Před návratem do procesu

... jakože pracovního, samozřejmě.

Co jsem dělala poslední týden volna?

Hlavně jsme tedy uklízeli dřevo,

což je věc... to by se o tom daly psát dlouhé články...

ale nestihla jsem to, tak to nebudu víc rozvádět.

Snad jindy.

Jenom tedy tolik, že máme na půdě víc dřeva než loni touto dobou,

a že jsem ho tam prakticky všechno vynosila já.

Tak. 

No říkala jsem si, že bych měla začít posilovat paže, tak tohle se hodilo.

Taky jsme stihli dvě příjemné návštěvy.

Zažádala jsem o novou občanku,

což byla poslední věc, kterou jsem chtěla o prázdninách vyřídit.

(Jinak jsme stihli všechny možné doktory, 

novou zubařku a tak.)

Natřela jsem ty radiátory.

A taky další věci.

(Asi jsem se naučila natírat. Světe, boj se,

od teď natřu všechno všem:-))

Dnes jsem dokonce uvařila na oběd svíčkovou.

A odpoledne po sto letech s celou rodinou v lese.

 

Tramdadadá...

... s radostí se oznamuje, že jsme zahájili stavbu domu.

Ano, toho, který už asi osm let

...na jaře začneme.

Ano, toho, jehož stavbu jsme museli tento měsíc zahájit,

protože jinak bychom museli stavební pozemek odprodat zpátky obci.

(A ta by jej prodala některému z dlouhé řady zájemců...)

Ano, toho, který jsem vlastně nikdy nechtěla.

Nikdy nebylo mojí životní metou "postavit dům." 

Celý život žiju v jednom starém domě,

a navzdory všem problémům,

které staré domy přináší,

mám to tady ráda a žilo by se zde hezky.

Kdyby...

Mírně řečeno, život více generací v jednom domě není jednoduchý. 

Tím chci říct, že žít v jednom domě s naším dědou je dost na houby.

 Vlastně to nejde. 

Takže z daných možností: 

1) budu držet pusu a žít život podle někoho jiného 

2) stanu se alkoholičkou nebo závislou na Lexaurinu 

3) odstěhujeme se 

jsme se s mužem rozhodli pro 3) 

Jakože samozřejmě nejdřív musíme ten dům postavit, 

takže to s tím stěhováním nebude tak horké. 

(Ale už za dva roky musí být dům hotový.) 

Děda se teda tváří, že o žádném domě neví. 

Když teda zrovna nerýpe, proč ještě nestavíme, 

nebo mi zakazuje i posunout skříň, protože 

"však si postavte a pak si dělej, co chceš."

Dnes tedy hloubení základů. 

Jo, a to ztracené bednění je taky naše:-)

První část už dva roky:-)

 

Na Hrádku u Lipové

Kratičký podvečerní nedělní výlet.

Pořád ještě je pro nás nejlepší neděle ta strávená doma.

Ale večer už jsme museli někam vyrazit.

Minivýleteček. 

(Máme to od domu sotva 7 kilometrů)

Našel můj muž.

(Na internetu.)

Byli jsme okouzleni.

Hrádeček jako z pohádky!

Večeře.

Slečna si musela vzít miminko, pití a piškoty k svačince.

Dokonalá trojka. Žeru je:-)

Zrychlení z nuly na pět

V sobotu jsme si přivezli kluky z tábora.

Bylo mi už po nich děsně smutno.

Zato oni přemlouvali vedoucí, 

aby se tábor ještě natáhl.

Vrátili se nadšení, plní zážitků.

V neděli jsem s nima šla pěšky na pouť ke kapli,

odpoledne jsme strávili na koupališti,

a pak u nás rovnou zůstali Verča s Vojtou na prázdninách.

Takže pět dětí na krku.

Ale bylo to fajn. 

Odpoledne jsme trávili na Suchým (kam jsme jezdili autobusem) nebo v bazénu.

Od čtvrtka už mám zase naše standardní tři kousky.

Včera jsme dojeli na Suchý na kolech

a já doufám, ze do konce prázdnin ještě stihneme nějaké to dobrodružství!

Rozloučení s Krkonošemi

Dneska se vracíme domů,

ale drahý mě přesvědčil,

že si ještě někam vyrazíme.

Hned u hotelu totiž začíná cesta na Černou horu.

Takže jsme zase po snídani vyrazili.

A po cestě odbočili na Černohorské rašeliniště.

Pominu-li fakt, že srdce botanika jásalo 

nad suchopýrem, brusinkami a vřesem,

nejlepší bylo, že tam nikdo nebyl.

Další cesta na Černou horu už zase byla dálnice.

Došli jsme k vysílači...

...i na rozhlednu.

Pak zpátky k hotelu a směr domov.
Krkonoše jsou pěkné, na mě teda dost přelidněné, byly nezvykle horké,
a snad jsme tu nebyli naposled.

Tak zas někdy nashledanou!

Na Sněžku

Naše výprava na Sněžku začala tím, 

že se Michal rozhodl, že ji letos dobudeme.

Všechno si nastudoval, naplánoval a dnes ráno, tak brzy, jak to šlo, jsme vyrazili od stanice lanovky v Peci.

Na náš vkus byla ta devátá docela pozdní, ale snídani máme až od půl osmé a byla tak výborná, s krásným výhledem, že jsme ji nemohli zkrátit.

Lanovku jsme samozřejmě nepoužili, 

to necháváme, až sem pojedeme s dětmi.

Vyrazili jsme pěšky přes Obří důl po modré ke Slezské boudě.

Měla to být nejtěžší cesta, 

ale kam se hrabalo na Lysou horu loni!

Hlavně to byla cesta nejkrásnější.

Od Slezské boudy to bylo šílené, 

lidí jak na Václaváku.

Sněžka narvaná.

Věřím tomu, že sem přijde 10 000 lidí denně.

Fuj, to nemám ráda!

Naštěstí dolů do Pece jich šlo jen minimum.

Nakonec to tedy bylo v pohodě.

Zvládli jsme to v síle té výborné snídaně, 

jedné čokoládové tyčinky, 

litru vody

a na zpáteční cestě v Růžohorkách 

jsme si dali polívku a pivo.

A v hotelu sprchu.

A ta byla na celém dni to nejlepší!