Přípravný týden

Letos začal teda moc pěkně, fakt.

Pondělní ráno bylo totálně zabržděné, jak po opici, jenom na vině nebyl alkohol, ale nedělní výlet s pozdním návratem. Zaspala jsem, nemohla jsem se vyhrabat z domu a i když mě drahý zavezl, přijela jsem o dvě minuty později, což stačilo na pozdní příchod na úvodní poradu. Já teda moc nerozumím tomu, proč ty dlouhé porady máme, pamatuju si z ní jenom ten blbý pocit ze zpoždění a to, že na začátku každé hodiny mám větrat.

Doma mě pro změnu naštvali puberťáci, všude binec, měla jsem dělat farní časopis, zasekával se mi počítač, no to jsou ty chvíle, kdy se podobám rozzuřené sani. Radši jsem si udělala kafe a pak jsem dlouze seděla na houpačce a pak už se to trochu zlepšilo.

Úterý ráno bylo mnohem lepší. Pro změnu jsem se vzbudila brzy a po půl sedmé jsem už na kole mířila do školy. Cestou jsem si uvědomila, jak dlouho už takhle jezdím: z pasek už je mladý les, z nízkého lesa už je vysoký les a z vysokého lesa paseka. A taky jsem si uvědomila, proč o přípravném týdnu nikdy nic nestihnu: protože ho celý prožvaním. Buď se starými kolegy o nových věcech nebo s novými kolegy při seznamování. Letos máme místo Ivany Ivetu a místo fotbalistky florbalistu. 

Jelikož mám ten svůj 0,4545 úvazek, zkrátily se mi i dny v přípraváku, takže dnes naposled. To už jsem i něco stihla. Poradit novým kolegům, začít tisknout svoje učebnice, verze 4.0, načerpat informace o OP JAK II a udělat s Terkou nástěnku. 

A pak si užít cestu na kole a doma se zhroutit, protože zase všude binec a batole nespí. Těžký život zaměstnaných matek tohle. A od pondělí natvrdo.

Ani letos vás neochudím o foto z cesty.

Dneska teda brutální fičák. Nesnáším. 

První dny prázdnin

Prázdniny začaly horkými dny a já už jsem stihla: 

pidi cyklopouť do Křtin (důležité je správně to volno začít)

dvě posezení s Kofolou na Suchým 

jedno večerní koupání na Stražisku

jedno večerní posezení u piva s Františkem a Blankou

první zavařování okurek

dva rybízové koláče 

první maliny a rovnou ze tří kil marmeládu 

letos zvlášť vydatnou pouť v L. 

fajnovou pouťovou mši ve Vysočanech

první domácí cold brew 

trochu dát do pucu zahrádku 

a taky totálně rozhodit režim batolátku.

Na úvod myslím dobrý. 

Křtiny. 

Parťačka nejen na kolo.

Bacha, když vás fotí někdo, kdo nevidí 😀

Nejen po ránu je nejlíp zde.

Při mši v L. obešla celý plac před kapličkou třikrát. 

Už je tady zas

Já před rokem a půl: "Nebudu učit, už nikdy prostě nechci učit! A jestli někdy jo, tak rozhodně ne tam, kde jsem byla doteď, a obzvlášt NE, pokud se Katka stane ředitelkou!"

Já letos v květnu: "No ahoj, Kačí, tak gratuluju ke zvolení ředitelkou, a já bych v září teda nastoupila, jo?"

No jasně, úplně vidím, jak si říkáte: PROČ? Proč si neužívá na mateřské, proč už jde do práce?

No proč, na prvním místě jsou vždycky peníze, že jo. Živit čtyři děti není úplně jednoduché, zvlášť když chtějí občas třeba jet na lyžák nebo na cyklotábor do Alp. K tomu náš stále nedokončený dům s úvěrem. 

Pak je zde taky moje zkušenost po návratu z mateřské s Magdí. Ten pocit vlastní neschopnosti, nezvládnutí všech povinností, nových, starých, k tomu úšklebky mladších kolegyň "ty ses na to nepřipravila? Ty sis ty pokusy nevyzkoušela doma? Ty to ještě nemáš/ neznáš/ nezvládáš?" Tenkrát jsem všem zcela upřímně říkala, že kdybych se měla ještě někdy vracet do školy po třech letech mateřské, že bych šla radši dělat něco jiného. 

