Charis

 Když jsem poprvé před lety slyšela výraz "Katolická charismatická konference", tak to ve mně vyvolalo nepěkné pocity. Při slovu "konference" vidím hromadu nudných řečníků v kravatách, musí-li někdo zdůraznit "katolická", tak je to divné, a charismatiků se jako každý slušně vychovaný tradiční katolík bojím (ruce nahoře, mávání vlajkami a přiblblý úsměv - taky byste se báli.)

Až před pár lety jsem pochopila, vo co go: je to dospělá variace setkání pro mládež, na kterých jsem vyrostla. Mezitím se z KCHK stala ekumenická Charis a ve mně zahořela touha tam jet. Koneckonců, do Brna to máme relativně blízko. Jenomže každý rok bylo něco a tak jsem Charis sledovala jen z povzdálí a ze záznamu: na Spotify jsem sjela všechny přednášky z minulých let a stala jsem se předním fanouškem Chapely - chválové kapely, která na Charis hraje (ten titul mi udělil Spotify). 

Letos jsem si na brněnském výstavišti na blahořečení udělala trochu představu, jak to chodí, a rozhodla se, že s Miri nikam nejedu, davy lidí se jí moc nelíbily. Ale zároveň se mi asi chtělo, tak jsem poslala zprávu nahoru: jestli mě tam chceš Bože mít, tak to když tak zařiď.

A pak přišla středa večer, já se dívala na zahradu, že mám většinu akutních věcí hotových, Magdí je na táboře, kluci celé dny na brigádě, děda má ještě tento týden obědy ze školní jídelny - a do toho přišla zpráva od Š., že má na Charis volnou vstupenku a navíc tři místa v autě. Tak říkám nahoru: Děkuju! 

Ve čtvrtek ráno jsme vyrazily: dvě matky a dvě děti. Š. je zkušená pravidelná návštěvnice, zaregistrovala nás a zavedla svoje dítě na Dětskou konferenci. My s Miri jsme pocouraly po pavilonu, daly jsme si kafe/čokoládu, oblídly merche a pak jsme si opatrně zabraly místo v úplně poslední řadě. Miri se povalovala na dece s medvědem (jiné hračky jsme nevzaly), chroustala piškoty a já poslouchala Vlastíka Kadlece, který je neuvěřitelně vtipný. 

Pak jsme se Š. obhlídly knížky ve vedlejším pavilonu, daly jsme oběd (čili buchtu z domu a párek v rohlíku) a my s Miri jely navštívit tetu, když už jsme v tom Brně a máme v rámci konference MHD zdarma. A taky jsme koupily pastelky a blok, aby se Miri nenudila. Odpoledne se Š. nabídla, že pohlídá Miri a vyslala mě na přímluvnou modlitbu. To už jsem si říkala, jestli si nekoupíme i vlajku, ať můžeme při chválách mávat, přiblblý úsměv byl gratis.

Cestou domů jsem přemýšlela nad plány na pátek a vyhodnotila jsem, že i další den práce počká. Rychle jsem zařídila nejnutnější a v pátek jsme jely zase. Už jsme věděly, co a jak: já měla vlastní hrnek na kafe, Miri kostky a pastelky a nůžky. Na oběd z domu těstovinový salát a na svačinu jogurt. V polední pauze jsme stihli i parník na priglu a hřiště a zmrzlinu. A odpoledne mi zase Š. pohlídala Miri a poslala mě ke zpovědi a ze všech kněží, co tam byli, na mě vyšel zrovna dávný známý, otec Bob: jasně, že si na tebe pamatuju, Jano! Zázraky v přímém přenosu, prostě.

V pátek jsme dali i večerní chvály, tam už bylo mnohem míň lidí, tak to bylo moc fajn. Celé to bylo moc fajn. Tak posílám díky a chválu tam nahoru a těším se na další zážitky.

Židličky a klimatizace, to jsme na setkáních neměli.

Letošní motto mě dostalo. Především chraň své srdce.

