středa 31. března 2021

Druhá postní doba covidová

 Vždycky, když farář o Květné neděli čte:
celou dobu postní jsme se připravovali... 
tak se leknu. 
Připravovala jsem se? 

Letos jsem to moc nedávala.
Jak člověk není po zpovědi, nemá pak moc síly do nějakých předsevzetí a sebezáporů.
Ale nějakou šťastnou náhodou jsme se dostali každou neděli na mši.
A taky jsme s klukama odchodili všechny nedělní křížové cesty.
 
 
Snažila jsem se nepít kafe a víno, ale ne stoprocentně, občas totiž člověk musí udělat výjimku, aby přežil.
A když jsem dusila hovězí na víně, přece ten zbytek nevyliju, že.
Ale těším se na to velikonoční obžerství, ne že ne.

Nový způsob almužny taky prý předpokládá, že místo šetření si naopak nakoupíte, abyste podpořili drobné podnikatele. Tak já vyzkoušela nový eshop Karmelitánského vydavatelství a koupila kromě knížek i klášterní produkty, hořkou čokoládu, oříškový krém a mešní víno.
Už se na ně těším.



Postní literaturu jsem stihla na poslední chvilku.
Náročnost četby odpovídá době a mojí momentální duševní bídě, ale jsem spokojená.
Heryán je borec.




Včera konečně zpověď.
Už podruhé k nám dorazil kněz odkudsi z Krásenska a bylo to pravé, co jsem potřebovala.
Dnes všichni chodí na terapie a ke koučovi, pro katolíka je koučem kněz a místo terapie máme tu zpověď čili svátost smíření a funguje to stoprocentně.
A je to zadarmo!

A zítra už Triduum.
Čas se naplnil. 


Ivan Steiger: Bible v kresbách



pondělí 22. března 2021

Víkend jako kráva

Poslední zimní víkend (doufám).
V pátek ráno telefon: můj drahý bratr na jarním sněhu havaroval v autě.
Je naštvaný, že zničil auto, my jsme šťastní, že je živý.
(Když pominul šok, tak začal být taky šťastný, chybělo málo.)

Švagři nechali zavraždit jednu z krav, které chovají.
Nějakým pro mě nepochopitelným dělením na nás připadla celá třetina.
Cpali jste někdy do mrazáku 70 kil hovězího?
Ne?
To jste vážně přišli o hodně.

Domácí kvalitní hovězí v biokvalitě za cenu akčního vepřového - to chceš.
Ovšem nesmíte čekat, že vám to maso někdo naservíruje 
s popiskem jako v řeznictví.
Tady nemáme žádný "nízký roštěnec", "krk", "hovězí líčka".
Máme vlastně jen dva druhy masa:
to pěkné, nazývané souhrnně "zadní",
a to ostatní prorostlé, kterému se pak říká "přední".
Já si maso do mrazáku pak doplňuju dalšími popisky, jako
"na plátky", "svíčková", "guláš", a když už balím čtyřicátý balíček,
diktuju Michalovi "kus masa", "divný maso" a "hnusný maso".

Kdyby Zemi přepadli mimozemšťani, propukla by válka nebo se vrátila zima -
my jsme připraveni.
 
V pátek jsem se vyhecovala a ušila jsem nový podsedák na lavici
a dva nové jarní polštáře.
Jsou z ubrusu, který jsem koupila v Kauflandu.
Naprosto jsem v tomto ohledu nepochopila vládní nařízení,
kdy si v malém obchodě nesmím koupit látku ani ubrus,
ale v Kauflandu si můžu koupit ubrus, ale ne pastelky nebo velikonoční pohled.


Dnes jsem pověsila prádlo ven, protože je jaro.
Jo, sněží mi na ně, ale je mi to jedno.
A nevezmu si na sebe zimní bundu ani zimní boty.
Je to můj způsob protestu. 
 
Přidávám se k výzvě:
Zimo, vemte se už s Covidem za ruce a jděte společně do p.....
 



čtvrtek 11. března 2021

Loni a letos

Loni šok, že nám fakt zavřeli školy. A taky strach.
Letos už spíš rezignace. 

Loni jsem několikrát denně kontrolovala na i-rozhlasu,
kolik je nakažených.
Hrůza z toho, když jich bylo za jeden den sto.

Letos se podívám na počty nakažených tak jednou za týden až dva.
"Patnáct tisíc? Pohoda."

Roušky, respektivě respirátory nesnáším furt stejně a dělám všechno pro to,
abych je nemusela mít.
To znamená jsem doma nebo v lese.
Po dědině chodím bočními uličkami.
Bez roušky, ale pssst!
 
Loni jsem trpěla zavřeným kostelem. 
Letos konečně pochopili, že dvacet lidí v obrovském kostele není problém.
To je pozitivní.

