Letos jsou víkendy v jiném módu než minulé dva roky.
Ve škole jsem totiž pro tento školní rok vyhrála páteční šestou hodinu.
U nás totiž mají v pátek šestou hodinu jen osmáci a deváťáci,
takže ve škole trčí jen dva učitelé.
Samozřejmě je vždycky boj o to, kdo to bude.
Tak letos já.
A protože nejezdím autem,
hodina končí 12.45 a mně jede autobus 12.30,
tak ve škole vážně trčím do 15.00.
Teda, když bylo počasí, jezdila jsem na kole,
a od jara doufám zase budu.
A občas se nechám vyzvednout manželem.
Ale normální pátek teď vypadá takto:
domů se vracíme tak v půl čtvrté.
Jako já a kluci, kteří musí být i v pátek v družině.
Já se nadechnu, vyložím nákup,
v lepším případě se napiju,
pak se otočím a běžím zpátky, až do školy,
protože Magdí chodí v pátek po školce na gymnastiku.
Končí ve čtyři.
Tak ji vyzvednu, jdeme domů, přijdeme v půl páté,
dáme svačinu a už se zas chystáme do kostela na dětskou mši.
A to jsem fakt ráda, že po mši jdeme domů,
a ne na zkoušku divadla jako poslední dva měsíce.
A od příštího týdne bude dětská v pět,
tak to nebude ani svačina.
V pátek večer obvykle totálně odpadnu.
V sobotu, jediný den, kdy se můžu vyspat,
se budím obvykle chvilku po šesté a už nemůžu usnout.
Takže teda vstanu,
dám si dlouhou línou snídani,
pak uklidím celotýdenní domácí binec,
uvařím (i když nutno říct, že dlouhý pátek se podepisuje i na sobotním obědě,
takže místo loňského vyvařování dělám fakt jednoduchá jídla.)
Pak si dám kafe, dlouho je piju,
sedím u toho na gauči a hledím do zdi.
(Nebo do časopisu nebo na fotky na Instagramu.)
Ale když uklidím po obědě a setřu podlahu,
tak mám čas pro sebe.
Celé odpoledne.
A celý večer.
A to je k nezaplacení!
Něco ze sobotních vycházek (na hřbitov).
 | ||
| Nově opravený svatý Ján, který, jak se ukázalo, není z kamene vytesán, nýbrž odlit z litiny. |
