Jarní víkend

 Zdálo se, že to bude klasický jarní víkend.

Nějaký úklid, hodně prádla, v pátek dětská mše a křížová cesta a Modlitby matek, v sobotu vaření a uklízení a něco na zahradě a něco na stavbě a pečení chleba a večer u Peče celá země a v neděli mše a pečení koláče a vaření nejlepšího oběda a odpoledne křížová cesta a třeba nějaký výlet.

Akorát Magdí měla v sobotu jít na oslavu narozenin a strašně se tam těšila. Ale už ráno byla nesvá, pokašlávala, třásla se zimou a když jsem jí dala teploměr, naměřili jsme 37°C. Odpoledne měla ještě víc, takže místo oslavy dostala pelíšek na gauči u pohádek. Ráno Michal odmítl jít do kostela, že je mu strašně špatně (mami, ty mně to asi nebudeš věřit....), a po obědě měl už taky horečku. Marka jsem hnala po obědě na křížovou cestu a co myslíte: Mami, ty mně to asi nebudeš věřit, ale mně je strašně špatně. A měl ji. Teplotu. 

Tak máme doma lazaret. To nebylo ani nepamatuju, všichni tři naráz. 

My s drahým zatím dobrý. Nechali jsme marody doma s konví horkého čaje a jeli jsme na výlet 

(chudáci děcka, takoví rodiče!)

No jako výlet, prošli jsme si kus bývalého lesa, okrajovou část Boskovic, kterou jsem neznala, nakoupili jsme v Lidlu a pak jsme si dali luxusní zmrzlinu ve Valchově.

Drahý na děti dnes vyrukoval s antigenními testy, jako by nebyla jiná nemoc než Covid. Jsou samozřejmě negativní, je to spíš nějaká viróza. 

Jako obvykle se mnou zamával posun času, jsem úplně mrtvá. Moje tělo má svůj pevný řád a nedělá mu vůbec dobře, že vstává o hodinu dřív. 

Tak snad se to brzy srovná. 

Prej že les. 

Takovou kalinu chci na zahrádku. 

První letošní zmrzlina. Karamelová tyčinka a slaný karamel. Mňam. 

Jaro krokusové

 Jako správná kytkomilka rozděluju fáze jara podle toho, co kvete. Sněženkové jaro bylo letos strašně studené, takže jako by nebylo. Ovšem, v pondělí nám začalo jaro krokusové. A to je paráda.

Já ovšem mám všeho plné brejle, takříkajíc. Přemýšlím, jestli mám svoji nepřestávající únavu svádět na množství práce, postcovidový syndrom, jaro, nedostatek vitamínů nebo už jsem prostě stará? Nevím. Normálně s prvními jarními paprsky lítám po zahradě jak namydlený blesk, letos jsem se přemluvila k jakési aktivitě v úterý odpoledne a pak až ve čtvrtek.

Zase jsem vyšilovala, že přišlo jaro a děti si nemají co obout, tak jsem naobjednávala nové boty, a poté, co v nich Magdí dnes vyrazila, tak jsem našla boty, co jsem jí koupila na podzim. No, tak asi bude konečně mít pořádné boty na lítačku. 

Michal furt pajdá o berlích, ale koleno vypadá docela dobře. Udělal nám obrovskou radost, vyhrál školní kolo matematického klokana a měl nejvyšší počet bodů, co kdy paní učitelka viděla. Pak to teda zabil kulí z diktátu. 

Marek mi pomáhal stříhat jabloně a ty ksichty, co u toho dělal, zcela odpovídají diagnóze "puberta". 

Je strašné sucho. 

A v neděli jsme byli na koncertě Pavla Helana a bylo to skvělé. Byl to první koncert ze sedmi k výročí našeho kostela. My s Magdí Pavla milujeme, tak jsme si to moc užily, i když nezahrál IPhone ani Zahrádku. A pozvané příbuzenstvo pak přišlo k nám na kafe a koláč a bylo to taky fajn. 

Člověk se prostě musí radovat z maličkostí. 

Sestřenice na koncertě. 

Čekání na jaro

Dnes, dnes jsem je poprvé cítila!

Byli jsme s děckama v lese (učíme se venku) a bylo tam. Taky tam teda bylo děsné sucho, ale snad se dnes dočkáme i prvního jarního deště.

