sobota 31. října 2015

(Anglický) pacient

Tak moc jsme se těšili na výlet do Olomouce, až Míša večer zakňoural
"není mi dobře".
A z nevinně vypadající nevolnosti bylo v pátek 39°C horečky.
Poprvé jsem místo Nurofenu nasadila horký lipový čaj s medem.
Zabralo to stejně dobře, takže příští léto orvu všechny lípy v okolí
a pryč se syntetickými léčivy!

Léčivé rituály: pelíšek v kuchyni na gauči,
dobrý čaj a hodně pohádek.



Sourozenci se rádi přidali (Magdí se málem uřvala, že se věnujeme někomu víc než jí.)
V sobotu se pro změnu nemocnilo v obýváku u telky.


 Ale zítra už snad bude všechno v pořádku a v pondělí škola volá!
Absence u prvňáčka je totiž pěkný vopruz.

středa 28. října 2015

Kinder mléčný řez

Dneska jsme měli na návštěvě tety Marušky z Brna.
Bylo to fajn je zase vidět!
Pro návštěvu jsme upekli rybízový koláč z kynutého těsta.
Kluků nejoblíbenější, náš tradiční, rychlý, jednoduchý.
Ale v neděli jsme se hecli, zpracovali nahromaděné bílky a upekli

KINDER MLÉČNÝ ŘEZ

Výborný, jednoduchý, ne moc levný, bohužel ani ne moc velký.
Piškot dělám takový počítaný od oka:
na 1 vejce počítám 1 lžíci cukru krupice a 1 lžíci kakaa.
Žádná mouka, žádný lepek.
Na plech tak 6 vajec.
Můj nejoblíbenější postup:
Oddělím žloutky od bílků. Bílky našleháme do tuha. Pak přidáme po lžících cukr.
Až se cukr rozpustí, přišleháme po jednom žloutky.
Nakonec vmícháme kakao (nebo v případě světlého piškotu mouku).
Já dávám pro jistotu i lžičku prášku do pečiva.
Těsto vylijeme na plech vyložený pečícím papírem a upečeme při 180°C.



Korpus rozpůlíme. Na jednu polovinu navrstvíme krém a přiklopíme druhou polovinou.

Na krém jsem použila jednu šlehačku, dva tučné tvarohy, cukr podle chuti 
a taky trochu želatiny.


Lepší než originál!

úterý 27. října 2015

Uspávání broučků pokus č.4

Uspávání broučků mi přijde jako báječný nápad.
A já už jsem taková, že než abych s dětma jela na nějakou zajetou, báječně organizovanou akci,
tak si radši pořádám svoji.
Neorganizovanou, zmatenou, každý rok jinou a pokaždé s tisícem chyb.
A toho vymýšlení, nervů a času, co mě to stojí!

Letos byla broučkova stezka s úkoly pro statečné.
Znamenalo to projít kus cesty vyznačené svítícími kroužky,
najít čtyři stanoviště, u každého vzít kousek skládačky,



Brouček, foto Mira
Na stezce Míša, Verunka a Šárka s Vojtíkem, foto Mira
a na konci u báječné Věrky poskládat skládačku (domeček),
vyzvednout si broučka (malovaný oblázek) a lízátko.
Pak už jsme se sešli u školy a vydali jsme se na lampionový (lucerničkový) průvod,

foto Mira
 na jehož konci jsme broučky uložili pod lípu do listí
a zazpívali jim ukolébavku.
Letos to byla moje úprava klasické lidovky:

Halí belí, brouci v zelí, a berušky v petrželi.

Pak byl rozchod.
Na stezku přišlo tak 15 dětí, ale do průvodu tak 50.
Tisíc chyb, ale (naše) děti spokojené a já taky.
A na rok klid!

pondělí 26. října 2015

Z burzy

V pátek jsme pořádali burzu.
Bohužel se to překomplikovalo tím cirkusem, 
který se ohlásil na poslední chvíli.
Něco se prodalo, něco ne,
já jsem nakoupila všechno, co jsem potřebovala,
a taky něco, co jsem nepotřebovala.
Magdí pomáhala, zkoušela a pózovala v novém kabátku.





 

neděle 25. října 2015

To byl ale cirkus!

Znáte to? Někdy se dny nudně vlečou a nic zajímavého se neděje.
A pak najednou BUM! a všechno je naráz.
Takový jsem měla uplynulý týden.
Moje manažerská plánovací hlava jela na 100%, ale zadařilo se.
A do plánovaného se samozřejmě nacpe i něco neplánovaného.
A to bylo páteční cirkusové představení.
Cirkus Pacific patří k těm malým, co objíždí vesnice a lákají na "jediné představení u vás."
Dětem dají ve škole a ve školce slevový kupón (20,- na lístek za 140,-)
Všichni tvrdí, že to bude o ničem, a pak tam stejně všichni jdou.
Protože když už přijeli až k nám...

