Plaváček

 Se všemi dětmi jsem chodila plavat, s každým mladším víc než s předchozím. Důvody k batolecímu plavání mám hlavně dva: za prvé už u Marka jsem byla obklopena názorem, že plavání batolat je důležité až nutné, za druhé jsem chtěla předejít tomu, aby měli strach z vody jako já (ano, může za něj způsob výuky plavání na základní škole, doživotní trauma.)

Miriam je navíc vodomil od narození, takže nebylo co řešit. Akorát tak jako celý můj život, i plavání je kompromis: ano, dopřeju to svým dětem, ale ze všech kurzů v okolí volím ten nejbližší, nejpohodlnější, nejlevnější a nejmíň cool. Plaveme v obyčejném bazénu s obyčejnou chlorovanou vodou, nikdo nemusí plavat pod vodou (hlavně ne matky, uf) a nemáme žádná cool podvodní videa ani fotky. Jo, a malé město na Moravě, takže na rozdíl od Rosy Mitnik jsem se za ty roky nepotkala s žádnou herečkou ani bytovou designérkou známou z časopisu. 

Plavání každého dítěte mělo svá specifika, která se vůbec netýkala samotného plavání. S Markem jsme jezdili na kurz v 8.30 a ráno nás vozil Michal. Plavali jsme s Markétou a Mariankou. Po plavání jsme obsadili stolek před šatnou a svačili jsme. Pak jsme se prošli městem a domů jeli autobusem v 11.

S Michalem jsem už jezdila sama, na kurz v 9.00, takže jsme ráno jezdili spojem v 8.15. Po plavání jsme svačili u stejného stolku jako s Markem, pak jsme nakoupili a domů jeli zase v 11. 

První kurz s Magdí jsme jezdili s jinou Markétou a Davídkem. Pohodlné, ale bez svačinek a bez nákupů. A pak už jsme jezdily s Luckou a Klárkou a stíhaly všechno: ráno odvézt starší děti do školy, před plavčem nakoupit v Lidlu, po plavču v mlékomatu a pak se stavit za Lenkou a Emilkou, dát si kafíčko, zákuseček, nechat holčičky pohrát a domů dojet před polednem. Někdy po poledni. To byly zlaté časy!!!

S Miriam jezdíme stejným autobusem jako s Michalem, zase samy. Místo stolečku jsou před šatnami automaty na sladkosti a protože plavecká škola přibrala i plavce za rekonstruovaný bazén v Blansku a furt je všude narváno dětmi, radši svačíme venku při cestě (děkujeme vynálezci dětských svačinek v kapsičkách). V prvním kurzu jsme potkaly tak trochu známou a občas se stavovaly na kafe. Teď už je naší pravidelnou zastávkou hlavně swap budka, do které postupně odvážím zbytečnosti z naší domácnosti, drogerie a podle situace Albert nebo Lidl. Domů zase jako dřív autobusem v 11. Řidiči už nás znají a pravidelní cestující taky. 

Kdybych jezdila autem, tak by to bylo všechno jednodušší a míň dobrodružné, ale popravdě zatím radši volím to dobrodružství. A je to eko, že jo. 

Před lekcí.

Po lekci.

Jedna z dobrodružných cest autobusem.

Plaváček.

Jak vybrat nejlepší tábor

 Naše Magdí se v sobotu vrátila ze svého prvního samostatného tábora a já si tady odložím pár postřehů ohledně letních táborů.

Za prvé se teda přiznám, že jako dítě jsem na žádném táboře nebyla.

Fakt.

Naši mě nechtěli pustit, jakkoliv to bude znít zvláštně.

Maminka pracovala do mých deseti let doma

a razila heslo, že tábory jsou pro chudáky děti, co nemají o prázdninám s kým být.

Poprvé jsem byla na táboře po maturitě jako vedoucí.

Podruhé a pak už vždycky jako hlavní vedoucí.

A celé svoje mládí jsem si v létě vydělávala v kuchyni

klasického táborového střediska kousek od naší dědiny,

takže jsem měla náhled i na ty jakože "klasické" tábory pro sto dětí.

A tak mám srovnání a v něčem dost jasno.

 

A samozřejmě, neřeším skauty a děcka, které mají to štěstí, 

že mají letní tábor jako vyvrcholení celoroční práce, to je úplně jiná věc, ti se mají nejlíp.

Takže jak vybrat nejlepší tábor?

Nejdřív člověk musí být upřímný a říct si: co od tábora chci? 

 

Já jsem po zkušenostech z brigády věděla, že nikdy nechci poslat děti na nějakou masovku pro sto dětí, kde si nikdo nevšimne, že někdo v noci brečí.

Chci, aby měl letní pobyt přesah, aby to dítěti něco dalo.

A vzhledem k tomu, že u nás ve farnosti to není pro děti a mládež úplně ideální, 

je pro mě důležité, aby si děcka z tábora odvezly i opravdový prožitek z víry.