Doma veselo. 

S Michalem včera tři hodiny v nemocnici. Čekal v družině na odpolední vyučování a družinářka po něm chtěla, aby vylezl na stůl a pověsil nástěnku. A jeho samozřejmě nenapadlo nic lepšího, než z toho stolu pak seskočit. Takže nový otok kolena, další rentgen, ano, doktoři zase řekli, proč rentgenovat vazy, ty tam nejsou vidět, a pak ho tam poslali. Znova nasadil ortézu a uvidíme.

Magdí pro změnu celou noc zvracela. Ještěže v úterý učím až od třetí hodiny, protože po probdělé noci bych v půl šesté nevstala. (Jako vstávala jsem 6.15, ale aspoň něco.)

Večer zkouška sboru. Po třech letech zase zpíváme na Velikonoce pašije a Regina Coeli a k tomu další odpovědi. Nejdřív jsem si myslela, že se Zdeněk, náš sbormistr, zbláznil (vždycky to akorát dvakrát třikrát přezpívame, letos zkoušíme už šest týdnů předem), ale nakonec mě to baví.

Na Ukrajině se pořád válčí a po první vlně solidarity v mém okolí už zas prosakuje sobectví. Kdo to zaplatí? Co když zde ti uprchlíci zůstanou? Nejvíc se bojí ti, co mají nejvíc.

Mně je to jedno. Ta zmiňovaná prosperita do naší domácnosti nějak nestihla dorazit, takže nemůže ani odejít. 

Ale pozor - na domě máme nová vrata.

Jarní prázdniny za námi

Moje děti si je opět užili týden přede mnou: bez rodičů, sami, s veškerou možnou technikou a s vlastním vařením: Marek se vytáhl, uvařil výbornou bramborovou kaši (s mojí telefonní asistencí), smetanové těstoviny, po kterých se všichni tři olizovali a nic mi nenechali, na Popeleční středu uvařila Magdí krupičnou kaši a jinak se živili vajíčky z L. Marek je teda gurmán, jeho omeleta bývá luxusní.

Kromě páteční účasti na Boyardu u nás ve škole a pondělním domácím turnaji ve společenských hrách se nic akčního nekonalo, ale nezdá se, že by jim to vadilo. 

Moje prázdniny byly taky klidné, a já jsem taky  přesně to potřebovala. 

Dodělala jsem pár restů do školy, zajela k zubaři konečně zaplombovat rozvrtaný zub, vyřešila doma pár záležitostí, třeba vymrazila ledničku, vyprala drahému oblečení ze stavby a přebrala účtenky. 

Celý týden jsem si vařila podle sebe, což mě jednou za čas strašně baví. 

Ale hlavně - hlavně jsem konečně byla u zpovědi. A na mši jsem se potkala s kamarádkou, která teď žije v Prostějově, a tak jsem se byla podívat na jejich byt a po sto letech jsme si popovídaly. 

A dnes jsem pořádně uklidila, převlíkla postele a můžu zpátky do pracovního procesu. 

Já vím, že je to trapné, ale pro mě je to větší relax než týden na horách. 

Venku je slunečno, ale děsná zima, ráno u nás  -9°C. Letos ještě žádné teplo nebylo, když náhodou teplota vyleze k 8°C, fouká tak hnusný studený vítr, že pocitově jsme zas na nule. 

Ovšem doma už máme jaro. 

Na poličce další tulipány z Lidlu a ve velké váze kytka, kterou mi drahý věnoval k MDŽ. Byla jsem z toho tak v šoku, že jsem se asi pětkrát ptala, jestli je vážně pro mě a ne pro babičku. 

Protože můj drahý jinak ignoruje veškerá výročí a svátky a narozeniny. 

Ale tentokrát tedy pořádně překvapil. A potěšil.

Morče si už na nás zvyklo. Zrovna když se má vracet domů. 

Ze školy pevnost Boyard

 Před odchodem na jarní prázdniny největší projektový den ve škole.

Samozřejmě můj, protože nikdo jiný nemá takové hloupé nápady.

A už pátý ročník.

