Slepičí úlet

 Jako správná vesnická rodina odjakživa chováme slepice. Totiž spíš děda je vždycky choval. Poslední dobou prohlašoval, že už je pořizovat nebude, ale stačilo říct "tak super, budeme je mít my!" a zase si to rozmyslel. 

Ovšem letos na jaře, po smutném odchodu poslední kuřice do ptačího nebe, už to s chovem zabalil nadobro. A to byla chvíle pro mě! Zapojila jsem chlapce, samozřejmě, nechala je nově obílit vnitřek kurníku (je to součást garáže), opravit pletiva, a jednoho zamračeného dne jsme se na výzvu obecního rozhlasu vypravili s vozíkem na plac, kam v určenou hodinu dorazila dodávka ze ZD Prace. 

Byla jsem z toho tak nervózní a natěšená, že si poprvé v životě kupuju svoje vlastní slepice, že jsem ani nebyla schopná odpovědi na otázku, jaké chceme. Normálně bych samozřejmě volila nějaké tradiční české plemeno, třeba kropenku, že, ale takhle jsem jenom věděla, že nechci ty hnědé, které měl vždycky děda, a z výběru tří hybridů (tomu se fakt tak říká, nosný hybrid) jsem ukázala na nejbližší bednu s černými. Týpek namátkou vybral pět vyděšených zvířátek, nacpal je do pytle, Marek (ještěže měl zrovna ředitelské volno kvůli maturitám) pytel zavázal, šupl do vozíku a jelo se.

Každý svůj vůz.

Vítejte doma. 

Vítejte venku.

První vajíčko!!

A tak máme vlastní slepice. Péči o ně máme rozdělenou: jeden je ráno pouští do výběhu, druhý večer zavírá, třetí sbírá vajíčka a čistí kurník, všichni je krmí a já jim dávám vodu. Ale nejvíc je miluje Miriam. Když se na zahradě ztratí z dohledu, vždycky ji najdeme, jak u nich sedí a pozoruje je. Umí utrhnout trávu a nakrmit je. Občas jim dává i rybíz nebo malinu. 

Chtěla jsem slepice hlavně kvůli vajíčkům a spotřebě zbytků jídla. Ale nakonec to nadšení batolete z živého tvora - to je stejně nejvíc!

Sbohem základko podruhé

 A je to tady znova. Tentokrát se loučí Michal. Před devíti lety se nám povedlo překonat všechny nepřízně pracovnic PPP a získat pro něj papír o předčasném zaškolení, čehož jsme litovali jenom v ojedinělých případech. Ale on toho nelitoval nikdy: měl fajn třídu a v ní kamarády.

Loučení na obci naštěstí od loňska trochu upgradovali a bylo to emotivní a hezké. Aj slza mi ukápla, když jsem viděla třídní fotku z první třídy. No, ale náš chlapec není třídní mainstream, na konci se neobjímal ani neplakal (ani nechápal, proč všechny holky brečí) a odmítá jít na rozlučák. (No tak asi vzhledem k předpokládanému programu rozlučky mi to tolik nevadí.)

Malá Miriam loučení zpestřovala občasnými výkřiky a pochůzkami po obřadní síni, sorry jako, batole, loni to bylo jednodušší. 

A zase nám končí rodičovská parta, tentokrát hlavně parta matek. Skupina na Messengeru fungovala hlavně na sdělování úkolů před spuštěním školních Bakalářů, ale probíraly jsme i dárky pro učitelky, cestu na výlety a nakonec outfity na loučení. Bylo to s váma fajn, holky. 

No a tobě, náš milý absolvente, gratuluju k dosažení další mety vzdělávání a přeju ti hodně sil na cestě k maturitě! Jsme na tebe hrdí.

Led(n)ové dny

Nudíte se? Vyprdněte se na medvídka mývala a pořiďte si děti. Nejlíp rovnou čtyři. A pošlete je do školy. To je pak teprve zábava!