Chill zóna pro dítě.

Kafe ve vlastním hrnku bylo ekologické i ekonomické.

Prigl aneb Brněnská přehrada.

Boží tělo

To je vždycky tolik zážitků, že to nejde vynechat. Ale přitom je to furt stejné: mše, průvod, družičky s kytkama, doma oběd, chvilku odpočinout u kafe, nechat vyspat Miri, pak na pouť do N., kolotoče, chvilku posedět Pod břízkami (které tam už nerostou), řízek, další kafe, koláče a dobroty. Akorát novinka: Marek místo toho kamarádce na biřmování. 

Dobrý to bylo jako pokaždé. 

Družičky.

Družičky dotrhají košíky.

Kolotoč na kliku. Uhlíkově neutrální pohon :-)

Na koni.

Unavená omladina.

Bula a Drbola

 Tak schválně, říká vám to něco? Já jsem o těchto dvou kněžích, které popravili komunisti během babických procesů, slyšela poprvé při mládežnické pouti z Babic do Kostelního Vydří. Bylo to v roce 2001 a povídali nám o tom přímí svědkové událostí, ovšem takovým způsobem, že jsem to vůbec nepochopila. Vyvraceli nám oficiální podání známé ze seriálu 30 případů majora Zemana, jenomže z toho já si pamatuju akorát týpka se sekyrou v díle "Studna".

Ale loni papež odklepl jejich blahořečení a naše biskupství to celkem rozjelo: spustili jim webovky, na kterých jsou kromě suchých dat i čtené úryvky z dopisů před popravou a AI animovaný film a taky třeba úniková hra. 

Samotné blahořečení pojalo biskupství taky docela velkoryse - kanadský kardinál původem z Brna, výstaviště, akce pro děti, koncerty, svědectví...

Máme toho klasicky červnově moc, tak jsem byla ráda, že pojedeme až v 11.00, protože jsem ráno musela ještě všechno nachystat a upéct chleba a koláče a uvařit guláš a uklidit a umýt si vlasy. Vždycky si připadám jako superžena, že jsem to dala, ale v Brně mě skoro mrzelo, že jsme nejeli dřív. Bylo to tam fakt velké: akce pro děti, hromada skákacích hradů, stánky, katoličtí influenceři Mládež Litomyšl, Ministranti brněnské diecéze, časopisy, Proglas... my jsme šly s holkama na koncert Brouků, pak jsem koupila Magdí tričko IN! a než jsem vystála frontu na WC, byl čas přesunout se na naše místa do pavilonu P na mši. Po mši se chvilku rozkoukat, pozdravit pár známých, pak jsme šli na koncert Michala Horáka a byl konec.

A naše diecéze má první blahoslavené a země první uznané mučedníky komunistického režimu. 

Jane a Václave, orodujte za nás.

Já v pátek: nebudu smažit žádné řízky! Taky já v sobotu ráno. 

O koláčích jsem nic neříkala. Radši.

A ještě guláš na oběd pro kluky.

Brouci. "Taková malá děcka a jak jim to zpívá. "

Přede mší.

Rady do života.

Oblíbený písničkář. 

Jak na správnou postní náladu

 Chacha, na rozdíl od adventu tohle nikdo neřeší, a proto mám postní dobu skoro radši. Je "naše" a většina světa o ni nestojí, tudíž není sprofanovaná. 

A navíc, postní náladu vám snadno zajistí základní věci: půst od cukru, od kafe, od masa, od mobilu, od socek. K tomu nějaká ta "svatá" četba, sem tam křížová cesta... šest týdnů uteče jako voda a my stojíme s vrbovými větvemi v rukách a posloucháme: po celou dobu postní jsme se připravovali...

Teorie by mi šla, praxe jako obvykle pokulhává. Za prvé teda: sloučit postění s prací je náročné, i když nepracujete na plný úvazek. Z kafe a čokolády je regulérně prostředek k přežití, ne nadstandart. Vegetariánství mi narušují školní obědy. O sockách mlčím, radši. 

