Červencové faily

Zapomněla jsem na Magdin svátek. Jakože ne úplně, některé dárky dostala předem a některé velké dodatečně podle plánu, ale klasické rodinné blahopřání muselo proběhnout až den poté. Tak sorry jako.

Tak dlouho jsem se chystala na moji nejoblíbenější pouť Ze Křtin do Křtin, až jsem se konečně v pondělí před svátkem svatého Jakuba podívala na webovky otce Jana a zjistila, že pouť proběhla v sobotu. No, tak aspoň jsem nemusela řešit hlídání Miriam a jak to beze mě zvládne. Snad za rok. Nějaký tip na další zajímavou pouť v okolí na jeden den?

Jinak byl červenec moc pěkný měsíc. Slunečný, v našem kraji tak akorát teplý, ledacos jsem stihla, měla litry výborné ledové kávy a hromadu zmrzliny a to musí být! Aj nějaká práce je hotová, i cosi zajímavého prázdninového, i nějaké to koupaliště a výlet... Díky, červenci, a ty se inspiruj, srpne!

Affogato. Aji jsem si na to našla speciální hrnéček.

Ze záhonku do hrnce.

Nová stará hračka od švagrové. Ano, ve 14 měsících na ni sama vyleze a sjede dolů. 

 

Léto.

Jinak

Tak jsme se dočkali první neděle s novým farářem. 

Loučení se Zdeňkem jsem se neúčastnila, můj muž teda chtěl jako součást katarze, ale já bych to nedala. Ano, zatímco se zdá, že se naše farnost bez Zdeňka zhroutí, a že bysme mu snad za jeho působení měli postavit sochu, mně se ulevilo, a vystačila bych si s "díky, stačilo." Akorát jsem se smíchem vzpomínala, jak jsem ho tenkrát před 16 lety u nás ve farnosti vítala. Vsadím se, že to už nikdo neví! Prý ať se vám u nás líbí. Kdybych tenkrát věděla, jak se to moje přání splní!

Za ty dlouhé roky, co zde byl farářem, se posunul náš vztah od snad vzájemného respektu (nepatřila jsem nikdy k lidem, co si s ním rozuměli a obdivovali ho, ale respekt k jeho funkci tam byl vždycky) až k nepřátelství z jeho strany - jinak si ty výpady a zamračené pohledy neumím vysvětlit. 

Na začátku tohoto všeho stál jeden telefonát,  ve kterém se po mně chtělo, abych přinutila svého muže HNED udělat dokumentaci na rekonstrukci fary, kterou slíbil. Že je to neplacená práce na půl roku, že drahý má ve své práci tolik projektů, že dovolenou má jen na pár dní v kuse, že má doma malé děti a taky nějaké povinnosti - to není důležité, stejně jako to, že v našem manželství to nefunguje tak, že žena řekne, muž udělá (nepřitlučené poličky a nedokončený dům by mohly vyprávět.) "Když vy nezajistíte, já vám nepůjčím faru na VÁŠ tábor." (Do té doby jsem si myslela, že je to farní tábor - to prozření!) Články na blogu, ve kterých jsem ironizovala nedotnutelnou dokonalost naší výstavní farnosti, už jenom přidaly poslední hřebíky do rakve našeho vztahu.

Současně se zamrzlým vztahem s farářem se změnilo moje postavení ve farnosti: od lektorky, animátorky dětí a mládeže, redaktorky farního časopisu, zpěvačky ve sboru i ve schóle, katechetky a já nevím čeho ještě k vyvrhelovi, se kterým nechce farář nic mít ani ve zlém, ani v dobrém, jak nám řekl loni. Z první lavice jsem se nenápadně posouvala až do poslední, pak do předsíně a poslední měsíce radši do jiného kostela (koneckonců, bylo mi to doporučeno), protože farář neodcházel ve stylu "co jsme si, to jsme si", a poté, co to vytmavil hasičům na jejich mši a rozvedeným, tak jsem se bála, že jsme s mým mužem na řadě.

