Sedmá sezóna

 ... na stavbě.

Fakt normálně, sedm let s naším domem. 

No a máme tady takovou zajímavost:

každý rok se na té stavbě udělá míň práce,

než rok předchozí.

Tím se vysvětluje ten počet let, že.

A taky je logické, že loňský rok se na té stavbě neudělalo téměř nic.

Přitom to začalo tak nadějně:

na začátku února nastoupili chlapi na sekání odpadů.

Něco sekli, Michal to po nich chtěl jinak, udělali to po svém,

Michal se naštval a řekl jim, ať už dál nechodí, že si to radši udělá sám.

Pak si zlomil žebra.

Stavební ruch utichl a už se za ten rok nestihl obnovit.

Ale tak aspoň se uklidilo okolí: konečně zmizela stavební bouda,

urovnalo se dřevo. Rozšířila jsem zahrádku jak před domem, tak za domem.

A na zimu jsem si zasadila česnek!

zahrádka před domem

I takový je náš listopad

 Ze slunečného podzimu jsme skočili do zimy. První sníh padal převážně v noci, takže až ráno bílé překvapení. Naštěstí jsem minulou sobotu stihla zasadit ve slevě koupené cibulky tulipánů, douklízet zahradu - já vím, že jsem psala, že zahrada je uklizená, ale ještě zazimovat bečky na dešťovou vodu, zahradní křesla, na která nemusí sněžit, že, oleandr, muškáty ze schodů, které doteď krásně kvetly, tak jsem je nechtěla zatím uklízet... všechno bylo hotové, ale stejně jsme tam jakýsi čas s Markem strávili. 

Naše domácnost dostala předčasný vánoční dárek - kromě nových židlí (o těch napíšu samostatně, protože si to zaslouží) ještě novou vodovodní baterii k dřezu. Jejímu nákupu předcházela dramatická havárie. Jenom jsem si po masakristickém čtvrtku chtěla dát doma kafe a vlastně jsem nechtěla, aby zrovna tehdy drahý zjišťoval, proč máme občas louži u myčky. No a místo toho jsem běžela za dědou, ať zavře vodu, protože nám voda stříkala z prasklé přívodní hadice po celé kuchyni. To chceš. (Ovšem drahý mě uklidnil, že by ta hadice mohla úplně prasknout ne, když ji kontroluje, ale třeba uprostřed noci, a to teda fakt nechceš. Takže, jak mi řekly holky na Modlitbách matek, Bože, chválím tě za to, že nám tekla voda po kuchyni ve čtvrtek odpoledne, když jsem si chtěla dát kafe. A že nepraskla v noci.)

Listopad se taky rovná rodičáky. V naší rodině rovnou na čtyřech školách! Už zbývá jen u Marka, a ten asi zazdíme. U Michala jsme byli oba, no, ve skutečnosti jsme v té jeho škole byli oba potřetí v životě. (A dvakrát to bylo kvůli Markovi :-)) Michalovi se na reálce upřímně líbí, škola působí příjemně a jeho třídní je přesně takový vtipálek, jak nám líčil. Takže dobrý. 

Marek oslavil sedmnáct. Jeho téměř dospělost se projevuje i tak, že se oblíká podle sebe a ne podle matky, což znamená, že stále chodí jenom v mikině. "Je tam příjemně."

"Marku, je tam sníh, a já tě žádám, aby sis vzal bundu."

"Ale mně se bunda nevleze do batohu. "

"Ale já nechci, abys ji měl v batohu, ale na sobě!"

"Proč, vždyť tam není zima. Jenom mínus dva."

"A co je zima?"

"Tak mínus třináct. "

"Takže do mínus dvanácti budeš chodit v mikině?"

"Asi."

Tomu se říká mateřská autorita. I to batole si aspoň neustále stahuje rukavičky. 

Jdu si dát kafe.

Vítej zimo!

A jak dlouho se zdržíš letos?

Boyard ve škole posedmé

 ... a naposledy?

Koncem srpna v přípravném týdnu mi to přišlo jako skvělý nápad. Mně to vždycky všechno přijde jako skvělý nápad, když je to daleko. Jak se termín přiblíží, začnu si nadávat, co jsem si to zase vymyslela. Přece jen pracuju na půl úvazku a chystat tenhle projekt je kurňa náročné, i když jste v práci každý den. 

Pak se začaly objevovat komplikace. Nejdřív nám z organizačních důvodů vyměnili pátek za pondělí. Takže místo toho, abychom to jeden den nachystali a druhý den zrealizovali, měli jsme mezi tím tři dny pauzu, ve které jsem zapomněla půlku věcí, které jsem měla nachystané. Ztratilo se některé dřívější vybavení, některé hned, jiné v pondělí, když už jsme je potřebovali. Ztratila jsem klíče od pokladen, špatně rozdělila hesla, úplně se mi domotaly seznamy soutěžících, takže v některých týmech nebyli ti, co tam být měli, zato byli tam, kde být neměli. Kolegyně s důležitou funkcí dorazila pozdě, nemohli jsme udělat nejlepší stanoviště ve sklepě a mezi tím vším jsem zmateně pobíhala a hroutila se.

Ale nakonec to nějak dopadlo. Máme skvělé  žáky a ti to všechno podrželi. Zase jsem zírala, co dovedou vymyslet a zařídit. Nejvíc mě dostala mini laser game v šatně a krvavé pracoviště šíleného vědce v jídelně. A samozřejmě únikovka u deváťaček, které si do očí daly barevné čočky a na obličej nalepily umělou krev. Drsný. Mrňousům se to líbilo i přes všechny záseky. Čokoládové zlaťáky totiž naštěstí dorazily včas a letos je vyhráli  všichni. Hurá.

