Nečekaně krásné počasí minulého týdne mě "přinutilo" věnovat se zahrádce.
I tu skalku jsem překopala, vyplela a přesázela.
I rebarboru jsem okopala a pohnojila.
(Mňam, už teď se těším na květnový rebarborový koláč.)
Trávu jsem naposledy posekala.
Listí jsme hrabali.
Teda někdo hrabal, někdo se díval a někdo střílel (a někdo fotil).
Trvalky jsem ostříhala.
Zbývalo rytí.
Práce mého muže.
Jenomže pro mě hlavně nervy:
jestli to stihne.
Kdy to stihne.
Jestli bude dřív sněžit,
nebo hodně pršet a ze záhonů bude bahno.
A navíc ten neutěšený pohled z okna kuchyně
na zaplevelené, sešlapané, prázdné záhonky.
A protože v pátek bylo pořád krásně,
tak jsem prostě vzala rýč a pustila jsem se do rytí sama.
Hele,
tři hodinky v pátek,
dneska hodina
a HOTOVO!
Nechápu, proč se s tím vždycky tak stresuju,
a radši si to neudělám sama.
A aj bych ten super výsledek nafotila,
ale došla baterka ve foťáku.
Tak příště.
Ani drahá polovička nezahálela.
Roční zásoba dřeva byla doplněna, může začít mrznout!
Příští pracovní týden bude kratší,
ale o to vydatnější.
Tak aspoň ta zahrádka že je z krku.






