Tříletá

Naše chodící roztomilost, co má všechny "rádra" a i když se všeho bojí, vrhá se do života po hlavě. 

Všechno nejlepší, holčičko moje!!!

Změna nálady

Stačí málo: z plánovaného zástupu na dva měsíce je práce do konce školního roku, tím pádem padnou plány na intenzivní dopoledne jenom já a Miri a poslední batolecí plavecký kurz. K tomu se přidá pár suplování, bonusový dozor na chodbě a ostřejší výměna názorů s kolegyní a je z toho slušná frustrace.

Ale pak vám nebe zařídí volný pátek, když je škola v divadle, tři dny práce na školní zahradě se dvěma chlapci, když je zbytek školy v Německu, dva volné květnové pátky kvůli státním svátkům a další dny bez pracovního nasazení, protože doktoři. (Bývala doba, kdy bych si nedovolila jít v pracovní době k lékaři a dokonce těhotná s Magdí jsem se objednávala na prohlídky na ráno a pak běžela do školy, aby za mě nikdo nemusel suplovat. Ale už jsem na taková hrdinství stará.)

A moje frustrace se rozpustila jako zmrzlina zalitá horkou kávou. S Mirinkou máme naše pondělí a je to super. Když to nevnímáte jako jediný den, co vám zbyl, ale jako bonusové volno, které ostatní nemají - je to prostě paráda. (A neděle je díky tomu mnohem hezčí.) A vůbec, když je venku sluníčko a teplo, svět je najednou mnohem příjemnější.

Do prázdnin nás čekají ještě velké věci, ale už si věřím, že to dáme. Tak s chutí do toho.

Kafíčka na terase. A čtení.

Na houpačce. 

Na kopretinách.

Jakože klidný víkend

 Víkend byl fajn, ale odpočinek se moc nekonal.

Marek v pátek odjel do Jeseníků na Kunčickou ultra náročnou dálkovou anabázi (z prvních písmen si poskládejte název, který nelze vyslovit ve slušné společnosti, bližší info pro případné zájemce na příští rok zde) a vrátil se v neděli odpoledne poněkud zmožen. 

Sobota byl první den po x-dnech, kdy jsem nemusela vstávat, takže jsem se samozřejmě vzbudila před šestou. Tak jsem se věnovala standardním sobotním záležitostem až do podvečera, kdy drahý rozhodl, že konečně po třech odkladech pojedeme na koncert Epydemye. A tak jsme svěřili mrně Magdí a vyrazili jsme. Chápete to? Po půl roce další koncert! Úplně žiju kulturou! 

Epydemye hrála v rámci festivalu ve Velkých Opatovicích, stihli jsme i kousek Roberta Křesťana a bylo to moc fajn. Pak teda rychle domů, v jedenáct do postele a ráno v půl šesté budíček na přesunutou pouť do Sloupu (místo na svatou Annu s Vysočanama na Jana Nepomuckého. Na rozdíl od jiných mi ta změna vůbec nevadí.) Michal není úplně zdravý, takže jenom s holkama - Miri v kočárku.

Počasí krásné, nálada taky, ale já po celém týdnu dost zbitá. Došla jsem v pohodě, to jo, doma ještě rychle dovařila a naservírovala oběd, ale od té doby se jen válím s nohama nahoře. Unavenější než Marek po 60 kilometrech v horách. Náročný život matky prostě. Teď ještě sesumírovat, co všechno nás čeká příští týden (čtyři doktoři, jeden výlet, Noc kostelů, další pouť, dvoje narozeniny a letní počasí). Promyslím, jestli si neotevřu láhev vína. Asi bude potřeba. 

A je to tady

 Ty dny, kdy vstávám do světla, i když vstávám brzy. Rána plná ptačího zpěvu. Stromy v té nejkrásnější zelené. Čas kopretin, pivoněk a rebarborových koláčů. (Konec poezie, následuje realita.)

Tento týden byl strašný, navzdory nádheře kolem. Už v pondělí jsem se pěkně uhnala, když jsem celé dopoledne prala a uklízela a celé odpoledne makala na zahradě. Další dny už dopoledne v práci, v úterý dokončit na zahradě, co se nestihlo. Ve středu po práci s Miri na kontrolu na ORL, pak rychle něco doma, večer ještě schůze (nechápu, jak jsem kdysi mohla být členem až pěti různých rad, toho času a času!!) Ve čtvrtek brzy ráno s děckama do Brna na akci (největší faily: koupila jsem omylem o jízdenku míň, takže Áňa jela načerno, naštěstí k nám ve vlaku průvodčí vůbec nedošel, nevzala jsem si svačinu a měla jsem fakt hlad, odešli jsme dřív, aby byly holky včas na další školní akci, ale Lucka si na schodech při spěchu zvrtla kotník a vlak měl stejně půl hodiny zpoždění.) Dojela jsem domů, rychle něco snědla a pak rychle Magdí na koncert. Ta to měla taky dobrý, ze školy doběhla 13.50, 14.05 jí jel autobus na housle, vrátila se 16.45 a 17.00 začínal koncert. Večer už jsme obě padaly na hubu. 