Michal postoupil na další level v nošení rovnátek. K horním dostal dolní a destičku. Už druhý den jsem objednávala úpravu destičky. Dva dny po opravě se mu vycvakl drátek. A večer po opravě znova. Tak si ke skoro sedmi tisícům za rovnátka připočtěte čtyři cesty do Blanska a máte rovné zuby za všechny prachy. 

Michal končí základku a chce za Markem na gympl. Nebo asi nechce, ale neví, kam chce. Nechce na intr a nechce jezdit do PV. Takže půjde dělat přijímačky na gympl. Na gymplu už dávno nekladou důraz na známky ze základky, protože všichni ví, jak se liší hodnocení škol a různých učitelů, takže známky ze základky dělají 40% bodů. Což je vlastně sakra moc.

Abych chlapečkovi pomohla, vydala jsem se ve škole za panem nejvrchnějším. No že já jsem si to zase neodpustila. Ne, že jsem mu nepomohla, ještě jsem mu asi uškodila. (Ale tak třeba pan nejvrchnější chápe, že chudák děcko nemůže za svou šílenou matku, co byste chtěli, je to učitelka a navíc blogerka.) Někdo kvůli adrenalinu skáče padákem z letadla, mě stačí jednání s panem ředitelem. Kdybych chtěla shrnout průběh jednání, nestačily by mi tři články. Takže si odnáším jednu památnou větu: "Však já vím, co si o naší škole myslíte, z těch vašich komentářů, které já ale nečtu."

Jo, víte, co nadstandardního jsem po něm chtěla? Přečíst si školní řád. Hele, v naší škole je to téměř tajný dokument a větu ze školského zákona, že školní řád umístí ředitel na přístupném místě ve škole si evidentně různí lidé můžou vykládat různě. A pak vám ještě paní zástupkyně dá dobrou radu, jak si můžete ten padesátistránkový (nebo kolik to má stránek) dokument půjčit ze třídy během třídních schůzek a prostudovat si ho na chodbě. Tak vážení, jestli toto není bizár, tak já už nevím. Jednadvacáté století, kdy mají všechny školy všechny přístupné dokumenty na webových stránkách, do naší obce prostě nedorazilo.

No a teď ten můj blog. Nikdo ho nečte, ale všichni ho čtou a všichni ví, co tam je. Dovolila jsem si napsat něco o stupních ve škole! A taky, že někdo má něco na háku. Je to něco, za co bych se měla omluvit? Je to vůbec urážka? Vadí vám, když o vás někdo řekne, že máte něco na háku? Já bych to třeba chtěla umět a nevím, jestli někomu prospělo, že já nemám věci na háku a že furt všechno řeším. Však kdybych dění ve škole, ve farnosti a v obci přehlížela jako ostatní a nepsala o tom na blogu, tak bych sobě (a evidentně i jiným) ušetřila dost stresu. Nevím. Možná si to dám jako novoroční předsevzetí: měj to na háku!

Konečně jsme spáchali rodinný výlet do Ikea, ale naprosto mě to emocionálně neuspokojilo. Ani ty kuličky mi nechutnaly tak, jako když je uvařím doma. Ale děti si koupily, co potřebovaly, a já si dala aspoň bezedné kafe.

Jo, a konečně jsme měli školní besídku! To nemůžu vynechat, jé, to by mě ty dobré duše, co pak panu řediteli říkají ty komentáře, které on nečte, neodpustily! No vidíte, a jestlipak mu taky řeknete, že Veselá napsala, že jí vůbec nevadilo, že vánoční besídka byla po Vánocích! A že se jí besídka líbila. A že kdyby byla fakt zlá, tak napíše o všech drbech, které se k ní donesly, ale že je nenapsala. Tož to je na blogu takové blbé, že nikdo neocení, co nenapíšete :-P

Nejvíc se mi líbila scénka o kůzlátkách, no a zase: byli lidi, co je to nebavilo, protože to bylo dlouhé. Mě zas nebavilo vystoupení ZUŠ, protože už jsem to slyšela, ale zase kamarádka mi říkala, že ZUŠ byla nejlepší. No prostě, sto lidí, sto názorů, a nemusíme se kvůli tomu na sebe zlobit. No a samozřejmě si myslím, že měli zapojit i druhý stupeň, protože ty starší děcka těm besídkám dodávají úplně jiné grády. Tomu, jak osmá třída NEMÁ TALENT!, tomu se směju ještě teď. 

