Zážitek ze včerejška: měli jsme naplánovanou cestu do Prostějova s Michálkem na kontrolu k lékaři. Ano, vím, počasí bylo hrozné už v poledne, než jsme vyjeli. Ale měli jsme přijet už v lednu, a pracovní plány mého muže mluvily jasně: dnes nebo nikdy.
Takže jsme jeli. Cesta tam představovala kilometry strachu a kličkování mezi nehodou - zapadlými kamiony - autem ve stromě. Cesta zpátky byla cestou jen do sousední vesničky. Následovaly 3 kilometry bílé tmy a aut v závějích. Po dvou marných pokusech vyjet první zákeřný kopec se nás naštěstí ujal soused (s lepším autem než je naše felda). Podařilo se mu projet a tak jsem se s klukama dostala domů.
Můj drahý muž dorazil (pěšky) o tři a půl hodiny později.
Auto zůstalo v závěji. Do rána je sníh zasypal až po střechu.
Dnes je u nás vyhlášený kalamitní stav. Snad se podaří auto vyhrabat!
Mám v něm nové boty:-)
Bohu díky, že se nám nic nestalo.
