neděle 27. února 2022

Konec února

To zas byl měsíc!
Odjakživa je únor můj nejmíň oblíbený měsíc z celého roku, letos byl ke všemu ještě nacpaný kdečím. Doktoři, Michal o berlích, ve škole plno práce.

Farář nakonec vyhlásil možnost připojit se k synodě, hned jsem se toho chytla, ale zase další práce navíc. V synodě (= sněmu) jde o to, aby se lidi ve farnosti sešli, popovídali si o situaci a navrhli, kam by podle nich měla církev dál směřovat. Situace v naší farnosti je velice specifická, pan farář má totiž mírně řečeno složitou povahu a obklopuje se pouze lidmi se stejným názorem, tak se nám to tam trochu vyhrotilo, no co, já jsem mu řekla, co mi vadí, protože jsem drsná a taky rebel, tak před poslední schůzkou byla najednou fara zamčená a schůzka zrušená, ale co, my rebelové jsme se šli domluvit prostě jinam. 
(Ale řeknu vám, narodit se o pár století dřív, tak možná dopadnu jak Jana z Arcu.)

No a aby toho náhodou nebylo málo - ve čtvrtek ráno zprávy z Ukrajiny. To mě zas utvrdilo v tom, že se rozhodně nemůžu živit jako prognostik, před dvěma roky jsem všem tvrdila, že naši zemi Covid neohrozí a že školy rozhodně nikdy nezavřou, letos zas, že Putin přece není úplně blbý, že nemůže napadnout jinou zemi - a von je.
A zase jsem v šoku z reakcí lidí kolem mě - dáma s nadprůměrnou mzdou je nejvíc zdrcená, že nám zase zdraží plyn, a jedna z kolegyň naštvaná na Zemana, že útok odsoudil, protože takhle jsme další na řadě my. (No jasně, když budeme potichu, tak nás nechá na pokoji, však to v minulosti Rusové dělali běžně, třeba v roce 1968, že.)

Na závěr něco na odlehčení, protože jenom se bát ničemu nepomůže. 
V kuchyni mi dosloužil chlebník. Byla to jedna z nejdražších věcí, co jsem si pořídila, a taky jedno z největších zklamání. Nevím, proč jsem si myslela, že když je něco z Bellarose a od prestižní značky Ib Laursen, tak to bude perfektní a vydrží to napořád. Tak ani omylem. Zpracování bylo nic moc, uvnitř byl blbě smaltovaný, takže se tam chytaly drobky. A po pár letech prostě zrezivěl. Od podzimu jsem hledala nový chlebník a nakonec jsem se rozhodla pro Tescomu. No jo, plast, ale říkám si, aspoň nebude rezivět. Akorát že se mi pořád zdál drahý, tak jsem vyčkávala na slevy. A nejbližší slevy mělo O2 a u O2 má teta pevnou linku a internet. Ale řeknu vám, získat slevový kupón od O2, to je boj. Dohromady nás to s tetou a sestřenkou stálo dvě hodiny u počítače, dvě hodiny na telefonu, jedno vydávání se za někoho jiného a dvě návštěvy na prodejně, a získaly jsme kód, který... nefungoval. Naštěstí můj prodejce Tescomy mi tu slevu naúčtoval, že si to pak vyřídí. 
Tak máme nový chlebník a já jsem šťastná. 

A příští týden začíná březen, postní doba, moje děcka mají prázdniny a Ukrajina se zatím drží. 
Slibte mi, že už to bude jenom lepší. 

To je on, mého srdce šampion. A ty úchvatné zásuvky! 

Nový chlebník ve staré kuchyni. 

A v něm čerstvý chleba. 



pátek 18. února 2022

Slaměná vdova

 Drahý odjel na pár dní s kamarády na hory, samozřejmě jsem uražená, má být doma, pracovat na domě a když chce lyžovat, má si aspoň s sebou vzít nějaké děti. Drahý jen pokrčil rameny, takže jediné, na co jsem se zmohla, byla věta: Nesbalím ti, a tu větu jsem opakovala asi desetkrát v reakci na "kde mám batoh, kde mám rukavice" a podobně.
Takže jsem slaměná vdova a zjišťuju, že jestli se muž vrátí domů v osm večer nebo vůbec, že to zas není takový rozdíl. (Kecám, trochu se mi stýská, ale neříkejte mu to.) 