Loni jsem se urputně snažila donutit moje děti i moje žáky, 
aby se učili, aby pochopili, že tohle nejsou prázdniny.
A pořád jsem přidávala:
až se potkáme ve škole, až nás pustí do školy...
Mysleli jsme, že to bude tak za měsíc.

Letos jsem přesvědčená, že hlavně druhý stupeň se letos už do školy nevrátí.
Rozhodně ne na klasickou výuku se vším všudy.
Jedeme na online hodinách a já skoro zapomínám, jaké to je,
být ve třídě.
Ale naučila jsem osmáky přes Teamsy odvozovat názvy a vzorce halogenidů a oxidů, 
a to jsem byla přesvědčená, že to nepůjde.
Jsou to šikulky.
(Ale úpravy chemických rovnic jsem odmítla.
Řekla jsem jim, že i kdyby školy neotevřeli, sejdeme se na tajňačku v lese
a já jim to vysvětlím tam, ať je to z oka do oka.
Hahaha, ono to tak nakonec dopadne.)
A při procházkách v lese doučuju svoje děti dějepis. To je fajn.

Mému minimalismu současná doba vyhovuje.
Nosím stále dokola šest kusů oblečení. Marek přežil zimu s jednou mikinou.
Ale v neděli chodím doma v šatech a občas se i nalíčím,
protože jinak by mi hráblo.

Zaregistrovala jsem se na očkování, ale jsem na ně evidentně moc mladá.
Zatím nic.

A musím se smát, když si přečtu, jak jsem loni psala, že chci být žena v domácnosti.
Pozor na to, co si přeješ!
Mohlo by se to splnit.

PS: Loni v říjnu po několikaměsíčních zkouškách sboru a mnoha vystoupeních v krátké době.
Já: "Zdeňku, a neříkej, že zítra začínáme zkoušet na Vánoce! My chceme trochu volna!"
Dana: "To ne, na Vánoce začneme zkoušet až koncem listopadu."
Zdeněk: "Jaký Vánoce? Sejdeme se až před poutí!"
Pouť máme první týden v září.
Tak abyste věděli, kvůli komu se nesmí v kostelech zpívat, a kdy to skončí.










Loni i letos procházky po našem katastru. V čase mezi zimou a jarem. 
 
A co vy, loni a letos? Taky došlo k posunu náhledu na svět?

pondělí 8. března 2021

Kdeže ty milé blogy jsou

Svět blogů jsem objevila před nějakými dvanácti roky.
První byla sar. Tu jsem znala z diskuzního fóra na Livingu
(víte, milé děti, v pravěku českého internetu jsem místo
Facebooku, Instagramu a Pinterestu měla jen tady ta diskuzní fóra.)
Takže Šárka byla první, kterou jsem našla, když Living začal skomírat
a diskutující se přesunuli na své stránky a pak na blogy.
A z jejího blogu jsem se dostala k dalším a dalším.
 
A když mi někdo dovolí přes blog nahlédnout do svého života,
tak se stane součástí mého života.
Prožívám jeho radosti a starosti, sleduju proměny jeho domu a jak mu rostou děti...
a vždycky mě velice zasáhne,
když blog skončí.
 
Víte, já jsem velice konzervativní člověk.
Stále bydlím v domě, kam mě před čtyřiceti lety přivezli z porodnice.
Svoje nejlepší kamarádky znám od školky, maximálně od vysoké.
Vzala jsem si za muže svoji první vážnou známost.
A blogerky, které čtu, neopouštím.
A nechci, aby ony opouštěly mě.
 
Kam jste odešly, milé dámy?
Proč už nepíšete?
Co se dál děje s vaším životem?
Jak  teď vypadají vaše domovy?
Jak rostou vaše děti?
Co to znamená, že "už jsem všechno napsala" "teď už by to bylo pořád dokola"?
To mi přece vůbec nevadí!
 
No jo, vím, že pláču na špatném hrobě.
Ale musela jsem si postesknout.
Drahé přítelkyně, doufám, že se vám daří dobře. Zamáčknu slzu a zavzpomínám. 
Bylo mi s vámi fajn.
 
První, kdo přestal blogovat a kdo mi fakt chybí, byla Markéta Baletková. Její fotky byly úžasné.

 
U nás na kopečku
Včera oznámila konec blogu i Monika z U nás na kopečku.  

Šárka z blogu Ma maison blanche byla jedna z prvních, koho jsem sledovala.

   


Sandra svůj blog oficiálně neuzavřela, ale už nepíše. Její koláže jsem milovala.
 