Jo, a Magdí hrála druhákům mezihry na flétnu a dvakrát to zahrála blbě. Abyste taky neřekli, že o chybách svých dětí nepíšu! Píšu. A budu psát dál. A jestli se smějete, je to dobře. I když se třeba smějete mě. S tím já dokážu žít. Smíchu zdar!

Upozornění: v tomto článku bylo použito velké množství ironie a sarkasmu.

Jedna opravdu kvalitní fotka z besídky. 5. třída.

Když má kostel narozeniny

Hele, mohla jsem se na tuto úvahu vykašlat, zas se mnou pár lidí nebude mluvit a pan farář se zděsí, ale bohužel, je to silnější než já a musí to ven.

Takže tady to máte.

 Letos uplynulo 250 let od postavení našeho kostela. Je to výročí podle mého nevýznamné (na kostel), navíc náš kostel je celý nevýznamný, architektonicky nezajímavý, bez památek a původních prvků. (O mém citovém vztahu teď nemluvím, je to samozřejmě můj kostel a mám ho moc ráda.) 

V dřívějších dobách by se výročí maximálně připomnělo třeba o pouti, ovšem máme novou dobu. Takže slavíme celý rok. A jak! 

Výročí se zahájilo už 1. ledna. V kostele se požehnala jubilejní svíce s lehce kýčovitým obrázkem Panny Marie a lilií. Svíce měří asi metr a mohli jste si koupit její menší kopii, výtěžek poslouží rozličným farním aktivitám. Před kostel byla umístěna jubilejní brána a na ní visí jubilejní zvonek. (Jeho menší kopii si taky můžete odkoupit, výtěžek z prodeje poslouží rozličným farním aktivitám.) Celý letošní rok vás mohl provázet stolní farní kalendář s 56 fotkami našeho kostela, výtěžek z prodeje kalendáře poslouží víte na co. Některé z těch fotek se zvětšily a na stojanech jsou celý rok vystavené v kostele a myslím, že i tyto fotky si můžete odkoupit. (Výtěžek...... víme. ) 

Ještě jste si mohli koupit jubilejní farní čokoládu, pamětní minci nebo puzzle s kostelem a dřevěnou 3D skládačku. (A výtěžek....)

V kostele nebo na farním dvoře celý rok probíhá pásmo koncertů k výročí. (Vstupné na koncerty bylo dobrovolné a výtěžek byl použit....)

Ještě nesmím zapomenout nákup nových zvonků k liturgii, ale ty byly už potřeba, říkali naši kluci ministranti.

Vrcholem slavení bude neděle. Celý svět si sice připomíná misijní neděli, ovšem naše farnost nee, my misijní neděli pravidelně slavíme jindy, protože důležitější je pro nás slavení tzv. císařských hodů. To bývala taková milá akce, 

přede mší se zpíval růženec, pak nějaké poutnické písničky a bylo. Jenže pak se k tomu přidalo děkování za úrodu a odpolední košt burčáku (v naší zcela nevinařské oblasti), to už je divné, a  letos je toho ještě víc! Mši bude sloužit generální vikář, bude přenášena televizí Noe, po mši se bude sázet jubilejní alej na hřbitově, odpoledne bude požehnání, pak ten burčák a pak ještě - aby toho snad nebylo málo - bude na náměstí ohňostroj. 

Všechny tyhle věci jsou mi strašně cizí. Všechna ta pompéznost, zdobnost, příliš mnoho oslav, moc koncertů, moc ozdob, moc umělých kytek a třpytek, moc věcí na prodej. A vadí mi, že se z toho vytrácí ta podstata, duchovno. Všichni jsou pozvaní na ohňostroj, proč nejsou pozvaní na mši? Proč nemáme jubilejní zpověď? Proč výtěžkem nepodpoříme třeba misie nebo si ve farnosti neadoptujeme africké dítě a neplatíme mu vzdělání? Že by proto, že takové věci nejsou moc vidět? Nevím, to už zas jen hádám, protože jsem otravná a furt mám s něčím problém, když ostatním se to líbí. 