Už se mi ani nechce psát, že byl tento týden náročný, včera jsem přijela domů v jednu, zabalila jsem se do deky a do tří spala. Takže tak. Protože večer schůzka farní synody - do devíti (obvykle jsem v tu dobu už v posteli). 
A kromě toho tento týden nad plán: pondělní celodenní sezení na ortodoncii, pak dětská mše, úterní školní porada, ve středu kadeřnice a ve čtvrtek večer synoda. 
Dnešek jsem jela z jakýchsi utajených zásob a z čokolády, jinak nevím, jak jsem to dala. Aj jsem se odhodlala a vyřídila telefonát, do kterého se mi nechtělo, a překvapivě jsem to vyřešila dobře a posunuli nám termín jednoho projektu, takže se nemusím do 4.března uhnat. Skvělé. 

Včerejší vichřice nám vyvrátila vrbu na zahradě. Jsem zdrcená. V létě nám bude chybět stín na zadní terase. 




Jinak mi tento týden udělalo radost:
- narcisy ve váze 
- prohlášení mojí kadeřnice, že mám pěkné zdravé vlasy
- překvapivě dnešní ranní sníh 
- zjištění, že se v klidu vejdu do džín, které jsem celou zimu nenosila (fajn, spíš jde o to, že není od věci si koupit džíny o krapet větší.)

Venku zataženo a nevlídno, ale já už nikam nemusím, takže horký čaj, sušenky a hurá víkend. A radši nemyslet na všechny resty, které bych měla před víkend dohnat. Dnes už nic. 




pondělí 14. února 2022

Vzhůru do nového týdne

Dnes netradičně.
Volný den ze školy. 
Teda strávený s Markem na ortodoncii, čili rovnátkách. 
Přemýšlela jsem, jak dlouho už sem jezdíme - no aspoň osm let. Marek má obrácený skus, zubař nás strašil plastikou a lámáním čelisti a já si chystala desetitisíce na rovnátka - ale zatím to není tak strašné. Momentálně jsme ve čtvrté fázi, po horních fixech, vyndávacích rovnátkách, pauze a druhých horních fixních dnes poprvé dolní fixní. 
Laborantka mi říká ahoj, neb se mnou kdysi jezdila na tábor, ale zapomněla nám říct, že můžeme jít na dvě hodiny do města. Takže celý den v čekárně. Naštěstí se za těch osm let posunuli, vyměnili obstarožní nábytek, přidali veselou tapetu a free wifi. 



Součet: čtyři a půl hodiny v čekárně, opravené testy do dějepisu, opravené teoretické části biologické olympiády, vyřízené maily, jedna nutná návštěva Lidlu, nákup a snězení jedné svačiny, obejití jednoho bloku domů, protože ztuhlé nohy, a 5512 korun za rovnátka.

Pak jsme šli do města, Marek se nechal přesvědčit, že se nechá ostříhat, a tak jsme šli do velice blanenského pánského kadeřnictví. Jako pardon, ale existuje ještě jinde v naší zemi něco takového?


A to mi bylo hloupé fotit odrbané kožené křeslo, mřížky s umělohmotnými kytkami a paní kadeřnici s neupravenými vlasy a v oblečení z počátku devadesátých let. Vůbec celé to bylo jak z roku devadesát. Ale Marka ostříhala pěkně.

To je totiž Blansko, dělnické město.


Vietcenter. 

Ale je tam i pár dobrých věcí, třeba optika, kde měl Marek odložené zamluvené brýle (od června), na které jsme dostali 25% slevu, protože - jsme to my, asi. 

Zato místní Kaufland je děsný, koupila jsem polovinu věcí, protože ty ostatní jsem tam prostě nenašla. Ale akční bonboniéru a kytku narcisů jo, když je ten Valentýn. Na překvapení nehraju a narcisy mám radši než přešlechtěné růže. (Drahý Valentýna nesnáší, ale byl překvapivě ochotný k nákupu kytky. A já to odmítla a v Kauflandu vzala ty narcisy. Rebelka.) 