Do toho Mirinčina antibiotika: pro dospěláka jsou časy 6.00, 14.00 a 22.00 úplně na pohodu, ale mrně ráno ještě spí, odpoledne zpravidla taky a večer už zase spí. Takže týden buzení, přesvědčování a pláče. Naštěstí měl Marek tři dny maturitního volna, ve čtvrtek hlídal táta a v pátek onemocněl Michal. (Co to je za matku, co ti řekne: máš teplotu? To je super, budeš hlídat.) V pátek celé dopoledne na nohách, s deváťáky projít trasu na dětský den, dozor na chodbě, naštěstí mi dali v kuchyni oběd s sebou, takže jsem se mohla rozdělit doma s marody. Nakoupit, trochu uklidit, upéct koláč a chleba, večer do kostela a pak konečně odpadnout na gauč k filmu od Ingy Lingström (to je moje guilty pleasure, já vím, ty filmy jsou fakt pitomé, ale pro mě nejlepší mentální odpočinek.)

Tak. A teď si naplánovat víkend tak, abych si fakt odpočinula. Držím si palce.

Něco z Brna.

A něco z koncertu.

Večerní procházka

...zahradou a okolní divočinou.

Na terase je nejlíp.

Za terasou.

Osazeno.

Řádky.

Kvetoucí medvědí česnek. A míříme na zadní zahradu.

Moje rebarbora mizerná.

Sousedovic dycky lepší.

Ekologické sekání trávy. Jenom cestičky.

Jabloň.

Pokus s pěstováním brambor v posečené trávě.

Maliniště.

Takhle kvete u sousedů cesta.

Svah pod domem...

...s pokusem nového osázení.

Ořech.

U sousedky pod dvorkem.

"Jenom tak trochu, vždyť to ani není náš pozemek."

Kéž by to tak dělali všichni.

A zpátky k nám.

Zídka je povedená, že jo?

Maminčin šeřík. 

A maminčin rododendron.

Moje pomněnky. 

A tulipány od Zdeňka. Konečně mají hezké místo

Opravená lavička.

Na závěr. Díky za návštěvu. 

Normalizační pondělí

Sotva jsem si vzpomněla na můj pracovní název uklízecího pondělí z dob mateřské s Magdí, tak mi došlo, že se čtyřmi dětmi a zaměstnáním vlastně úklid není o návratu do normálu. To, co bývalo kdysi normální, je teď nedostižný ideál. Takže dnes se povedlo ideální pondělí!!!!

Po rozlítaném víkendu a týdnu s deštěm bylo fakt potřeba. Ještě když ten víkend začal s Miri na ORL (zánět středního ucha a první antibiotika! Naštěstí se ucho ozvalo během odpoledního spánku a všechno se to během odpoledne i vyřešilo.)

Rozlítaný víkend znamenal strávit sobotní odpoledne na nákupu v Lidlu a nedělní odpoledne na nákupech oblečení a bot. Asi nesnáším nakupování. Může mi někdo vysvětlit, proč troje kalhoty jedné velikosti z jednoho obchodu mi jsou jednou velké, podruhé dobré a potřetí malé? 

Tak dnes teda vyklidnění. Budíček v šest, protože antibiotika - náročný úkol vzbudit ráno mrňouse a přesvědčit ho, že dáme léky, když jeho oblíbená hláška je aktuálně "ale NE." Místo klidné snídaně společná snídaně. A pak už jenom prádlo, prádlo, prádlo: tmavé, světlé, jedno povlečení, druhé povlečení... Dneska mi nestačí ani šňůry ani kolíčky!

K tomu nákup, vaření oběda pro celou rodinu, protože kluci mají kvůli maturitám studijní volno, a odpoledne hurá na zahradu: po deštích ideální den na dělání všeho. Já bych se mohla strhat: protáhnout motyčkou záhonky se zeleninou nebo vyplet pařeniště nebo zasadit celer, pórek nebo kytky? Přesadit konečně kopretiny nebo mulčovat jahody? Ještě to přesazené zalít a mám pocit, že mi upadnou nohy. Uf. Ale té práce hotové! To je pocit k nezaplacení. Takže si jdu dát kafe a nohy nahoru. 

Konečně spláchnutý pyl.

Ha! Můj první domácí celer ze semínka. Jeden z patnácti.