Porcelánová

 ...svatba prej. Čili dvacet let spolu. Plus pět let před svatbou, to máme pěkné čtvrtstoletí. Takže už jsme dýl spolu než bez sebe.

Návod na šťastné manželství nemám. Na okolí asi stejně nějak zvlášť šťastně nepůsobíme, drahý nemá rád veřejné dokazování lásky, objímání a držení za ruce a tak, navíc si od začátku držíme každý svoje koníčky a kamarády, takže býváme málokdy viděni spolu, občas se prý po dědině vykládá, že se rozvádíme. (A já jsem pak ještě řekla ve školce, že nevím, jestli jsme Magdalence zaplatili divadlo, že ji máme ve střídavé péči :-) Připadala jsem si tehdy děsně vtipná, naše střídavá péče spočívala v tom, že Michal ji do školky vodil a já ji vyzvedávala a často jsme si prostě zapomněli říct, kdo co zařídil a zaplatil.)

Nicméně jsme stále spolu. A pořád se máme rádi. Já teda čas od času vyhrožuju rozvodem, ale pak M. není v obvyklý čas doma a nebere telefon a já nevím, komu rychle zavolat, abych se ujistila, že si jenom telefon někde zapomněl a všechno je v pořádku. 

K výročí dostala kytku. Nebylo to dvacet růží, protože kdo by k čertu stál o dvacet růží? Dostala jsem kytku veselou a pestrou jako naše manželství. Není uhlazená a elegantní, stejně jako naše manželství, ale dýl vydrží. A dělá nám doma radost.

Tak snad nadále i to naše manželství. 

Děkuju! Za kytku i za těch dvacet let ❤️.

To jsme byli ještě mladí a krásní. Teď už jsme jenom krásní;-)

Druhý den v Jizerkách

 Definovala jsem si pro sebe ideální dovolenou: měla by obsahovat hory a vodu, přírodu i město, pořádný výdej energie i odpočinek, památky, dobré jídlo v pěkném prostředí a kávu s nějakou lahůdkou. Nejsem náročná, že?

V každém případě se mi to letos všechno splnilo. Drahému letos v červnu operovali koleno, nápad vylézt na Smrk byl jeho, ale druhý den ráno uznal, že už žádnou velkou turistiku nedá. Odjeli jsme proto do Jablonce koupit dětem nějaký suvenýr. Přece nemůžeme odjet z Jablonce bez bižuterie! Takže jsme si užili město...

.... našli jsme obchod s názvem Křišťálový ráj a koupili tam skleněná zvířátka dětem a nám holkám náramky (vykoupila bych to tam nejradši všechno) a při misi "najdi toalety" jsme zašli na kávu (co je lepší doporučení, než že vás vůně kávy praští přes nos, když projdete kolem otevřených dveří kavárny.)

Nevěřím na léčivou moc kamenů, vybrala jsem si mramor, protože mi ladí k hodinkám a protože je tvrdý jako já:-) 

Před polednem jsme odjeli splnit sen drahému - na Ještěd. Díky radě rozhořčeného turisty jsme vyjeli autem až na poslední parkoviště a vyšli jen malý kousek, ovšem v tom vedru to stačilo. 

 

Nahoře jsme si dali oběd a pokochali jsme se a pak jsme se vydali splnit mi můj sen - Jablonné s bazilikou nad hrobem mojí biřmovací patronky svaté Zdislavy. 

Jablonné se mi líbilo, z baziliky jsem byla překvapená, protože jak ji znám z fotek, představovala jsem si ji větší a víc na samotě. A vybrala jsem si špatný čas pro návštěvu, protože... 

... se to tam celé opravuje. 

Aspoň jsme si prohlédli výstavu vedle v klášteře. No co, budu muset přijet znova. 

Pak už jsme směřovali domů. Čtyřhodinovou cestu jsme přerušili posledním bodem ideální dovolené - koupáním v Biřičce za Hradcem Králové. Teda já se koupala, drahý nemá rád přírodní koupaliště (a já je miluju). Voda byla tak teplá, že jsem si hned vzpomněla, kdy jsem se naposledy koupala v tak teplé přírodní vodě - v Sedmihorkách, protože v našem kraji se voda v rybníce takhle NIKDY neohřeje. 

Cesta domů byla dost strašná, klimatizace fungovala, jen když se jí chtělo, horko bylo, pohádali jsme se několikrát, byla jsem ospalá, protože ty dvě noci jsem skoro nespala.

Někdo návraty z cest trpí, já se domů těším. Na vlastní postel, na svůj hrnek, na zahradu.

Ale moc ráda zase někam vyjedu! 

Pryč z domu až na Smrk

No tak si to představte, po čtyřech letech jsme 

si s drahým vyrazili. Kluci  zrovna plavou na Vltavě, Magdí v bazénu v N., kde je na prázdninách, a my dva jsme taky vyjeli. 