A tak nevím. Během hry jsem běhala po chodbách a syčela "naposledy, letos naposledy!" Teď s odstupem pár dní už mě to přešlo, když ohlasy od děcek jsou výhradně pozitivní. Tak možná za rok osmý ročník? Uvidíme. 

Taky byste se báli?

Skoro jak Laser aréna :-) Dobře, tak ne. Šatna prostě. 

Střelba na terč bavila.

Překážková dráha taky.

Odemknout, rozdělit a mlsat.

Můj malý nesmyslný projekt

 No kdo by byl tak blbý, že by dělal zahradu předtím, než má hotový dům? Kdo? Já přece!

Na našem novém domě nemůžu a neumím dělat nic stavebního, a tak si řeším aspoň zahrádku. Ano, chápu, že to nikdo nechápe a sousedi si ťukají na čelo, co tam jako nacvičuju a že bych měla radši... Ale mě to jednak baví, a to jak proces tvorby, tak výsledek, druhak jsem ráda, že když už ne dům, aspoň jeho okolí bude příjemné na pohled. A taky jsem ráda, že mám kam expandovat s kytkami, které se mi na současnou zahrádku nevejdou, a taky že můžu pěstovat něco nového. A samozřejmě je zde ekologické hledisko: ptáci i hmyz určitě ocení radši kytky a keře než zaplevelené staveniště. 

Zahrada se nejlíp dělá tak, že se na to vezme zahradník, to věděl už Karel Čapek. No, za zahradníka se mi v této fázi opravdu nechce utrácet, navíc si jako typický Čech samozřejmě myslím, že na tom zas tolik není a že to zvládnu sama. Teoretickou část mám nastudovanou čtením časopisu Naše krásná zahrada a knihy Žijte ve své zahradě od Ferdinanda Lefflera. Akorát jsem zjistila, že fakt neumím namalovat plánek s hromadou barevných skvrn, které představují jednotlivé rostliny. Nevadí, přibližnou představu tvořím přímo na záhoně s heslem "nehodící se přesaďte."

První záhon jsem teď na podzim prohlásila za hotový. Jsem na něj hrdá! U sousedova plotu mám keře: bíle kvetoucí mochnu, ptačí zob, jalovec a tavolník. Před nimi vysoké trvalky a všechno možné, co mi zbylo na zahrádce: lilie, které jsem koupila v Lidlu a na dolní zahradu už se fakt nevešly, kopretiny vypěstované ze semínka, astry, které jsem koupila na hřbitov a ony časem moc vyrostly, modré podzimní astry vykoplé u sousedů v zanedbané zahrádce, přemnožené rozchodníkovce, denivky a kosatce, bohyšky, které jsem vylovila z kontejneru za hřbitovem, nějaký keř a tráva od Šárky, u cesty přemnožené levandule. A spousta, spousta cibulovin, ty doufám vyfotím na jaře. 

Akorát teda drahý chtěl podpořit moji zahrádku úpravou a zpevněním plochy před garáží, ale skončil jaksi jenom složením hromady štěrku, takže na záhon skoro není vidět. Budu si myslet, že to nebyla úmyslná sabotáž.

Česneky kvetly na jaře. 

Červen. Mulč vlastní výroby. Divizny a kopretiny.

Budovatelé.

Lilie!

Ilustrační fotka o ničem.

Kopretiny a divizna.

Když kvetla levandule. Mezi kamínky schovávám výrobky z dětského kroužku keramiky a maskuju je rostlinami.

Skok do října a nový záhon. 

Podzimní vibe.

Hotovo. Minimálně do jara.

A vzadu zvýšené záhony a zasazený česnek. To jsem zvědavá. 

Dušičkově

 Máme tu listopad, zklidnění a zvolnění... snad někde, možná. U mě furt ne, ale pracuju na tom!

Listopad jsme zahájili tradičně kostelově, v pátek večer a v sobotu ráno celá rodina a v neděli už zase pěkně separé: čím častěji je Miri v kostele, tím víc se tam cítí jako doma a odpovídajícím způsobem řádí, takže v neděli jsme se vystřídali a šli jsme na mši bez ní.

V neděli odpoledne jsme zvládli "hřbitov tour" a pak návštěvu v L. V úterý blázinec na druhou: dopoledne plavání s Miri, doma v poledne, rychle se najíst, znormalizovat domácnost a hurá zase do školy, na poradu a rodičák. Středa po měsíci konečně v klidu doma, zato dnes ve škole pět hodin za sebou, dozor na chodbě, čtvrtou hodinu hospitace a pátou vaření. Říkám tomu "masakristický čtvrtek." A když po tomhle odpadnu v kabinetu, volá mi muž, že má odpoledne jednání, že mě vyzvedne, abych byla doma co nejdřív. Nechci být doma co nejdřív, chci z práce odcházet v klidu, od hotové práce a uklizeného stolu! 

Naštěstí doma Miri hodinu spala a já měla oběd od včerejška. Aj kafe jsem stihla. 

Pracovat jen dva dny v týdnu má taky tu výhodu, že už mi začíná víkend. Hlavní plán je zklidnění a zvolnění. Držte mi palce, snad to dám!!!

Barevný podzim u nás. 

Pohádková chaloupka.

Na hřbitov s kytkou.

Hřbitov za tmy.

Dítě na hřbitově.