Naše Magdí se v sobotu vrátila ze svého prvního samostatného tábora a já si tady odložím pár postřehů ohledně letních táborů.
Za prvé se teda přiznám, že jako dítě jsem na žádném táboře nebyla.
Fakt.
Naši mě nechtěli pustit, jakkoliv to bude znít zvláštně.
Maminka pracovala do mých deseti let doma
a razila heslo, že tábory jsou pro chudáky děti, co nemají o prázdninám s kým být.
Poprvé jsem byla na táboře po maturitě jako vedoucí.
Podruhé a pak už vždycky jako hlavní vedoucí.
A celé svoje mládí jsem si v létě vydělávala v kuchyni
klasického táborového střediska kousek od naší dědiny,
takže jsem měla náhled i na ty jakože "klasické" tábory pro sto dětí.
A tak mám srovnání a v něčem dost jasno.
A samozřejmě, neřeším skauty a děcka, které mají to štěstí,
že mají letní tábor jako vyvrcholení celoroční práce, to je úplně jiná věc, ti se mají nejlíp.
Takže jak vybrat nejlepší tábor?
Nejdřív člověk musí být upřímný a říct si: co od tábora chci?
Já jsem po zkušenostech z brigády věděla, že nikdy nechci poslat děti na nějakou masovku pro sto dětí, kde si nikdo nevšimne, že někdo v noci brečí.
Chci, aby měl letní pobyt přesah, aby to dítěti něco dalo.
A vzhledem k tomu, že u nás ve farnosti to není pro děti a mládež úplně ideální,
je pro mě důležité, aby si děcka z tábora odvezly i opravdový prožitek z víry.
Taková společná večerní modlitba s kytarou u svíčky, po úžasném letním dni - to je jiný zážitek!
(Pojí se mi s tím samozřejmě i vzpomínky, které mě rozesmívají i teď po letech,
jako když jsme se modlili večer u ohně, a děcka aktuálně předělala text písně
modlitba ať k tobě stoupá jako vůně kadidlová na
modlitba ať k tobě stoupá jako vůně kadibudková.)
No, a to je důvod, proč nechci, aby děti jezdily na farní tábor.
Protože kromě názvu, občasné přítomnosti faráře a faktu, že se bydlí na faře,
na tom nic pro povzbuzení víry není, koneckonců, na ten tábor jezdí vedoucí,
kteří prostě do kostela nechodí a z víry nežijí.
Pak je taky důležité, kam se na tábor jede, samozřejmě.
My jsme nikdy nebyli na klasickém stanovém táboře,
jezdili jsme na prázdné fary, salesiáni tomu říkají "chaloupky",
takže upřednostňuju budovu. Má to výhody, ať je počasí deštivé nebo příliš horké,
a dobří vedoucí stejně udělají program tak, že jsou všichni pořád venku.
Já jsem dělala farní tábory od prváku na vysoké do doby, než se narodil Marek.
Ten poslední tábor v pátém měsíci těhotenství už byl dost na hraně,
takže jsem to pustila, a pak se farní tábory dostali tam, kde jsou teď.
Už jsem myslela, že moje děcka nebudu mít kam poslat,
ale když měl Marek devět let, "náhodou" (náhody nejsou, všechno je řízení Boží,
učili jsme se v náboženství) jsem zahlídla v Prostějově v kostele ve vývěsce pozvánku
na ministrantský tábor s prostějovskými salesiány - a bylo vymalováno.
Patnáct kluků, sympatičtí vedoucí, salesiáni, dům v Jeseníkách - nemohla být lepší doporučení.
Kluci přijeli totálně nadšení a za rok jeli zas.
Pak přišel první covidový rok a odchod prostějovského faráře i hlavního vedoucího,
tak jsme se nechali ukecat a děcka zkusila farní tábor - ale ne, prostě ne.
Loni už zas valil Michal na ministrantský na Annaberg a vrátil se s tím, že:
"Mami, víš, co jsme tam dělali? My jsme tam hráli hry! Chápeš to?"
Marek to měl loni ještě vtipnější.
V únoru mi zavolala neznámá paní, která se představila jako maminka jednoho z kluků,
který byl na ministrantském táboře, popsala mi, jak její syn teď v covidu furt jenom sedí doma u počítače a nemůže ho nikam dostat (všude stejný prostě) a že je ochotný jet pouze na vodácký tábor na raftech a pouze s naším Markem, kdyby se mu chtělo.
Že jim nový salesiáský šéf Laďa drží poslední dvě místa.
Jako, víceméně jsem Marka donutila říct "ano", jemu je teď všechno jedno a nic neví,
ovšem na Martina si z tábora pamatoval a tak jel.
Byli tam loni v srpnu v tom nejvíc studeném a nejvíc deštivém týdnu, co byl.
Marek si při hraní bosky na umělém hřišti udělal puchýř a pak si ho ztrhl,
a nohu měl v takovém stavu, že s ním museli jet na pohotovost.
(Český Krumlov? Tam znám jenom nemocnici.)
Vrátil se kulhajíc ve vlhkém oblečení s batohem plným mokrého oblečení,
ale zářil na dálku: "To bylo úplně nejlepší, co jsem v životě zažil!"
Tak letos tam jedou oba, na rafty.
A Magdí si dala sama Annaberg a vrátila se úplně stejně nadšená.
Ve mně se to samozřejmě pere: taky bych chtěla jet na tábor,
strašně mě to bavilo a moc ráda na to vzpomínám, ale na rovinu -
loni mě i ten příměstský kemp dost vyčerpal.
A farní tábor mi je stejně uzavřený, nesmím tam ani vařit.
(No jo, ono by to nedělalo dobrotu, trpěli bychom všichni.)
Ale jednou třeba...
budu babka z tábora!
 |
| Můj první tábor. Pohádkový. |
 |
| Ostrov u Macochy 2002. |
 |
| Orlovice. Jak jsou všichni mladí! Teď jsou ty děcka už rodiče. |
 |
| Piráti z Rychnova. Poslední. I s Markem v břiše. |
