středa 30. června 2021

Takový šílený konec školního roku

 Skoro jako normálně, ale letos ještě o trošku horší. To jediné bylo dobré v loňském covid roku: v klidu jsem si dodělala všechny papíry a uklidila celý kabinet.
Letos nic nestíhám.
Jednak jsme pořád řešili tu zastávku, druhak mám deváťáky. To znamená další práci navíc: vyrobit tablo, vymyslet "schody", vymyslet projev "na obec".

Měli jsme kolegyni, co to vždycky řešila, ale ta odešla do důchodu. Taky se to obyčejně chystalo už od dubna - ehm, to letos taky nehrozilo.

Tak co.
Tablo máme.


No jo, je jich jen jedenáct!
Hvězdné téma jsem navrhla já, krásně pomohla zpracovat kolegyně Zuzka. 

V úterý odpoledne tzv. "loučení na obci", zkráceně "obec". Deváťáky uvítá na obecním úřadě v obřadní síni starosta, přijdou rodiče a mnohdy široké příbuzenstvo, jsou tam nějaké projevy, "kulturní program" (pár písniček od mladších spolužáků, letos jen básničky a Kačka zahraje na klavír, neb zpívati jest zakázáno.)
Povinně tam chodí ředitelka, třídní a pak ti učitelé, kteří se chtějí rozloučit.
Já třeba chodím furt, protože je mi líto těch děcek, když tam nikoho nemají. 
A vůbec, poslední roky chodili skoro všichni.
Letos jsem předběžně sondovala a všichni že přijdou. 
Pak začaly některé kolegyně s tím, že je nikdo oficiálně nepozval.
(U mě to minulé roky bylo tak: "pančelko, přijdete?"
"Nevím, chcete mě tam?"
"Nám je to jedno, my to jenom potřebujeme vědět kvůli kytce."
Tolik k důležitosti osobního pozvání.)
Tak dnes ráno je tam všechny ženu s pozvánkou a drahé kolegyně řekly - ne, nemám čas.
A tak z mých pubertálních příšer udělaly hromádky neštěstí. 
No co, zvládneme to i bez nich, můr protivných, řekli jsme si, a taky že jo.
Jenom pan učitel, co je u nás letos nový, přišel, sice neznalý věci v džínách, 
ale jak jsme za něho byli rádi, jediného statečného!



Já jsem si celou dobu říkala, že rozhodně nebudu brečet,
protože vlastně tu bandu nemám ani ráda, a oni mě,
pak jsem usilovně myslela na něco vtipného,
ale nakonec se mi při projevu stejně zlomil hlas,
a musela jsem se dívat do rohu místnosti,
protože vidět ty moje otravné puberťačky se slzami v očích -
no, brečím zase.
Čtyři roky jsou čtyři roky, prostě.
A ano, jsem emocionálně nevyrovnaná osoba.

Po akci na mě čekaly bývalé žačky a šly jsme spolu na pivo.
Tak. (Klid, jenom klid, všem už bylo osmnáct.)

Dnes vysvědčení. 
Vzala jsem jim dárečky (o tom snad napíšu samostatný příspěvek, co dát deváťákům na rozloučenou), vysvědčení, dala pár rad do života (nemusíte se dnes opít do němoty) a čekala... 
vlastně nic. 
Říkala jsem si, kytku by mi mohli dát, třeba. 
 
Tak přinesli krásnou kytku, vlastnoručně trhanou (moje eko přání) a v dárkové tašce vtipné ponožky a placku s poděkováním... 
... a poukaz na let balónem pro dvě osoby!



Zírala jsem na to úplně v šoku. 
Na mou námitku, že je to dar za spoustu peněz, mi řekla Marťa, že prostě můžou skvělé učitelce za čtyři roky práce dát super dárek. 
Moje další dojetí usekla ředitelka, která se přišla rozloučit. 

Tak pak předvedli vystoupení na schodech, 
kromě popletené jedné písničky všechno klaplo, vypustili balónky a bouchli konfety. 
Pak jsme to společně uklidili, dali si dort, co jsem jim přinesla, milionkrát se rozloučili, objali - a to je konec, tádydádydá. 





