Velmi intenzivní léto

 Poslední den prázdnin a já se ohlížím zpět na ty dva měsíce a jsem zcela v údivu a plná vděčnosti.

Do prázdnin jsem šla tak středně unavená, ale taky s velmi dlouhým to-do listem, na kterém něco bylo už dopředu odsouzeno k neúspěchu - třeba velký úklid a malování schodiště ke sklepu, protože je to technicky náročné, sama to nedám a spolupráce vázne. Ale jinak tam byla spousta nutných věcí a já se děsila toho, že léto bude těžce pracovní a odpočinek nikde, že zas budu mít všechny furt za zadkem jak loni a podobně.

Trochu to tak ze začátku vypadalo - to brutální vedro, na které jsem nebyla vůbec připravená, první akce - úprava pokoje kluků - nevyšla úplně podle představ, stejně jako ložnice, kterou jsem malovala navzdory původnímu plánu a byla jsem u toho úplně nas.aná:-) Do toho proběhla nějaká ta manželská krizička (kdyby šlo rozvod vyřídit online, rozváděla bych se třikrát týdně) (ano, jsem trochu cholerik).

Pak se ale lehce ochladilo, já zvolnila tempo a do toho přišla neodolatelná nabídka na Charis. A tam se to asi všechno zlomilo - šla jsem tam s určitou představou, co chci, aby mi Duch vnukl - ovšem slyšela jsem úplně něco jiného. Slyšela jsem: "Děláš to dobře." To jako nebyla dobrá zpráva, čekala jsem: "Tohle  a tamto dělej jinak a budeš mít všechno, co chceš." Ale ne. Místo toho bylo: "Ty tamto nepotřebuješ." Taková parafráze "Máš moji milost a to ti stačí." A tak jsem v sobě umlčela to: "Ale já chci mít hotový ten nový barák a chci mít prostor jet na dovolenou k moři a chci a chci a chci (ženicha, zlato a peníze!!!)" No tak ne.

A jaké pak bylo moje léto? Prostě báječné. Nechápala jsem, proč mám tolik energie (ale pak mi to došlo ❤️). Co jsem chtěla, to jsem stihla, včetně úklidu, zavařování - letos mám i bezinkový likér! na který se vždycky chystám tak dlouho, až ty bezinky opadají.

Ale hlavně: koupali jsme se, výletovali, kafíčkovali, odpočívali a užívali sluníčka i stínu. Po mnoha a mnoha letech jsem se docela těšila do školy za děckama (a taky jsem se těšila na podzimní ochlazení, haha.) Prázdniny letos krásné. Děkuju.

Nejvěrnější kafe-parťačka

Připraveni

 Tak já po čtyřech letech kompletní přípravný týden. V tomhle jsem fakt ráda za to, že jsem chodila při rodičáku do práce: nástup téměř nebolel. Tak ale samozřejmě jsem chtěla jezdit na kole, a dva týdny zpět jsem si prorazila na svém kole duši, a když jsem vyrazila na Magďulině kole, hádejte, co se mi stalo kousek za dědinou, na té škaredé kamenité cestě s málo nafouknutými pneumatikami. Haha. Hlavně že: loni jsem přijela pozdě a bylo to trapné, letos přijedu včas. Hmmmm. Než jsem kolo dotlačila zpátky a než mě drahý hodil do školy, už zase jsem vpadla do rozběhlé úvodní porady.

Ale doma to bylo dobrý: když tak hezky zvládli mou nepřítomnost minulý týden, v klidu jsem předala dítě, instrukce i úkol uvařit oběd i dědovi. A je to fakt paráda, když člověk ráno akorát vypraví sebe a jede, a když se vrátí, má na plotně oběd. Dokonce jsme zvládli i návštěvu Áni. A ve čtvrtek večer si Magdí odjela do N. a službu přebral Marek - ten už jen relaxoval po třech dnech v Beskydech. Jsou šikovní.

Sobota po x- týdnech správně pracovní, konečně se začalo chystat dřevo na zimu. Zapojili se všichni kromě mě a třetina zásob na zimu se zvládla. V noci na sobotu taky pěkně sprchlo, takže jsem rovnou mohla okopat a namulčovat kůrou a odřezky květinové záhony. 

