Podzimní prázdniny

Vzhledem k blázinci posledních dní jsme na ně čekali jak na smilování. Plány byly velmi střídmé - hlavně odpočívat, a docela jsme to splnili. Kromě toho jsme trošku pracovali venku, já jsem uklízela, prala a vyvařovala na přání - třeba lasagne, pizzu nebo pravý japonský, vlastně český ramen. A taky jsme nakrouhali (já) a našlapali (Marek) zelí na kvašení. Tímto je uzavřena sezóna zpracování ovoce a zeleniny na zimu, a na to já se vždycky nejvíc těším celý podzim. 

V prázdninových dnech nám taky docela přálo počasí a každý den jsme si užívali aspoň pár hodin sluníčka. Jak jsou ty slunečné okamžiky vzácnější, člověk si jich i víc váží. 

A vzhledem k prázdninám se nás skoro nedotkl posun času. Letos jsem dostala geniální nápad, jak to s tím časem vyřešit k všestranné spokojenosti, víte, jak skoro nikdo nechce časy střídat, ale zatímco část lidí (třeba můj muž) chce nechat letní čas, aby bylo večer dýl světlo, druhá část (já) chce zimní neboli normální čas, aby bylo světlo ráno. Co s tím? Prostě by vláda měla jednoduše tu hodinu světla přidat. Jako vyměnit světlo za tmu. Na podzim by zesvětlili ráno a na jaře by přidali hodinu světla k večeru. Čas by byl pořád stejný, ale světla by bylo víc, a to je přece to, proč se to dělá! Je to tak geniální, že vůbec nechápu, že to nikdo už dávno nezařídil. No jasně, sehnat hodinu světla denně asi nebude úplně lehké, ale já věřím, že i zde platí, že když se chce, všechno jde! Už se těším na výsledky.

¹

Taky se uklízelo dřevo, pomáhali všichni. 

U sousedů na zdi.

Samozřejmě prádlo. 

Sousedovic keře. 

Zahrada v říjnu

Jako každý podzim největší otázka, jestli už nebo ještě ne. Bych potřebovala křišťálovou kouli, protože ani In-počasí neumí přesně odhadnout, jestli se na našich kopečkách ta oblačnost rozpustí nebo nerozpustí. Načasování sklizně je totiž kumšt - když začnete brzo, tak si pak říkáte, že to mohlo ještě dozrát a narůst, když začnete pozdě, tak vás pak zebou prsty a jak je mi zima, tak mě to nebaví. 

Letos byla úroda taková vyrovnaná, řekla bych. Petržel mi hned na jaře špatně vzešla, mrkev byla docela dobrá, celer extrémně mizerný. Cukety jsme měli tři a spoustu cuket a všechny jsme je snědli. Rajčata vypadala na začátku léta mizerně, chytla plíseň, ale pak to vcelku ustála a bylo jich docela dost. Zato okurky ta plíseň celkem rychle sežrala. Zas tak moc mi to nevadilo, zavařovala jsem jich míň, protože mi zbyly z loňska a Handres, náš největší kamarád, který si s náma chodil povídat přes plot a kterému jsem vždycky celé léto dávala přerostlé okurky ke svačině, v červnu nastoupil léčbu rakoviny a už se domů nevrátil. 

Zahradu mi zryli a nahnojili kluci. To je bezva, protože je to práce, co mě zrovna nebaví. Já jsem si nakopčila růže, vyplela a sklidila jiřiny, přesadila jsem, co bylo potřeba, uklidila květináče a dekorace z terasy a vcelku v klidu uvedla zahrádku do zimního módu. Teď už jenom krmítko pro ptáčky a může sněžit. 

Konec září ještě v plné palbě. 

Jablek bylo málo a jedna jabloň asi do jara umře. Tahle ne.

Cibule dobrá. 

Padavky.

Jiřinám se taky nedařilo.

Pítko letos jinak.

Hohó, letos se mi povedlo vypěstovat majoránku!

Zryto.

Prodloužená

 Nejstarší nám dorostl do tanečních. První šok ohledně toho mě čekal už v červnu  - na kurz se hlásí pouze páry. No tohle! Já mám teda ze svých tanečních doživotní trauma, a jeden z důvodů byl samozřejmě nadbytek holek v kurzu, ale nejsem si jistá, jestli je horší při tanci občas zůstat sedět nebo tam nemoct chodit vůbec. Naštěstí Markova gymplovská třída je vcelku genderově vyvážená a mají velmi schopného předsedu,  který to domluvil tak, že snad všichni (hlavně všechny), co chtěli tančit, tak tančí. (Chuderky holky z pedáku, tam to mají horší.)

V reálu prý sestavování párů vypadalo tak, že Šimon přišel ke klukům a oznámil jim, která spolužačka chce s kým tančit, a bylo. Marka si vyžádala Anička.

