Jak jsme nebyli volit

Poprvé v životě, zcela rozhodně a demonstrativně.

Nebyli jsme volit.

A to jsem doteď nevynechala žádné volby, včetně druhého kola senátu kdysi před lety,

když jsem si já, středo-pravičák, musela vybrat mezi komunistkou a sociální demokratkou.

 

Jak se to stalo?

S dovolením si to sem uložím. Svoje šoky z komunální politiky.

 

Před mnoha a mnoha lety (ehm, bylo mi pětadvacet), mě oslovil místní předseda lidovců,

že sestavuje kandidátku a že bych se mu tam hodila: mladá, nadšená katolička. 

V té době jsem ve farnosti dělala prakticky všechny aktivity s dětmi,

jezdila na tábory, hrála s dětma divadlo a kde co ještě.

A do zastupitelstva jsem se dostala.

Přišel první šok: jednání zastupitelstva bývala takový bizár,

že ho pochopí jen ten, kdo něco podobného zažil (viděli jste Vlastníky? Tak asi.)

Z jedenácti členů bylo osm z protistrany (říkala jsem jim Starostovi muži), 

věkově byli starší než mí rodiče, a rozhodně se nehodlali bavit s někým, 

kdo je žena ve věku jejich dětí. Jediná jsem tam byla.

Přežila jsem první volební období, rozkoukala jsem se a přišly další volby.

A druhý šok. Na další kandidátce jsem byla zcela nelogicky až sedmá.

Moje názory se asi nelíbily předsedovi strany.

Ale i tak jsem obhájila, díky kroužkování. Už jsem byla matka dvou dětí,

ale taky zakladatelka mateřského centra. Nebála jsem se říct hlasitě svůj názor.

Cítila jsem se politicky protřelá.

 

Jenomže další volby byly přelomové. Starosta s většinou svých mužů skončili,

hrálo se o nového starostu a další koryta, náš "šéf" vymyslel skvělou volební strategii,

ve které jsem měla dostat významnou roli, že jako uděláme dvě kandidátky a budeme mít víc šancí. Zatímco my jsme pilovali strategii, protistrana šířila pomluvy.

A byli úspěšnější. 

Ty volby jsem projela na celé čáře, i když jsem byla v čele kandidátky.

Prý proto, že jsem chtěla dělat starostku (Magdí byl tenkrát rok!),

bořit fotbalistům hřiště (svým nepochopením pro štědré obecní dotace spolku fotbalistů, ze kterých se platily bečky piva jsem se netajila, pravda) a taky jsem stála na straně lidí, kteří si chtěli od obce koupit pozemky na větší zahradu, když o ty pozemky stál jistý podnikatel, že tam postaví dílnu (nikdy ji nepostavil.)

 

Nejvíc jsem litovala, že tam nebudu, když tam konečně budou mladí schopní lidi. 

Ehm, jednou jsem byla na zasedání a další šok - sice tam byli mladí, ale schopní byli zhruba stejně jako jejich předchůdci. 

Ale co, na minulé volby jsem neměla kapacitu, kandidovala jsem symbolicky na posledním místě a volby zase ovládli "Starostovi muži", teda teď už spíš "Starostčini muži".

Pozastavovali jsme se nad kdejakými jejich činnostmi a sbírali energii, že jim konečně vytvoříme schopnou opozici.

Ovšem, s tím, jak zatím lidi reagovali na volby, tušila jsem, že mám pozici velmi těžkou:

za "starostovce" kandidovat nemůžu, můžeme si hrát na to, že jsme všichni nestraníci, ale já rozpor v těch kandidátkách jasně cítím a cítila bych se jako přeběhlík.

Lidi mě nebudou volit, protože mě málokdo zná, už i z aktivit farnosti mě vyšoupli.

A když udělám "kampaň", tak dopadnu jak minule - kdo na rovinu řekne, že chce být zastupitel, ten je podezřelý a nevolí se. 

 

Svoje politické pocity jsem pravidelně sdílela s jediným opozičním zastupitelem, s Lujzem.

Plánovali jsme změnu. 

Několikrát jsem mu řekla, že už nechci být na posledním místě jako minule, že chci změnit nějaké věci v dědině, že už mám velké děti a velkou chuť se do toho pustit.

Na Velikonoce přišel Lujz s říkankou "Hody hody doprovody, ať vyhrajem tyto volby."

A když jsme se náhodně potkali na začátku prázdnin, 

tak mi oznámil, že "starostovci" za ním přišli s nabídkou:

když přejde k nim na kandidátku, dají ho na první místo a udělají z něho starostu.