No, a to je další důvod: kdy jindy si ujasnit, jestli teda chci nebo nechci učit, než když mám jen dva dny v týdnu s nejlepšími předměty v nejlepších třídách. Taky si vyzkouším práci s novým vedením a kdyby to bylo fakt blbé, tak můžu hned úplně skončit. Však co, já mám svých osm tisíc měsíčně z rodičáku jistých!

Taky chci vypadnout z domu. Neřešit, že není uklizeno, protože to prostě nevidím. Mít jiné starosti než furt jen "žrádlo a prádlo". A taky mi chyběla moje děcka ze třídy. 

No prostě, rozhodli jsme se, že letošní rok bude pondělní a čtvrteční dopoledne trávit Miriamka se svým tatínkem. Uvidíme, kdo a kdy toho rozhodnutí začne litovat. 

A já prožívám přípravný týden skoro jako vždycky: ráno vezmu kolo a jedu. Cestu znám nazpaměť: přes dědinu do kopce, za dědinou z kopce, přes potok, lesem do kopce, pasekou z kopce, pak vyšlápnout tři kopce za sebou: malý, dlouhý a poslední, přejet asfaltku na Suchý a po hnusně kamenité lesní cestě kolem opravené hájenky, o které mi děcka vykládala hororové legendy (zaručeně pravdivé), kolem hájku a altánu na silnici a pak už kousek ke škole. 

Tohle je teda už cesta domů.

Podzim už asi neokecáme.

Ano, tyhle pohledy mi stojí za tu námahu jízdy na kole.

Ve škole v pondělí každoroční totálně nudná porada (ale oceňuju, že byla o hodinu kratší než s bývalou ředitelkou), v úterý úklid skříní v kabinetu (v jiném, než jsem mívala, původní mi byl opravdu vyměněn. Nového vybavení jsem si teda moc neužila.) Vytisknout si SVOJE učebnice. Zítra odpoledne školení. A přede mnou hromada papírů k vyřízení. Blé, tohle na tom učitelování fakt nesnáším. 

Miriam doma se sourozenci. Pohlídali, přebalili, nakrmili, uspali a ještě uvařili oběd. 

No já se mám!

Když se nic neděje

 Dny si klidně plynou, jaro se zelená, kvete a voní, celou rodinu zase postupně trápí virózky a rýmičky, na zahradě se pilně pracuje, kope, seje, okopává, pleje a zalévá, starší děti ve škole melou z posledního a vyhlíží prázdniny, matka furt vaří, pere, věsí, skládá, uklízí... prostě taková klasika.

Volné květnové dny jsme tradičně oslavili prací.

Dovezli jsme si z Olmíku od Táni sedačku na kolo a začínáme jezdit na vyjížďky s prckem. Miluje to, po pár minutách usne a pak visí v sedačce hlavou dolů, takže na delší výlety to zatím nevidím.

Jediné kulturní akce, na které jsme se zmohli, byli dva koncerty ZUŠ. Kromě malého koncertu žáků paní učitelky Lenky se Magdalen radostně zapojila do akce Hraje celá rodina. Příprava na společné vystoupení rodinných příslušníků (kromě Magdí se zapojila Verča a Vojta z N.) spočívala v tom, že se týden před akcí konečně všichni potkali u klavíru. Magdí že bude hrát na flétnu a Verča, případně Vojta, že ji doprovodí. Vojta si zlomil ruku, Verča je aktuálně víc hasička než klavíristka, takže už výběr skladby drhnul, o provedení nemluvím. Nakonec se hecli a bylo z toho půvabné koncertní číslo písničky "Znám jedno království" z Princezny ze mlejna. Klavír, altová flétna a triangl visící na sádře. Tak samozřejmě na Nirvanu v provedení "K&K" to zdaleka nemělo, ale jinak dobrý.

Sólo koncert.

Hraje celá rodina. Oceňte sladěné outfity black&white. Aj s panučitelem v pozadí. 

A v neděli jsme se vyhrabali i na rodinný výlet. Bez Marka, který se nevešel do auta, jsme si prošli Podzámeckou zahradu v Kroměříži. Pěkně tam bylo. 

Takže sice se nic neděje, ale pokračování jara v tomto duchu se vůbec nebráním. Jen tak dál, prosím!

Jak sníst celého slona

Moji momentální situaci velmi dobře popisuje tohle moudro, na které jsem kdesi nedávno narazila:

Víte, jak sníst celého slona?

Přece po kouskách.

A to je teď můj život: jak zvládnout všechny ty věci, co se na mě valí? 

Po kouskách. 