Jenom připomenu, že na začátku byla výzva ředitelky, aby se každý měsíc školního roku odehrál jeden projektový den, přičemž jsme vycházeli z toho, co se ve škole běžně děje (úklid  v přírodě, sběr papíru, dětský den a tak), a zatímco kolegyně si vystačily s tím, že "přijdeme do školy v pyžamu", já musela vymyslet mega akci, kterou se mnou pořádají nejstarší ročníky a účastní se jí všichni ostatní. Ale zatímco pyžamový den dávno upadl v zapomnění, na Boyard se všichni ptají a těší se od prvního září.

Normálně bývá Boyard kolem 17. listopadu, jakože trochu to má navazovat na Týden vědy. U nás ovšem v listopadu vládl Covid, proto náhradní termín, a zároveň velmi chytrý - jestli tam někdo ten Covid roznesl, tak máme všichni takovou týdenní karanténu.

Každý ročník se vede v určitém tématu - letos to byl NOUZOVÝ STAV. A samozřejmě jsem na začátku měla představu spíš o nouzovém stavu způsobeném pandemií a tornádem, a bohužel se to překlopilo spíš do válečného stavu. Ale tím byl celý den ještě aktuálnější: vždyť takové vědomosti, jako co sbalit do evakuačního zavazadla, kam se schovat před radioaktivitou, jak najít a zachránit člověka v případě požáru nebo schopnosti co nejrychleji se evakuovat z budovy a zprovoznit generátor - to jsou teď díky Putinovi tak aktuální záležitosti!

Nakonec se to všechno povedlo, nemůžu se o tom víc rozepsat, protože jsem přehnaně kritická a vždycky tam vidím tisíc chyb a věcí, co by se mohly změnit. Ale týmy absolvovaly stanoviště víceméně bez zadrhnutí, získaly všechny nápovědy a uhádly heslo, získaly pokladničku s čokoládovými zlaťáky a všichni se tvářili spokojeně. I naše Magdí a Michal, které jsem vzala s sebou a kteří dělali figuranty. 

 

otec Fura a jeho otázky

když je potřeba přenést jaderný materiál

nejlepší pořadatelky vytuněné barevnými očními čočkami

zmatené dítě, které se schovalo při výbuchu, bylo nalezeno

něco tělocvičného

a nejlepší stanoviště je dycky sklep, protože je děsně strašidelný

Naše Eli poskytuje Michalovi první pomoc

zakryj písmena hesla a získej zlato

Koho to víc zajímá, tak o minulých ročnících Boyardu jsem psala tady, tady nebo tady.

Konečně

Trochu jsem se bála, že se těch letošních jarních prázdnin nedočkám. Únava z pracovních a jiných záležitostí dosáhla nového vrcholu, takže jsem chodila do postele ne v obvyklých 20.30, ale už o hodinu dřív. A taky, co si budeme vykládat, Putin chrastí jadernými zbraněmi, tak kdoví, jestli vůbec bude nějaké zítra? 

Ale je to tu. 

Volno. 

Teda, plné seznamy věcí k vyřízení a tak. 

Ale včera večer jsme vyrazili s drahým do Lidlu, abych si měla z čeho vyvářet celý týden, a na zpáteční cestě jsme se stavili ke švagrům - a byl z toho nejlepší večer poslední doby. Připíjeli jsme na slávu Ukrajině, řešili vztahy a život a válku a církev... A strašně ráda jsem viděla svoji nejakčnější neteř, která žije tak, jak já bych neměla nikdy odvahu - studuje restaurátorství, sdílí byt s partou mileniálů, se spolužáky opravuje zámek a má takový módní styl, že z ní vždycky sednu na zadek. Jo holka, já si z vysoké pamatuju hlavně tvrdé lavice na přednáškách, hodiny v labině a další hodiny strávené v autobuse č. 22 cestou do Holic. A oblíkala jsem si to, co mi koupila a ušila maminka. 

Takže prázdniny jsem zahájila tím, že jsem vlezla do postele dnes v půl jedné. Ovšem ráno jsem vstala před šestou, vypravila děti do školy a teď zde hibernuju, protože přes den prostě neusnu. 

Venku sněží. 

Máme doma na týden morče z Němčic. Je z nového bydliště chuderka úplně na nervy. 

Po dvou týdnech jsem konečně vyžehlila tu hromadu prádla a nasela jsem rajčata. 

Třeba se dočkáme jara.