Tak jsem se tady svěřila, co je u nás nového, a začala věřit, že mi už bude dobře.
A místo toho se včera večer objevily další komplikace.
Následovala mírná panika, telefon do nemocnice, mírné uklidnění, důkladné googlení (co jako dělali lidi v době, kdy nebyl internet?) a ranní návštěva u doktorky.
Všechno se zdá v pořádku.
Jenom na otázku: "Vážně nechcete zůstat z práce doma?" jsem poprvé v životě nezačala tvrdit, že fakt ne. Najednou jsem viděla hlavně ty odporné můry z osmé třídy (není to jasný znak vyhoření, mluvit tak o svých milých žákyních?), rozjeté deváťáky věčně čumící do mobilu pod lavicí, nekonečnou dobu do dalších prázdnin - a řekla jsem ANO.
A tak mám podruhé v životě neschopenku.
(Poprvé to bylo při těhotenství s Markem, pět týdnů mezi začátkem školního roku a nástupem na mateřskou. A loni jsem byla doma kvůli Covidu. Ale to bylo na OČR.)
Jinak jsem prostě přezodpovědnělá se spasitelským komplexem a myslím si, že to beze mě nejde. Všechna těhotenství jsem přežívala ve škole, nikdy jsem neměla žádné úlevy. S klukama jsem dokonce učila tělocvik a s Markem ve čtrnáctém týdnu pobíhala po stadionu na sportovní olympiádě. A jela na třídenní školní výlet.
No, ale jak řekla paní doktorka, už mi není dvacet a doma mám hromadu dětí, o které se musím starat, a to se projeví.
A já už fakt nemůžu.
Moje dny teď začínaly tím, že mě musel Michal odvézt do práce, protože bych to autobusem nedala (a to je to prosím deset minut), v práci jsem se vyčerpala už vylezením do druhého patra, kde mám kabinet, pak jsem se stresovala při vyučování, protože jsem to prostě nezvládala, pak oběd, dojet domů, nakoupit a doma se zhroutit na gauč, odkud jsem se večer přesunula do postele.
A další den zase.
No, o správnosti mého rozhodnutí zůstat doma mě utvrdily ony můry z osmé třídy, které mě dnes ve škole vítaly slovy: "Haha, a my jsme dnes neměli dějepis, to bylo super!" Na druhou stranu, když jsem se šla rozloučit se svou třídou, neobešlo se to bez slziček a bez objímání a to bylo milé. Kvůli nim doufám, že se snad v lednu vrátím, ještě na pár týdnů.
No, ale do té doby jdu plnit lékařský příkaz: hodit nohy nahoru a odpočívat. A nic nedělat. Koneckonců, můj muž tvrdí, že musím být těhotná, abych se naučila nic nedělat.
Jdu to trénovat.
 |
| Aspoň ten časopis k tomu, aby se neřeklo. |