V pátek jsem tedy zavřela v 16.00 burzu (o té zase zítra), kluci šli sami na dětskou mši,
která byla už v 16.00,
já valila s Magďulí k cirkusu, vystála delší frontu, koupila lístky, 
s obavami prohlídla zaplňující se hlediště,
ale spěchala ke kostelu (cca 500 m) pro kluky.
(A Magdí volala "mami ču!(čůrat)" a já na ni: "teď ne, vydrž!") 

Samozřejmě šli poslední a nevěděli pořádně kam, 
ale doběhli za mnou přes náměstí a běželi jsme do cirkusu.
Předběhli jsme velmi dlouhou frontu, ale bylo to stejně jedno,
protože i když jsme měli lístky do lóže (= plastové křeslo), 
lístků bylo holt víc než křesel.
(A Magdí volala "mami ču!(čůrat)" a já na ni: "teď ne, vydrž!") 

Pár židlí ještě někde vyhrabali, na nás žádné nezbylo, 
tak jsem kluky rychle nacpala na mrzké lavičky dozadu
a taky seřvala dva cirkusáky, jak jsem byla v ráži.
Jim to bylo jedno (aby ne, přišlo dvojnásob lidí, než čekali).
(A Magdí volala "mami ču!(čůrat)" a já na ni: "teď ne, vydrž!") 

Nakonec jedna kamarádka někde sehnala židli, kam jsem sedla s Magdí na klíně,
kluci seděli trochu zklamaně za mnou, a setmělo se a cirkus začal.
(A Magdí řekla "mami ču!(čůrat)" a já na ni:"no jo, ale kam? Vydržíš to?"
Někdy to totiž říká jen tak.A ona řekla: "Jóó.") 
A když přišel klaun a roztočil talíře na kovových prutech,
ucítila jsem na stehnech teplo - no jo, Magdí to už nevydržela.
No co, do přestávky to musíme vydržet, řekla jsem si.
A bylo to pěkné!


Takový cirkus ve stylu pohádky O zatoulané princezně, pár lidí, kteří dělali všechno.
Slečna v zeleném taky v červeném žonglovala s míči, v šatičkách podávala nože vrhačovi,
v džínách prodávala vstupenky a kdoví, co ještě.



 A tomuhle klukovi jsem vynadala kvůli chybějícím místům,
taky stavěl další lavičky, prodával klaunovské nosy,
dělal mladšího klauna a balancoval na válcích. A to bylo hodně dobré!


O přestávce jsem udělila klukům instrukce, vzala Magdí a běžela domů
(asi 1000 m)
Doma jsme se obě převlékly (protože hádejte, kam se dostane mokro,
když vás dítě počůrá na plastové židli?
A to jsem si myslela, jak jsem dobrá, že jsem ji zvedla, aby mi nepočůrala stehna.)
Dítě jsem posadila do kočárku a běžela zpátky.
(1000 m do kopce. Cestou si člověk říká, jestli je lepší nést děcko v náruči,
nebo tlačit ten šíleně těžký kočár. Naštěstí jsou i roviny a tam je to jasné.)
A stihly jsme i fakýra, co polykal oheň, břišní tanečnici,
vzdušnou akrobatku a tři velké hady. Z toho jednoho bílého.

Takže celkově vzato to bylo moc pěkné.
Děti nadšené, já spokojená.
Až na ty detaily, teda...:-)

PS: a příště žádné "vydrž!"

sobota 24. října 2015

Nasát do zásoby

... sluníčka, tepla a barev.
Dnešní krásný den jsme vychutnávali, co to šlo.
(Naposled?) usušit na sluníčku prádlo.


Sklidit celer. Letos je miniaturní, ale náš. A bio!


Vyrýt, ostříhat a uskladnit jiřiny.
Co se nám nevejde na kompost, 
vozíme uličkou kousek pod zahradu do kontejneru s bioodpadem. 
Magdalenka chce samozřejmě vozit.
Zdá se vám, že se na té kopě sotva drží?
No, tak taky jsem ji pod kopcem vyklopila.
Ale napříště jsme ubrali bioodpadu a jeli bez nehody:-)


Taky jsme ještě trhali maliny. 
Jsou sladší než v létě, nebo se nám to jen zdá, protože jsou vzácnější? 



