny se mi chytly.
Na okenních parapetech začíná být těsno.
Klíčí mi zde i majoránka, rukola a jarní cibulka.
Až dorazí objednaná semínka,
přibudou ještě rajčata a pórek.


 
Při každém nákupu v Lidlu si koupím kytici tulipánů.
Aktuálně mám růžové. 
Zlepší mi náladu pokaždé, když se na ně podívám.



Michal měl vypracovat projekt na téma Kultura v Mezopotámii.
Pomáhala jsem mu s tím a vyloženě jsme si to užili.
Hlavně teda pak těch 11 videí, který jsme o tom natáčeli učitelce.
Totiž, to video mělo být jedno, ale dali jsme to až na jedenáctý pokus. 




Znova nasněžilo, ale komu by to vadilo. 
Uzavíráme s dětma sázky, kdy se nám definitivně zhroutí zbytek iglů. 
A sluníčko svítí Covidu navzdory.