Kdybych měla teď jeho působení u nás shrnout jedním slovem, bylo by to "rozdělení". Rozdělil farníky na ty, co smí něco dělat pro farnost, a ty, co nesmí, ty, co si zaslouží medaili, a ty, co si nezaslouží, ty, kterým dítě pokřtí a ty, kterým nepokřtí, a hlavně na ty, co "jsou blízcí jeho srdci" a ty, co nejsou. Ne že by nechtěli být, ale on nechce, aby byli. Stačí mít jiný názor a konec. Koneckonců, důkaz rozdělení farnosti byl patrný i na komentářích na blogu: lidi, kteří se mi donedávna smáli, že to s tou vírou "moc žeru", mě najednou napomínali a kárali, protože sice kolikrát nevěděli, o čem píšu, protože u toho nebyli, ale rozhodně museli vyjádřit, že "stojí za farářem". Jako bych snad já stála před ním!  Jasně, napáchala jsem neuvěřitelnou škodu, když jsem si dovolila popsat jubilejní svíčku jako lehce kýčovitou. A napsat, že celoroční oslavy čtvrt tisíciletí obyčejného vesnického kostela byly přehnané. (Pardon, nejenom tohle, bylo toho mnohem víc, slyšela jsem. )

Snažím se to v sobě uzavřít, všechno odpustit, udělat čáru a jít dál, ale jde to ztěžka. Ještě potřebuju čas. Ale zdá se, že nový farář bude dobrá náplast: když po mši na první pátek bez řečí otevřel svatostánek a udělal krásnou adoraci, měla jsem úplně slzy v očích. No jo, minulé roky na tohle nebyl čas! A třeba až zas vymyslím nějakou akci pro děti, bude na to jiná reakce než svraštělé obočí a "hmmm, to bych nedělal." 

Na závěr bych chtěla upozornit, že píšu na svůj blog svůj pohled na věc. Cílem nebylo žádné objektivní hodnocení bývalého faráře, takže mi drazí spolufarníci nepište do komentářů, jak byl Zdeněk skvělý a co všechno pro nás udělal. Já to prostě vidím jinak. Jeho zásluhy o opravenou faru, kostel a kde co mu neupírám. Akorát si myslím, že hlavní poslání církve je někde jinde. 

"Františku, oprav můj dům." 

Až později František z Assisi pochopil, že nebyla myšlena stavba.

Místo loučení výlet. Kostel ve Zlatých Horách. 

Rejvíz a Zlaté Hory

V neděli proběhl náš tradiční výlet do Jeseníků, letos dřív než obvykle, z různých důvodů.

Výběr cíle zcela podřízený Miriam a možnosti jet s kočárkem, a webové vyhledávače kromě Pradědu nabízely už jenom Velké mechové jezírko na Rejvízu. Logicky jsme přidali Zlaté Hory v sousedství a alternativně sbalili věci na koupaliště, protože předpověď počasí slibovala horký den.

Podařilo se nám odjet jen s pětiminutovým zpožděním oproti plánu. Přes naše kopečky, kousek po Hané a před půl devátou už jsme doplňovali zásoby v Šumperském Lidlu. Pak Miriamčina pozdní snídaně na lavičce před radnicí a v devět mše v místním kostele, kde naše blonďaté dítko, posilněno ovesnou kaší s jablíčky a skořicí, přes vzezření andílka řádilo jak ďas. Těším se na dobu, kdy budu mít ze mše víc než polovinu sluchových vjemů, a budu moct sedět, a ne běhat po schodech a předsíních. 

Šumperk si u mě nejvíc šplhl pěknými veřejnými záchody, které jsou navíc ZDARMA! Hledejte přímo na radnici. 