Jediná podmínka: nebude dělat svoji kandidátku.

 

Musím říct, že jsem tento šok rozdýchávala asi měsíc.

Ani nevím, z koho jsem víc znechucená: jestli ze "starostovců", kteří opozici odrovnali tím,

že je přetáhli k sobě, nebo z Lujze, že se nechal uplatit, jinak tomu nemůžu říct.

Samozřejmě, mohla jsem udělat svoji kandidátku, ale za dva týdny?

Proč mi to neřekl dřív?

Volala jsem mu a v hodinovém rozhovoru jsem mu dala tolik důvodů,

proč by na to neměl přistoupit, ale nenechal se přesvědčit.

Z argumentů, které uváděl, jsem taky v transu, nejvíc z hlášky 

"on to stejně nikdo nechce dělat", "vždyť v té dědině stejně není nikdo schopný ani přečíst si smlouvu" - fajn, takže tam máme člověka, co zde ani nebydlí, člověka, který nikdy nic k ničemu neřekne, někoho, kdo tam tak akorát sbírá drby - ale všichni jsou lepší než já.

A lidi jsou pitomí, tak co, tak mají jednu kandidátku.

A nezlobte se, ale jak chcete volit jedenáct lidí z jedenácti?

Takže letos nevolím.

 

Ale jsme s Michalem připraveni: hlídat je. Chodit na zastupitelstva.

Ptát se. 

A za čtyři roky si tu kandidátku udělat.

Jasně, budeme lidem pro smích.

Zase na nás vymyslí nějaké pomluvy. 

No a co.

Aspoň si lidi budou moct vybrat.

 

Jo, a už jsme si rozdělili role v kampani: Michal bude volební lídr

a já budu vařit volební guláš.

Naši politickou budoucnost vidím v zářivých růžových barvách. 

PS: hele, než mi zas bude kdekdo vykládat, že to s politikou u nás je jinak, že jsem to nepochopila a kdesi cosi, ráda bych připoměla, že tohle je můj blog, můj pohled na věc a můj názor. Howgh.

 

První podzimní pátek

 Pocity z tohoto týdne jsou značně rozporuplné.

V neděli odpadli kluci, zřejmě taky s omikrónem.

Pondělí a úterý ve škole strašné. Rozčílila jsem se v devítce a řekla Sofii, že je největší parchant ve škole. Měla jsem chuť na hodinu podat výpověď. Totální pocit zmaru. 

Středa na přespoláku v Čéháčku překvapivě fajn. Děcka super, počasí na tu hrůzu taky dobré. Výsledky žádné nebyly, kromě Davidova 15. místa, ale všichni doběhli. 

Ve čtvrtek David přinesl cejny a měli jsme zábavný přírodopis s rybí pitvou. Vybrali jsme scénku na vánoční besídku. Deváťáci byli v hodině jak miliusové. Nechápu. 

Tento týden jsem začala s náboženstvím. Mám nějak moc dětí, to je tím, jak jsem skvělá katechetka, haha. (Filip po prvních pěti minutách: můžu jít radši do družiny?) 

Vylila jsem si do tašky smetanu, to mám za to, že se mi nechtěla vytahovat nákupka.

Zapomněla jsem ve škole v lednici ty cejny, David mi je věnoval, abych si je udělala na másle. V pondělí už asi nebudou k jídlu a lednice možná nebude k použití. 

Domácí práce nestíhám. 

Truchlím po létě. 

Venku je hnusně. 

No nic. Jdeme s Magdí do kostela. 

Třeba se vyjasní. 

Na obloze i v životě. 

Fotky random výběr. Nedělní procházka po lese jen s mužem, pondělní procházka osamělá, přespolák a cejní pitva.

Už je to tu zase

Máme půlku září.

Svůj školní rozvrh ještě neznám zpaměti, ale už tuším, co mě který den čeká. Jsem na tom líp než loni a předloni a učím pouze pět (!) různých předmětů.

Stejně tak už tuším, který den mi kdy jaké dítě přijde ze školy. Magdí přestala chodit do družiny. Marek už nehraje na trubku, místo toho chodí na přípravu k přijímačkám. Chtěl by na gympl (nechápu, ale kdo chce kam....)

V listopadu budeme mít velký koncert se scholou. Naštěstí měla Dana se Zdeňkem přes léto jiné starosti a nesplnili hrozbu, že se bude zkoušet už od května, zato teď se rozjeli a zkoušky se protahují přes dvě hodiny. Uf. Zpívání mě baví, ale tohle je pro mě náročné. Natož když končíme po osmé večer, když jsem si zvykla chodit do postele v půl deváté.

