Připraveni

 Tak já po čtyřech letech kompletní přípravný týden. V tomhle jsem fakt ráda za to, že jsem chodila při rodičáku do práce: nástup téměř nebolel. Tak ale samozřejmě jsem chtěla jezdit na kole, a dva týdny zpět jsem si prorazila na svém kole duši, a když jsem vyrazila na Magďulině kole, hádejte, co se mi stalo kousek za dědinou, na té škaredé kamenité cestě s málo nafouknutými pneumatikami. Haha. Hlavně že: loni jsem přijela pozdě a bylo to trapné, letos přijedu včas. Hmmmm. Než jsem kolo dotlačila zpátky a než mě drahý hodil do školy, už zase jsem vpadla do rozběhlé úvodní porady.

Ale doma to bylo dobrý: když tak hezky zvládli mou nepřítomnost minulý týden, v klidu jsem předala dítě, instrukce i úkol uvařit oběd i dědovi. A je to fakt paráda, když člověk ráno akorát vypraví sebe a jede, a když se vrátí, má na plotně oběd. Dokonce jsme zvládli i návštěvu Áni. A ve čtvrtek večer si Magdí odjela do N. a službu přebral Marek - ten už jen relaxoval po třech dnech v Beskydech. Jsou šikovní.

Sobota po x- týdnech správně pracovní, konečně se začalo chystat dřevo na zimu. Zapojili se všichni kromě mě a třetina zásob na zimu se zvládla. V noci na sobotu taky pěkně sprchlo, takže jsem rovnou mohla okopat a namulčovat kůrou a odřezky květinové záhony. 

Teď už jenom nabrat síly, nechat účinkovat to požehnání, co jsme dnes dostali v kostele (speciální učitelské) a v úterý hurá na to!!! Ať nás síla provází:-)

Cesta do školy už na mém opraveném kole.

Samozřejmě vytisknout a svázat moje učebnice do chemie.

Letní škola venkovní výuky

...aneb tábor pro matku učitelku. 

Zatímco od starších dětí jsem si poprvé dovolila odjet, když bylo Magdí devět let, na jaře jsem vyhodnotila, že i s tříletou treperendou to půjde. Navíc jsem měla bydlet jen asi 20 km od domu, tak že bych přinejhorším jezdila spát domů. 

S venkovní výukou jsem se seznámila v roce 2018 a hned jsem věděla, že to je ono. Něco už jsem dělala, aniž bych to uměla pojmenovat, a ostatní jsem časem zaváděla a zlepšovala. A taky už jezdím jenom na školení od Lipky a taky jsem objevila kouzlo letních škol: intenzivní nálož inspirace a návodů a přitom ušetříte dovolenou 😀 A ve škole za vás nemusí suplovat.

Aby nebylo všechno jednoduché, chlapci se nám vrátili v neděli večer, takže místo svojí přípravy jsem vybalovala a poslouchala zážitky a v pondělí ráno jsem ještě stihla k zubaři, protože se mi opět rozjel zánět v zubu. A pak jsem se balila, věsila vyprané prádlo, instruovala Magdí - chůvu a kuchařku na celý týden - asi nikoho nepřekvapí, že jsem pár věcí zapomněla, třeba pyžamo nebo nabíječku na mobil.

Celá akce probíhala na Rychtě v Krásensku, ubytování prošlo nedávno rekonstrukcí a bylo super. Na pokoji jsem měla Petru, se kterou jsem přijela - bydlí ve stejné dědině jako já a učí podobné předměty na sousední škole než já a dlouhodobě spolu zlehka spolupracujeme. A přidali k nám Anet od Nového Jičína, velmi inspirativní ženu. Nicméně zajímavé a inspirativní byly všechny ženy, co tam byly (muž byl jenom jeden lektor, haha) (vůbec mi to nevadilo).