Doma pak skoro nirvana: rychlý oběd - rizoto ze včerejšího zbylého kuřete (na který se rodinka vrhla a za chvíli nezbylo nic), konečně kafe a ta koupená čokoláda, převlečená postel, umyté vlasy a dokonce i to povlečení vyprané. Na úvod týdne to není špatné. 

A jak se máte vy? 

pátek 11. února 2022

Páteční souhrn

 Co jsem dnes chtěla/měla udělat:
- odučit pět kreativních zábavných vyučovacích hodin
- cestou domů nakoupit na víkend
- uklidit ložnici
- urovnat knihovnu
- uklidit si skříň s oblečením
- zalít kytky
- dát prát prádlo
- uklidit obývák

Co jsem skutečně udělala:
- přežila jsem ve škole pět nudných hodin, kde jsem aspoň zvládla zadat jeden kreativní projekt, za který jsem sklidila vlnu mrčení a nesouhlasu od žáků (ptz deváťáci a komiks) 
- nakoupila jsem aspoň něco 
- dala jsem si kafe 
- snědla jsem Milu (jo, ten oplatek s palmovým olejem, kvůli kterému umírají orangutani) 
- uvařila jsem si čaj 
- snědla jsem banán 
- asi tak padesátkrát jsem se vysmrkala, protože mám rýmu 
- vypila jsem čaj 

No, někdy to prostě nejde. 
Venku včera náznak předjaří, dnes už zas zima a vichr. 
Jo, jedna věc se mi dnes povedla. 
Přišlo mi skleněné stínítko na lampu, co jsem našla na Aukru, a vůbec jsem nedoufala, že bude sedět. Od Vánoc jsem váhala, minulý týden koupila - a paráda! I druhá památeční lampa po babičce bude pěkná (původní stínítko se rozbilo). 

 A teď budu muset v té ložnici uklidit, abych to mohla vyfotit! 


Původní lampa. 

PS: uklidila jsem jen v dosahu fotky. Jdu si lehnout. 

pátek 4. února 2022

Únor

Moje aktivita na blogu upadla do zimního spánku, stejně jako já. Dny ubíhají velmi monotónně: vstát do tmy a zimy, nachystat snídaně, svačiny, sebe, děcka, stihnout autobus, přežít školu, vyřídit aspoň dvě tři administrativní školní záležitosti, aby mi tam další tři čtyři přibyly, v mezičase sníst školní oběd, po návratu do rodné obce nakoupit, doma si dát kafe! a pak zírat, že už je zas večer.

O víkendech nic moc nepodnikáme a nic se nám nechce, takže zas jen hybernujeme u displejů. Však taky proč ne, když vám třeba v pátek večer přijde SMS, že vaše dítě mělo kontakt s nakaženým a to dítě se další den vzbudí s teplotou a bolestí hlavy, no tak se prostě izolujete (test nakonec negativní).

Dneska pololetky a když už jsem se rozhodla, že prostě ráno vstanu a pojedu do Prostějova a udělám si pěkné dopoledne, skočím ke zpovědi, nakoupím si drobnosti, které v té vesničce mé střediskové neseženu, tak mě začal bolet zub - a místo města návštěva zubaře. Ale aspoň mě muž od zubaře hodil do nejbližšího Lidlu a kromě rodinného nákupu jsem si vzala kytku tulipánů. 

Minulý týden u nás docela nasněžilo, ale už to zase taje a to je nuda. Na běžky to asi letos nebude, škoda. Ovšem začínám se těšit na jaro a plánuju záhony k novému domu. No jo, trošku se obávám, že jednou tam bude vzrostlá zahrada, ale dům stále nebude dokončený. 

Začala olympiáda. Tu zimní v naší rodině tradičně prožíváme víc než letní: je víc času sedět u bedny a víc nás baví sledovat zimní sporty: hokej, biatlon, lyžování... já strašně ráda sleduju krasobruslaře a fascinuje mě curling, odjakživa. Chápete pravidla? Já ne, u ničeho, ale vůbec mi to nevadí. Tož a navíc, když už jsem ten tělocvikář...