Začala jsem se sklizní. Mám nějak moc mrkve (už zas), nechcete někdo? A cuket je taky furt moc. Zato rajčata praskají a pak plesniví. 

Peru a uklízím letní šaty. S těžkým srdcem.

Ve čtvrtek večer nás s Magdí začalo bolet v krku. Já šla ráno normálně do práce, ona zůstala doma, a já po návratu z práce našla místo simulanta holčičku s horečkou. V pátek jí Michal udělal covid test a hádejte co? Dvě čárky. Mě bylo blbě celý den, ale odvahu udělat si taky test jsem sebrala až dnes. Naštěstí jsem negativní.

Jsem děsně neorganizovaná, nic nestíhám, nemám nic hotového a děsně mě to štve. 

Ale dnes jsem se hecla a vařím našim Michalům na  zítřejší narozeninový oběd svíčkovou. A bude i vývar s játrovými knedlíčky a domácí houskové knedlíky a oblíbený pudinkový řez se sušenkami. A tím budou zářijové narozeninové oslavy za námi. Pánbůh zaplať za ty dary. 

Fotky jsou ještě ze srpna, z přípravného týdne, kdy jsem si udělala přestávku, slezla z kola a vyfotila pár fotek. 

Po pouti

Ach, byl to jeden z těch náročných víkendů, kdy se člověk málem těší na pondělí (!). Ale dobré to bylo.

Z prvního týdne ve škole jsem teda byla unavená a vykolejená, v pátek jsem doma zmateně pobíhala neschopná vytvořit si nějaký plán, podle kterého budu všechno chystat, byla jsem nervózní a nepříjemná. Ale kluci to naštěstí pochopili a zapojili se tak, že jsem zírala. Marek s Magdí vyloupali ořechy na koláč, Michal posekal trávu na zahrádce, pomohli mi s koláči i s úklidem. Bramborový salát už mají v malíčku, domácí vlašák na chlebíčky zvládli taky skoro sami a v neděli Marek vyšvihl i výborné játrové knedlíčky. 

Magdí už byla letos jediné dítě, které ještě chodilo na kolotoče, asi měla pocit, že by to měla za kluky vynahradit, takže jezdila od středy a nechala tam majlant. Aspoň že už chodila s kamarádkami a já mohla být doma. 

Aby nebyl víkend tak jednotvarný, vyrazila jsem si v sobotu na sraz. Byla to třída, která končila základku, když jsem odcházela s Markem na mateřskou. Ne, nebyla jsem jejich třídní, ale jsem asi jediná další učitelka, která je učila spoustu hodin a není mrtvá ani nebydlí na druhém konci republiky. Bylo to moc fajn, protože z bezva děcek jsou bezva dospělí. Akorát teda - spousta z nich ve třiceti ještě nemá partnera ani rodinu a evidentně je to netrápí (vs. já, která se v šestadvaceti cítila jako stará matka - moment, já se tak necítila, to psali v lékařských tabulkách.) Sraz teda super, ranní vstávání v neděli už míň (protože jsem opravdu nešla spát v devět jako obvykle.) 

V neděli jsme jako vždy zpívali na ranní mši se scholou a pak jsem jako vždy smažila spoustu řízků a po klasickém pouťovém obědě jsme si dali dobrou kávu a pak už jsme jen přijímali návštěvy a servírovali jim ty řízky a chlebíčky a medovník a koláče a kafe a zmrzlinu a víno a kofolu a oříšky a chipsy. Zajímalo by mě, kolikrát ještě budeme všechny hostit v naší malé kuchyni, můj muž tvrdí, že za rok už budeme na novém, tak uvidíme. Ale letos přišlo návštěv tak akorát a bylo to milé. 

Magdí s nejmladší sestřenicí Leonkou. 

Jinak jste si určitě všimli, že mě pouťové atrakce fakt neberou. Z fáze "chci pořád jezdit na kolotoči" přes fázi "nemusím být na kolotoči, hlavně že se můžu poflakovat kolem s kamarády", fázi "pouťová zábava je nejvíc" a fázi "chci vidět radost mých dětí z kolotoče" jsem se dostala do fáze "hlavně si chci dát v klidu kafe a nohy nahoru". Je to strašné. Jsem prostě stará. 

Ranní náměstí zarovnané kolotoči. Na rozdíl od dětí mě tento pohled stresuje.
A taky mi kvůli tomu dnes málem ujel autobus. 

Rozjezdy pro hvězdy

 Moje minulé prohlášení, jak mě konec prázdnin nebolí, už neplatí. Ke změně názoru stačilo párkrát vstát v 5.25 (do tmy) a připravit pár svačin.