Postní četbu jsem letos vybrala na Restoriu. Furt narážím na jméno Ludmily Javorové, jediné ženy, kterou za totality vysvětili na katolického kněze. Tak jsem si konečně přečetla knižní rozhovor. A je to úplně jiná knížka, než jsem čekala. Ale výborná. Ještě jsem přidala dalšího Jančaříka, už jsem skoro skalní fanoušek. A kousek Anselma Grüna, zbytek v době velikonoční.

No a křížové cesty. Páteční nedávám, ale nedělní jsou chvilka rozjímání. Kromě těch, kdy vezmu Miri a pak ji krotím. A taky kromě té, co měla být moje, ale vybrala ji Lída, a nic nedbala na upozornění, že je to dlouhý. Místo půl hodiny hodina. Místo rozjímání přemýšlení nad tím, že mi tuhnou nohy. Já vím, jsem marná. 

Mládežnická. 

A máme tu Květný pátek! A já v práci a venku hnusně, tak jsem se ani nesnažila domluvit si volno na dopolední pěší pouť. Ale jeli jsme aspoň na večerní mši a to je vždycky povzbuzení. A pro mě tradiční zahájení postního finále. Tak pojďme!

Z domu do Křtin popáté

Po třech letech pauzy jsem se těšila od zimy. Ale je vidět, že si neumím nic zařídit: ačkoliv je to moje jediná soukromá akce za celé léto, drahý mi ji letos sabotoval od začátku do konce.

"Devatenáctého jedeme na fesťák do Zlína!"

"Nikam nejedu, mám pouť do Křtin."

"Ty máš furt nějaké poutě. Tak pojedeme aspoň v pátek!"

"Nikam nejedu, vždyť ráno vstávám v půl šesté!"

"Tak já pojedu se ségrou."

Ovšem nakonec přibral i dvě další děti, asi zapomněl, že dítě nad deset let už není doma na starost, ale na práci. Tak jsem to zas musela chystat sama: oběd na sobotu i úklid po vaření i úklid na neděli.

V lednu všechny starší děti křičely, že jdou se mnou, ale pak se zdálo, že půjdu sama. Nakonec Marek neměl brigádu a přidal se, hurá.

Jako tradičně jsem prohlásila: "V šest musíme vyrazit", abych se ve čtvrt na sedm vracela pro poutnický křížek a 6.20 mi Marek zpátky běžel pro sluneční brýle. 

Ale pak už to šlo. Nejdřív přes Oboru do Sloupu. Uprostřed sloupských luk mi začala strašně bolet noha v nártu. Ta panika, když jsem si představila, že bych se musela vrátit domů!! Naštěstí stačilo upravit stažení boty, vyslat k nebi zoufalou prosbu a dobrý.

Na dohled od Sloupu slyšíme zvony. 

"Rychle, už jdou!"

Přijdeme ke kostelu a nikde nikdo. 

"Zvonil jsem zemřelému farníkovi," vysvětloval otec Karel.

Ale než jsme stihli rychle zaběhnout do obchodu, už zde byli poutníci. A mnozí si mě pamatovali a zdravili.

V kostele jsme dali litanie a před kaplankou buchty. A od otce Jana jsme dostali speciální jubilejní poutnický křížek s kotvou, protože "Poutníci naděje".

A pak dál do kopce: Vavřinec, Veselice, Obůrka. A strašná panelka z kopce do Blanska.

V Blansku v poledne Anděl Páně.

Ale na farním dvoře žádný jáhen Olda s typickým:

"Pojďte na párek, ale trochu mi popraskaly."

Místo něj farní pomocnice, jídlo trochu zpožděné a poutníků nakonec víc než párků, no co, pouť má být o odříkání a ne o hodování.

Dál pak výstup na Vranov, přes Olešnou a Kateřinu.

Marek: "To se jako fakt jmenuje Kateřina?"

"Svatá Kateřina!"