A pak už to jelo - načerpala jsem nové seznamovací aktivity, akční hry, zábavné aktivity - a všechno venku! Řešily jsme i nové RVP, byly na výletě v té části krasu, kterou jsem neznala, běhaly po lese, předávaly si zkušenosti, ale taky šly večer na pivo a hodiny a hodiny jsme prokecaly. Měly jsme výborné jídlo, výbornou kávu a skvělý workshop s bylinkami. Jediný problém byl spánek- první noc jsem už klasicky usnula kolem druhé, další dny jsme se sdílely s holkama minimálně do půlnoci a vždycky se vzbudila před půl sedmou. A od středy mi teda bylo dost smutno po Mirince. 

Ale jinak to bylo dokonalé. Jsem tak krásně naladěná na školní rok, že mi to určitě vydrží minimálně do osmého září. 

(Magdí doma vařila a starala se o Miri a ve čtvrtek dala dědovi porci guláše i na pátek a odjela s Miri na mini prázdniny do N. Já po návratu na Miri: "Stýskalo se ti po mámě?" "Nee...ale tobě bylo smutno, že jo?" Ty už mě znáš, děvče:-))

Zoo koutek na Rychtě.

Land art.

Samoobslužný cyklobar.

Býčí skála.

Trocha vody ve vyprahlém krasu.

Evina díra.

Žabička.

Jedna z aktivit.

Stará huť.

Půvabné rychtovské schodiště.

Taky jsme měřily výšku vody ve studních.

To byla výzva.

Hlavně ta motivace!

Ohlédnutí za školním rokem

A vezmu to od nejmladší.

V září jsem si nebyla vůbec jistá, že už chci, aby to moje robátko už chodilo do školky. Ale ona je stejná jako její sourozenci a školku od první chvíle milovala. Vybrali jsme nejbližší školku, která měla místo, a ani jsme na začátku netušili, že to tam bude tak super. Péče nadstandardní!

První měsíce jsme tedy jeli v módu tři dny ve školce, dva týdny doma. Ale od Vánoc už skoro nebyla nemocná a od února tam začala i spávat po obědě. A všechno v pohodě: "teta Jana" ze školky nám při loučení vykládala, že v životě nepotkala dítě, které by se tak těšilo na polední spinkání. 

Miri se ve školce naučila zpívat, tančit (zima je pyč, jalo je tu, je teplo, je teplo, je teplo!!!), stříhat, malovat, lepit a říkat "ano" místo našeho domácího "jo". Měla ty nejlepší učitelky, našla si tam kamarády a školku opouštíme s těžkým srdcem. 

Magdí ukončila sedmou třídu s pochvalou za olympiády a s pověstí třídní šprtky (prostě celá já!)

Michal přijel domů bez vysvědčení, protože do školy jel na motorce a nějak se stalo, že odjel bez batohu, bez složky, bez dokladů a bez mobilu. Takže vysvědčení odmítl, že je nemá kam dát, a vystresovaný se vrátil s panikou, že doklady ztratil. Tohle děcko mě stojí nejvíc nervů! Naštěstí má třídního od nás z dědiny, tak si ten slavný papír dovezl dnes. Známky má nejvíc pestré ze všech, ale čtyřka ani pětka tam není, a navíc si donesl pochvalu: Jsme rádi, že je vaše dítě žákem naší školy! No tak jo.

Marek chodí do třídy, jejíž průměr byl 1,36. Samí šprti chytří a zodpovědní mladí lidé! Marek nevybočuje z řady, ačkoliv co má Verču, už nemá samé výborné. 

A já? Konec dobrý, všechno dobré. Vztahy na pracovišti se urovnaly, akce navíc se zvládly, loučení s deváťáky jsme si nakonec všichni užili. Dala jsem za tohle pololetí dvě exkurze, dvě podnikavé akce, dvě vystoupení. Akorát teda jsme se na poradě dozvěděli, že kvůli nemocem a suplování nebudou prachy na prémie. Haha, ještě že tu práci nedělám kvůli penězům!!! 

Ovšem: letos víc hodin, víc práce, víc času s děckama, víc emocí!!! Nakonec to byl fajn školní rok.

Naposledy ze školky.

Vlastně z kulturáku, který byl poslední měsíc provizorní školkou.

Jak nám za ten rok vyrostla!

A v září už jinam.

Červen v kostce

Červen letos vypadá asi takto: 

1. místo volného pondělí ve škole porada, takže Miri ve školce. Deštivý den, Michal odjel na školní výlet. 

