Na konci března

Březen měl snad sto dní a žádné prázdniny. 

Na začátku měsíce jaro, na konci regulérní zima se sněhem.

Celý měsíc práce čtyři dny v týdnu, dvě porady a jeden webinář, který jsem úspěšně zazdila. A taky jedna akce s děckama, kterou jsem zvládla včetně článku na web a fotek. (Akorát jsem zapomněla zapsat poučení o bezpečnosti, furt něco prostě.)

Miri začala spát ve školce. Naštěstí to vzala úplně v pohodě. A taky byla se školkou v opravdovém divadle ve městě. 

My jsme byli u nás na pohádce v podání divadelního spolku Ķřemílek, ta ji teda moc nebrala. Mě jo! 

Šla jsem na několik dlouhých procházek.

Kvůli práci jsem nemohla jít ke kadeřnici a taky přijdeme o poslední plavecký kurz.

Přežila jsem posun času, ale zamávalo se mnou strašně. 

Mám hotové předjarní práce na zahradě (ostříhané stromy a vyhrabaný trávník.)

A taky jsem ujela první jarní kilometry na kole (přibližně tři.)

Furt prádlo. Občas i venku.

Z procházky. 

Kafíčko venku.

A dítě objevilo nůžky. Pomoc!

Jak na správnou postní náladu

 Chacha, na rozdíl od adventu tohle nikdo neřeší, a proto mám postní dobu skoro radši. Je "naše" a většina světa o ni nestojí, tudíž není sprofanovaná. 

A navíc, postní náladu vám snadno zajistí základní věci: půst od cukru, od kafe, od masa, od mobilu, od socek. K tomu nějaká ta "svatá" četba, sem tam křížová cesta... šest týdnů uteče jako voda a my stojíme s vrbovými větvemi v rukách a posloucháme: po celou dobu postní jsme se připravovali...

Teorie by mi šla, praxe jako obvykle pokulhává. Za prvé teda: sloučit postění s prací je náročné, i když nepracujete na plný úvazek. Z kafe a čokolády je regulérně prostředek k přežití, ne nadstandart. Vegetariánství mi narušují školní obědy. O sockách mlčím, radši. 

Postní četbu jsem letos vybrala na Restoriu. Furt narážím na jméno Ludmily Javorové, jediné ženy, kterou za totality vysvětili na katolického kněze. Tak jsem si konečně přečetla knižní rozhovor. A je to úplně jiná knížka, než jsem čekala. Ale výborná. Ještě jsem přidala dalšího Jančaříka, už jsem skoro skalní fanoušek. A kousek Anselma Grüna, zbytek v době velikonoční.

No a křížové cesty. Páteční nedávám, ale nedělní jsou chvilka rozjímání. Kromě těch, kdy vezmu Miri a pak ji krotím. A taky kromě té, co měla být moje, ale vybrala ji Lída, a nic nedbala na upozornění, že je to dlouhý. Místo půl hodiny hodina. Místo rozjímání přemýšlení nad tím, že mi tuhnou nohy. Já vím, jsem marná. 

Mládežnická. 

A máme tu Květný pátek! A já v práci a venku hnusně, tak jsem se ani nesnažila domluvit si volno na dopolední pěší pouť. Ale jeli jsme aspoň na večerní mši a to je vždycky povzbuzení. A pro mě tradiční zahájení postního finále. Tak pojďme!

Železní poutníci a ti druzí

 Když loni Michal přijel ze školení ministrantů s nápadem jít Železného poutníka, klepala jsem si na čelo. Noční padesátikilometrový přechod z Kopečku u Olomouce na Hostýn. Potmě. Za osm hodin. Brzy na jaře, kdy je ještě fest chladno. Pardon, ale to je pro magory. Nebo pro přemotivované chlapy. A já mám doma tři.  

Loni Michal onemocněl, ale druzí dva s lehkou přípravou vyrazili - a skončili těsně před cílem, pod kopcem na Hostýn, s tím, že dál to fakt, fakt nešlo. A že to bylo strašný.

A rok se s rokem sešel a jestli byli loni přemotivovaní, nevím, co bych o nich řekla letos. Probíhala analýza loňských chyb, počítání kalorií, trénink i nákupy vychytávek jako vodní vak do batohu, energetické gely a iontové nápoje. Nevím, jak se připravoval Amundsen na dobytí severního pólu, ale intenzivně jsem na něho minulé dny myslela, protože mi ho to dění doma dost připomínalo. 

Chlapi odešli v pátek odpoledne na autobus, který je vezl na Kopeček. Od té doby žádná zpráva. My jsme si s holkama udělali pěkný dámský večer. Až dnes dopoledne přišly zprávy od faráře a pár fotek: došli jsme všichni. Potlesk, vážení.

Před obědem už jsme je měli doma i s detaily s cesty. Překvapivě nejrychleji pouť zvládl ten nejmladší. Využil prozřetelnosti naší Blanky, která moudře zarezervovala pokoj v poutnickém domě, a přede mší ještě dvě hodiny spal. Drahý dorazil druhý, poslední čtvrtinu trasy došel jako osamělý poutník. A nakonec i Marek s Verčou vylezli ke kostelu těsně před začátkem mše. Magdalen už přemýšlí, jestli by to za rok zvládla. Ale já se připojuji k názoru kněze, který u nás včera zastupoval:

"Tohle není pouť, to je závod!"

Vy byste do toho šli?

Fotka od farářa.

První letošní pidipouť

 Ať to mám zaznamenáno.

Slavnost svatého Josefa, mše jenom v sousední dědině, hezké jarní počasí... to všechno si prostě vyloženě říkalo o pěší pouť. Ehm, tři kilometry... dobře, spíš pidipouť.

Starší děcka ve škole, tak jsem vzala jenom Miri s odrážedlem. Samozřejmě nám zastavovali všichni dobří farníci v autech,  jestli nechceme svést. Ne asi, vždyť jdeme na pouť!

Dobrý to bylo. Vzít tříletý dítě do kostela po tříkilometrové pouti na odrážedle je super, protože aspoň půlku mše se unaveně tulila a byla v klidu.

Letošní poutní sezónu považuji za zahájenou! 

První jarní vycházka

 Konečně se našla síla na malý výlet. Minulé víkendy byly krásné, ale dny před nimi tak náročné, že jsme si s radostí dali neděli s válením doma. (Nebo jeli kupovat boty, ale to bylo horší než všechny jarní práce dohromady.)

Chtěla jsem někam do lesa, Miri chtěla prostě "ven", chlapi se letos zase chystají na Železného poutníka, tak aby měli nějakou rozcvičku, po letech jsme vyrazili pěšky do L. za babičkou. Hezky celá rodina. Mirince jsme ještě vzali kočárek - naposledy: už se tam skoro nevejde a taky pořád lezla ven a stejně nespala. Příště radši odrážedlo. A Marek si s sebou vzal Verču.

Zpátky už za tmy autobusem. Pěkný výšlap to byl.

Vždycky po cestě fotím kytky. Talovín.

Podběl.

Devětsil 

Luha, ze které je pak Punkva. To je teda potok, ne kytka.

Rodinka.

Tyhle sněženky jsou nepůvodní, ale krásné. A co jich tam je!

K Miláčkovi zahnat hlad.

Trocha kýče na závěr.

Co potřebuju ke štěstí

 ...dny, jako jsou tyto.

Jarní sluníčko, sněženky, prádlo usušené venku, otevřená okna, kafe na terase, vytažené kolo, tenisky a ráno v půl sedmé světlo.

Děkuju, jaro!!!