Lehké posilnění na parkovišti a pak dál do hor. V Rejvízu jsme byli za další hodinu. Nabalili jsme batole a jídlo, že si dáme někde na pěkném místě řízkový piknik, a vyrazili ke slavnému jezírku. Byla jsem u něj před nějakými ... moc lety na počátku mé pedagogické kariéry jako doprovod osmé třídy. Tenkrát to děcka vůbec nenadchlo, mě trochu jo. No tak po letech můžu říct, že nejlíp na tohle místo sedí "mnoho povyku pro nic." Na Jeseníky strašných lidí, což nemám ráda (že by všechny oslovila malá vzdálenost od silnice a pohodlná rovná cesta?). U jezírka odpočívadlo s dvěma lavičkami, na jedné dlouze vysedával starší pár a na druhé mladý pár s miminem. Chuť rozložit řízkový proviant rychle přešla, takže jsme nakonec jedli cestou zpátky. Jakože jezírko hezké, ale kromě toho, že bylo černé, tak působí úplně obyčejně. No jako botanik samozřejmě chápu ty souvislosti a vzácnosti, ale jaksi to není vidět. Jak tenkrát zklamaně hlásili oni osmáci: "Tohle přece máme i u nás." 

Cestou zpátky jsme si pokecali s hlídačem a prodavačem vstupného a suvenýrů v jednom (vstupné nízké, použití na opravu chodníků), to bylo fajn, povykládal nám, jak se za totality těžilo ve Zlatých horách zlato (zajímavé). 

Pak jsme se do těch Zlatých hor vydali. Ne za zlatem, ale na poutní místo Maria Hilfe. Tam už jsem taky byla, to je ještě víc let, na pouti naší farnosti, snad s Kozárem? Vzpomínám, jak horlil, že tam kostel zbořili komunisti. Příběh onoho místa mě dojímá, místní se snažili kostel zachránit, ale Strana rozhodla o likvikaci a po dlouhodobém cíleném vandalismu jej v roce 1973 odstřelila a srovnala se zemí. Ale už v devadesátkách katolíci udělali sbírku a postavili jej znova. Trochu jinak, moderněji, hezky. Byli jsme tam tenkrát v době, kdy se kostel dokončoval,  letos už dávno komplet hotovo. Na nápad zůstat rovnou na mši se děcka zrovna netvářila, takže jen na Kofolu a pak do města mrknout na originál poutního obrazu do kostela.

Původně jsme se chtěli jen mrknout do kostela přes mřížku, ovšem před kostelem nás téměř smetl sympatický ukecaný muž s polským přízvukem, jak se ukázalo místní farář, který vedl tři turistky na věž a vzal nás s sebou. Byli jsme jen s Markem, Mirouš spala v autě a dva další ji hlídali, protože se jim do kostela nechtělo. 

No řeknu vám, až budete ve Zlatých Horách, určitě zazvoňte na faře a řekněte si o prohlídku věže a kostela, stojí to za to. Farář rozený komik, sršel vtipem na dálku. Ukázal nám kde co, přidal historii města, kraje i svoji. 

Vrápenec malý ve věži.

Zdrželi jsme se tak dlouho, až nám do kostela Michal s Magdí přinesli probuzenou zpocenou Miriamku, vyděšení, kde tak dlouho jsme. No kde. Můj muž má silný vztah k Sudetům od dob, kdy tam v mládí opravoval rozbořené kostely, já nevím od kdy, možná od toho, co jsem s ním. Záležitosti kolem odsunu Němců po válce mě zajímají a dojímají. Nehodnotím, nesoudím, ale trhá mi to srdce, protože ten kraj má v sobě nezahojenou jizvu, která je značně hluboká. 

Na vyvážení jsme závěr dne strávili na koupališti v Jeseníku. Voda chladnější, ale koupaliště perfektní! 