2. Všichni v ústavech, jenom Michal na výletě. Pracuju na zahradě, když mi napršelo.

3. Michal se vrací z výletu, peru, chystám exkurzi.

4. Místo učení tří hodin jedu s osmáky na exkurzi do Brna. Ztratili jsme autistu, naštěstí jsme ho našli za deset minut. Byl "v tunelu".

5. Marek jede do hor, pomáhám mu balit, taky uklízím, protože 

6. Jedeme na blahořečení do Brna. Bez Michala, který hraje s orchestrem na ZUŠ Open. 

7. Ráno rychle chystat kytky a šaty na Boží tělo a odpoledne pouť v N.

8. Volné pondělí využívám na úklid a praní a psaní na školní web a chystání JDS.

9. Škola, místo volné hodiny zkoušíme s holkama na loučení s devítkou. Drhne to. 

10. Ve škole ladím JDS, odpoledne jdeme na koncert sboru ZUŠ a večer se mi rozbolí se mi zub.

11. Zvládneme den pro děti z náboženství, čili JDS, já i návštěvu zubařky a opravu zubu, Magdí zvládne koncert na housle, který já fakt nestíhám.

12. S bolestí zubu zvládnu odučit všechny hodiny,  přezpívat s holkama písničky na loučení a jít večer na mši, jinak nic.

13. Marek jede na půlmaraton do Olomouce, zub mě už nebolí, uklidím celý dům a potkáme se s Táňou. Jdu spát až v neděli.

14. Místo prospaného dne vařím, pohostím návštěvu, jedeme na nákup a chystám Marka na sportovní kurz. Zase jdu spát pozdě.

15. Marek odjíždí na kurz, já jdu na dentální hygienu a večer jedeme na koncert BigBandu, kde hraje Michal. Jdu spát zase pozdě a už jsem úplně hotová.

16. Ladíme vystoupení na loučení s deváťáky, už to celkem jde. Taky vymýšlím hru na farní den.

17. Loučení s deváťáky na obci zvládneme skvěle. Pak zase rychle sedám na kolo, na kterém jsem přijela, a jedu za Miri do školky na besídku a odpoledne s rodiči. Navzdory únavě zůstaneme do konce. 

18. Kromě práce chystám hry a malování na farní den. Taky chystám Michala, který bude celý víkend v Brně na brigádě, a který odjíždí. Večer je grilovačka pro katechety, abych se nenudila. Je to fajn, jdu spát o půlnoci.

19. Cyklistický výlet s osmou třídou. Jeden chlapec se dvakrát vybourá, dělám ošetřovatelku. Odpoledne se vrací Marek, jeho Verča ho jede vyzvednout a rovnou mě hodí na závěrečnou se školou. 

20. Chystáme farní den, naštěstí je součástí oběd, protože vařit nestíhám.

21. Farní den se povedl. Měla jsem na starost malování na obličej, to bylo fajn, a hru pro děti, a to byl propadák. Nikomu se v tom vedru nechtělo nebo co. Večer se nám vrací Michal a konečně mám zas všechny doma.

22. Konečně pohoda. Vařím a peru a jsem s Miri, kromě odpolední závěrečné porady ve škole. Je horko.

23. Celý den supluju v druhé třídě. Je to fajn: roztřídíme výkresy, máme školní piknik a pak jdeme na třešně a na houpačky.

24. Konečně mám den na to, abych přebrala školní věci a uklidila stůl a kabinety. A odpoledne chuť vzít Miri k vodě.

25. Celý den s deváťáky. Zvládneme nácvik vystoupení na schodech, požární poplach i vycházku k rybníku.

26. Poslední den školy. Tak snad i to zvládneme. Byla to letos fuška.

Fotky zpětně. U vody je nejlíp.

💛

Jahodová sezóna. Mám čtyři krabičky v mrazáku a deset skleniček marmelády.

Druháčci a kůň.

Tajemný sklep o farním dnu.

Moje ošetřovatelské veledílo.

A pivoňky ze začátku měsíce.