Teď už jenom nabrat síly, nechat účinkovat to požehnání, co jsme dnes dostali v kostele (speciální učitelské) a v úterý hurá na to!!! Ať nás síla provází:-)

Cesta do školy už na mém opraveném kole.

Samozřejmě vytisknout a svázat moje učebnice do chemie.

Nejsem dovolenkový typ

 Máme tu léto a všichni cestují, ideálně k moři nebo do vysokých hor, akorát my nic. Důvodů je víc, drahý taky není dovolenkový typ, jako děti jsme s rodiči nikam moc nejezdili, takže to nemáme naučené, žijeme na dědině vesnickým způsobem života (tím chci říct, že je u nás vždycky dost práce, zahrada, dřevo na zimu, barák). 

Ne, že by nebyla doba, kdy jsem milovala cestování: jakákoliv příležitost opustit dům na víc dní byla vítaná, těšila jsem se a užívala si balení, jízdu a hlavně nová místa.

Kdy se to změnilo? Samozřejmě s dětmi a s  "povýšením" do funkce paní domácí, čili po mamčině smrti. Pamatuju si ten zlomový pobyt úplně přesně: z plánovaného super týdenního pobytu s farářem a rodinami byl najednou třídenní, vlastně dvoudenní výjezd, na který jsme jeli přímo z pouti v L. Kromě nás s kluky ve věku 3 a 5 rodina s dětmi 8 a 11. Farář nějak zapomněl říct, že program máme vymyslet my. Bydleli jsme na faře, kde jsem vařila a pak ji po nás musela uklidit. Na akci jsem musela nabalit "kostelové" oblečení na pouť, věci na kolo, k vodě a náhradní oblečení a náhradní oblečení za náhradní oblečení. A za ty tři dny mi doma přezrály maliny, okurky a skoro zvadly kytky na terase, protože hlavní sezóna. Hlavní účel dovolené by měl být odpočinek, ne? Já z těch tří dní (a chystání před tím a doháněním práce potom) byla tak unavená, že jsem se rozhodla: jenom takový pobyt, který mi dodá víc energie, než jsem do něho vložila.

To hlavně znamená, že když máte zahradu, nemůžete v létě odjet na víc jak čtyři dny. Zároveň si naprosto neužiju nějaký odpočinek, když vím, že mám doma práci, kterou musím udělat po návratu. Drahý říká, že jsem nemocná a že mi není pomoci. No tak asi jo. Anebo jsem si prostě vyzkoušela, co je pro mě jednodušší. 

Posledním důkazem byla naše letošní "dovolená." Nejdřív nachystat dům a zahradu na odjezd - uklidit, uvařit dědovi na tři dny, zalít, otrhat a zpracovat to nejnutnější. Pak sbalit - sebe, Miri, jídlo pro všechny, lékárničku pro všechny a podobně. Po příjezdu na chalupu uvařit večeři. Další den všem nachystat svačiny. A pak si přečtu podmínky ubytování: po skončení pobytu ukliďte. Sundejte povlečení (o.k, není problém), ukliďte kuchyň, hlavně lednici a myčku (jasný, chápu), vyluxujte, umyjte podlahy, wc a koupelnu! Pokud to neuděláte, uklidíme za vás za 1500,-! Tý jo, co to je? Na faře jsme si museli uklidit, protože se platilo 100,- za osobu, ale tady? Drahý na mě: hele, v hodnocení píšou, že týpek je v pohodě,  neřeš to.  Ha! Za 1500,-? Samozřejmě jsem všechno uklidila a ještě se stresovala.

A "nejlepší" na celém pobytu byly noci. Poslední roky mám problémy se spánkem i doma. A spaní jinde katastrofa. Tady byly malé postele, měkké matrace a moc velké polštáře. A horko. První noc jsem se budila každou hodinu a druhou pro jistotu nespala vůbec. Usnula jsem v půl čtvrté. A v půl sedmé už byla vzhůru. 

Takže souhrn: dovolená znamená odjet z domu, abych mohla jinde vařit a uklízet a nespat. A při vaření nemám svoje oblíbené pomůcky ani zeleninu na zahrádce. No tak asi děkuju. Ano, vím, taky bysme mohli jet někam na all inclusive. To asi nejsem ochotná platit - za šest lidí! A pak taky pro mě workoholika je představa dní, kdy se plácám mezi pláží a bazénem trochu hororová. 