Závěr nebyl tak poetický, kluci řádili a neposlouchali.
Vyváleli se v písku a Míša prošel celým (uklizeným) domem,
kde po něm zůstala lopatka písku. 
Takže jsem pak řádila já... ale den končíme smíření, omluvení... tak, jak to má být!

 

čtvrtek 22. října 2015

Otázka vkusu

Když jsem před lety objevila nordic styl, říkala jsem si, 
že tohle bych snad ani doma nechtěla.
Chyběly mi tam barvy.
Ale jak už se to stává, člověka formuje to, co ho obklopuje.
A když už se na ty severské interiéry koukáte pár let,
není se čemu divit, že jednoho dne vybalíte z dodaného balíku toto:


Poprvé jsem využila eshop H&M.
Hlavním impulsem k nákupu byl objev pěkného povlečení pro kluky.
Nevím, jestli se jim šedé geometrické bude líbit, kdyby ne, 
s radostí si je nechám já:-)
Popravdě, sehnat něco pěkného pro kluka, když už nechcete dětské motivy
ani Spidermana, to je úkol!
Polštáře s vlkem a králíčkem donese Ježíšek.
Talířek s tučňáky asi Mikuláš.
A ten koš je pro mě k narozeninám.
Nevím, k čemu mi bude, ani co do něj budu dávat, ale strašně se mi líbí!!!

středa 21. října 2015

Zelí ve škopku a brambory ve sklepě

... a může začít zima, říká se u nás.
Tak to zelí, to by bylo.
Vzpomínám si, jak za mého dětství představovalo zpracování zelí práci na celý den pro tři lidi.
Do velkého zelného kameninového hrnce se vešlo 60 kilo zelí.
Krouhalo se ručně na velkém struhadle. Do vany. A maminka je šlapala.

Já jsem si vyzkoušela, že nám stačí na zimu mnohem míň.
Osm kilo zelí, krouhá za mě robot. Šlapu já.
Celé jsem to zvládla za dopoledne, i  s batoletem za zadkem,
s nákupem, běžným úklidem a vařením oběda.

A brambory máme ve sklepě v Ludíkově. Holt, kovářova kobyla chodí bosa.


úterý 20. října 2015

Cesta ze školy

Loni jsem vyzvedávala Míšu ze školky a Marečka jsem nabírali po cestě.
Letos využívám toho, že kluci jsou dva, a nechávám je chodit samotné.
Přináší to různé situace.
Když prší, vracejí se mokří a od bláta, protože testují hloubku všech kaluží po cestě.
(Některé jsou zřejmě hluboké i půl metru.)
Občas jdou ještě s nějakým kamarádem a přijdou později, protože si povídají.
Občas se chtějí zastavit k tátovi do práce, a když je zamčeno,
raději půl hodiny zvoní a pak plánují, jak přelezou plot, půjčí si žebřík a 
budou ťukat na okno (v prvním patře).
Zdá se jim pravděpodobnější, že někdo neslyší zvonek, než že tam prostě není.
Někdy jim jdeme s Madlenkou naproti.
Někdy čekám doma a připravuju jim dobrou svačinu a čaj na zahřátí. 
Pak se to zvrhne a ječím na ně, protože přišli domů až za dvě hodiny,
jsou mokří, špinaví a prohřehlí.
Pak se převlíknou, já se uklidním, a dáme si tu dobrou svačinu.



Když máme hodně ne moc pěkných a třeba i ne moc dobrých jablek,
vařím z nich jablečný kompot.
Kluci mu říkají jablíčkový čaj.
Jablka oloupu, vykrájím, dám do většího hrnce,
zaliju vodou, podle chuti osladím, přidám pár hřebíčků a celou skořici.
Povařím, aby jablíčka změkla.
Je to výborné horké na zahřátí, i vychlazené na osvěžení.
K tomu domácí makový štrůdl.

(Mami, tys ty jablíčka neoloupala, mě to nechutná. 
A makový štrůdl nejím, jabkový nemáme?)

neděle 18. října 2015

Podzimní procházky

Jak jsem byla ráda za několik pošmourných dní strávených převážně v teple domova,
tak jsem uvítala, že déšť na pár dní zase ustal.
Ideální čas na podzimní procházku.


Dokonce u nás svítilo slunko, bohužel se jaksi vždycky schová,
když vyjdeme z domu. 
(Po návratu zase vyleze, že.)

V sobotu jsem vyrazili na tradiční sobotní návštěvu hřbitova.
Maminka by měla svátek, tak jsme jí natrhali poslední růže ze zahrádky.