A je to tady

 Ty dny, kdy vstávám do světla, i když vstávám brzy. Rána plná ptačího zpěvu. Stromy v té nejkrásnější zelené. Čas kopretin, pivoněk a rebarborových koláčů. (Konec poezie, následuje realita.)

Tento týden byl strašný, navzdory nádheře kolem. Už v pondělí jsem se pěkně uhnala, když jsem celé dopoledne prala a uklízela a celé odpoledne makala na zahradě. Další dny už dopoledne v práci, v úterý dokončit na zahradě, co se nestihlo. Ve středu po práci s Miri na kontrolu na ORL, pak rychle něco doma, večer ještě schůze (nechápu, jak jsem kdysi mohla být členem až pěti různých rad, toho času a času!!) Ve čtvrtek brzy ráno s děckama do Brna na akci (největší faily: koupila jsem omylem o jízdenku míň, takže Áňa jela načerno, naštěstí k nám ve vlaku průvodčí vůbec nedošel, nevzala jsem si svačinu a měla jsem fakt hlad, odešli jsme dřív, aby byly holky včas na další školní akci, ale Lucka si na schodech při spěchu zvrtla kotník a vlak měl stejně půl hodiny zpoždění.) Dojela jsem domů, rychle něco snědla a pak rychle Magdí na koncert. Ta to měla taky dobrý, ze školy doběhla 13.50, 14.05 jí jel autobus na housle, vrátila se 16.45 a 17.00 začínal koncert. Večer už jsme obě padaly na hubu. 

Do toho Mirinčina antibiotika: pro dospěláka jsou časy 6.00, 14.00 a 22.00 úplně na pohodu, ale mrně ráno ještě spí, odpoledne zpravidla taky a večer už zase spí. Takže týden buzení, přesvědčování a pláče. Naštěstí měl Marek tři dny maturitního volna, ve čtvrtek hlídal táta a v pátek onemocněl Michal. (Co to je za matku, co ti řekne: máš teplotu? To je super, budeš hlídat.) V pátek celé dopoledne na nohách, s deváťáky projít trasu na dětský den, dozor na chodbě, naštěstí mi dali v kuchyni oběd s sebou, takže jsem se mohla rozdělit doma s marody. Nakoupit, trochu uklidit, upéct koláč a chleba, večer do kostela a pak konečně odpadnout na gauč k filmu od Ingy Lingström (to je moje guilty pleasure, já vím, ty filmy jsou fakt pitomé, ale pro mě nejlepší mentální odpočinek.)

Tak. A teď si naplánovat víkend tak, abych si fakt odpočinula. Držím si palce.

Něco z Brna.

A něco z koncertu.

Odříkaného chleba největší kus

Aneb osmý ročník Boyardu ve škole. Poslední roky po konci akce vykřikuju "už nikdy!!!" 

A pak se v září ptám osmáků a deváťáků a oni řeknou, že Boyard chtějí, a mně zas až pozdě dojde, že pro ně je to zábavný den bez výuky a většinu toho stejně musím vymyslet a odmakat já. 

Letos téma "Ze života hmyzu a podobné havěti."

Prý kde se to téma bere. Vymýšlím je já. Inspirací jsou výročí (tak jsme měli První republiku v roce 2018 nebo Vesmír, když bylo výročí letu na Měsíc), různé vědecké obory (to měla být loni optika, úplně to nevyšlo) nebo co mě tak cvrkne do nosu, tak jsem vymyslela téma na letošek. 

Jak to pojala děcka: měli jsme sklep s pavouky a pavučinami pro otrlé, strašidelný les s mrtvými (plyšovými) zvířaty, kde soutěžící museli odebrat vzorky larev a určit, na co zvířata pošla (můj nápad, realizace se trochu zvrhla), jako mravenci museli soutěžící postavit věž a sundat nápovědu ze stropu, přičemž je honil šílený vědec a  taky stříleli na terč, vlastně odstřelovali nebezpečný zmutovaný velký hmyz.

