Předvánočně ze školy

Vždycky jsem ve škole milovala poslední týden před Vánoci.

Teda jen na základce.

A mám ho ráda i jako učitelka.

I když...

hlídat zpruzené puberťáky je mnohdy horší, než je učit.

Třeba takové oblíbené

"dívat se na film".

Filmů jsou totiž náhle jen dva druhy:

ty, na které se chtějí dívat oni,

a ty, které jsem ochotná jim pustit já.

Do první skupiny patří hnusácké teenagerovské komedie

a horory (zvláště ty s klaunem).

Do druhé jakékoliv dobré filmy a hlavně výukové filmy.

Takže třeba dnes,

na povzbuzení vánoční atmosféry,

sledují moji sedmáci horor "It".

Ale jinak...

šťastné a veselé

vánoční prázdniny!!!

PS: nejvíc stejně miluju, když všechno skončí, 
uklidime třídu, posbírám v kabinetu všechno,
co by se mohlo přes Vánoce zkazit,
uložím obdržené čokolády na těžké časy před pololetím,
popřejeme si hezké svátky
a pak už jen
"Driving home for Christmas..."

Nejen prací živ je člověk

V tomto období obvykle, když zrovna nejsem v práci,

tak akorát doma vařím, peču a uklízím.

Maximálně chodím na zkoušky sboru.

Ovšem letos...

Navzdory všem povinnostem jsem si třeba našla čas

zajít ke kadeřnici.

No dobře, stačilo mi, když jsem loni touto dobou našla čas akorát na to,

abych si koupila barvu na vlasy v drogerii,

a pak jsem chodila půl roku černovlasá.

S vlasy jako chemlón.

Never more.

Letos nejenže jsem se nevyzula z "firemního" vánočního večírku,

ještě jsem odcházela mezi posledními.

V neděli jsme místo plánovaného pečení 

zajeli do Brna. 

Na trhy, za tetou, na světýlka, na kolotoč.

Včera jsme se sešli s holkama na kafe. A na víno.

A já jsem zvědavá, jestli letos o Vánocích budu odpočatá

a proto v klidu,

nebo uhoněnější než jindy,

protože stejnou práci musím stihnout za mnohem kratší dobu.

Uvidíme.

Besídky, koncerty a jiné

Kupí se to, takhle před Vánoci.

Kdo nebyl na žádném koncertě, jako by nebyl.

Není možné se tomu vyhnout. Hlavně, když máte děti.

A taky, Murphyho zákon, když máte jednu besídku jakožto učitelka

a druhou mají vaše děti,tak se to sejde v jeden den.

(U nás minulá středa.)

Pak to vypadá asi tak, že ze školy jedete autobusem v 12.35, 

vyzvednete ve školce dítě, běžíte na nákup, domů, převlečete se,

běžíte na autobus na 14.00

(jo, já vím, měla bych začít jezdit autem),

v 15.00 zahájíte besídku,

která naštěstí skončí v 16.15, protože v 16.32 vám jede autobus zpátky.

Autobus bohužel má zrovna ten den 15 minut zpoždění.

I tak v 17.00 dobíháte do školy, 

samozřejmě tělocvična má vchod tak, aby všichni viděli,

že jdete vážně pozdě

(začátek koncertu byl v 16.00).

Pak zjistíte, že je jedno, kdo si vás všiml,

protože ve skutečnosti jste hlavní hvězda koncertu,

jelikož ten byl vystavený tak,

že nejdřív hrají začátečníci a pak pokročilí a úroveň koncertu stoupá,

ale tentokrát po sedmé skladbě, kdy měli vystoupit kluci,

ohlásí pan moderátor změnu programu,

protože klukům bohužel ještě nedorazila maminka,

kluci zahrají později,

a to oznamuje každých dalších pět minut.

Z 25 skladeb se kluci posunuli z 8. místa na 23. místo.