A čí blog nejvíc chybí vám?
Chcete být blogerkou až do smrti, nebo taky skončíte, až budete mít pocit, že není o čem psát?
Nebo si taky myslíte, že blogy jsou překonané a stěhujete se na Instagram?

Já vás za sebe můžu uklidnit (nebo možná vyděsit): 
moje ukecané já se nadále plánuje roztahovat i ve virtuálním světě blogů.
Mně se tady totiž líbí.

neděle 7. března 2021

Malé velké radosti

Přepadla mě příšerná chuť nakupovat.
S přicházejícím jarem nejlíp cokoliv s květinami.
Takže mám ze slev v Tchibu nový hrnek a termosku.
(Zjistila jsem, že termoska je stejně nejlepší láhev na vodu.
Hlavně v parném létě.)
A taky nové (květinové) pyžamo.







Během jarních dnů jsme ostříhali jabloně, takhle brzo jsme to snad nikdy neměli.





Doma jsem si rozsadila muškáty z těch chudáčků,
co přezimovaly v prádelně,
a všechny se mi chytly.
Na okenních parapetech začíná být těsno.
Klíčí mi zde i majoránka, rukola a jarní cibulka.
Až dorazí objednaná semínka,
přibudou ještě rajčata a pórek.


 
Při každém nákupu v Lidlu si koupím kytici tulipánů.
Aktuálně mám růžové. 
Zlepší mi náladu pokaždé, když se na ně podívám.



Michal měl vypracovat projekt na téma Kultura v Mezopotámii.
Pomáhala jsem mu s tím a vyloženě jsme si to užili.
Hlavně teda pak těch 11 videí, který jsme o tom natáčeli učitelce.
Totiž, to video mělo být jedno, ale dali jsme to až na jedenáctý pokus. 




Znova nasněžilo, ale komu by to vadilo. 
Uzavíráme s dětma sázky, kdy se nám definitivně zhroutí zbytek iglů. 
A sluníčko svítí Covidu navzdory. 


pondělí 1. března 2021

Off-line víkend

Už jsem to psala víckrát, nemám s distanční výukou zas takový problém.
Jako věčný optimista si umím na všem najít to pozitivní.
A je fajn být doma s dětmi.
 
Ovšem, s čím mám problém,
to je množství času stráveného u počítače.
A především, co se týká dětí. Tedy našich kluků.
Pod záminkou "dělám úkoly" sedí u obrazovek od rána do večera.
Když ne u počítače, tak u telefonu.
Prý "dělám úkoly", a když vlítnu do pokoje,
staršímu jezdí po monitoru tanky a mladší zuřivě ťuká do mobilu.
 
A tak jsme řekli DOST.
(A doprovodili jsme to zavřením mobilů do skříně a odejmutím připojovacího kabelu od počítače. Nic menšího už na naše chlapečky neplatí.)
 
Páteční odpoledne bylo kruté.
Michal vzal oba kluky a vyvezl je do lesa.
Ale nebojte, večer je zase dovezl zpátky, 
jen lehce přiotrávené přílišným množstvím kyslíku.
 
V sobotu se začaly ze skříní vytahovat hry.
Znovu objevili Boffina, jeden z povedených vánočních dárků.
Je to hra na sestavování elektrických obvodů,
koupená na nejlepší doporučení mých nejšikovnějších žáků
(a taky ji máme ve škole na výuku).
A ejhle, povedlo se jim sestavit a naladit rádio!
 


A šli na procházku, všichni tři, a vrátili se později než za hodinu!
(Normálně je totiž vyhodím z domu s tím, aby byli venku minimálně hodinu,
a oni přijdou zpět přesně na minutu, s očima zabodnutýma do hodinek
- nebudu venku ani o dvě vteřiny dýl, matko, zapomeň!)
To jim člověk odpustí i to bahno od paty až po uši.
 
Večer jsme společně sledovali přímý přenos Národ sobě - kultura tobě.
A konečně jsme měli pocit, že máme zpátky naše skvělé děti
místo těch ukňouraných protivných puberťáků,
kteří s námi bydleli poslední týdny. 
 
V neděli přišel čas na piškvorky a státy.
(znáte? Já neznala, ale můj muž je v tom přeborník.
Na spojnice čtverečkovaného papíru se dělají tečky a vaším úkolem
je obehnat svými tečkami co nejvíc teček spoluráče
a uzavřít je do svého "státu".)
 

Michal začal z nudy kreslit komiksy. Podobnost tříhlavé saně s některým politikem je čistě náhodná. 


Odpoledne jsme se ještě naposledy vyjeli nadechnout 
čerstvého vzduchu sousedního okresu.
Na výšlap jsme si půjčili i synovce a neteř
a po procházce jsme se sešli u babičky a dědy
i s dalšími příbuznými a jejich dětmi.

Máme načerpáno na lockdown.