V každém případě ve mně slavení narozenin našeho kostela vzbuzuje už jen pachuť. Ty, kdo se směli podílet na přípravách oslav, to určitě dost unavilo, byla za tím spousta práce - ale k čemu? Nevšimla jsem si nikoho, koho by některá z těch složitě organizovaných akcí přivedla nově do kostela. Nevím o nikom, koho to duchovně posunulo. Z farnosti, kde má jít především o žití ve víře a o její předávání, je teď víc kulturně výdělečná instituce. 

A to je myslím škoda. 

Stejně jako je škoda, že ohledně toho výročí se těším hlavně na to, až to všechno skončí. 

PS: ovšem, koho to zajímá, v neděli v 10.30 na televizi Noe. Budeme tam. Se vší duchovní bídou a vnější nádherou. 

Jak jsme nebyli volit

Poprvé v životě, zcela rozhodně a demonstrativně.

Nebyli jsme volit.

A to jsem doteď nevynechala žádné volby, včetně druhého kola senátu kdysi před lety,

když jsem si já, středo-pravičák, musela vybrat mezi komunistkou a sociální demokratkou.

 

Jak se to stalo?

S dovolením si to sem uložím. Svoje šoky z komunální politiky.

 

Před mnoha a mnoha lety (ehm, bylo mi pětadvacet), mě oslovil místní předseda lidovců,

že sestavuje kandidátku a že bych se mu tam hodila: mladá, nadšená katolička. 

V té době jsem ve farnosti dělala prakticky všechny aktivity s dětmi,

jezdila na tábory, hrála s dětma divadlo a kde co ještě.

A do zastupitelstva jsem se dostala.

Přišel první šok: jednání zastupitelstva bývala takový bizár,

že ho pochopí jen ten, kdo něco podobného zažil (viděli jste Vlastníky? Tak asi.)

Z jedenácti členů bylo osm z protistrany (říkala jsem jim Starostovi muži), 

věkově byli starší než mí rodiče, a rozhodně se nehodlali bavit s někým, 

kdo je žena ve věku jejich dětí. Jediná jsem tam byla.

Přežila jsem první volební období, rozkoukala jsem se a přišly další volby.

A druhý šok. Na další kandidátce jsem byla zcela nelogicky až sedmá.

Moje názory se asi nelíbily předsedovi strany.

Ale i tak jsem obhájila, díky kroužkování. Už jsem byla matka dvou dětí,

ale taky zakladatelka mateřského centra. Nebála jsem se říct hlasitě svůj názor.

Cítila jsem se politicky protřelá.

 

Jenomže další volby byly přelomové. Starosta s většinou svých mužů skončili,

hrálo se o nového starostu a další koryta, náš "šéf" vymyslel skvělou volební strategii,

ve které jsem měla dostat významnou roli, že jako uděláme dvě kandidátky a budeme mít víc šancí. Zatímco my jsme pilovali strategii, protistrana šířila pomluvy.

A byli úspěšnější. 

Ty volby jsem projela na celé čáře, i když jsem byla v čele kandidátky.

Prý proto, že jsem chtěla dělat starostku (Magdí byl tenkrát rok!),

bořit fotbalistům hřiště (svým nepochopením pro štědré obecní dotace spolku fotbalistů, ze kterých se platily bečky piva jsem se netajila, pravda) a taky jsem stála na straně lidí, kteří si chtěli od obce koupit pozemky na větší zahradu, když o ty pozemky stál jistý podnikatel, že tam postaví dílnu (nikdy ji nepostavil.)

 

Nejvíc jsem litovala, že tam nebudu, když tam konečně budou mladí schopní lidi. 