Ale já byla šťastná, že jsem je viděla,

a děkuji pořadatelům, že to pro mě udělali. 

Domů ze školy jsme dorazili v 17.50.

V 18.00 mi začínala zkouška sboru.

Ale dala jsem to všechno.

Jsem totiž dobrá.

Až přestanu učit, budu dělat logistiku!

 

Moje třída měla připravený taneček se světelnými tyčinkami. A takhle rozmazaní neporušují ani GDPR.

Závěr besídky se společným zpíváním "Vánoční" od Neckáře. Prostě doják.

A naše hvězdy. Michal košili přes kalhoty, límeček pod vestou...achjo.

Adventní kino

S dětmi žijeme kulturně a chodíme pravidelně do kina.

Jednou do roka před Vánoci.

Najít letos vhodný film byl poněkud oříšek.

Minulé roky jsme viděli

Anděl Páně 2, Paddington 2...

a letos žádné pokračování nebylo v nabídce.

Takže jsem vybrala Louskáčka.

Ano, i přesto, že recenze mnoho neslibovaly.

A důležité je víte co:

pěkně se oblíknout,

koupit si popcorn a kofolu do kelímku s víčkem a brčkem

(celý rok žijem zero waste a pak to v kině za jeden večer zabijem)

sednout si pohodlného křesla

a nechat se pohltit příběhem s nádhernou výpravou.

Vzhledem k tomu, jak často chodíme do kina, 

nemám příliš velká očekávání.

Takže se mi film líbil.

Hlavně:

1. odehrává se o Vánocích

2. nádherná výprava

3. dopadne to dobře

Samozřejmě se tomu dá taky ledacos vytknout, například:

1. příběh je... zvláštní.

2. když neznáte klasickou pohádku Louskáček, tak se neorientujete

3. když ji znáte, tak vás to zmate

4. chybí mi klasický dobrý konec

(tzn. nebyla svatba)

5. Louskáček není hlavní hrdina. 

6. Kdo to vlasně je, ten Louskáček? 

No co, na Disneyho dobrý.

Po Mikuláši

Jeden ze zásadních bodů adventu: Mikuláš.

V naší obci tradičně na čtyřikrát.

Je to až otravné a přijde mi,

že se tím Mikuláš dost degraduje.

První Mikuláš ve školce.

Dá-li Bůh, letos naposledy.

Magdalenka hvězdou besídky.

Hrála první vlaštovku.

Fotky jsou děsné, protože jsem seděla vzadu,

a můj výhled byl převážně takový:

 Čili sám mobil. Asi to nechápu, proč musí většina lidí besídku nahrávat,

místo aby ji prostě sledovala.

Mně už se pak ani nechce vytahovat foťák.

Ale po besídce byla možnost blýsknout si všechny moje děti spolu:

Další den jsem odmítla Mikuláše č. 2

a děti dostaly jenom balíčky za dveře.

Zato další den měli kluci Mikuláše ve škole

a Magdalenka v obchodě,

a v pátek byl v kostele.

To je pak jeden rád, že bude na rok klid.

Advent přivítán

V sobotu kalendář a perníčky,

v neděli požehnaný věnec

a večer rozžíhání obecního stromu.

Letos naštěstí krátké.

K tomu sníh, námraza a ledovka.

A teď už obleva.

Prostě všechno, co k tomu patří.

Vítej, advente!

Adventní kalendář trochu jinak

Adventní kalendář v naší rodině je každý rok vymazlenější, dražší a náročnější.

Víc dárků, víc zážitků, víc sladkostí.

Víc Lega.

Víc práce, víc balení.

Požadavky od dětí čím dál náročnější.

Bylo načase říct

DOST!

A udělat to jinak.

Zapracovat vzpomínky na vlastní dětství i zkušenosti z práce katechetky.

A tak vznikla Cesta do Betléma.

Vymýšlení: aspoň půl roku.