V neděli jsme celá rodina vyrazila na obhlídku našeho pozemku.
Tedy našeho stavebního pozemku.
Já rozhodně nejsem ten typ, co by potřeboval postavit nový dům.
Nakonec, sama jsem vyrostla ve starém,
 a nikterak jsem tím nestrádala.
Navíc v blízkém okolí vidím až příliš životních příběhů jako z té písničky:

Chtěl jsem jednou mít 
krásnej bílej dům,
s krásnou dívkou žít 
a s ní spoustu dětí mít.

Krásnej dům už mám, 
zůstal jsem v něm sám.

Ovšem naše žití s dědou není úplně jednoduché,
a Michal po svém novém domě celkem prahne.
Koupili jsme už před lety stavební pozemek
a před týdnem znovu pořádně pročetli smluvu,
s úsměvem odmítli návrhy na zpětný odkup našeho placu,
a rozhodli se, že na jaře začneme.
Jestli jej někdy dostavíme, to je už jiná pohádka. 
(Podle nálady tvrdíme, že to bude domek na důchod, případně, že jej jednou dostaví naši kluci.)





 

čtvrtek 15. října 2015

Polštářky

Když prší, tak šiju. Nebo spíš se pokouším o něco takového.
Nové potahy na polštářky pro kluky.
Motivy si vybrali sami.
Zimní, trochu vánoční.
Když jsem totiž včera schovávala nedokončený letní polštář s květinou,
bylo mi jasné, že s podzimními motivy se nemám zdržovat.


 Doufám, že z nich kluci budou nadšení, aspoň jako já!

středa 14. října 2015

Konečně

Po rozjásaném anarchistickém létě a vlídném září
přišlo konečně mnou netrpělivě očekávané hnusné počasí.
Hurá!
(nekamenujte mě:-))

Co to znamená?
Kluci chodí ze školy kolem třetí odpoledne.
Dáme si svačinu a teplý čaj
a je spousta času na úkoly.
Psát úkoly s Marečkem znamená neustále jej upomínat a pobízet,
aby napsal tři slova za hodinu (a pak za dalších 10 minut dopsal zbytek úkolu.)
Psát úkoly s Michálkem znamená neustále jej brzdit a zpomalovat,
a nutit jej psát pečlivě, správně a jen to, co má.
(Včera jsem zjistila, že má potřebu po každém dopsaném řádku 
načárat do písanky velké X, jakože už to je.
Taky neustále píše čísla zrcadlově a zásadně opačným směrem.)

Je to vážně napínavé. Adrenalin i tlak mi stoupají až do nebes.

Ale zvládáme i jiné věci.
Třeba dlouhé čtení před spaním.
Skládat puzzle.
Vařit v dětské kuchyňce.
 
S přesunem věcí v domě jsem si udělala v kuchyni šicí koutek.
Na úkor mého válecího křesla, ale co.
Uvolnila se mi i skříňka na šicí potřeby, 
které jsem si krásně roztřídila do starých zavařovacích sklenic.
(Škoda, že mě to napadlo, až když jsem jich většinu vyhodila.)
A když venku prší, tak jsem se dopracovala i k vyšívání.



Ach, jak je to příjemná změna!
Horký čaj, zapálené svíčky, za oknem podzim a doma teplo a pohoda.

pátek 9. října 2015

Pořádek je pro blbce

A já jsem ten blbec.
Všechny věci musí mít svoje místo.
(Michalovy věci ovšem mají místo všude a věta, kterou jej spolehlivě vytočím, když něco hledá:
"Je to tam, kde vždycky.")
Mám ráda ty chvilky, kdy je umyté nádobí a čistý stůl.
K tomu milé dekorace...
A tak si to rychle vyfotit, ty chvíle totiž nemají dlouhé trvání.


A ještě nový podzimní věnec na dveřích.



 

úterý 6. října 2015

Letošní úroda...

... je celkem slušná.
Nejlepší je fakt, že jsme letos sklidili za krásného počasí.
Ale už by fakt mělo začít pršet.

Mrkev letos teda není moc sladká...


Všechny moje děti mají v tomto věku fotky s mrkví:-)

Ale je jí dost a dětem chutná.

Jablíčka pomáhaly trhat i ochutnávat děti.
Jsou výborná, mňam, a krásná.




 První mrazíky ukončily i sezónu okurek a dýně.
Naložit na kolečka, přidat dětské konvičky a další zbytečnosti
a do stodoly.


 A zahrádka se obléká do podzimních barev.