A to jsou ty kousky:

v pondělí ráno jet do školy na kole, abych mohla odpoledne jet s kluky v rámci tělocviku na cyklistický výlet. To byl teda nápad, jela jsem furt poslední a domů jsem dorazila úplně vyřízená. Dvacet kilometrů za hodinu a půl, to vůbec není moje rychlost.

To jsou oni, cyklisti. Museli mít helmu, ale jeden ji měl stejně uvázanou na řídítkách, jeden vůbec a dva měli helmu na motorku. Prý jinou nemají. 

V úterý jsem konečně začala psát žádost o grant, která se měla odeslat do pátku. 

Odpoledne u kadeřnice. Fakt si to rozhodla sama! 

Předtím. 

Potom. 

A večer ještě doučování středoškolské chemie. 

Ve středu "strašná středa" , pokračování psaní žádosti a večer koncert ZUŠ. Všechny naše děti, poprvé a naposledy, protože Marek končí. 

Jejich učitel trubky to má na háku. Michal bavil celé obecenstvo a Markovi se neozvaly tři tóny po sobě, znervózněl, ztratil se v notách a zahrál jen první a poslední část. Ale nesl to statečně. Magdí má skvělou ucitelku a vystoupení bez chyby. 

Všichni naši muzikanti. A naši kluci největší muzikanti ze všech. 

Ve čtvrtek celý den psaní žádosti, teda kromě dvou hodin, které jsem odpoledne prospala, protože jsem únavou odpadla, a večer mše, protože Slavnost Nanebevstoupení. 

V pátek dokončit žádost, zkontrolovat, nechat podepsat a odeslat. Tak jako kdysi na vysoké si říkám - mít ještě nějaký den! Tohle mělo být lepší! No co, co je, to je. 

Poslední náboženství s třeťáky před nedělním přijímáním. To je taková ztracená generace toto, nemám z té jejich přípravy vůbec dobrý pocit. Za celou druhou třídu jsme se potkali třikrát, protože Covid, letos na nás zbylo 20 minut v pátek po obědě, a tam toho moc nenaučíte. No co, ještěže vím, že Bůh je všemohoucí. On si to přebere a doplní. 

Odpoledne ještě doladit obětní průvod, pak dětská mše a Modlitby matek. Náročné pátky. 

Sobota. Uvařit, uklidit, vyprat. A na pět hodin na přípravu. A zítra slavnost a pak jedeme na křtiny. 

Prý potřebuju odjet na dovolenou. Haha, a já už to vidím, jak dva týdny chystám a vařím a peču, pak jedu na týden pryč a pak zas dva týdny dávám domácnost do pořádku. Vidím to jinak: chci být aspoň týden sama doma! 

Ale takhle v sobotu ráno, když děti spí a všude je ticho, se k tomu aspoň trochu blížím. 

Druhý májový víkend

 Z jarního počasí jsem pořád překvapená. Jako bych přes zimu zapomněla, jak umí být jaro nádherné.

Výhled na víkend nebyl jako obvykle nic moc, vždycky mě čeká hromada restů, úklid, praní, vaření. Ale nakonec dobrý. Prádlo mi uschlo navzdory půldennímu sobotnímu mrholení, dala jsem dům do pořádku a odpoledne jsme strávili na stavbě. Drahý zdil komíny, já kopala a přesívala hlínu a děcka převážně otravovala a požďuchovala se. A pak všichni řešili problémovou úlohu: jak vytáhnout z pětimetrového komína nemagnetickou trubku, která tam spadla.  Nevím, čí nápad nakonec využili, ale vytáhli ji.

Sobotní večer je pak už tradičně o jídle, pití a sledování Peče celá země. (Fandíme Janě, už od prvního dílu, a taky Martině.)

Nedělní dopoledne znamená tradičně mši, vaření oběda a pečení koláče.

Odpoledne jsme pak vyrazili na kolo, konečně, jenom já, Michal a Magdí - Míša má píchlé kolo a Marek s ním zůstal doma. Jeli jsme lesem na Suchý, místní riviéru, kde letos poprvé otevřeli kiosek. Měli jen křupky a pivo, tak jsme si dali obojí. A bylo to výborné. Potkala jsem samozřejmě tři svoje žáky, takže i v neděli jsem si vyslechla "dobrý den paní učitelko" - příště musíme jinam. (Zas ale dobrý, že zdraví, místo aby si odplivnuli, že.) 

Tento týden nás čeká příprava na jednu velkou slavnost - no, jsem připravená, odpočinutá - tak snad to všechno zvládneme. 

Pěkný začátek týdne! 

Prázdnináči

 Poslední týden prázdnin, teda jako pro mě.