Realizace: hodina v neděli po obědě.

Finanční náklady: nulové.

Vidět překvapení v obličeji dětí: k nezaplacení.

Ne, moji milí.

Letos žádné Lego.

Letos budete makat.

Svatá rodina vyrazila do Betléma.

Dá se posouvat, ale pokud nevytvořím obrácenou siluetu, budou půlku cesty couvat:-)

(Sem to nedomyslela, no...)

Každý den se navíc rozsvítí hvězda na nebi.

A ve stáji se 24. v noci narodí Ježíšek.

Výtvarné zpracování "made by me",

nic moc, nejsem žádná malířka, že.

Ale nápad skvělý.

A je to dokonale "zero waste", "earth friendly", "recycled" a podobně.

No, aby neřekli, že je šidím, 

je tam pár červených políček,

a tam budou občas dárečky.

Když tam dojdou😉

Neklidné víkendy

Miluju klidné víkendy.

Miluju nudu.

Miluju soboty strávené uklízením a vařením,

s odpolední procházkou na hřbitov,

líným večerem u televize,

a naprosto bezprogramovou neděli.

Místo toho furt nějaké akce.

A když už skončí stavební brigády,

začne advent.

Takže dnes jsme se konečně pustili do perníčků, z těsta, které Marek udělal v úterý.

Prostě přes týden není vůbec čas.

Adventní věnec umotám odpoledne.

A v rámci vyhlášení nudné soboty rozhodně nejdu na adventní tvoření na faře.

Nesnáším adventní tvoření.

Tedy to organizované.

Chci klid.

Vždyť o tom by přece advent měl být, ne?

Jak se ze školy stane Pevnost Boyard

No, už jsem psala tady, jak se vymyslelo, že bude každý měsíc projektový den,

a jediný, kdo to vzal opravdu akčně, jsem byla já.

Nápad zahrát se ve škole na Boyard určitě není úplně originální.

Ale je dobrý.

A všechny to baví.

Mě zase baví, když akce, kterou uvedete do oběhu,

začně po pár letech žít vlastním životem,

vychytá se systém, časový harmonogram a jiné detaily.

A tak letos už potřetí.

Téma: jasné.

První republika.

 Samozřejmě ve vhodném oděvu:

Jasně, takhle to vypadá, když jste hlavní organizátor,

a místo toho, abyste někomu v klidu pózovali,

tak se v rychlosti blýsknete mobilem.

Ostatní učitelé byli ještě stylovější,

ale víte co, GDPR, už se bojím sem něco dát.

Jinak se doplňovala hymna, střílelo po separatistech,

absolvovat legionářský výcvik,

míchaly barvy trikolory, osvobozoval republikánský vězeň 

a skládala molekula silonu...

 

Nakonec nechyběly zlaťáky, samozřejmě.

K tomu taky patří vtipná příhoda:

koupila jsem čokoládky v eshopu, že dodání za dva dny.

Tedy v pátek.

Bylo úterý, dodání neproběhlo.

Balíček nešel dohledat.

A jen tak mezi řečí vám slečna na Geisu sdělí,

že jim spadl systém,

a balíčky se přečíslovaly, a některé nejdou najít.

Haha.

Takže domluvit novou objednávku a doufat, 

že ve čtvrtek, den předem, penízky vážně dorazí.

A ve středu,

když takhle ve čtyři odpoledne stojím v Bozaku na náměstí

a čekám, až mě vyzvedne švagr a hodí mě domů,

telefon z Geisu od řidiče.

Našel v depu jakýsi balíček na školu,

stojí před školou a že by mi ho dal.

Ve škole už jen uklizečka.

A balíček s dobírkou 3000,-

(No, naše uklizečka kupodivu nechodí uklízet s tisíci po kapsách.)

To jsou situace,

že by se vám zavařil mozek.

Ale vymyslela jsem, ať vezme balíček do L.

a hodí ho k babičce.

