Jak stárnu, měním náhled na různé věci.
Třeba vánoční dárky.
V naší rodině bylo zvykem dávat na Vánoce hlavně praktické věci, které ten člověk stejně potřeboval. Tím pádem bylo zajištěné, že bude pod stromečkem plno. Na rozdíl od jiných jsme si na to zvykli a na každoroční přísun ponožek, triček a spodního prádla jsme se fakt těšili. Dělala jsem to roky stejně a hlavně kluci to oceňovali, akorát mě tady ten "praktický Ježíšek" dost unavoval. To musíte to prádlo nejen vybrat a nakoupit (obvykle online), ještě to musíte zabalit, pod stromečkem uklidit balicí papír a pak ještě uklidit i to prádlo, když nechcete, aby leželo pod stromečkem ještě na Nový rok.
Tak, děti vyrostly nebo ještě nedorostly, tak kdy jindy to změnit. Navíc se to letos sešlo, že mají všichni všeho dost, tak jsem navrhla, že bysme letos mohli dárky zkrouhnout. Tři dárky a dost, prohlásila jsem. A Marek na to: Dobře, chci tričko a ponožky. A když jsem mu rekla, že tohle jsou dva dárky, prohlásil: "Ale ponožky jsou dvě!" (Jestli jsme to s tou výchovou k minimalismu nepřehnali...)
Jako asi to úplně nedodržím, ale strašně se mi ulevilo, že NEMUSÍM. A v rámci šetření peněz i zdrojů a přírody ani nekupuju balicí papír. Recykluju zbytky z minulých let, dárkové tašky a na zbytek použiju obyčejný papír ozdobený nálepkami (taky zbytky z minulých let. ) A jak vás potom potěší, že na tom loňském papíru najdete i jmenovku! A zrovna tu, co potřebujete!
Takže letos nebude žádný sladěný stromeček s jednotně zabalenými dárky (ne že bysme ho někdy měli, ehm). Kdo by to taky potřeboval na těch deset minut, než se to začne rozbalovat. A těším se, že pak nebude ani velká hromada papírů.
No, a na závěr jeden tip na na skvělou knihu. Náš Michal mi totiž svým výběrem tří dárků docela zavařil, když si přál knihu Souostroví gulag. Probírají v dějepisu dvacáté století a pan učitel Staněk prohlásil, že je to nejlepší kniha, jakou kdy četl, a tak ji Michal chtěl. No... já tento druh literatury vůbec nedávám, a kupovat mu to na Vánoce? Ve čtrnácti letech? No to ne. Takže jsem měla náročnou misi, sehnat "Souostroví gulag" pro děti. Myslíte, že něco takového neexistuje? Ha! Normálně existuje.
Spisovatelka Jurga Vileová vylíčila v knize skutečný osud svého otce. Spolu s ilustrátorkou Linou Itagakiovou tak odkrývá jedno z nejtemnějších období evropských dějin, sovětskou krutovládu, a vyzdvihuje lidskou odvahu a nezdolnost. Podobné bolestné rodinné příběhy o útrapách ve vyhnanství nosí v srdci většina Litevců. Kniha získala řadu cen v Litvě, mj. se stala nejlepší dětskou knihou roku 2018, i v zahraničí.
Samozřejmě jsem do knížky nakoukla. No je strašná, samozřejmě, ale zároveň krásná. Je to takový "napůl komiks", umírají tam lidi, děti i zvířata, žádné zapírání, ale zároveň je to napsané tak nějak hezky. Jsem zvědavá, co na ni řekne. A jestli se mu nebude líbit, tak teda... nevím. Přečtu si ji sama, asi :-) A jestli budu ještě někdy učit dějepis, tak se mi bude hodit.