Takže díky, tohle nepotřebuju. Já si ráno doma udělám svoji oblíbenou snídani, sednu si s ní na terasu, pak se projdu po zahradě, zaliju, co je potřeba. Na oběd si udělám, na co mám chuť a co zrovna dozrálo. Odpoledne si dám siestu s kávou na houpačce pod vrbou nebo ve stínu na lavičce. Když se mi chce, jedeme k vodě nebo na kolo nebo na výlet. Mezitím udělám nějakou práci, v klidu. Večer se klidně dívám na hvězdy nebo si jdu dřív lehnout do vlastní postele, kde mám ideální matraci a polštář a přikrývku. A zajímá mě, proč s tímto přístupem jsem divná, a lidi, co jedou mnoho hodin autem, aby se váleli u moře mezi hromadou dalších lidí, jsou normální. 

Já prostě nejsem dovolenkový typ. 

Kam bych jezdila, když je u nás tak krásně. 

Velký letní úklid

 Co by to bylo za léto, kdybych nepřerovnávala, nepřeorganizovávala a neminimalizovala! Marek mi kdysi vykládal, jak jim do skupinového chatu kamarádka poslala fotku bájné rodinné mandolíny z 19. století, kterou slavně objevili při úklidu před malováním, a Marek jí na to napsal jenom: "Tak to by se u nás nestalo." Jasně že ne, já po těch letech nenacházím ani překvapení v podobě starých holínek nebo pečlivě střežených prázdných krabic. Letos jsem konečně sklep proběhla za deset minut, ometla pavučiny, omrkla těch pár květináčů, kbelíků a hotovo. Ideální stav, aspoň v některých částech domu.

Kouzlo organizace pak spočívá v tom, že každý rok vyhodíte nepotřebné věci a na jejich místo přesunete jiné. Loni jsme do sběrného dvora odvezli autosedačku pro miminka a cestovní postýlku, protože tohle už nikdo nechce, a pro změnu jsme na jejich místo uložili plyšáky ve vakuovacím pytli, protože tyhle nevyhazuj. Letos jsem se s radostí zbavila prastarých koberců, hromady kabelů od bůhvíčeho a samozřejmě kopy textilu. Taky jsem začala minimalizovat svoje zásoby časopisů. Ty se naštěstí dají hezky využít ve školním tvoření a pak při sběru papíru. Nachystala jsem zase slušnou hromadu do swapu, protože co jsme nepotřebovali deset let, to už asi nebudeme potřebovat nikdy, ale úplně to vyhodit je mi líto. A pak je mi teda líto těch domácností, které se těmito krámy zahltí, ale sním o tom, že si to vezme někdo třeba do svého prvního, zatím úplně prázdného bytu. No a nejlepší je, že už na tyto akce nejsem sama: Marek má řidičák a ve vyhazování mě zdatně podporuje a hlavně ty krámy hned odváží bez zbytečného sentimentu. 

Teď si možná říkáte, co furt uklízím a přerovnávám. Já hlavně dělám systém! Marii Kondo jsem nestudovala, ale četla jsem o ní a její systém mě nadchl. Je to geniálně jednoduché: dáváte stejné věci ke stejným. V našem domě se totiž obvykle dávaly věci tam, kde zrovna bylo místo. Takže v dětském pokoji byly ve skříni záclony a závěsy do celého domu, část fotek a alb byla vedle povlečení, druhá část v obýváku vedle krabice s bižuterií a podobně. Nutno říct, že jsem tenhle systém zpočátku přebrala a teď často dlouho přemýšlím, jak věci přesunout, aby to dávalo smysl. A mezitím je samozřejmě potřeba se zbavovat zbytečností.

Ale když takhle trávíte spoustu času přebíráním a vyhazováním starých krámů a dědictví po předchozích generacích, tak se rychle naučíte vůbec ty věci do domu nepouštět. U každé věci teď přemýšlím, jestli ji musíme mít, jestli ji využijeme, a kam ji dáme. Případně pořizujeme kus za kus: něco pořídím, až když něco jiného vyhodím. 