Vývoj motýla, hledání berušek, válení kuličky jako hovnivál, hledání včel a termitiště potenciál moc nevyužilo, stejně jako sportovní soutěže v hale. Zato otec Fura s Paklíčem byli úžasní. Magdalen mi přišla pomoc a s E. si hrála na archeoložky, které objevily v Egyptě pyramidu (čili náš stan, haha) a nechaly soutěžící uvnitř s baterkou hledat a počítat posvátné brouky Scarabeje. 

V uvádění mi letos moc pomohl nový školní reproduktor s mikrofonem. Jinak se to samozřejmě neobešlo bez zmatků: ať už s tiskem, ztracenými abecedami, jedním zámkem nebo zmatenými pořadateli a nehrajícím rozhlasem. Ale v součtu asi dobrý: ten čas, který jsem tomu oproti loňsku věnovala navíc,  se vyplatil. A za rok... asi nějaké chemické téma:-)

Ilustrační fotky splňující GDPR 😀

 

V hale se do pavouků kopal míč.

Z počítačové učebny byla louka s motýly.

Tradičně strašidelný sklep.

Pavučiny z Pepca i původní. 

To není dobrovolná záloha, to jsou naši vojenští nadšenci.

V jídelně umřel dinosaurus a vnitřnosti mu žraly larvy masařky.

Přípravný týden

Letos začal teda moc pěkně, fakt.

Pondělní ráno bylo totálně zabržděné, jak po opici, jenom na vině nebyl alkohol, ale nedělní výlet s pozdním návratem. Zaspala jsem, nemohla jsem se vyhrabat z domu a i když mě drahý zavezl, přijela jsem o dvě minuty později, což stačilo na pozdní příchod na úvodní poradu. Já teda moc nerozumím tomu, proč ty dlouhé porady máme, pamatuju si z ní jenom ten blbý pocit ze zpoždění a to, že na začátku každé hodiny mám větrat.

Doma mě pro změnu naštvali puberťáci, všude binec, měla jsem dělat farní časopis, zasekával se mi počítač, no to jsou ty chvíle, kdy se podobám rozzuřené sani. Radši jsem si udělala kafe a pak jsem dlouze seděla na houpačce a pak už se to trochu zlepšilo.

Úterý ráno bylo mnohem lepší. Pro změnu jsem se vzbudila brzy a po půl sedmé jsem už na kole mířila do školy. Cestou jsem si uvědomila, jak dlouho už takhle jezdím: z pasek už je mladý les, z nízkého lesa už je vysoký les a z vysokého lesa paseka. A taky jsem si uvědomila, proč o přípravném týdnu nikdy nic nestihnu: protože ho celý prožvaním. Buď se starými kolegy o nových věcech nebo s novými kolegy při seznamování. Letos máme místo Ivany Ivetu a místo fotbalistky florbalistu. 

Jelikož mám ten svůj 0,4545 úvazek, zkrátily se mi i dny v přípraváku, takže dnes naposled. To už jsem i něco stihla. Poradit novým kolegům, začít tisknout svoje učebnice, verze 4.0, načerpat informace o OP JAK II a udělat s Terkou nástěnku. 

A pak si užít cestu na kole a doma se zhroutit, protože zase všude binec a batole nespí. Těžký život zaměstnaných matek tohle. A od pondělí natvrdo.

Ani letos vás neochudím o foto z cesty.

Dneska teda brutální fičák. Nesnáším. 

Plusy a mínusy

Ještě musím uložit zhodnocení letošního školního roku. Plusy a mínusy práce při rodičáku.

Plusy:

Vypadnout z domu

Vrátit se ke své třídě 

Vrátit se k učení 

Kolegyně v práci 

Dopřát otci mého dítěte společný čas jen s dítětem

Prázdniny 

Prachy, samozřejmě 

Mínusy: 

Ranní vstávání 

Přípravy den předem 

Dozory na chodbě

Vaření, když nejste dopoledne doma

Nedostatek volného času 

Domácnost s vyšším stupněm nepořádku 

Dítě v nižším stupni režimu

Vyšší stupeň únavy 

Mnohem vyšší stupeň stresu

Tak teď to vypadá, že dřívější návrat do práce byl špatný nápad, ale nebyl. Spousta z těch mínusů by se při odkladu ještě znásobila. Samozřejmě jsem třeba po svém muži chtěla "jenom hlídat" a po půl roce jsem byla naštvaná, že "jenom hlídá" a ne jak já k tomu uklízí, vaří, pere, žehlí a nakupuje. A samozřejmě jsem už dopředu věděla, že to tak bude. 

