Zámek Kunštát

 Včera jsem měla v plánu ležet v houpačce, číst si a nic nedělat. Ovšem, Magdalenka vymyslela výlet (vždyť jsme aspoň půl roku pořád jenom doma!!!) a tak jsme se celá rodina podřídili.

V Kunštátě na zámku jsem nikdy nebyla. Máme to sice jen 30 km od domu, ale moje zdejší spolužačky na gymplu tvrdily, že tam nic není a nemá smysl tam jezdit. A já už vím proč! Zámek zabavili komunisti, měla tam sklad armáda a veřejně přístupný je teprve od roku 2005.

Okolí zámku nás okouzlilo. 

Jinak je to teda takový zámek "chudý příbuzný". 

Jediné občerstvení z automatu. Hnusné pseudokafe, voda a tatranky. To jsem ještě neviděla. Ale "kavárna" pěkná.

Výhled do obory. 

Takové schodiště chci v novém domě. Z ložnice. 

Kampak vedou ta dvířka? 

Půvabné.... 

Uvnitř zámku se nesmělo fotit, což jsem respektovala. 

Interiéry nejsou původní, jenom něco, zdi a malby místy oprýskané, místy už zrestaurované. Má to svoje kouzlo, když netoužíte po dokonalosti. A pořád se opravuje, třeba už mají tři zrestaurovaná okna, ze sta.

Pro nás s Michalem je místo zajímavé už proto, že jsme poslouchali na Proglasu ve čtení na pokračování příběh poslední majitelky Františky Coudenhove-Honrichs, která vstoupila do kongregace Sester těšitelek a celý majetek jim věnovala (ne na dlouho, nejdřív ho zabavili nacisti, pak komunisti, a Františka musela tajně emigrovat - v Argentině ve městě Rosario se pak stala místní Matkou Terezou, akorát míň známou.)

Františka má na zámku svoje fotky a nějakou výbavu, co po ní občas najdou v klášteře (místní kastelán prý lituje, že ho nikdo nevyfotil, jak přebírá od matky představené dámské spodní prádlo:-))

V zahradě zámku je nejstarší psí hřbitov v Evropě. Tolik jsem o něm slyšela, že jsem čekala aspoň půl hektaru opulentních náhrobků, a zatím toto:

Tedy, ne že bych byla zklamaná, je to kouzelné, akorát takové maličké. 

Jako výlet rozhodně doporučuju, ale kromě hřbitova běžte i na zámek, ať mají z čeho opravit těch zbylých 97 oken. A okolím se rozhodně kochejte, tam už je opraveno a krásně. 

Tak díky Magdi, žes nás vytáhla, i když ta houpačka by taky nebyla špatná volba.

PS: knihu o Františce napsala Elena Sebíňová a nazvala ji Dávám všechno. 

To byl zas týden

Marek nemocný. Nic tragického, naštěstí i obědy zvládl sám z víkendových zbytků. A ve čtvrtek jsem ho vyhnala do školy, protože jsem strašná matka a zdálo se mi, že se prostě jen fláká. 

V pondělí přátelské upozornění od ředitelky, že jsem dosud nedodala část debilních papírů. Takže odpoledne u počítače a další tři odpoledne u ručního vypisování katalogových listů pro šesťáky. K čemu je nám počítačový program? K ničemu. Máme totiž kolegyni, která ho nezvládne, tak se jí všichni podřídíme, a jedeme pořád postaru s papírem. 

Ve středu přespolní běh. Nejstudenější a nejdeštivější den v týdnu. Naštěstí v Černé Hoře a ne u nás a tam druhé naštěstí - bez deště. Místo do 8.45 jsme dorazili 9.05, protože jsem odmítla jet už v 6.30 ze Ž. přes Blansko. Vůbec to nevadilo, start posunutý, a ne kvůli nám. Nakonec den v pohodě, děcka super, výsledky žádné, ale všichni, všichni doběhli, nikdo to nezabalil. Ztráta našeho posledního žáka na vítěze 17 minut, co už. 

Taková normální společná fotka patnácti puberťáků. 