Největší akce byla letos výměna skříní u děcek v pokoji, o tom se rozepíšu jindy. A největší odměna je pro mě užívat si uspořádaný, uklizený prostor. To mi vyplaví víc endorfinů než výhra v loterii :-)

Všimli jste si, že při velkém úklidu vzniká velký nepořádek?

Šuplíky malé slečny a oblíbené před...

...a po.

Před 

Po

Před 

Po. Tento stav ale obvykle dlouho nevydrží. 

Každý má nějakou diagnózu

Já jsem si diagnostikovala hned dvě. 

Tou první diagnózou je hypersensitivita. Jak jsem na to přišla: kromě toho, že mi od dětství pořád někdo říkal, že jsem přecitlivělá, protože mě všechno rozbrečelo (třeba klip k Happy Xmas v hodině hudebky v devítce, čuměli, chudáci:-)), tak mě na příznaky vysoké citlivosti navedly Markéta a Soňa. Něco jsem si k tomu přečetla, udělala jednoduchý test - a co? Mám to tam!

Můj nejstarší synek se na to dívá až pohrdavě, že "dnešní člověk musí mít nějakou diagnózu, aby na ni mohl svést všechny problémy." No tak možná jo. Ale já konečně chápu, proč se lehce rozbrečím, proč furt nad vším přemýšlím a proč tak moc potřebuju být často sama. A proč mě totálně rozhodí, když tu samotu nemám. Pracovat s tím moc neumím, akorát už vím, že se nemám dívat na depresivní filmy a číst smutné knížky. A už taky chápu, proč  "normální lidi" nejsou tak urvaní z okolních věcí a berou je prostě normálně, když já bych vybuchla od emocí. Snažím se to přijmout a už se na sebe nezlobím, když reaguju poněkud neadekvátně (což se bohužel stává častěji, než bych chtěla.)

Druhá diagnóza se jmenuje perimenopauza. Zase jsem to objevila přes influencérku: tentokrát to byla Kristýna. Na Instagramu mě zaujal nějaký její post a zase čumím: to je přesně ono! Před čtyřicítkou jsem najednou začala blbě spát. Naráz jsem se probudila kolem druhé - třetí a hodinu nebo dvě nemohla usnout. Nárůst váhy jsem přičítala covidu, ale spíš se to jenom sešlo. No a o únavě a podrážděnosti nemá smysl psát, toho už je plný blog (někdy v té době jsem vytvořila štítek "ze života unavené matky", proč asi.). 

Pak tedy přišla Miriam (ano, i v perimenopauze můžete otěhotnět) a moje tělo jelo pár let po sousední hormonální koleji. Ovšem s ukončením kojení je to tu zas. Jako novinka mi na jaře nastoupily návaly horka. Říkala si: proč před létem, když jsem celou zimu mrzla? Naštěstí s volnem a bez stresu to aktuálně vymizelo, úplně mi stačí to klasické vedro všude kolem. No a zvýšená citlivost a úzkosti v kombinaci s výše zmíněnou perimenopauzou - to je teprve pecka, to vám řeknu. Za úzkosti může víc jedno nebo druhé? Co myslíte? 

Ale jinak je život fajn :-)

Fotka je pouze ilustrační:-)

Poněkud zběsilý červenec

 Nepamatuju si takhle nabitý červenec. Snad kdysi dávno, když jsme jezdili na tábory. Kromě práce doma a práce venku a taky práce na zahradě jsem totiž měla spoustu prázdninových zážitků.

Letos jsem stihla:

Jeseníky s celou rodinou

třídenní "dovolenou" s celou rodinou

výlet do Brna s holkama 

dva dny na Charis s Miri

pouť v L.

výlet do Kubíčkova lomu

ale taky:

výlet na kole na Suchý

návštěvu Španělů

rande s Maru v Bozaku 

tři návštěvy u doktorů

a tři pohřby v rodině: drahého teta, moje teta z mamčiné strany a můj strýc z tátovy strany (kvůli tomuto jsem nemohla na pouť ze Křtin do Křtin)

Taky jsem stihla zavařit 40 sklenic okurků, 5 druhů marmelády, hodně skleniček jablečné přesnídávky, naložit višně do rumu a do mrazáku uložit rybíz, maliny a nějakou zeleninu. Vymalovat dvě místnosti, natřít jeden radiátor a uklidit kus domu. Konečně koupit Michalovi pořádnou židli k počítači a taky koupit nové knihovny děckám do pokoje. Měla jsem hodně zmrzliny a hodně kávy, hlavně ledové. 