Ze školy mám pocit, jakoby žádné prázdniny nebyly. Stůl mi už zas přetéká papíry k vyřízení, hlasivky mám vyřvané a úsměvy puberťáků s komentářem "my jsme se na vás těšili!" považuju za provokaci. A ano, zase máme Ukrajince, a ano, dva z nich vůbec neumí česky. 

K tomu je září. V naší rodině druhé Vánoce - čtyři ze šesti mají narozeniny. To je vždycky takový stres! V sobotu Magdí - dárky dobrý, ale pak se celý den ploužila po poli v L. na první letošní bramborové brigádě s tím, že  "takhle si ona narozeniny nepředstavovala, proč ji všichni nutí pracovat?" V neděli měl narozeniny děda, ze kterého jsem ve stresu normálně a od doby, kdy se smrtelně urazil, když dostal hrábě (super skvělé odlehčené) , tak mu cokoliv dávám ve velkých obavách. Ale snad taky dobrý. Až na to, že vyšvihnout sváteční oběd, domácí nudle a odpolední pizza uzly a podvečerní návštěvu mě teda poněkud vyčerpalo.

A v neděli pouť. Abyste nemysleli, mám ráda naši pouť a mám ráda všechny návštěvy a ráda doma hezky uklidím a napeču a navařím - ale ne první týden v září!!! Chci změnu termínu! Potřebuju doladit školu, ale místo toho po opuštění školní budovy myslím jen na to, co nakoupit, uklidit, nachystat. První týden školy je tedy jedna velká improvizace. 

Aspoň že je teplo. Loni jsem nevěděla, jestli chci léto nebo podzim, letos v tom mám jasno. Prostě čím jsem starší, tím víc tepla a slunce potřebuju. Bosé nohy a letní šaty, i když už ne super lehké. Na oknech muškáty místo vřesů. Růže a mečíky a krásenky ve váze.  Podzim dobrý, ale až časem, prosím. A to obvyklé víkendové ochlazení s deštěm si taky pro jednou odpusťte, jo? Máme totiž pouť. 

Tradiční gaučová narozeninová s dortem. 

Hurá do školy!

 (Nadpis berte s rezervou.)

Letos mě konec prázdnin tolik nebolí, protože léto bylo teplé a já si vcelku odpočala.

Úplně nejlepší bylo načasování letní školy, jednak jsem přišla o tradiční dlouhou úmornou úvodní poradu, druhak jsem do školy dorazila vyškolená, natěšená a velmi motivovaná. 

Obměnil se nám kolektiv, začínáme se čtyřmi jinými lidmi než loni, a vypadá to, že bychom letos mohli být víc v klidu. Ovšem, taky letos máme stoprocentní babinec, jediným mužem ve škole je školník. 

Co mi letos zpříjemňuje začátek školního roku je taky prostředí: kabinet chemie jsme už v červnu vybavili novým nábytkem, já jsem si to tam všechno urovnala a je to perfektní. Konečně po pěti letech se moje třída přestěhovala do druhého patra, takže je budu mít blízko, a nechali jsme si třídu vymalovat šedou barvou. Všichni se ušklíbali, proč šedá, a teď nám ji všichni závidí, protože je nejhezčí. Nechala jsem tam namontovat vyhozenou bílou magnetickou tabuli, místo modelu motoru jsem dala květináče s kytkami, nástěnky vyladila do černobílé a pověsila jsem obraz lamy a máme nejvíc útulnou třídu na patře. 

Fotky děsné, ale ukládám pro vzpomínku. 

Možná to tak nevypadá, ale oproti dřívějšku je zde fakt hezky. 

Nálepku bambusu jsem koupila a trojúhelníky zakrývají díry v obkladech. 

Můj kabinet je taky nově vymalovaný, pověsila jsem tam obrázky, vystavila nejkrásnější šanony a pořadače od MankaiPaper a teď už čekám jenom na nové skříně, které jsem si vydupala.

Moje děti jsou taky připravené, v rámci možností. Vyprala jsem školní batohy, pořídila nové boty, kde bylo potřeba a nakoupila část požadovaných pomůcek, neb máme vyzkoušeno, že opravdu nepotřebují všechno, co se jim ve škole napíše. (Je to rebel!!!) 

Letos počtvrté a naposledy všechny děti v jednom ústavu. Marek deváťák. Uf, musím si na to zvyknout. Michal osmá a Magdí čtvrtá třída s novou učitelkou. 

Tak ať ten letošní školní rok přežijeme ve zdraví.