Taková společná večerní modlitba s kytarou u svíčky, po úžasném letním dni - to je jiný zážitek!

(Pojí se mi s tím samozřejmě i vzpomínky, které mě rozesmívají i teď po letech,

jako když jsme se modlili večer u ohně, a děcka aktuálně předělala text písně

modlitba ať k tobě stoupá jako vůně kadidlová na

modlitba ať k tobě stoupá jako vůně kadibudková.)

No, a to je důvod, proč nechci, aby děti jezdily na farní tábor.

Protože kromě názvu, občasné přítomnosti faráře a faktu, že se bydlí na faře,

na tom nic pro povzbuzení víry není, koneckonců, na ten tábor jezdí vedoucí,

kteří prostě do kostela nechodí a z víry nežijí.

Pak je taky důležité, kam se na tábor jede, samozřejmě.

My jsme nikdy nebyli na klasickém stanovém táboře,

jezdili jsme na prázdné fary, salesiáni tomu říkají "chaloupky",

takže upřednostňuju budovu. Má to výhody, ať je počasí deštivé nebo příliš horké,

a dobří vedoucí stejně udělají program tak, že jsou všichni pořád venku.

Já jsem dělala farní tábory od prváku na vysoké do doby, než se narodil Marek.

Ten poslední tábor v pátém měsíci těhotenství už byl dost na hraně,

takže jsem to pustila, a pak se farní tábory dostali tam, kde jsou teď.

Už jsem myslela, že moje děcka nebudu mít kam poslat, 

ale když měl Marek devět let, "náhodou" (náhody nejsou, všechno je řízení Boží, 

učili jsme se v náboženství) jsem zahlídla v Prostějově v kostele ve vývěsce pozvánku 

na ministrantský tábor s prostějovskými salesiány - a bylo vymalováno.

Patnáct kluků, sympatičtí vedoucí, salesiáni, dům v Jeseníkách - nemohla být lepší doporučení.

Kluci přijeli totálně nadšení a za rok jeli zas.

Pak přišel první covidový rok a odchod prostějovského faráře i hlavního vedoucího,

tak jsme se nechali ukecat a děcka zkusila farní tábor - ale ne, prostě ne.

Loni už zas valil Michal na ministrantský na Annaberg a vrátil se s tím, že:

"Mami, víš, co jsme tam dělali? My jsme tam hráli hry! Chápeš to?"

Marek to měl loni ještě vtipnější.

V únoru mi zavolala neznámá paní, která se představila jako maminka jednoho z kluků,

který byl na ministrantském táboře, popsala mi, jak její syn teď v covidu furt jenom sedí doma u počítače a nemůže ho nikam dostat (všude stejný prostě) a že je ochotný jet pouze na vodácký tábor na raftech a pouze s naším Markem, kdyby se mu chtělo. 

Že jim nový salesiáský šéf Laďa drží poslední dvě místa.

Jako, víceméně jsem Marka donutila říct "ano", jemu je teď všechno jedno a nic neví,

ovšem na Martina si z tábora pamatoval a tak jel.

Byli tam loni v srpnu v tom nejvíc studeném a nejvíc deštivém týdnu, co byl.

Marek si při hraní bosky na umělém hřišti udělal puchýř a pak si ho ztrhl,

a nohu měl v takovém stavu, že s ním museli jet na pohotovost.

(Český Krumlov? Tam znám jenom nemocnici.)

Vrátil se kulhajíc ve vlhkém oblečení s batohem plným mokrého oblečení,

ale zářil na dálku: "To bylo úplně nejlepší, co jsem v životě zažil!"

Tak letos tam jedou oba, na rafty.

A Magdí si dala sama Annaberg a vrátila se úplně stejně nadšená.

 

Ve mně se to samozřejmě pere: taky bych chtěla jet na tábor,

strašně mě to bavilo a moc ráda na to vzpomínám, ale na rovinu - 

loni mě i ten příměstský kemp dost vyčerpal.

A farní tábor mi je stejně uzavřený, nesmím tam ani vařit.

(No jo, ono by to nedělalo dobrotu, trpěli bychom všichni.)

Ale jednou třeba...

budu babka z tábora!

Můj první tábor. Pohádkový. 

Ostrov u Macochy 2002.

Orlovice. Jak jsou všichni mladí! Teď jsou ty děcka už rodiče. 

Piráti z Rychnova. Poslední. I s Markem v břiše.

Den laskavosti

Měla jsem rozepsaný úplně jiný příspěvek, ale pak jsem to všechno smazala. 

Chtělo by se mi to za čas číst?

Že jak jsem stará, tak si neumím naplánovat čas?

Že jsem si zase ve škole vymyslela akcí nad hlavu,

a že pak stačí, když se k tomu přidá čtvrtletní porada a rodičák,

a v pondělí už zkoušky sboru na Vánoce,

a úplně mě to položí?

