Třetí trimestr

 Ačkoliv jsem stále na hmotnosti, kterou jsem nahlásila jako vstupní (o.k, tenkrát jsem ji odhadla a radši jsem si trochu přidala), těhotenské břicho už se jasně rýsuje i pod bundou a kabátem. A co teprve, když se oteplilo, a já tu bundu rozepnula! Někteří sousedi byli v šoku (jak mi na podzim říkali, že TO už VŠICHNI ví, tak to evidentně VŠICHNI nevěděli.)

Neumím si představit chodit ještě do práce, v jednom kuse musím odpočívat, moje chůze přestává připomínat chůzi a vypadá spíš jako něco mezi kachnou a kutálením. Povolila mi rýma, kromě noci, kdy se aktuálně snažím zbavit závislosti na spreji do nosu, zato mi čím dál častěji zalehává ucho. To jsem mívala s Michalem. Stejně jako při těhotenství s Markem mě zase pálí žáha. Ale abych si jenom nestěžovala - mám ty nejhustší a nejkrásnější vlasy, co jsem kdy měla, a nejhebčí pleť. To furt všichni doporučují doplňky stravy, drahou kosmetiku a extra šampóny, a přitom stačilo jen otěhotnět. Haha.

Ohledně těhotenské cukrovky jsem se rozhodla, že ji nemám. Jediné omezení, které dodržuju, je neslazení čaje a omezení sladkostí, a všechny kontrolní hodnoty jsem stejně měla v pořádku. To je fajn.

A taky je fajn, jak jsem se vyhnula nákupu těhotenského oblečení. Pořídila jsem si jenom těhotenské džíny, a jinak jsem si vystačila s tím, co mám doma: šaty, legíny, volnější trička a svetry. Dokonce si vejdu i do jarních bund, jenom tu koženou musím nosit rozepnutou. To zas budu jednou trendy! 

Venku jede jaro. Je neuvěřitelné, jak se to každý rok opakuje, a přitom je to pořád nové a fascinující. Baví mě každý den pozorovat, co nového roste a kvete. Teď teda hlásí ochlazení, ale ještěže tak, už bysme to nestíhali. Takhle se budu zase chvilku soustředit na práci doma. I když, někdy mě napadá: je třetí trimestr o tom, že mezi prací hodně odpočívám, anebo spíš furt odpočívám a v pauzách trochu pracuju?

Můj nejvěrnější kamarád během celého těhotenství: tenhle gauč.
Podle míry zakrytí časopisu můžete odhadnout velikost břicha. 

Jaro za tři - dva - jedna - už!

Tak jsme se dočkali. 

Nejlepší část roku.

Jaro.

Já jsem je teda letos nevyhlížela tak intenzivně jako jindy, mám jiné důležité termíny, víme. Stačilo mi nebýt už v práci. Ale stejně - ranní světlo, ptačí zpěv, sluníčko, co má už sílu, prádlo sušené venku, otevřená okna - já to prostě miluju!!! Tím víc, jak je to po zimě poprvé. 

S velkým jarním úklidem jsem ještě neskončila, ale aktuálně jsou důležitější práce venku. S chlapci jsme ostříhali starou velkou jabloň, to byla teda fuška. Prořezali přehoustlou švestku. V sobotu jsme s Markem dostříhali ostatní jabloně a Marek dokonce zakrátil javor pod zahradou. Já jsem teda dělala hlavně navigátora a konzultanta. Říkala jsem si, jak budu s břichem stříhat trvalky a čistit záhony, ale nakonec to jde jednoduše - prostě u toho klečím. Ještě vyhrabat trávník a bude. 

Strčit po zimě ruce do hlíny je ta nejlepší relaxace, co znám. A sledovat z okna zahrádku, která je každý den uklizenější, zelenější a rozkvetlejší, to je balzám na duši. 

Vítej, jaro.

Miluju krokusy.

Ve všech barvách. 

Marek v akci.

Velký jarní úklid

 Tak jsem zase/konečně doma. A dobře, přiznám si to: je to splněný sen. Na rozdíl období před Vánoci žádné přípravy pro kolegyně, žádné úkoly ze školy. 

Navíc, po sedmi letech! jsem byla doma, když měla moje děcka jarní prázdniny. Hlídat tihle tři už fakt nepotřebovali, ale nemuseli jsme brzy vstávat a já nemusela vymýšlet, jak s obědy. 