Volám babičce, ta není doma.

Volám bráchovi. Nebere mi to.

Volám Blance.

Znáte to, takové ty hovory:

"Jsi doma? Budeš doma i za hodinu? A máš tři tisíce?"

Nakonec to dobře dopadlo,

balíček jsme stihli i vyzvednout a hned uložit ve škole

(poněvadž kdo by se s tím tahal z domu autobusem,

bylo tam 7 kilo čokoládových mincí!) 

A Boyard měl úspěch jako každý rok.

Tak si plácám po rameni a na rok klid.

Stručně

Letos to přišlo později, ale je to tu.

Nestíhám.

Nic.

Ve škole tisíc akcí.

Boyard už je tradicí.

(Snad někdy podrobně.)

K tomu olympiády, rodičáky a schůze.

Magdalenka přednášela na Vítání občánků.

Marek oslavil jedenáct.

Je to teenager se vším všudy, 

náladový, nejchytřejší...

A má holku.

(Ale to už dlouho...)

Základy se zalily betonem několik hodin předtím, než začalo mrznout.

Čekáme, jestli to zvládnou nebo popraskají.

A Markovi k narozeninám padl první sníh.

Základy část 2,3,4,5

Je načase napsat, 

jak pokračuje stavba našeho domu.

Pomalu.

Je velké štěstí, že podzim je letos tak příznivý.

Nebudu popisovat detaily,

protože tomu nerozumím.

Dvě soboty jsme měli brigádníky,

tak jsem jim uvařila oběd, 

nachystala svačinu a upekla buchtu.

Na stavbě to vypadá čím dál víc jak na stavbě a ne jak na skládce.

Ztracené bednění je na svém místě.

Hromada hlíny rozhrnutá mezi bedněním.

A dnes přivezli beton.

Základová deska hotová.

Hurá.

Teď jenom by mohlo pršet a nemrznout.

Aspoň dva týdny.

Letos dozahradničeno

Že jsou letos podzimní prázdniny 

na začátku týdne a ne na konci,

to bylo překvapení.

Nakonec příjemné.

Koneckonců, začátek i konec týdne mám stejně dlouhý.

A když je volno čtvrtek - pátek,

popravdě: ve čtvrtek se vzpamatovávám

a v pátek uklízím a vařím. Pak je víkend a nic.

Kdežto takto jsem o víkendu odpočívala

a včera a dnes jsem ledacos stihla.

Umotala jsem dušičkové věnce,

vyprala hromady prádla,

našlapala zelí do hrnce

(ó, jak tuto práci nenávidím!)

a konečně dokončila práce na zahrádce.

Letos jsem ryla na třikrát.

Celer jsem sklidila až dnes.

(Ale musím říct, že mu to prospělo, dorostl do solidní velikosti.)

Taky jsem konečně vyryla poslední jiřinu,

nakopčila růže 

a ještě zalila, co se dalo. 

Tak.

A může padat sníh.

Ach ne, ještě ne. Ještě stavba.

Fotky jsou průřez celého podzimu.

Zazimování u nás.

Jablka jsou letos ultra velká a extra sladká.

Slečna poctivě umyla všechny hračky z pískoviště.

Tyčky od rajčat mi vždycky přišly fotogenické:) Navíc s prázdným pařeništěm.

Nová jiřinka na podzim konečně parádně kvetla.

Hvězdnice mi na zahrádce chyběly. Takže jsem je ukradla sousedovi. (Je to měšťák, v domě už nebydlí a kytky ho nezajímají. Ale kdyby zde bydlel, tak bych ho poprosila. A uryla jsem si jen kousek, nebojte.)

Uklizená zahrada mě naplňuje zvláštním pocitem kliku a uspokojení. A mám to pěkně zryté, že?

Krásná, že? Kdo by to čekal, v tak pokročilém podzimu.

Správná venkovská romantika.