Vyhládlí z celodenních zážitků jsme si ještě užili rodinnou večeři v pizzerii, s Miriam házející kusy jídla pod stůl, vřeštící, běhající a taky ležící uprostřed restaurace to byl opravdu silný zážitek! Ovšem měla jsem ledovou kávu, dělám letos v létě takovou srovnávačku ledové kávy, a byla to druhá nejlepší! Vede zatím ta z italské zmrzlinárny v Brně.

Miriam se stihla ještě pokakat, takže jsem ji přebalila na lavičce, a ona za odměnu usnula v autě ještě před opuštěním Jeseníku a nevzbudila se ani při přenášení do své postýlky. My ostatní jsme si po cestě užívali krásný západ slunce a následně obrovský úplněk a celou cestu jsme si povídali a to bylo snad úplně nejvíc z celého dne.

Moc povedený výlet! 

Prázdninově

 Horký týden se všemi dětmi.

Neděle jakási málo odpočinková: bylo potřeba upéct chleba a koláč a chtěla jsem dětem udělat "jablíčkový čaj" z padaných jablek a taky jsem musela vyprat (bylo to ve stylu oblíbené Na samotě u lesa: Mamí, mamí, já už nemám žádné čisté spoďáry... Mamí, mamí, ony byly na jiné hromádce...), ještě sesbírat poslední maliny, den pryč a potřebný odpočinek nikde.

Tak jsem si naordinovala odpočinek na pondělí, když už bylo i vyprané, že jo: vzaly jsme s Magdí kola a po obědě vyrazily na koupaliště do Stražiska. No to byl nápad zase! Horko jako prase, my na těch kolech, Mirouš v sedačce - no říkala jsem si: "Džejn, pořád ještě pohrdáš elektrokolem?" (No jo, však slabší článek byla Magdí a ta by elektrokolo stejně neměla.) A taky: "Džejn, a furt ještě nechceš jezdit autem?" Ale nakonec jsme dojely aj na kolech a hodná paní nám naúčtovala odpolední vstupné, i když nám chybělo deset minut. 

Koupaliště nejvíc nejlepší, protože Stražisko je prostě láska. Kdyby Ivan Mládek bydlel u nás a ne v Praze, určitě by zpíval o Stražisku místo o Měchenicích. Brouzdaliště pro Miri bylo fajn, ale velký bazén, to bylo teprve něco! A dokonce ji chvilkama hlídala Magdí a já si po dlouhé době zaplavala pár temp. Šly jsme na hranolky s Kofolou a domů nás Michal vezl až po osmé, paráda prostě.

Celé sportovní odpoledne bylo tak úžasné, že jsem si musela na úterý naordinovat odpočinek při domácích pracech, protože jsem byla z toho odpočinku na koupališti úplně hotová. Takže pro velký úspěch opakování praní, vaření, uklízení. Abych to zase nepřehnala, domluvila jsem si návštěvu, až ze Španělska. Bylo to milé jako vždy. 

Fotky od Jany. Kids friendly zahrádka.

Lego je nejvíc. 

Středa byla taková nějaká normální, tak aby nebyla nuda, ve čtvrtek zas byl den cestovatelský. To tak máte, když se mění rovnátka, a vy máte být v Blansku od půl osmé do osmi a pak od jedné do dvou. A pro jistotu ještě s druhým děckem od půl třetí do tří. To nemá smysl jezdit domů, tak jsme si radši zajeli do Brna. 

Neměli jsme žádný extra cíl, jen zmrzlinu, byla výborná, ale rozpálené město teda ee. A s Miriam byl adrenalinový sport i nákup v drogerii. Naštěstí na hodinu usnula a já jsem zvládla i zpověď. 

Odpoledne v Blansku taky masakr. Jó, jak je nám dobře, v našich chladných větrných kopcích! Dnes už jenom chládek a odpočinek. Náročné dny, ty prázdniny. 

Slepičí úlet

 Jako správná vesnická rodina odjakživa chováme slepice. Totiž spíš děda je vždycky choval. Poslední dobou prohlašoval, že už je pořizovat nebude, ale stačilo říct "tak super, budeme je mít my!" a zase si to rozmyslel. 