My pracovníci školy jsme měli tradiční odpolední posezení a teď sedím doma a vstřebávám dojmy. 

Páni, to byl ale rok! 
Cože, let balónem? 
Cože, to jako v září nepůjdu do té nejzadnější třídy, nebude se tam Kuba rozvalovat v lavici, Jarek s Fandou nebudou hrát karty, Marťa na mě nebude házet otrávené obličeje, Míša nebude zírat do blba, Aguš s Vaness nebudou krmit želvu, Štěpánka s Nikčou nebudou kecat, Natka nepochopí vtip a Verča se na mě nebude culit jak sluníčko? 

Vždyť my jsme se přece neměli vůbec rádi! 
Tak proč mi už teď chybíte? 

pondělí 28. června 2021

Škola pro udržitelný život

 To je takový program, do kterého jsme se letos zapojili.
(Částečně to bylo nedorozumění, no co už.)
S dětma jsme měli zmapovat obec, její historii a tak, a pak vybrat jednu věc, kterou zvládneme zlepšit, a zrealizovat ji.

První problém: distanční výuka. Ale dali jsme to všechno online, i setkání se zástupci obce, to byla taková únorová chalange, jak říkají děcka.

Druhý problém: vybrat projekt. Na konci celého rozhodovacího procesu řekl Kryštof - a co ta odporná zastávka autobusu? A bylo rozhodnuto.

Třetí problém: postoj obce. Já čekala, že opraví zdi a my tam jenom něco namalujeme, a zasadíme keř. Zatím jsme to museli dělat všechno sami. Seškrábat starou malbu, natřít penetrací, vymalovat. Uklidit binec za zastávkou. Odkopat hlínu na záhon. Vykopat příkop k odvodnění. Prořezat keře. Ošmirglovat okna. Natřít okna. Dovézt hlínu a zasadit nové kytky. Obsypat oblázky.
Skoro celé dva měsíce práce. O škrábání omítky se mi i zdálo a měla jsem kopřivku každý den, kdy nás čekala práce na zastávce. Hlídat pětadvacet děcek u silnice, někteří dřeli, jiní se jen snažili zašít. 
I jedno volné odpoledne jsem obětovala a v neděli jsme měli rodinný výlet pro hlínu a kytky. A ještě pro barvy.




















A když už se zdálo, že máme hotovo, tak přišel největší problém: že jako bílé zdi jsou blbé a že tam něco namalujeme.
Prý sprejem. 
Tak ještě koupili spreje a v sobotu sami malovali.
Nooo... sousedi byli zděšení, že nám to někdo zničil! Prý, co je to za hnus! Můj muž naznal, že je to jak Andy Warhol...
Tak dnes jsme ještě opravovali. 
Půl hodiny před slavnostním předání.
Výsledek:



Tak... je to takové dětské, ale to mělo být, takže dobré, ne?
Dnes odpoledne ještě domalovat, zamést, nachystat plakáty, občerstvení.
Přišel starosta, ředitelka, dvě maminky, jedna babička a dva zastupitelé, třídní učitelka a já a pětadvacet dětí. 
Něco jsme řekli, pochválili jsme se navzájem, přestřihli pásku a bouchli dětský šampus.
A pak jsme šli na pizzu. 





Hotovo. 
Bylo to super, bylo to náročné, nadřeli jsme se na tom, výsledek nad očekávání. Starosta nechal i opravit střechu.
Tak snad to dlouho vydrží pěkné!
Ovšem věřím, že tyhle děcka tu zastávku ničit nebudou!

A příště...  příště maximálně zasadíme strom a bude! 

pátek 25. června 2021

Poslední výlet

 S mými deváťáky.
Už loni jsme si naplánovali super výlet na jižní Moravu, na dva dny (trochu mě z toho mrazí, když si uvědomím, že jsme kvůli covidu zmeškali právě pobyt v okolí Hodonína, které je po včerejším tornádu na cucky. Letos jsme chtěli jet právě na onu noc, která nakonec byla tak strašná.)