Návštěva Verči a Vojty. 

Na úvod děti definitivně rozbily starý rozkládací gauč, takže změna v místech na spaní - a jeden z našich kluků musel spát na zemi.

Já mám nějakou životní krizi, takže jsem byla protivná a otravná. Nevím, jak dlouho je ještě bude bavit k nám jezdit. 

Ovšem, každé ráno jsem jim jela pro čerstvé rohlíky, uvařila jsem jim dobrý oběd a odpoledne jsme jeli na výlet na kole.

Ve středu rozhledna v Repechách.

Cestou domů jsme našli i pár hříbků. 

A operativně jsme je pobrali do taštičky od Rosy Mitnik. 

Ve čtvrtek přes Skalky na Suchý. 

Domů pak kolem kombajnů. 

 

Co k tomu napsat?

Kombajny, chladno, zataženo.

U vody prázdno, ze strnišť studený vítr. 

Ještě nejsem připravená na konec léta.

Ještě potřebuju sluníčko a teplo!!!

Dnes mělo být líp, ale teda nic moc zase.

Verča a Vojta odjeli, my jsme se odpoledne navtěrkovali ke Kořínkům na zahradu, abychom zavzpomínali na tábor a opekli špekáčky, co nám zbyly a od července odpočívaly u Zuzky v mrazáku. Ani jsem kvůli tomu nešla číst na mši, budu mít průšvih. Ale jinak to bylo fajn.

Škoda, že už takových akcí letos v létě víc nestihneme. 

Na kole Moravským krasem

 Od dětství toužím podnikat dlouhé výlety na kole. Vyjet hned ráno a jet vážně daleko, někam, kam běžně jezdíme autem, a projezdit různá místa na kole. Proč to vlastně nepodnikám? Snad že mi chybí ten správný parťák, můj muž na to moc není a hlavně nemá čas, žádnou cyklokamarádku nemám a děti jsou ještě malé.

Ale pozor: to už přece není pravda!

Takže jsem to naplánovala na včerejšek. 

Hlavním cílem byla zastavení letní hry Déčka "Zastav nečas".

Vyjeli jsme ráno v osm. Sluníčko svítilo, obloha modrá, kilometry vesele ubývaly.

Známou cestou kolem Obory po cyklostezce do Sloupu. 

K vytvoření zajímavého efektu fotky využijte zapatlanou čočku na mobilním foťáku. 

 
Ve Sloupu jsme si koupili svačinu, chvilku odpočinuli a pak jsme se vydali k Hřebenáči
najít první kešku. Neúspěšně. 

Osahali jsme skálu ze všech stran, všechny děti po zadku sjely po zákeřné bahnité stezce - ale nic. Tak jsme jeli dál.

Další kešku v pařezu asi o dva kilometry dál jsme už našli.

Tedy já ji našla!!! 

A o další asi čtyři kilometry dál jsem píchla zadní kolo. 

Měla jsem s sebou Marka, lepení i pumpičku, bohužel tu pumpičku nefunkční, takže nic. 

Po telefonické konzultaci s mužem děti vesele pokračovaly Pustým žlebem ke Skalnímu mlýnu a já stejným směrem naštvaně vedla nepoužitelné kolo.

Už vím, proč s dětmi častěji nepodnikám velké výlety na kole!

Na Skaláku si Magdí vyzvedla pracovní list s dalším heslem a v bistru jsme si dali oběd.

Grilovaná klobása, langoš a smažák v housce, protože vyvážená a pestrá strava je základ. 

Za chvíli po jídle dorazil můj milovaný muž s novou duší a kvalitní hustilkou.  

Opravil kolo, dal mi pusu a vrátil se do práce. 

On je totiž můj rytíř ve zbroji a věčný zachránce. 

Takže jsme mohli pokračovat.

Dál do Blanska, pro další heslo do infocentra.

Průjezd Blanskem, kde je rozkopaný hlavní tah městem a všemi bočními ulicemi jezdily proudy aut - to byl vrchol adrenalinu. 

Cesta k místní přehradě Palavě pak vrchol fyzické námahy, v poledním horku furt do kopce.

 

Přehrada bohužel vypadá mnohem líp z dálky než zblízka, ale nakonec jsme tam kromě Marka vlezli. Já letos poprvé na koupališti!

Nezdrželi jsme se dlouho, sjeli jsme přes město dolů ke Kauflandu pro další svačinu, pití a zmrzlinu a pak po té nejlepší cyklostezce přes Ráječko do Rájce k zámku.