(A to tak, že úplně zazdím školení, na které jsem se děsně těšila,

ale pak to vypustím, protože nemám energii zjišťovat,

jestli je nebo není, když mi nikdo neposílá aktuální informace.)

 

Dnes bych si sem chtěla uložit jednu vzpomínku, která mi vytanula na mysli,

když jsem z rádia slyšela, že je dnes den laskavosti.

 

Bylo to kdysi v roce raz/dva, ještě "za svobodna", jak říkávala maminka.

Jeli jsme s partou kamarádů na začátku prázdnin na takový "puťák".

Pořádalo ho diecézní centrum mládeže v Brně.

Společně s dalšími asi třemi stovkami mladých (12-25 let) jsme šli pěšky

ze Žďáru nad Sázavou do Bystrého u Poličky, vždycky asi dvacet až třicet kilometrů denně,

spali jsme v tělocvičnách ve školách, večer byl nějaký zábavný program

a samozřejmě bohoslužby a nějaké modlení, protože to bylo katolické, víme.

A poslední noc jsme měli spát v Olešnici na Moravě, 

škola je tam velká, ale zrovna v ní opravovali tělocvičnu, 

a tak vymysleli, že budeme spát po rodinách.

A my jsme se prostě rozhodli, že chceme být všichni spolu

a hledali jsme v seznamu rodinu, která byla ochotná ubytovat jedenáct lidí.

Byla tam.

Jediná.

A tak jsme se k nim napsali.

 

Nevím, vůbec nám tenkrát asi nedošlo, že nejde jen o přespání,

že nám chystají i jídlo a že se u nich chceme osprchovat,

a že to není úplně sranda, pro jedenáct lidí.

 

Ta rodina, co se nás ujala, nebydlela přímo v Olešnici, ale v nějaké dědině kousek dál,

myslím, že to byl Trpín.

Uvítal nás usměvavý pán a jeho žena a kupa dětí.

Některé byly jejich, některé myslím měli v pěstounské péči a asi dvě byly od sousedů.

Znáte to, v některých rodinách je tak dobře, že se tam stahují děti z celého okolí.

 

Dostali jsme výbornou večeři, pamatuju si polévku, za kterou se paní omlouvala, že ji původně neměla v plánu a manžel jí řekl "ale oni budou hladoví, jdou třicet kilometrů, musí být polívka" a tak narychlo dělala polívku ze sáčku "přidej vejce". A pak hlavní chod, nevím už co, ale bylo to výborné, a pak byl koláč s třešněmi, děti se chlubily, že je trhaly ze stromu a v tom koláči byly ořechy a byl výborný, všechno tam bylo výborné. 

Udělali nám místo v obýváku, byli jsme zvyklí z těch škol spát na zemi ve spacáku.

Ale dali nám tam i polštáře a pořád se starali, jestli něco nepotřebujeme.

 

Ráno jsme dostali snídani a svačinu na cestu a doprovodili nás na autobus, 

který nás měl svést zase do Olešnice, odkud jsme pokračovali.

A když náš hostitel viděl, jak se dovnitř cpe hromada lidí s velkými batohy a spacáky,

tak řekl: "Hele, to by nešlo, tam se nevejdete, dejte mi aspoň ty batohy tady do auta a já vám je odvezu, ať se s tím nemusíte tahat." A jeden soused ho zastavil s tím, ať se na to vykašle, že mu to nikdo nezaplatí, a že to nebylo domluvené, nechal nás přespat, dal nám najíst, to je až až. Ale on se jen zasmál, přes naše protesty sebral batohy, takže jsme jeli jen tak nalehko.

 

V Olešnici jsme pak rychle utíkali do obchodu a koupili jsme jim aspoň bonboniéru a dětem jsme poslali barevné kšiltovky, které jsme dostali první den puťáku, a pán se samozřejmě smál, že nic nechce a že to byla samozřejmost a  že by to udělal každý.

 

Už je to tolik let, vůbec nevím, jak se ta rodina jmenovala.

I jejich děti už musí být dospělé.

Ale pro mě jsou dodnes symbolem laskavosti.

Prostě udělali věci, které dělat nemuseli, bylo to navíc - a přineslo to radost.

A pro mě, v mých dvaceti nebo kolik mi tenkrát bylo, byli obrovským vzorem. 

A o tomhle je podle mě život.

Dělat "něco navíc", z čeho na první pohled nic nemáte,

ale udělá to radost lidem okolo.

 

Akorát bych aktuálně přidala myšlenku, že je dobré myslet taky na sebe,

abyste se tím děláním "něčeho navíc" úplně neodvařili.

Tolik pozitivní myšlenka dne. Přidám fotky naší kuchyně z minulého týdne, kdy byla uklizená a zalitá sluncem. 

A jdu si nalít víno a zalézt do postele. Na víc už dnes fakt nemám.