Místo jihu jsme nakonec vybrali Laser arénu v Prostějově.
Jo, cesta autobusem byla strašná a respirátory jsme měli celou dobu sundané, protože jinak bychom se uvařili. 
Laser aréna super, nejlepší zábava pro puberťáky, hlavně když si můžou zastřelit vlastní učitelku (ano, nezakrývám, že já do některých taky střílela s chutí.)




Pak dojít do města, tam teda zas horko šílené.
My s kolegyní jsme šli na oběd a trochu po nákupech (papíry do výtvarky, barvící spreje a podobně.)
Kluci si koupili míč a kopali si na trávníku,
holky kecaly pod stromem a pak si čtyři z nich koupily v hračkářství korunky a hrály princezny.





Celé čtyři roky si lezeme na nervy,
ale nakonec se mi po nich bude stejně stýskat. 
Šílenci moji milí. 

pondělí 21. června 2021

Obyčejný krásný víkend

Horko. 
Konečně.

V pátek jako obvykle večerní mše, trochu úklidu.
Večerní zalívání zahrádky, které miluju. 
Chodím s konví a kontroluju, co roste, co kvete, očichávám pivoňky a denivky, kochám se orlíčky, raduju se z mrkve a hrášku a cibule - konečně trochu vypadá!  

V sobotu jsem vstala v šest a dali jsme si s mužem společnou snídani na terase. Snad poprvé v životě. A krásné to bylo. Kdyby se mi běžně chtělo vstávat v sobotu tak brzy, můžeme si to někdy zopakovat - teda v těch asi čtyřech letních sobotách, co u nás za rok máme.

Pak rychlý nákup a rychlé vaření a rychlý úklid,
protože v půl jedenácté odjezd na svatbu. Jakože jenom se sborem zpívat, ale ta radost, po třičtvrtě roce!



Doma dokončit úklid a hurá na stavbu.
Naše rodinné workshopy. 



Večer ke kamarádům na makrely.

Neděle zase se vstáváním v šest (prostě v tom horku neumím spát nebo co.)
Jít do kostela jen v šatech, na to se taky těším celý rok.
Uvařit oběd, M. nafouknul Magdí bazén. 
Odpoledne letně odpočinkové, večer návštěva v L.





Ještě i bezinky jsem stihla naložit. 

Tak obyčejné a přitom tak vzácně krásné dny! 

pátek 18. června 2021

Cykloučitelka

No tak fajn, o titul cyklistky učitelského sboru mě letos připravil kolega, co jezdí denně z dědiny vzdálené asi 35 kilometrů, kam se na něj hrabu s těmi mými maximálně patnácti, když to beru i s nákupem v Jednotě. 
Ovšem nápad vzít děcka na kolech na túru po místních lesích spojenou s lovem hmyzu - ten je skrz naskrz můj.
Tak dneska zas. 
Dvacet jedna šesťáků, kolega, kolegyně a já.
Docela horko, ale aspoň přiměřeně sucho. 

Ke zvládnutí takové akce to chce hlavně dvě věci: přiměřené očekávání a nízké cíle.
Očekávám tedy jen to, že děcka budou jak urvané z řetězu. 
Cílem je:
1. přežít. (Ideálně všichni.)
2. Nepřivést těžké zranění.
3. Užít si pěkný den v přírodě. 
4. Nechat děcka zjistit, že příroda je plná hmyzu.

Když se zadaří, snažím se naplnit i vyšší cíle: ulovit něco zajímavého - dneska larva vážky a chrostík. 

Za splněný pedagogický cíl považuju i to, že už všichni můžou říct, že byli na nejvyšším místě Drahanské vrchoviny, navštívili pramen Punkvy, viděli jeden ze dvou meteoradarů, co je máme v České republice. Odborně se tomu říká "místně zakotvené učení." 

Povedený den to byl.
Učení venku - to je moje.