Ehm, jednou jsem byla na zasedání a další šok - sice tam byli mladí, ale schopní byli zhruba stejně jako jejich předchůdci. 

Ale co, na minulé volby jsem neměla kapacitu, kandidovala jsem symbolicky na posledním místě a volby zase ovládli "Starostovi muži", teda teď už spíš "Starostčini muži".

Pozastavovali jsme se nad kdejakými jejich činnostmi a sbírali energii, že jim konečně vytvoříme schopnou opozici.

Ovšem, s tím, jak zatím lidi reagovali na volby, tušila jsem, že mám pozici velmi těžkou:

za "starostovce" kandidovat nemůžu, můžeme si hrát na to, že jsme všichni nestraníci, ale já rozpor v těch kandidátkách jasně cítím a cítila bych se jako přeběhlík.

Lidi mě nebudou volit, protože mě málokdo zná, už i z aktivit farnosti mě vyšoupli.

A když udělám "kampaň", tak dopadnu jak minule - kdo na rovinu řekne, že chce být zastupitel, ten je podezřelý a nevolí se. 

 

Svoje politické pocity jsem pravidelně sdílela s jediným opozičním zastupitelem, s Lujzem.

Plánovali jsme změnu. 

Několikrát jsem mu řekla, že už nechci být na posledním místě jako minule, že chci změnit nějaké věci v dědině, že už mám velké děti a velkou chuť se do toho pustit.

Na Velikonoce přišel Lujz s říkankou "Hody hody doprovody, ať vyhrajem tyto volby."

A když jsme se náhodně potkali na začátku prázdnin, 

tak mi oznámil, že "starostovci" za ním přišli s nabídkou:

když přejde k nim na kandidátku, dají ho na první místo a udělají z něho starostu.

Jediná podmínka: nebude dělat svoji kandidátku.

 

Musím říct, že jsem tento šok rozdýchávala asi měsíc.

Ani nevím, z koho jsem víc znechucená: jestli ze "starostovců", kteří opozici odrovnali tím,

že je přetáhli k sobě, nebo z Lujze, že se nechal uplatit, jinak tomu nemůžu říct.

Samozřejmě, mohla jsem udělat svoji kandidátku, ale za dva týdny?

Proč mi to neřekl dřív?

Volala jsem mu a v hodinovém rozhovoru jsem mu dala tolik důvodů,

proč by na to neměl přistoupit, ale nenechal se přesvědčit.

Z argumentů, které uváděl, jsem taky v transu, nejvíc z hlášky 

"on to stejně nikdo nechce dělat", "vždyť v té dědině stejně není nikdo schopný ani přečíst si smlouvu" - fajn, takže tam máme člověka, co zde ani nebydlí, člověka, který nikdy nic k ničemu neřekne, někoho, kdo tam tak akorát sbírá drby - ale všichni jsou lepší než já.

A lidi jsou pitomí, tak co, tak mají jednu kandidátku.

A nezlobte se, ale jak chcete volit jedenáct lidí z jedenácti?

Takže letos nevolím.

 

Ale jsme s Michalem připraveni: hlídat je. Chodit na zastupitelstva.

Ptát se. 

A za čtyři roky si tu kandidátku udělat.

Jasně, budeme lidem pro smích.

Zase na nás vymyslí nějaké pomluvy. 

No a co.

Aspoň si lidi budou moct vybrat.

 

Jo, a už jsme si rozdělili role v kampani: Michal bude volební lídr

a já budu vařit volební guláš.

Naši politickou budoucnost vidím v zářivých růžových barvách. 

PS: hele, než mi zas bude kdekdo vykládat, že to s politikou u nás je jinak, že jsem to nepochopila a kdesi cosi, ráda bych připoměla, že tohle je můj blog, můj pohled na věc a můj názor. Howgh.

 

Samé dobré zprávy

Přežila jsem farní den a hlídání skákacího hradu! Na jedné straně radost, že jsem konečně dostala na farním dnu nějakou funkci, na druhé straně - nic horšího by nebylo? Samozřejmě celé odpoledne na slunku. S antibiotiky. Ale dobrý. 