Na Vranově křížová cesta: každá dvojice si připravila jedno zastavení. Jednoduché a působivé. Doplnit vodu, provětrat nohy a vzhůru dolů do Adamova. 

V Adamově mše. Nohy mě už fest bolí, naštěstí kromě osvěžení duchovního je zde i možnost osvěžení tělesného, čili strčit bosé nohy pod Pramen světla. A samozřejmě buchty od místních farnic: letos nás teda napínaly, už jsem se bála, že žádné buchty nebudou a to mě dost vyděsilo, neboť jsem měla fakt hlad a o zásoby z domu jsem se rozdělila s Markem. Ale nezklamaly, děkuju!

Počet poutníků během cesty kolísá, tu se někdo přidá, tu skončí dřív. Největší vytrvalci včetně mě s Markem odchází v sedm večer z Adamova do Babic a odtud do Křtin. Den končí, slunce naposledy zalévá krajinu horkými paprsky, ale my z toho moc nemáme, neboť jdeme hustým lesem. Moc pěkným lesem teda.

Do Křtin přicházíme už potmě. Vítá nás otec Metoděj a společně se modlíme nešpory. Dostaneme na památku odznáček Jubilejního roku. 

Odcházíme přes ambity, loučíme se - z nesourodé skupinky se během padesáti kilometrů stalo pěkné společenství. 

Tak snad za rok zas!!!

Sloup.

Svitava.

Světelský oltář v Adamově.

V cíli.

Farnosti bez hranic

 Shodou okolností jsem byla u toho, když se před lety připravoval první ročník. Akce pro mládež z našeho děkanátu, trochu soutěží, trochu sportu, trochu znalostí, hodně legrace, příležitost pro puberťáky- potkat se, poznat se a zjistit, že nejsem poslední katolický puberťák na světě. 

Na prvním ročníku byla i naše farnost, skončili poslední, byli z toho dost otrávení a víckrát už se nezúčastnili. 

Ale letos! Nový farář odmítá přijmout myšlenku, že "mládež prostě nemáme" a velmi vytrvale se snažil poskládat soutěžní tým. Prej deset až dvacet mladých mezi dvanácti a osmnácti roky. A náš Marek "rozhodně nejedu". Nakonec se splašilo pět lidí z naší druhé farnosti, Marek se vzdal, Šárka přinutila svoje děti, farář udělal nábor v náboženství a já přidala neteře z třetí farnosti a po odpadu slabších kusů a přidání Markét jsme měli náš Dream Team o počtu dvanácti lidí. Hurá sláva.

Sešli jsme se všichni na farní opékačce na začátku května, abysme si vyjasnili, že většině lidí se nikam nechce, nikdo neví, co od toho čekat a fakt už není prostor a čas nějak se připravovat. Ale Verča G. se projevila jako dokonalý vedoucí. Já dostala funkci garanta, tak jsem objednala trička v určené barvě (žlutá), Verča je potiskla, moje děcka (čti "já") jsme udělali předepsanou prezentaci na "svědka víry z našeho okolí", Iveta ušila vlajku a dnes ráno jsme se s další stovkou mladých katolíků sešli v Kunštátu v kostele. 

Po mši jsme měli prezentovat, no trochu šok, ostatní to pojali spíš v legraci (tu kostel, tu rodný dům, tu fara a naším svědkem víry je holub, neboť bydlí ve věži a je tudíž nejčastějším návštěvníkem kostela) a my s takovou seriózní prezentací o Jiří Maria Veselém, který třikrát málem umřel a zázrakem se uzdravil. Ale dobrý. Verča na poslední chvíli vymyslela i krutý pokřik, tak to ani nevypadalo, že se tým poprvé sešel až na místě.

Na oběd bylo místo guláše grilované kuře s chlebem a pak už se šlo soutěžit. Osm týmů osmi barev. Jelikož bylo téma skoro mučednické, za výhru se dostávala "krev", která se lila do připravených dóz, hustý prostě. Skvělý nápad. 