V pátek školení v Brně. Nejdřív stres, jak to stihnu - po cestě tři uzavírky, celý rok jsem nikde nebyla a navíc jsem měla jet zas kamsi do p...

do Jundrova. Začátek v 9.00, dorazila jsem 9.06 (dobrý.) Plánovaný konec 16.30 - v pátek!!

Ale nakonec tradičně výborné, protože Lipka.

 Aj s obědem překvapili, čekala jsem zas tradiční vege-rádoby-guláš a zatím těstoviny se sušenými rajčaty, piniemi a parmezánem, mmmm...

Cestou na vlak jsem měla chuť v Brně zůstat. Podzim ve městě miluju, hned bych šla někam do kavárny a do divadla... ale jela jsem domů, samozřejmě. Vlastně do Blanska, vzala jsem to přes Lidl a i a nákupem mě vyzvedl Michal.

Jo, a Blansko je město, kde nemáte chuť zůstat a zajít do kavárny, to uklidní. 

Sobota s nádherným počasím a přitom těžce pracovní - uklidit dům, vyprat šest praček, práce na zahradě... Ale ta paráda, dát si v pauze zmrzlinu na terase a pak čerstvé podzimní maliny a prádlo usušit za chvilku na sluníčku! 

V pátek výročí - 22 let, co jsem s Michalem, v sobotu 17 let od svatby. Jako každý rok se celý týden hádáme tak, jak zas celý rok ne. Tak si zase říkám - neměla jsem tenkrát říct ne? Neměla jsem si radši vzít Pištu Hufnágla?

Kdo ví.

A neděle odpočinková. A slunečná. A teplá. 

Nakonec to byl docela fajn týden.

Pán Bůh zaplať za ty dary.

Velká změna na malém prostoru

Největší akce letošního léta: úprava Magdalenčina "pokojíčku". Na stěhování do nového domu to ještě není, ale děti rostou, potřeby se mění a já nevěřím na provizorium, protože u nás jsou ta provizoria na dlouho (a někdy na furt.)

Prvním krokem byl prodej dětské kuchyňky. Už na ni většinu času jen padal prach, ale přesto byl její odvoz doprovázený pláčem. I mým, protože je to další důkaz, že děti odrůstají, a ta kuchyňka byla moje srdcová záležitost.

(Ale odvezli jsme ji a dobrý.) 

Na začátku srpna jsme všechny Magdiny věci sundali, rozmontovali jsme vysokou postel, vymalovala jsem celou ložnici - a pak se dlouho nic nedělo. 

Dva týdny trvalo Magdí, než přemluvila tatínka, aby zkrátil nohy postele. Další týden, než jsme vyrazili do Ikea. Kluci smutní, že museli být doma, aby se do auta vlezla skříň. Nákup v Ikea na mrtvici, nejde udělat nákupní seznam a já až za další týden zjistila, kde v aplikaci najdu skladové umístění. A když jsme ve skladu sbírali na vozík patnáct kusů skříně ze tří kolekcí, tak jsem říkala, že by to byl zázrak, kdybychom to všechno našli a dovezli správně. Tak samozřejmě, druhý den jsme doma zjistili, že máme špatný korpus nástavce, místo čela zásuvky dvířka skříňky, chybí upevnění na šatní tyč a ještě cosi špatně. 

Tak jsme zase týden přeskakovali krabice a původní skříňku, přesunutou do kuchyně. Další neděli vyrazili do Ikea chlapi sami, vrátili špatné kusy (i ty rozbalené, naštěstí), nabrali správné a doma to doladili. Celá neděle na to padla.

Navrtat do zdi knihovnu a na druhou stranu domeček - to musel zvládnout Marek.

A až za další týden, a možná jenom proto, že bylo před poutí, tak se to konečně dotáhlo do konce.

A tadá - tady je výsledek.

Postel musela jít níž, aby se na ní dalo jen tak válet přes den. 

Konečně se dočkala pořádné skříně. 

Obrázky původní, pod postelí box na peřinu. 

S domečkem si taky moc nehraje, ale všechny hračky jsme vyřadit nechtěli. 

Velikost stolku není ideální, ale službu udělá. 

Čtecí koutek. 

Celá proměna je samozřejmě ekologická a ekonomická: většina věcí je původní a znovu použitá. Nová je skříň a nástěnka, je o něco větší než původní a líp využívá prostor.