Všechno to bylo super, ale teď se vážně těším na úplně obyčejné, klidně až nudné dny. Protože trocha nudy, to je to, co dělá ty nejlepší prázdniny. 

Kubíčkův lom v Maletíně

Tip z Toulavé kamery.

Hezké, ale maličké! V televizi je všechno velké.

Měli jsme s sebou jen Miri a Michala a bylo to fajn.

Chvíle odpočinku a affogato.

A pivo na Suchým! 

Turbomyš na začátku prázdnin

 Tak už je to tady zas: jakmile odpadne jeden druh starostí, rozhlédnu se doma a najednou všechno vidím: zdi s fleky a dírami, věci na hromadách, papíry na vytřídění. Všude prach, pavučiny a binec. (Teď, když to po sobě čtu, tak to zní, jakože bydlíme ve strašidelném zámku, což samozřejmě není pravda a v realitě si toho nepořádku zbytek rodiny ani nevšiml, takže to není tak strašné, ale snad se chápeme:-))

Takže jsem prázdniny opět zahájila velkým úklidem a malováním. První místnost, kterou jsem vzala do parády, byl pokoj u kluků. Akorát drahý se zapojil do čištění zdí a vzal to z gruntu oloupáním staré malby, takže výsledek je hnusná nerovná zeď, která nejde přemalovat, ale abych ji celou oškrábala a nechala dát novou omítku - to už bylo hodně nad časový plán, takže jsme ji nechali tak. Zdálky je hezky bílá a zblízka se nesmíte dívat, no. 

Pak jsme zrušili jednu polici s knihami v ložnici, protože zeď za ní chytala plíseň a zase se k tomu přidalo malování ložnice, to už bylo rychlejší, za jeden den hotovo i uklizeno - vzala jsem to jen rychlovkou bez tahání skříní. 

V mezičase jsem uklidila kus sklepa a do sběrného dvora jsme s Markem odvezli hromádku zbytečností. 

Ještě jsem zavařila první okurky, udělala meruňkovou, malinovou a rybízovou marmeládu, byli jsme na pouti v L. a vypravili jsme Magdí na cyklotábor. 

Konečně trošku zapršelo, ale pořád je hrozné sucho. Takže dost času trávíme zalíváním, protože nosíme vodu od studny pod kopcem. Slušná posilovna. 

Ale taky jsem už přečetla jednu knížku, vypila hodně kávy, v těch vedrech hlavně ledové, natrhala jsem si pěknou kytku do vázy a dlouho seděla večer na terase pod hvězdami. Takže dobrý. 

Cestou mezi poli. 

 

Táborníci.

Prší. Ale málo. Barva trávy hovoří za vše.

Vlna veder

 Tak já nechci přesvědčovat nikoho o existenci nebo neexistenci klimatické změny ani se hádat, jestli taková vedra byla vždycky - ale v ložnici máme po týdnu horka 29°C. V naší ložnici, která má minimálně jednu zeď kamennou a v běžném létě tam spím v dlouhém pyžamu a pod peřinou, protože je mi jinak zima. Poslední noci spím bez přikrývky, protože se to jinak nedá. A víte, co se říká o naší dědině? Že máme jen dvě roční období: zimu a ku..vskou zimu. Ohó! Teď zde máme akorát tak ku..vské horko. 36°C. U nás. Co je potom jinde???

Už jsme stihli ve středu s Miri první koupání na Suchým, ve čtvrtek odpoledne nás vzal Marek do Stražiska, v pátek jsme byly v kostele a na faře (tam je teď úplně božsky!), v sobotu jsme odpískali cyklopouť do Křtin (v takovém vedru pochopitelný krok) a v neděli jsme znova dali Stražisko. To byla ale chyba: milion lidí, Miri to moc nedávala a navíc ji rozbolelo zase ouško. Přivezli jsme ji domů unavenou, spící a přehřátou. Naštěstí se do rána srovnala.

