Minulý víkend jsme byli na "dovolené".
Prostě tak tomu budu říkat, my to tak máme, z domu maximálně na pár dní
a říkáme tomu "dovolená."
Celé to začalo tak, že nám dva týdny předtím zavolali známí,
(jsou to ti, co mají dvě holky spolužačky našich kluků),
jestli s nimi nechceme vyrazit do Adršpachu, že teď by to šlo,
když jsou ještě zavřené hranice,
že tam bude málo lidí.
Vlastně se mi vůbec nechtělo, fakt.
Ale naše Magdí byla strašně smutná, že na žádné dovolené nikdy nebyla
(neboť byla tak malá, že si to nepamatuje),
a tak jsem si řekla "buď trochu spontánní, holka, a řekni ano".
Však na stavbě stejně nic moc neděláme, zahrádka je v cajku, tak co.
A tak jsme jeli.
Můj drahý samozřejmě dodělával v práci nějakou akci,
takže já balila, on pracoval (my spali, on pracoval) -
ale v určený čas v pátek v sedm ráno jsme byli připraveni vyrazit.
Skóre cesty domov - Adršpach:
čtyři a půl hodiny, jedna zastávka v Kauflandu, dvě protahovací přestávky,
několik špatných odbočení, několik objížděk, jedno poblité dítě,
jedna ztracená úplně nová čepice (to když jsme umývali a převlíkali to poblité dítě),
nepočítaně napomínání našich požďuchujících se dětí.
A byli jsme tam.
Akorát teda to počasí!
Fakt jsem si nemyslela, že někde může být větší zima než u nás. A zatím jo.
Skály úžasné, kdo to tam znáte, dáte mi za pravdu.
 |
| Jako opravdu sníh. |
Samozřejmě jsme se vydali i plavbu po jezírku, pak jsme se zakecali s převozníkem,
mezitím nám zdrhly děti a zrovna na druhou stranu, než jsme je šli hledat.
Ale našli jsme se, prošli jsme i Vlčí rokli a zdolali všechny ty ostatní skály,
mezitím mi zastávkovalo koleno, takže jsem chodila jako chromá.
A celý Adršpach jsme měli jen pro sebe, fakt tam nikdo nebyl.
Paráda.
Večer jsme nakoupili v Broumovském Lidlu a vůbec jsme se nejeli ubytovat,
protože to přece současná vládní protiepidemická opatření neumožňují.
Takže jsme vůbec nejeli do blízkého Božanova a vůbec jsme nešli do žádné chalupy,
která vůbec nebyla nově zrekonstruovaná, krásně nahřátá a vůbec jsme si k večeři nedali hovězí guláš, který jsem den předtím doma uvařila.
A taky jsme nevyužili pračku se sušičkou na všechno to Magďulčino poblité oblečení.
 |
| Ach, to baroko! |
Prostě jsme se jen ráno zase zjevili u Broumovských stěn.
Všechno dobrý, ale fakt jsem to oblečení podsekla,
moje funční nepromokavá neprofoukavá větrovka v kombinaci s normální bavlněnou mikinou a tričkem byla velmi nedostatečná a že jsem si mohla oblíknout obě moje mikiny na sebe -
to mě napadlo až kus od chalupy a už se mi nechtělo vracet
(když jsme tam navíc vůbec nebydleli).
Zachránil mě F., když mi půjčil svoji náhradní mikinu.
Po návratu ze skal jsme si zase vůbec neupekli kuře, neposeděli u vína,
děti vůbec neběhaly po zahradě a vůbec nenatáčely žádná vtipná videa.
A já jsem zase vůbec pořád nemluvila - až to všechny unavilo, ale vůbec si nešli lehnout,
protože jsme přece nebyli vůbec nikde ubytovaní.
V neděli jsme se pak zase náhodou zjevili u další části Broumovských stěn.
To už bylo konečně teplo.
Akorát já jsem byla už unavená, asi i přehnaně protivná, protože mi nikdo nechtěl vysvětlit,
kam jako jdeme, a tvrdili, že se vracíme stejnou cestou - a to já nerada.
A taky mě bolela kolena.
A taky chtěli všichni chodit jen po skalách - ale nejen lesem živ je člověk.
Byli jsme v místě úžasných barokních památek - a oni nechtěli jít ani k Broumovskému klášteru!
Tak jsme se nakonec rozdělili a domů jeli po vlastní ose,
a ta naše vedla přes klášter.
Krásně to tam ten Diezenhofer vymyslel a postavil.
Miluju baroko.
 |
| Tohle je kaple nevím koho na Hvězdě. |
 |
| Broumov |
 |
| Mariánský sloup na náměstí. |
 |
| klášter |
Cesta domů byla taková trochu divoká,
asi trochu manželská krize, já trochu na nervy z toho, že jsem šla po půl roce do práce.
Tak jsem celý týden přemýšlela, jaká ta "dovolená" byla -
a asi dobrý. Děti nadšené. Bylo fajn vypadnout z domu.
A Broumovsko má svůj půvab.
Krajina děsná v širé pustině, jak napsal v darovací listině Přemysl Otakar.
Určitě se sem chci vrátit.