Celé léto jsme pak měli na seznamu zajet do města a koupit oblek. Takže v září, týden před první lekcí, jsme konečně stáli v obchodě. "Oblek stojí kolem šesti tisíc, a kdyby potřeboval jinou velikost saka a kalhot, tak musím rozhodit dva obleky, a za to je příplatek patnáct set, takže vám doporučuju, aby mu ta jedna velikost seděla," informovala nás paní prodavačka. 

Naštěstí mu ta jedna velikost seděla. K tomu ještě košili a motýlka a "takový boty já si rozhodně kupovat nebudu, kam bych v nich chodil, půjčím si tátovy, to je v pohodě." Tak za boty jsme ušetřili, i tak ta sranda přišla skoro na osm tisíc. Ale paní prodavačka Markovi zároveň doporučila, aby přestal růst a moc necvičil, a že mu pak ten oblek vydrží i na maturitu. Paní prodavačka je člověk na svém místě. 

Ale vypravovat do tanečních kluka má tu výhodu, že oblekem končíte a je údajně úplně v pohodě, že v tom odchodí všechny lekce, prodlouženou i závěrečný ples.

Týden za týdnem utíkal a najednou prodloužená. Samozřejmě jsme se na něj chtěli jít podívat, ale kam s Miriam? Jestli je přes den kamarádka s kdekým, večer chce vždycky jen dvě věci: mámu a její mlíko. Moje jarní večerní účast na srazu byla vykoupena hodinovým řevem,  a to jsem nechtěla riskovat, když by ji hlídala Magdí s Míšou. Takže jsme vymysleli, že ji vezmeme s sebou. 

Všechno se to semlelo tak najednou, že jsem neměla ani čas být nervózní a řešit, co na sebe. Vylovila jsem z hlubin skříně plesové šaty, poplácala jsem se po rameni za jarní koupi nových lodiček, i když jsem si tenkrát říkala, že v nich aktuálně nemám kam chodit, dokonce jsem Miriamce našla darované silonky! A překvapivě včas jsme byli na místě. 

Miriam měla samozřejmě rozhozené spaní, usnula cestou v autě, byla unavená, vadila jí hlasitá hudba a moc se jí nechtělo sedět u stolu a koukat na tančící mládež. Ale statečně vydržela až do volby nejoblíbenější tanečnice. 

Nám se tam moc líbilo. Michal potkal dva svoje spolužáky, já svoji žákyni, zatančila jsem si s mužem, se synem i s dcerou, nad Miriam se všichni rozplývali a nebo žasli, jako Markův třídní, kterému spadla Miri k nohám, když šplhala po schodech na pódium, a než stihl nějak zareagovat, ona vyskočila, oprášila si ruce, stáhla sukni a lezla tam znova. 

Já jsem si uvědomila, že letos absolvujeme taneční s Markem, za rok, dá-li Bůh, s Michalem, pak maturitní ples s Markem, na rok s Michalem a pak už taneční s Magdí... teď už z toho tance nevyjdeme! 

Pár velmi nekvalitních fotek na dokreslení atmosféry. 

Už zase

 Jeden by řekl, že aspoň na mateřské najedu na klidné a pohodové životní tempo.

Ne.

Chodím do práce jenom na dvě dopoledne v týdnu - a stejně se poslední dny cítím jako štvaná zvěř. 

Začalo to minulou středu, kdy jsem si ráno v poklidu naplánovala domácí práce - převléknout klukům postele, vyprat, protože bylo hezky, něco málo na zahradě... místo toho mi drahý nabídl cestu do Pv, jestli nechci něco vyřídit, že má od devíti půlhodinové jednání. Z půlhodiny bylo celé dopoledne, děcko s přetrhaným spánkem, prádlo zapařené v pračce, stres.

Ve čtvrtek náročný den v práci a odpolední předsevzetí, že celé odpoledne proležím, nebo konečně zavařím tu červenou řepu. Místo toho jsem potkala architekty, kteří řeší obecní veřejný prostor a kteří si mě pamatovali z jarního jednání. Dostala jsem osobní pozvání na představení návrhu úpravy hřbitova - no tak mohla jsem nejít? Sbalila jsem Miriam a šla jsem, samozřejmě jsem se zakecala a domů přišla večer. Ale bylo to fajn, jestli to vyjde, bude to pecka.

V pátek jsem teda konečně uklízela a prala a přiměla kluky porýt a nahnojit většinu zahrady a večer dětská mše a modlitby matek a doma až večer. 

V sobotu něco doma a pak odpoledne s Michalem dokončit tu zahrádku, sklidit poslední zeleninu a kytky z terasy a hračky z písku, do toho nečekaná návštěva z N. a večer ještě v kostele misijní růženec. Kdo si ho jenom vymyslel? Já, samozřejmě. 

V neděli doma jak u snědeného krámu, takže zadělat na chleba, udělat k snídani pár palačinek, pak na mši, uvařit oběd, upéct bábovku, odpoledne na nákup - neděle je od slova nedělat,  ale když jste matka, tak to nedělní nicnedělání moc praktikovat nejde.