Cíl byl letos předmětem mnoha sporů, ale na začátku zazněly "Jizerky" a na konci jsme měli last minute zamluvený nocleh v penzionu ve Smržovce, kousek od Jablonce nad Nisou. Že jako jen na dva dny a pojedeme až ve čtvrtek ráno. Pak nám došlo, že na to, jak je to od nás daleko, je to málo, a vyrazili jsme už ve středu odpoledne. Já byla ochotná tu noc navíc klidně přespat v autě, ale nakonec nebyl problém ubytovat se v zamluveném penzionu už o den dřív. Takže místo dobrodružství bylo pohodlí a sprcha. Taky dobrý, v našem věku.

Ráno jsme si dali snídani, která rozhodně nebyla tak luxusní, jak slibovala cena a booking.cz, drahý zkonzultoval s majitelem problém se zatékáním do schodiště, sbalili jsme vodu, okurky a jabka z domu a vyrazili jsme pokořit nejvyšší vrchol - Smrk.

Trasu jsme zvolili podle nějakého Zdeňka a jeho popisu na turistika.cz. z Bílého potoka od Bártlovy boudy, kde jsme nechali auto. První část kolem Hájeného potoka s okouzlujícími peřejemi byla nádherná, i když furt do kopce. (Kdo by čekal kopec, když jde na nejvyšší horu, že?)

 

Přiznávám, všechny fotky napráskané z mobilu. 

Kde se mi rozdrbalo nastavení a šouplo si tam debilní logo. 

Od vodopádu jsme měli odbočit na jinou cestu, ale netušili jsme kde a přešli jsme to. Takže místo toho klasicky po žluté až na Paličník. 

A ten byl parádní! 

Pokračovali jsme po modré přes dvě rozcestí až k Nebeském žebříku, který měl název odpovídající realitě. Stoupání až do nebe. K tomu poledne, horko k zalknutí (my si to počasí na horské výstupy prostě umíme vybrat) a já švidrala do slunka, protože jsem si sluneční brýle zapomněla doma a v těch nově koupených vypadal svět jak ve filmu Limonádový Joe - a mě z toho bolela hlava (už nikdy si nekoupím brýle v nákupním centru s umělým světlem). 

Nicméně, o půl jedné jsme byli nahoře na hoře. 

Panorámata z rozhledny. 

Samozřejmě jsme vylezli i na rozhlednu, pokochali se výhledy a začali plánovat, kudy zpět. Nemám ráda, když se vrací stejnou cestou a tak jsme se rozhodli dát na onoho Zdeňka a jít zpátky cestou přes polskou stranu hor. No... následovalo několik hodin chození a vracení, bloudění, moje šílení z vybíjejícího se mobilu a polských turistických značek, horko, únava, můj pád na zadek na mokrém kameni (au, bolelo to), ale nakonec jsme se našli a v pořádku dorazili zpátky k autu, kouzelnou cestou kolem peřejí Hájeného potoka.

Sedli jsme do auta a přemýšleli, kde se najíme, a když už jsme se rozhodli, že si dáme sprchu, převlíknem se a najíme se v penzionu, majitel nás přivítal s tím, že mu onemocněl kuchař.

A bylo to Boží řízení, protože místo tmavé špeluňky, kde měli divnou snídani, jsme šli do pěkné restaurace v Jablonci a dali jsme si výbornou, tenkrát opravdu luxusní večeři. (A já dvě piva. Měla jsem na ně chuť celý den.) 

Po skvělé večeři a kávičce a zákusku jsme do penzionu nespěchali. Fascinoval mě místní kostel. 

A ještě víc mě fascinovala místní přehrada. Vážně, tohle by mělo mít každé město. A nejlíp s výhledem na Ještěd, samozřejmě. 

Večer s procházkou kolem přehrady po báječné večeři, která chutnala po náročném dnu ještě líp, reputaci celým Jizerkám ještě dost vylepšil. 

Děkuji, bylo to krásné. 

PS: na pokoji jsme pak v klidu znova googlili tu cestu od Zdeňka a zjistili jsme, kde jsme se ztratili. Poučení na příště: nepodceňuj přípravu a vždycky, vždycky si dopředu nastuduj mapu. 

Ale od muže jsem dostala titul Navigátor roku a Řád zlatého kompasu, protože na nalezení správné cesty jsem se významně podílela. Jsem na to hrdá. 

Nezastavujeme, máme zpoždění

 Ale že jste to vy, trochu vám přibrzdím.

Ale jenom trochu.