A naši teda jeli. První soutěž - druzí. Pak to neklaplo, ale další soutěž výhra, pak zase druhé místo, a znova první, dóza se plnila, holky i kluci běhali, skládali, obvazovali, nosili, šroubovali chůdy poslepu, přepočítávali porce guláše, hráli Kimovu hru a pak stříleli z praku, to byl zásadní zádrhel, tak se zdálo, že přijdou o náskok a ztratí první místo. Ale nakonec to cinklo! Samozřejmě si z nás dělali legraci "štěstí začátečníka" - no ale jako byl to super pocit, přebírat putovní pohár.

Tak díky, byli jste prostě nejlepší!

Aleluja!!!

Letošní Velikonoce plné změn oproti minulým rokům.

Za prvé náš mladší chlapeček mimo domov. Opět po roce se mu rozjel tinnitus, takže strávil týden na kapačkách. Termín si vybral sám, radši obětoval volno než školní exkurzi do Rakouska a turnaj ve florbale. Vrátil se na to hlavní: v neděli na slavnostní oběd. 

Za druhé naše chodící neposedné batole. Ve čtvrtek jsem s ní strávila bohoslužbu v kostelní předsíni, pak jsme se dva dny s M. vystřídali a hlídali ji doma a dnes s ní ještě M. strávil mši vzadu v kostele. Takže lepší než loni. 

No a za třetí samozřejmě nový farář. Na Zelený čtvrtek neohlášeně umýval farníkům nohy. Obešel kostel a vybral si i takové lidi, které nikdo nečekal, třeba mého muže. Jeho reakce: "Já jsem říkal, že jsem měl jít na kúr." A aby náhodou nikdo nebyl na pochybách, že je v té skupině u oltáře, Miriam se postavila vzadu v kostele do uličky a hlasitě všechny upozornila: "Táta. Táta." Getsemantská zahrada opět po letech na původním místě, adorace krátká, stručná. Dokonce jsme s Magdí četly přímluvy. 

Velký pátek deštivý a chladný. Na křížové cestě s jiným křížem než obvykle, na obřadech s Magdí. Při uctívání kříže jsme měli i relikviář s třískou z pravého kříže. Jako dobrý, ale ne, že bych věřila, že zrovna v našem kostele je ta skutečná relikvie. Spíš středověký nebo spíš barokní podvrh, ale na tomhle moje víra naštěstí nestojí. Řekla bych, že prozkoumám kroniku, kde se u nás ta tříska vzala, ale ta nejstarší část je psaná švabachem a do toho se mi fakt nechce. Možná v důchodu:-) 

Taková normální rodinná vycházka.

Kuk!

Křížonosič.

Bílá sobota už zase slunečná, ideální na sušení prádla. Trochu jsem nestíhala a byla ve stresu, nicméně na bohoslužbu jsme nakonec dorazili včas. Taky novinka nového faráře: po letech v normálním čase v 20.00. A klasicky liturgicky v rozsvíceném kostele. No jako ta starozákonní část ve tmě měla něco do sebe, asi je potřeba si o tom s novým farářem promluvit :-) Jinak obřady oproti předchozím rokům podle mého cítění takové jiné, stručnější, civilnější. Jsem spokojená. 

Světlo Kristovo v krabici.

V neděli dopoledne ve Vysočanech, protože pak už jel drahý vyzvednout chlapečka z nemocnice. I tady to bylo moc fajn, s chutí jsem si zazpívala Zpívej aleluja (to je velikonoční must have) a nechali jsme si posvětit beránka a vajíčka. 

Letos sníh na beránkovi parádně zatuhlý, ale zase ho bylo málo, takže záda má chudák ošizené. Ještěže to není vidět:-)

Nedělní odpoledne jsme letos netrávili v N., místo toho oni přijeli večer k nám. A pozvali jsme na kafe nového faráře. Byl z toho fajn večer i se zpíváním u kytary.

Padesátidenní velikonoční radost byla zahájena!