středa 28. června 2023

Konec školního roku

Chtěla jsem napsat dlouhou úvahu o škole a o školství, ovšem po porodu mi tak nějak stávkuje mozek, a naprosto neumím vyjádřit svoje myšlenky. 
Možná je to dobře,  kdo ví, co by z toho zase vylezlo. I když jsem se poslední dobou vůbec netajila tím, že i kdyby nebylo Miriamky, zřejmě bych stejně odešla - ze školy, možná úplně ze školství. Furt jsem svoje negativní pocity sváděla na okolnosti, ale letos jsem měla zdánlivě všechno skvělé, ale přesto to prostě nebylo ono. Pořád jsem měla pocit, že něco dělám špatně. Možná jsem jenom přehnaně citlivá a sebekritická, možná jsem prostě byla jen unavená a vyhořelá. Nevím.  Aktuálně je to jedno.

Včera jsme s Mirinkou byly na loučení deváťáků na obci. Bylo to milé a já byla dojatá. Jsem teď pořád dojatá, to budou hormony. Nejvíc mě dojímali ti, kteří mi ve škole nejvíc lezli na nervy. No, když tam důstojně stojí v krásných šatech nebo v saku a nedělají bordel v lavici, tak je to všechno jiné. Holky z mé třídy a kluci z osmé zpívali a šlo jim to.

Dostala jsem školní kalendář s osobním věnováním autora. Kryštofe díky, vážím si toho. I toho, že jsi vyloženě nechtěl, abych vás přestala učit. (Nemohlo si to dítě rok a půl počkat?) 


Zítra po šesti letech neuvidím loučení našich deváťáků na schodech, protože jdu na Markovo loučení. Loni jsem si říkala, jak to udělám. A ono se to vyřešilo tak, jak bych ani nepomyslela! Kéž by se tak nějak samy vyřešily i ostatní problémy našich životů. 

Růže byla od Matyáše. Díky. 



úterý 27. června 2023

Červnový pel-mel aneb kytky a mimino

Kočárek už zase jako přepravní prostředek pro kde co.

Jahody byly teda poněkud problematické. 

Oblíbená růže.

Růže rozkvetly, když i k nám dorazilo teplo.

Kosatce u plotu.

Kočárek uveze i kytku na hřbitov. Poslední pivoňky.

Letos máme i naše jahody!

Nedělní výlet do Jedovnic a houpačka pro tři. 

Marek doma, protože malé auto.

Kam s miminem, když potřebujete pověsit plínky. 

Zahrádka v letním ránu. 

V barvě lila.

Kosatce u garáže. 


Spící.

Ťuťu. 

Ručička.

sobota 17. června 2023

Mateřské superschopnosti

 Nové a znovuobjevené.

1. Vypnout monitor dechu palcem u nohy. (Bohužel to šlo jen v porodnici, doma máme jiný typ a vypínat a zapínat jde těžko i rukou.)

2. Přesunout se s přisátým kojencem z polosedu do lehu a usnout.

3. Přesunout se s přisátým kojencem z jednoho konce místnosti na druhý a někdy zase zpátky. 

4. Při odchodu z ordinace pediatra vzít dítě, přebalovací podložku, tašku, zdravotní průkaz a ještě si sama otevřít dveře. A to prý umí jenom matky čtyř dětí. 

Ta mateřská je ale děsná pohoda.

Miriam na prvním koncertu. Zuškovém. Ani sólo na buben ji nevzbudilo. Natož ségra v triu.

Láska sesterská. 

Ztracena v peřince.

Protahovačka.

Na Supermana.

Na rockera (viz ručička)



neděle 11. června 2023

Doma v šesti

Jakkoliv se o nás na oddělení šestinedělí starali jako o V.I.P. pacienty (a já s gustem využívala jejich skvělou novinku - nonstop otevřený neplacený bufet s jídlem pro věčně hladové matky po porodu), stejně jsem se jako vždycky strašně těšila domů. 
A jako vždycky jsem do poslední chvíle nevěděla, jestli nás fakt pustí, a zase se všechno neplánovaně protáhlo, takže jsem měla až v pátek poslední nemocniční oběd a domů jsme přijeli až po půl druhé. 
(A sestry na novorozencích zase sršely vtipem, jako "tak ještě jednou paní Veselá, Sklenáriková rodila v osmačtyřiceti!" Hahaha. Ale nebyla jsem tam nejstarší, jakože fakt.)

Vždycky po návratu z porodnice se cítím tak, jak skvěle popsala moje kamarádka: "Jako po návratu z dovolené. Po přibližně dvouleté dovolené někde na Marsu." Čili úplně mimo. Ale stačilo pár dní a už máme nastavený jakýsi systém. 

Jsem vděčná za velké děti, které samy vstávají a chystají si svačiny do školy. 
Dokonce všichni zvládli odjet a vrátit se ze školních výletů. No dobře, no, ten první Markův gymplovský rodičák jsme zazdili, a na tu jeho fotku na ISIC kartu musel taky čekat celý gympl, ale naštěstí je jeho třídní Michalův bývalý spolužák, takže všechny informace máme a všechny průšvihy z různých zpoždění snad zahladil.

Na nějaké válení ani v šestinedělí nejsem stavěná.  Miminko docela spí, takže stíhám uklízet, vařit a prát, protože v rodině se šesti lidmi je pořád co uklízet, pořád pro koho vařit a pořád co prát. Ale jinak hlavně jím. A jím furt. Mezi tím kojím a přebaluju. Někdy jím i při kojení. A taky občas něco vypleju na zahrádce, ale to fakt jenom trochu. Jenom když se Miriamka zapomene a spí moc dlouho.

Na soužití s miminkem si všichni teprve zvykáme. Každou chvilku ale někdo stojí u postýlky a rozplývá se. Michal a Magdí se už odvážili a chovají, obvykle drží ségru mírně hlavou dolů a ona pak strašně řve. Marek ji spíš pozoruje z dálky. Já jsem po třech nocích rezignovala a po prvním Miriančině nočním probuzení a kojení ji stěhuju k sobě do postele, takže od té doby spíme celou noc. Jakože druhou půlku noci současně spím a kojím, ovšem jako správná žena a zkušená matka tyhle dvě věci současně zvládám. 

Měli pravdu, když mi v porodnici říkali, že péče o miminko je jako jízda na kole, že se to nezapomíná. 
Jakoby těch skoro deset let ani nebylo.

Doma.

První koupání, ségra češe.

Postýlka s baldachýnem a mantinelem "home made"

Zase jedeme v latkových plenkách.

První procházka. Kočárek od Danky, deka od BabiLenky.

Ťuťu.

Za Šípkovou Růženku. 

Ségra chová.

Božítělová družička. Letos to zvládla sama.

Sourozenecká fotka. Brácha má větší ruce a líp chová.