Můj osobní stín. 

Vystoupení naší hvězdy. 

Michal u pukecu. Znáte tu hru? Perfektní. 

Úkolem bylo porazit ho. A já to dokázala! 

Další hry. 

Náš školní lesní projekt byl přijat naprvé bez připomínek! Jsem nejlepší pisatelka projektů ve škole! Realizace od září, do té doby klid.

Testy na boreliózu vyšly slabě pozitivní. I to je dobrá zpráva, dostala jsem další dvě krabice Doxybene, drahý, poněkud paranoidní co se týká nemocí z klíšťat, spokojený.

V úterý na výletě s osmou třídou v Brně na únikové hře. Znáte, byli jste na ní někdy? Já poprvé a jsem úplně nadšená. Utíkaly jsme s holkama z psychiatrické kliniky a největší zádrhely byly správně resetovat zámek, nacvakat kód na dalším zámku na správné místo a pustit DVD. No prosím vás, kdy jste naposledy pouštěli dývídýčko? Já už několik let ne. Ale fakt dobrý. A osmáci miláčci, když po nich právě nechcete vyjmenovat "ný, natý, itý, ičitý..."

Včera poslední strašná středa. Poslední! Nemůžu tomu uvěřit. Teda - byla korunovaná posledním rodičákem - ale i ten jsem přežila ve zdraví.

Doma pak jsem zvládla vypravit všechny na výlet, protože dneska ráno jel Marek se školou do Prahy a my ostatní na setkání dětí z náboženství našeho děkanátu. Moc prima to bylo. Samozřejmě teda komunikace s naším farářem na úrovni jako vždy, ale vzhledem k tomu, že píšu jen dobré zprávy, tuto část vynechám. 

Celý den počítám děti: různě se mi měnily skupinky od osmi do třiceti dětí. Ale nikoho jsme neztratili! A navzdory předpovědi nepršelo. 

Aby toho nebylo málo, drahému včera operovali meniskus. Ale už je doma a prý dobrý. 

Já jsem doma uvařila špagety se smetanovou omáčkou s bylinkami, dala jsem si kafe a čokoládu a taky dobrý. Zatím. Týden totiž ještě není u konce, ještě bude veselo! 

Postní doba jakože normální

 Po dvou letech zavřených/omezených kostelů letos návrat k normálu.

Předsevzetí jsem měla jako vždy odvážná: žádný alkohol, žádná káva, málo sladkostí, být na všechny milá, neřvat po dětech, povznést se nad protivné kolegyně a neřešit farnost.

Víc se modlit, chodit na křížové cesty a přečíst si nějakou duchovní četbu.

No, tak... jako úplně to nevyšlo, přiznávám. 

Co mi šlo dobře, tak vyloučit alkohol, až na ten báječný večer u Blanky, a to byla neděle a neděle není postní den. 

O čokoládě nebudu vůbec mluvit a s kávou to bylo taky jak kdy. Ve zpovědi jsem to obhájila tím, že život je náročný a občas to prostě jinak nejde, a otec Radek se na mě podíval a řekl: Ježíš to ale zvládl bez kafe. A já mu druhý den chtěla říct, že Ježíš ale nikdy neučil tělocvik a pracovky u bandy puberťáků.

Na křížové cesty jsem docela chodila, to bylo dobrý. Kluci byli jen jednou, ale mám fotku pro srovnání. Vyrostli nám, chlapci. 

Snažila jsem se číst Meditace o Panně Marii, vyhrabala jsem je v knihobudce a už chápu, jak se tam ocitly. Není to snadné čtení. Ale tak půlku už mám přečtenou. 

A taky jsem se modlila novénu k Panně Marii rozvazující uzly a to je teda bezva věc.

V době velikonoční zpovědi jsme měli rodičák, ale než jsem se stihla zhroutit, že budu na svátky bez smíření, drahý mě zavezl do Drahan, takže super. Kdyby se mě někdo ptal, ráda bych vyměnila našeho faráře za otce Radka. Koneckonců, potvrzuje pravidlo, že nejlepšího faráře mají v sousední farnosti. 