Ale ať se nikdo nediví, že nabídku rozšíření úvazku jsem odmítla. 

Dva dny mi k vyčerpání úplně stačí. 

Oni byli jeden z důvodů k návratu. Od září už bez nich.

Červnová divočina

 Letos mě to teda neminulo.

Ačkoliv jsou kluci už samostatní, zase narušují  rodinný stereotyp akcemi jako přespání v divočině, cesta do školy na kole nebo odpolední výpomoc na sportovním dnu.

Magdí zase má ty svoje dvě ZUŠky s koncerty (ten závěrečný jsem poprvé v životě sabotovala, byla jsem nachlazená a je toho všeho prostě moc.)

Do toho každý týden návštěva zubaře. Dává celé rodině zuby do kupy, hlavně mě teda. 

A samozřejmě já a moje práce ve škole. Svoje deváťáky jsem sice předloni předala, ale furt jsou tak trochu moji. Takže jeden den společný výšlap, jedno odpoledne loučení na obci a zítřejší "povinná" účast na loučení na schodech. A zase mi na poslední chvíli došlo, že by to chtělo nějaký dárek, takže den před vysvědčením odpoledne zabité naplněné výrobou náramků a přívěsků na klíče. Ještě že mám tu mou Magďulí, bez ní bych to nedala. 

Ale zítra! Zítra rozdám dárečky, podepíšu poslední resty, zamávám dětičkám a budu zase na dva měsíce jenom matka na mateřské. 

Těším se. 

Mirouš taky.

Loučení na obci.

Děkovná od Adly. Udržitelná, lokální a ekologická. Nejkrásnější. 

Manufaktura aneb jak zešílet za pár hodin. 

Zabaleno, uf. Ještě to zítra nezapomenout.

Hlášky ze školy

Ještě než začnou prázdniny, pojďme si připomenout některé letošní a loňské perly od dětí.

"Paní učitelko, ste na té mateřské přibrala, co?"

"Fuj, úplně jsem se vás lekl, jak jsem vás viděl s těma obarvenýma vlasama v tom přítmí!"

"Vy máte obarvený vlasy? Ale nevypadá to zas tak hrozně."

"Paní učitelko, proč nejste normální?"

Já: "A přišli byste na můj pohřeb?"

Žáci mé bývalé třídy: "Ne."

"Paní učitelko, a kdy se zase vrátíte do školy? Ta, co je tam místo vás, je hrozná a vůbec nás to s ní nebaví."

"No, já mám pocit, že vás to moc nebavilo ani se mnou."

"No, nebavilo, ale aspoň jsme měli lepší známky."

Já při výuce "přípravy na výběr povolání":

"A teď napište, co vám jde, co umíte, a nemusí to být ze školy, klidně pište vaše koníčky."

"Já umím nejlíp ze všeho odpočívat."

"Já umím spát. Fakt, normálně, já klidně spím i  čtrnáct hodin. Můžu to tam napsat?"

A jedna ze školství mimo mou školu:

"Hej to je tak strašná učitelka, ségra kvůli ní musela dělat preparát z matiky!"

A ještě nejčastější věty v letošní devítce: 

"Paní učitelko, co jste měla k večeři?"

"Paní učitelko, co jste dělala o víkendu?"

"Paní učitelko, co BUDETE dělat o víkendu?"

A nejvíc: "Půjdem do obchodu?"

Možná nezvyklé, ale  jak se vyučují ve druhém pololetí 9. ročníku přírodní vědy: 

od února do dubna: "Nemůžeme nic dělat a psát testy, my se učíme na přijímačky!"

od konce dubna: "My už máme po přijímačkách, proč bysme měli něco dělat?"

A následovalo ono "Půjdeme do obchodu?"

Děcka, ale jinak jste byli fajn, budu vzpomínat!