Takže minulý týden ve škole bez výletících se tříd a bez kolegyň, takže míň normálního učení, zato víc suplování, víc hlídání, víc rozjívená děcka. Poslední normální tělocvik s klukama, ve znamení florbalu a bez Daniela a Adama, kteří místo hraní rozebírají elektrické rozvody v hale (neptej se). Zkoušení zpěvu s holkama, co evidentně neumí zpívat. Návrat poloviny Ukrajinců zpátky na Ukrajinu. A na závěr angličtina ve třetí třídě. Ovšem, je výhoda suplovat za kolegyni, která je ostrá jak žiletka a přísná jak generál: i s pitomým bingem na anglická čísla jste za hvězdu.

A výhled na víkend unavný: furt něco. Ovšem páteční rádoby přátelské posezení se scholou na faře jsem mohla rychle ukončit, protože mě drahý pozval na rande. Do kina. (Teda udělal to SMS slovy - Večer jdeme do kina, počítej s tím. Prostě romantik.)

Takže jsem se na faře nemusela dlouho tvářit, že chci být mezi lidmi, že si chci povídat s farářem a že jsem šťastná, že jsem součást naší báječné farnosti.

Odjezd do kina samozřejmě probíhal chaoticky, drahý se nemohl dostat do mailu na tisk vstupenek a do kina jsme dorazili přesně ve 20.00. Ale než se rozprodal popcorn a doběhly upoutávky, seděli jsme.

Jít zrovna na TopGun jsem považovala za vtip. V pubertě jsem totiž byla vášnivě zamilovaná do Toma Cruise a TopGun byl jeden z nejmilovanějších filmů, samozřejmě bojové scény a letadla mě vůbec nezajímaly, zato z Toma Cruise na motorce jsem tála jako nanuk na sluníčku. Ale ta doba je dávno pryč a já byla tak akorát zvědavá, co z toho filmu udělali - vždyť hlavní herec má na krku šedesátku, to jako bude zase házet úsměvy na ženské a blbnout ve stíhačce? A vono jo, a překvapivě to funguje. Jako fakt se nám to líbilo. Je to trochu klišoidní a předvídatelné, ale ne úplně. A Tom Cruise vypadá furt krutě dobře.

Drahý mě po filmu zval na večeři nebo tak něco, ale mě dnes čekalo zpívání na dvou svatbách po sobě, těsto na chleba a ranní antibiotika, takže jsem s díky odmítla. (Konkrétně slovy: Jsi normální, víš co mám doma práce a ráno musím brzo vstávat a musíme za děckama! Prostě taková ta romantika po skoro třiceti letech vztahu.)

Takže dnes zas úklid a vaření a praní a pečení chleba a ty dvě svatby. Ale jinak naštěstí nic. Je horko a mě na slunku krutě bolí hlava, protože ta antibiotika, zahrada volá po pletí, ale má smůlu. Sedím ve stínu a odpočívám. Nebo spíš sbírám sílu. Protože nezastavujeme, máme zpoždění. 

Včera jsme se s Magdí vyladily, tak jsme se musely vyfotit. 

Nohy nahoře, ale v pozadí koš s prádlem. Abych si nemyslela. 

V balónu

Konečně přišel čas vybrat si svůj dárek od mých deváťáků. Pro let v balónu jsem původně vybrala termín na poslední den prázdnin, ale bylo hnusně. Ale náhradní termín byl včera a to už bylo nádherně. 

Samozřejmě, nemohlo se to obejít bez zmatků, omylem jsem zapomněla ve škole mobil i klíče, ale naštěstí jsem zrovna stihla uklízečky a mobil jsem si vyzvedla. Klíče se našly až dnes, ale bez těch se letět dá, že jo.

 

V balónu nás bylo sedm - já s Michalem, starší pár z Blanska, vědátorsky působící kluk ve věku našeho Marka a týpek, který se po vzletu přiznal, že se strašně bojí, a celý let strávil schovaný v koši, ale nechtěl vrátit na zem. A pak samozřejmě mladý fešný pilot. 

Překvapilo mě, jak je balón velký a jak rychle se nafukuje, i to, jak rychle jsme byli ve vzduchu. A taky to, že vůbec nefoukalo, takže po hodinovém letu jsme přistáli na Bačově, tak 5 km od místa vzletu. To tedy po pravdě překvapilo i pilota. 

Ale i tak jsme si to užili moc. Boskovice z výšky, zámek, hrad i gympl, všechny okolní vesničky včetně té naší, přehrady, dokonce jsme viděli Kopeček u Olomouce, vápenku u Zábřehu a obrys Pálavy. 

Různě jsme stoupali a klesali, vyletěli jsme až do jednoho kilometru. Pak jsme klesli ke slunečnicím na poli, zase vzlétli a přistáli na poli za Bačovem. 

Smotali jsme padák, naložili koš, nechali se pasovat na barony z Bačova, připili si šampaňským a jeli zpátky k autu. 

Celou dobu bylo takové teplo, že jsem ani svetr nepotřebovala. 

A celou dobu jsem vzpomínala na moji třídu. 

Děkuju děcka. 

Byl to fakt super zážitek.