Ovšem letos na jaře, po smutném odchodu poslední kuřice do ptačího nebe, už to s chovem zabalil nadobro. A to byla chvíle pro mě! Zapojila jsem chlapce, samozřejmě, nechala je nově obílit vnitřek kurníku (je to součást garáže), opravit pletiva, a jednoho zamračeného dne jsme se na výzvu obecního rozhlasu vypravili s vozíkem na plac, kam v určenou hodinu dorazila dodávka ze ZD Prace. 

Byla jsem z toho tak nervózní a natěšená, že si poprvé v životě kupuju svoje vlastní slepice, že jsem ani nebyla schopná odpovědi na otázku, jaké chceme. Normálně bych samozřejmě volila nějaké tradiční české plemeno, třeba kropenku, že, ale takhle jsem jenom věděla, že nechci ty hnědé, které měl vždycky děda, a z výběru tří hybridů (tomu se fakt tak říká, nosný hybrid) jsem ukázala na nejbližší bednu s černými. Týpek namátkou vybral pět vyděšených zvířátek, nacpal je do pytle, Marek (ještěže měl zrovna ředitelské volno kvůli maturitám) pytel zavázal, šupl do vozíku a jelo se.

Každý svůj vůz.

Vítejte doma. 

Vítejte venku.

První vajíčko!!

A tak máme vlastní slepice. Péči o ně máme rozdělenou: jeden je ráno pouští do výběhu, druhý večer zavírá, třetí sbírá vajíčka a čistí kurník, všichni je krmí a já jim dávám vodu. Ale nejvíc je miluje Miriam. Když se na zahradě ztratí z dohledu, vždycky ji najdeme, jak u nich sedí a pozoruje je. Umí utrhnout trávu a nakrmit je. Občas jim dává i rybíz nebo malinu. 

Chtěla jsem slepice hlavně kvůli vajíčkům a spotřebě zbytků jídla. Ale nakonec to nadšení batolete z živého tvora - to je stejně nejvíc!

Okurková sezóna

 A taky malinová a rybízová a jablečná a hrášková a višňová a nevím ještě jaká, koneckonců, jako vždycky na začátku prázdnin, a tak sbírám, trhám, čistím, mrazím a zavařuju a vedu si statistiky. Mým cílem totiž není zpracovat všechno, co jde, ale vytvořit na zimu zásoby toho, co máme rádi. 

Krasavci.

Mezitím jsme si užili pouť v L., letos mimořádně s obědem u Blanky, která dokonce připravila dvojí menu: někdo si dal svíčkovou, někdo řízek, ale byli i tací, co si dali řízek s knedlíkem a omáčkou. Kamil je letos v Kazachstánu a děti nám vyrostly, takže odpoledne už žádný rybolov, zato kafíček dostatek a taky ochutnávka Ondrovy medoviny. A aby toho nebylo málo, další den repete, protože se tamtéž slavily rovnou tři letošní promoce. Tentokrát menu na grilu a zábava do pozdních nočních hodin. 

Hyperaktivní batole.

Od kapličky. 

Procházka s Ani.

V neděli rychle sbalit Magdí a odvézt na tábor. "Mami, když už s nima jedu potřetí, to už budu všechny znát."

"Mami, já tady nikoho neznám!"

"Mami, tam je Áňa, já jdu za ní, ahoj."

Hlavně sbalit to nejdůležitější. 

Horký týden bez Magdí jsme kromě výše uvedeného zpracovatelského závodu ovoce a zeleniny vyplnili první koupačkou na Suchým (pro někoho první v životě), zase nějakými návštěvami a taky domácími pracemi. Nemůžu dělat nic zábavného, aby jí to nebylo líto. Ale už jenom dnes a zítra. 

A pak to teprve začne!

Za fotky děkujeme Lence.

Rytíř Jedi.