Návštěva u žáka, který se dal na farmaření.

Vaše denní dávka roztomilosti. 

Přenarvané dny

...ostatně jako každý rok touto dobou.

Začalo to FBH.

Další den v neděli odpoledne jsme měli oslavu druhých narozenin naší Miri.

Večer jsem narychlo balila a v pondělí ráno jsme s Miroušem odjely na výlet s deváťáky. Jen na dva dny v kempu, jinak bych do toho nešla. Můj druhý školní výlet, který jsem neorganizovala, jenom jsem se vezla. Tak jako udělala bych to jinak, ale darovanému koni na zuby nekoukej a zorganizovaný výlet nekritizuj. Kemp fajnový, děcka spokojená, tak co.

Hlídačky se hádaly o kočárek. 

U řeky je vždycky krásně. 

Až kýčovitě krásně. 

Další den po návratu přijímačky do školky v sousední dědině. No, uvidíme. 

Ve čtvrtek dopoledne škola, večer na kole do Bukové na mši, protože slavnost Nanebevstoupení. A pak ještě modlitby matek. 

V pátek výlet s náboženstvím. Ráno nestíhačka a zapomenutá bunda pro Miri, ale pak už dobrý. Cílem Švábenice s kostelem archanděla Michaela, hry u kapličky na kopci, opékačka párků a blbnutí na farní zahradě. Naučila jsem se jména některých holčiček: Simča, Amča, Valča, Denča. A po letech hrála schovku a vyvolávanou. 

Farní růže. 

V sobotu příprava farního dne a večer ještě poslední půlhodinka na GymBosu, který slavil 125 let od založení. Marek pomáhal při šifrovací hře, takže jsme ho jeli vyzvednout, zároveň jsme zavzpomínali na staré časy. 

V neděli farní den. No, neřekla bych, že byl zásadně jiný než ty předchozí. Ovšem já poprvé v přípravném týmu. S holkama z MM jsme měly na starosti "dětskou sekci". Vymyslela jsem samoobslužnou hru s tématem "Poutníci naděje" a malování na obličej, Lída vymyslela malování na tašky. Nejlepší malířky ksichtíků byly Verča a Marki, občas vypomohla Magdí. A dál samá klasika: grilované maso od Petra, párky v rohlíku, točené pivo, skákací hrady. Místo tomboly zmrzlina. Ještě kapela byla jiná, ale to je podle mě detail. Lidí mraky jako každý rok, převážně takoví, co do kostela vůbec nebo skoro vůbec nechodí, skoro mám podezření, že někteří ani nezaregistrovali, že je něco jiné než loni, například farář. 

Ovšem, pro mě bylo na celém dni nejkrásnější, když se večer potkala část "toho žlutýho týmu, co vyhrál letošní FBH" a blbnuli na kosmickém trenažéru a házeli si na koš a BYLI SPOLU. Něco jako mládežnické společenství, rozplynu se blahem! 

Razítková rallye. 

Na mši.

Malířky ksichtíků. 

Lidčino příruční zavazadlo nešlo nevyfotit.

Mládež ❤️

V pondělí další divočina: Michal odjížděl na dvoudenní výlet a já měla školní "dětský den". Vzala jsem zase Miri, tentokrát žádná pohoda: značení části tratě, bahno a šutry, které kočárek nezvládal, u trasy úly a naštvané včely (pár žihadel padlo i dětem.) Taky mě už dost doháněla únava. 

V úterý po třech týdnech konečně plavání a pak návštěva kadeřnice. 

Ve středu dopoledne návštěva zubařky a další oprava mého ulomeného zubu, snad to tentokrát vydrží. 

Ve čtvrtek škola a pak "výlet" k zubaři se všemi dětmi. Naštěstí rychlovka a brzký návrat domů. A ten pocit, že všechny děti mají kvalitní zubní péči, ten je k nezaplacení. 

A pak konečně normální víkend se standardním úklidem a domácími pracemi. Jeden by nevěřil, jak taková věc umí potěšit. Dokonce jsem zvládla bezový sirup! A dát si v klidu kávu a nohy nahoru. Pánbůh zaplať za ty dary.