A v pondělí do práce, pět hodin výuky a pak do večera školení. Už z tématu "digitální kompetence" jsem chytala tik do oka a celé to školení bylo takové, jaké jsem čekala - a nečekala jsem nic dobrého. Už dlouho prohlašuju, že si myslím, že tady to směřování školství na digitální technologie je krok špatným směrem, a tohle školení mě v tom jenom utvrdilo. Když mi někdo vykládá, že mám ve škole učit děcka ovládat aplikace, které ony umí dávno samy od sebe a líp než já... 

Úterý konečně relativně normální, ale pořád dost nabité, a dnes místo klidné středy doma další výjezd do Pv, vyřídit Magdí pas, aby mohla se školou do adventní Vídně, a pořídit drahému nový oblek. Kolem magistrátu desítka blikajících policejních aut, prý střelba v přilehlém parku, nakonec jen cvičení policie na dané téma - nechápu, proč se musí cvičit zrovna tehdy, když zrovna my na ten magistrát potřebujeme jít. Se mají příště zeptat. 

Takže takhle vypadají moje dny. A já, když zas někam běžím, ruce plné tašek nebo kočárku s taškami, tak si vzpomenu na svoje vysokoškolská studia, která normální lidi trávili v kavárnách, na párty a na pitkách, ale my s Táňou furt jenom někam spěchaly a běžely s batohem a rukama plnýma tašek a já říkala Táně: "Bude to někdy lepší?" A Táňa říkala: "My to máme jako diagnózu, v našem životě budeme vždycky jenom běhat s taškami..." Měla pravdu, holka. 

A venku se mezitím naplno rozjel podzim.

Jak se žije v říjnu

 Celkem hezky, řekla bych. Dny utíkají jeden za druhým, rytmus týdne udávají moje dva dny ve škole, plavání s batolaty, Markovy taneční a Magdina výuka houslí a než se nadějeme, je pátek a pak zas hned pondělí. 

Vždycky se stane něco zajímavého, rozepíšu o tom článek, mezitím emoce vyprchají - a tak to zase smažu. 

Ale tak ve stručnosti se snažím každý den udělat něco na zahrádce, sklízím, pleju, přesazuju, zazimovávám.  Vařím, peru, uklízím. Michala s Magdalenkou jsem vyslala na pouť do Neratova, přiměla jsem kluky udělat mi u stavby další záhon, oslavili jsme Misijní neděli tradičně v blbý termín, šly jsme se s Miriamkou podívat na představení nové podoby hřbitova a okolí. Chlapi s přehledem zvládli kontrolu na alergologii v Brně i s Miriam, Míša ji měl dokonce u sebe v ordinaci a zážitky z toho vstřebával týden (ona mi pořád utíkala, já ji chytal a do toho odpovídal doktorce, to bylo něco.)

Ve škole je to celkem fajn. Já bych vůbec doporučila pracovat jenom dva dny v týdnu, to pak je život mnohem příjemnější, fakt. Bohužel teda výše mzdy odpovídá délce pracovní doby, ale až zjistím, jak to udělat, abyste za dva dny v týdnu vydělali průměrnou mzdu, tak dám určitě vědět. 

Hop do října

 Nooo, na stará kolena je ze mě teplomilec. Klidně bych vyměnila studeno a pošmourno posledních dní za uplynulé letní pařáky! Promyslím emigraci.

Zajeli jsme do kolejí. Miriam už vůbec netrápí moje odchody do práce. Já jsem si zase v práci konečně pořídila seznamy na známky a nenosím do hodin milion papírků. Prohrabala jsem se kabinetem a našla jsem svůj laboratorní plášť, schopný kahan a zápalky, a ukázala jsem pár efektních pokusů. Vybouchlý vodík v plechovce a roztavená zkumavka z "pekla." Nadšení. 

Zařídili jsme konečně Michalovi předplatné na autobus, aby nemusel hledat každé ráno drobné. Na tohle je na houby, že cestuje do jiného kraje než Marek, museli jsme nastudovat další integrovaný dopravní systém. Už mám v malíku oba.

Koupila jsem Miriam normální boty místo capáčků (v tomhle počasí už bylo na čase, já vím, krizi jsme překonali v botičkách s kožíškem od Maru.) Další věc úplně jiná než u starších: dřív to bylo "boty rozhodně musí být nové!", teď už "kvalitní kožené boty klidně z druhé ruky, když nejsou sešlapané". Takže Vinted to pojistil. 

Uklízím zahrádku a jako obvykle nespěchám. Nebo spíš jako obvykle nestíhám? Možná.

A už podruhé jsem sabotovala volby. Když jsem se před lety musela rozhodnout, jestli pošlu do senátu sociální demokratku nebo komunistku, tak jsem jako pravičák trpěla. Ovšem letos v druhém kole na výběr ANO a SPD. Tak to pardon, to na mě bylo už moc. Ale prej to ten "strašně dobrej v podpoře sportu v Pv" vyhrál aj beze mě. 

Podzimně a barevně.

Na dveřích. 

A světový den kávy s pumpkin spice latte s domácím sirupem.