Vždycky na začátku Tridua vzpomínám na dobu, kdy jsme byli (víc) mladí a Velikonoce jsme ve farnosti dělali hlavně my, teda já, brácha, jeho kamarád a pár dalších lidí. Bylo to náročné, ale krásné. 

Ve čtvrtek jsme třeba s Katkou mívaly večerní adoraci, já oznámila "půl hodiny tiché modlitby" a za deset minut už se nám zdálo dlouho ticho, tak jsme pokračovali ve čtení. A vždycky jsme chtěly adorovat do půlnoci, ale pak nám byla zima a chtělo se nám spát, takže jsme to v deset zabalily.

A třeba si pamatuju, jak nás na poslední chvíli poslal otec Kohoutek číst Janovy pašije, mě, Janu a Zdeňka, bylo nám kolem sedmnácti, a v textu je věta, kterou četl Zdeněk jako Ježíš:

"Zastrč meč do pochvy!"

A Jana se zachichotala, pak i Zdeněk, a pak jsme smíchem málem vybuchli, ale to je strašně smutný text, takže jsme se prostě NESMĚLI zasmát, tak jsme se tam celou dobu kousali do jazyka... Bolí mě pusa ještě dnes.

No, letos jsem s holkama četla  při čtvrteční adoraci. Celou dobu (asi 40 minut) jsme měli klečet na klekátku, a mě asi za dvacet minut tak bolela kolena a záda, že jsem místo rozjímání přemýšlela, jak se o kousek posunout a jestli je hodně blbé jít si sednout. Jak je vidět, v mnoha věcech jsem se od mládí vůbec neposunula.

Páteční křížová cesta po obci už byla v mé režii, protože nikdo jiný neví, kde se co modlí, kluci zapomněli vzít z kostela křížek, tak se půjčil od sousedů. Zírám, co mají lidi doma. 

Na obřadech jsme zpívali, nově i odpověď při uctívání kříže, ještěže se to třikrát opakuje, protože jsme to trefili až napotřetí. Zato Lide můj se nám povedlo. Hagios otheos.

Kluci ministrovali a já byla hrdá.

Zítra postní dobu uzavřeme. 

Sečteno a podtrženo, dobrý. 

Za rok zas.

Víkend za odměnu

V pátek konečně odpočinek.

Večer arašídy a pivo a koncert Joea Cockera na Artu.

V sobotu úklid a něco málo na stavbě.

Večer jsem pekla rebarborové galetky, protože jsem na ně dostala nezřízenou chuť.

 

Neděle Boží tělo.

Magdí zase družička.

No ano, kompenzuju si na svých dětech to, co já nemohla.

Konečně jsem mohla jít z domu jen v šatech.

Být na mši venku před kostelem, aniž bychom mrzli.

 

Církevní slavnost s průvodem Eucharistie je záležitost taková lidová,

moderní kněží už se od toho oprostili,

ale já jsem ráda, že náš farář se toho nebojí.

Je to trochu kýč a když to vidí někdo nezaujatý,

jak kněz šermuje ve vzduchu s divnou zlatou věcí

a věřící se tomu klaní, asi by si ťukal na čelo, ale my víme.

Mám to ráda v celé jeho barokní nádheře: s muzikanty, korouhvičkami, 

ministranty a taky družičkami, které rozhazují květiny. 

(Letos poprvé šeřík místo pivoněk, jaro bylo studené neskutečně.)

 

Na oběd do N. na pouť.

Pouťová sezóna zahájena se vším všudy:

s řízkem a salátem, s kafíčkem, pivem a vínem,

se zmrzlinou, koláči, cukrovím a chlebíčky.

A taky s kolotoči a střelnicí.

A s hromadou příbuzných a známých.

Dobré to bylo. 

 

Jídlo, pití, slunce, slunce, spoustu sluníčka!

Dokonalý víkend.

A jak jste se měli vy?