Police na knihy je od švagra, původně byla nad přebalovacím pultem na plínky, pak na ní seděly panenky. 

V bílé komodě bylo předtím prádlo, teď věci do školy a na tvoření. 

Hračky se vešly do boxu pod postel a plyšáci jsou v košíku. 

Jo a samozřejmě, stopadesátou změnu těch necelých tří metrů čtverečních jsem vymyslela já, z donucení největší odborník na nejmenší prostory. Přijímám i zakázky, kontaktujte mě, pokud potřebujete vytvořit z prdu kuličku a nacpat slona do jahod. Jsem vám k dispozici.

Dřívější podobu koutku najdete tady, tady, tady nebo tady a tady. 

PS: s tím slonem v jahodách je to parafráze vtipu: Víte, proč má slon červené oči? Abyste ho nemohli najít mezi jahodama. A už jste někdy viděli slona mezi jahodami? Ne? No vidíte, jak se dobře maskuje!!! 

Dvanáctiletý

 Pořád je to můj malý Míša, ale nesmím mu tak říkat před tátou, protože už je tak velký jak já, a táta z něj chce mít pořádného chlapa. 

Postavu má taky po tátovi, je samá ruka, samá noha a hubený je až hrůza. 

Je neuvěřitelně kreativní, jednou určitě vymyslí i Perpetum mobile. Zatím svoje nápady realizuje na stavbách z Lega a v Minecraftu. 

Stále je hravý, čímž narušuje výrok paní psycholožky: nedávejte ho ještě do školy, je hravý - milá paní, je hravý i v sedmé třídě, opravdu si myslíte, že by ho ten rok ve školce navíc zachránil? 

My jsme moc rádi, že jsme ho nacpali do školy dřív, a on je rád taky: je ve třídě s nejlepším kamarádem ze školky a má bezva kolektiv (mami, šesťáci jsou divní). 

Učení ho baví, hlavně matematika a fyzika, trochu váznou jazyky, ale letní online angličtinu si překvapivě užil a byl neustále chválený (pro mě taky překvapivě). 

Je to náš nejspolehlivější ministrant a letos si užil i ministrantský tábor. 

Je to bavič a kašpar celé třídy. A je vážně vtipný. 

Michálku můj milý, všechno nejlepší!!! 

V balónu

Konečně přišel čas vybrat si svůj dárek od mých deváťáků. Pro let v balónu jsem původně vybrala termín na poslední den prázdnin, ale bylo hnusně. Ale náhradní termín byl včera a to už bylo nádherně. 

Samozřejmě, nemohlo se to obejít bez zmatků, omylem jsem zapomněla ve škole mobil i klíče, ale naštěstí jsem zrovna stihla uklízečky a mobil jsem si vyzvedla. Klíče se našly až dnes, ale bez těch se letět dá, že jo.

 

V balónu nás bylo sedm - já s Michalem, starší pár z Blanska, vědátorsky působící kluk ve věku našeho Marka a týpek, který se po vzletu přiznal, že se strašně bojí, a celý let strávil schovaný v koši, ale nechtěl vrátit na zem. A pak samozřejmě mladý fešný pilot. 

Překvapilo mě, jak je balón velký a jak rychle se nafukuje, i to, jak rychle jsme byli ve vzduchu. A taky to, že vůbec nefoukalo, takže po hodinovém letu jsme přistáli na Bačově, tak 5 km od místa vzletu. To tedy po pravdě překvapilo i pilota. 

Ale i tak jsme si to užili moc. Boskovice z výšky, zámek, hrad i gympl, všechny okolní vesničky včetně té naší, přehrady, dokonce jsme viděli Kopeček u Olomouce, vápenku u Zábřehu a obrys Pálavy. 

Různě jsme stoupali a klesali, vyletěli jsme až do jednoho kilometru. Pak jsme klesli ke slunečnicím na poli, zase vzlétli a přistáli na poli za Bačovem. 

Smotali jsme padák, naložili koš, nechali se pasovat na barony z Bačova, připili si šampaňským a jeli zpátky k autu. 

Celou dobu bylo takové teplo, že jsem ani svetr nepotřebovala. 

A celou dobu jsem vzpomínala na moji třídu. 

Děkuju děcka. 

Byl to fakt super zážitek.