Vždycky v tomto období dělám doma velký jarní úklid. Je to moje oblíbená činnost, tak jednou dvakrát do roka se ponořit do hlubin skříní a regálů a přerovnávát, objevovat a vyhazovat, to hlavně. Teď je to navíc podpořené dalšími okolnostmi - loni v létě jsem toho moc nestihla, podzim a zima byly úplně pasé, ze školy jsem si odvezla hromady věcí, které jsem musela přebrat a uložit, a k tomu se u mě projevila potřeba hnízdit nebo co - v každém případě udělat v našich třech místnostech místo pro dalšího človíčka. (Ne, do nového domu se do porodu opravdu nestihneme nastěhovat. )

A tak vlastně doma zatím nedělám nic jiného než vařím, peru a uklízím. A uklízení beru pěkně poctivě, skříňku po skříňce, krabici po krabici. Jak jsem hned unavená, tak mám novou metodu: věci ze skříní si vyrovnám ke gauči, pak si musím sednout s nohama nahoře, beru si ty krabice na klín a jedu. Nebo sedím na zemi u skříně a jedu. Už jsem se prokousala ložnicí včetně knihovny a skříněmi na chodbě. Mám kus kuchyně a jednu skříň v obýváku. Ještěže je venku převážně hnusně, mám na to čas a ještě je toho hodně přede mnou. Vždycky jsem se považovala za minimalistu, ale těch věcí a věcí, co máme! Tak zase vyřazuju, rozdávám věci známým, krmím charitní kontejner a popelnice na tříděný odpad. Občas je mi teda řečeno: Mami, tys vyhodila můj obrázek? Ale obvykle i moje děti mají pochopení. 

Jinak nedělám nic. Jde mi to překvapivě hodně dobře. Občas s Magdí něco shlídneme na Netflixu, přihlížíme staré časopisy (a vyřazujeme), plánujeme a děláme věci do školy. A těšíme se na opravdové jaro. Občas k nám už nakoukne, dnes třeba zase sněží. Nevadí, ještě doma nemám všechno uklizené.

Když to vyjde, tak už je sušení prádla paráda. 

Už se to klube.

Aj krokusky.

Takhle se učitelky stěhují ze školy (malá část).  Růže od žáka.

Sbohem a šáteček

A je to tady.

Poslední věci vyklizené, rozdané nebo předané.

Poslední písemky opravené, známky zapsané.

Divné, odcházet uprostřed školního roku, ale na rovinu: jediná emoce, kterou aktuálně cítím, je únava. Taková únava, že se ještě nedostavila ani ta úleva. Únor se tak vlekl! Teď ke konci jsem už odpočítávala i hodiny.

Na včerejší rozlučku jsem každému ze své třídy udělala dezert do skleničky. Sehnat v Bozaku tyhle pohárky bylo martyrium a vyrobit a navrstvit dezerty pro dvacet děcek zabralo víc času a energie, než jsem čekala, tak snad to brouci ocenili. No, rozhodně to nedopadlo jako s tužkami, které se za hodinu válely polámané po třídě. Dezerty se sluply hned. A já dostala jsem na oplátku spoustu malých i větších dárečků.

Smetanový krém, slaný karamel, Oreo sušenky a Tofife.

Tak základ výbavičky by byl:-) Nejlepší bodýčko s houbami a kapradinami, tématické! 

Kolegyním upekla Miladka roládu, věnečky a trubičky, s chystáním na talířky mi pomohli deváťáci a kousky navíc s chutí zbodli. Šesťáci a osmáci dostali čokoládky a třeťákům v náboženství jsem rozdala všechny zbylé knížky, nálepky, obrázky a bonbóny. 

Pak už jen poslední školní oběd, vrátit klíče a zbavit se nepříjemného pocitu, že nemám všechno hotové a nestihli jsme přestěhovat kabinet (no jo, ona kolegyně, která na podzim prohlásila, že se do mého kabinetu přestěhuje, už to má slíbené), zabouchnout dveře a sbohem. Teda nashledanou, ještě dotáhnout jeden projekt, tak zas někdy přijdu. 

Večer rande. Po roce kino s mým milým. Nikdy jsem si nepřipadala jako náročný divák, ale rok hledám film, na který bych šla, a když už mě něco zaujme, dávají to jen jednou a v čase, který se mi nehodí. Tentokrát to klaplo taky jen proto, že dnes už jsem nevstávala do práce v půl šesté. 

Francouzský film "Julie - co by bylo kdyby" se mi líbil. Sleduje život nadané klavíristky od jejích sedmnácti let v několika paralelních rovinách, které ovlivňuje náhoda. Ke konci jsem se teda trochu ztrácela, který život zrovna sledujeme, ale závěr mi na rozdíl od hodnocení na ČSFD nepřišel přehnaný. Jako učitelka bych si taky přála, aby mi žáci poděkovali a řekli mi, že jsem jim změnila život. I když by mi asi nezpívali árie od Verdiho a představa, že by třeba hromadně recitovali "ný, natý, itý..." je ujetá i pro mě.

Nicméně film doporučuji, hlavně jestli vám nevadí v kině brečet. 

Ano, v celém kině nás bylo 11.