Jinak vedra přežíváme zavření doma. Ven, jenom když musíme. Třeba dnes k doktorovi a na nákupy. A odpoledne jsem šla uklízet do sklepa. Kdo má sklep, ten se má! Škoda, že se mi tam nevejde postel :-)

A vy, co bydlíte v teplých končinách, ve městě a v bytě, myslím na vás. Přežijte to ve zdraví.

Červen v kostce

Červen letos vypadá asi takto: 

1. místo volného pondělí ve škole porada, takže Miri ve školce. Deštivý den, Michal odjel na školní výlet. 

2. Všichni v ústavech, jenom Michal na výletě. Pracuju na zahradě, když mi napršelo.

3. Michal se vrací z výletu, peru, chystám exkurzi.

4. Místo učení tří hodin jedu s osmáky na exkurzi do Brna. Ztratili jsme autistu, naštěstí jsme ho našli za deset minut. Byl "v tunelu".

5. Marek jede do hor, pomáhám mu balit, taky uklízím, protože 

6. Jedeme na blahořečení do Brna. Bez Michala, který hraje s orchestrem na ZUŠ Open. 

7. Ráno rychle chystat kytky a šaty na Boží tělo a odpoledne pouť v N.

8. Volné pondělí využívám na úklid a praní a psaní na školní web a chystání JDS.

9. Škola, místo volné hodiny zkoušíme s holkama na loučení s devítkou. Drhne to. 

10. Ve škole ladím JDS, odpoledne jdeme na koncert sboru ZUŠ a večer se mi rozbolí se mi zub.

11. Zvládneme den pro děti z náboženství, čili JDS, já i návštěvu zubařky a opravu zubu, Magdí zvládne koncert na housle, který já fakt nestíhám.

12. S bolestí zubu zvládnu odučit všechny hodiny,  přezpívat s holkama písničky na loučení a jít večer na mši, jinak nic.

13. Marek jede na půlmaraton do Olomouce, zub mě už nebolí, uklidím celý dům a potkáme se s Táňou. Jdu spát až v neděli.

14. Místo prospaného dne vařím, pohostím návštěvu, jedeme na nákup a chystám Marka na sportovní kurz. Zase jdu spát pozdě.

15. Marek odjíždí na kurz, já jdu na dentální hygienu a večer jedeme na koncert BigBandu, kde hraje Michal. Jdu spát zase pozdě a už jsem úplně hotová.

16. Ladíme vystoupení na loučení s deváťáky, už to celkem jde. Taky vymýšlím hru na farní den.

17. Loučení s deváťáky na obci zvládneme skvěle. Pak zase rychle sedám na kolo, na kterém jsem přijela, a jedu za Miri do školky na besídku a odpoledne s rodiči. Navzdory únavě zůstaneme do konce. 

18. Kromě práce chystám hry a malování na farní den. Taky chystám Michala, který bude celý víkend v Brně na brigádě, a který odjíždí. Večer je grilovačka pro katechety, abych se nenudila. Je to fajn, jdu spát o půlnoci.

19. Cyklistický výlet s osmou třídou. Jeden chlapec se dvakrát vybourá, dělám ošetřovatelku. Odpoledne se vrací Marek, jeho Verča ho jede vyzvednout a rovnou mě hodí na závěrečnou se školou. 

20. Chystáme farní den, naštěstí je součástí oběd, protože vařit nestíhám.

21. Farní den se povedl. Měla jsem na starost malování na obličej, to bylo fajn, a hru pro děti, a to byl propadák. Nikomu se v tom vedru nechtělo nebo co. Večer se nám vrací Michal a konečně mám zas všechny doma.

22. Konečně pohoda. Vařím a peru a jsem s Miri, kromě odpolední závěrečné porady ve škole. Je horko.

23. Celý den supluju v druhé třídě. Je to fajn: roztřídíme výkresy, máme školní piknik a pak jdeme na třešně a na houpačky.

24. Konečně mám den na to, abych přebrala školní věci a uklidila stůl a kabinety. A odpoledne chuť vzít Miri k vodě.

25. Celý den s deváťáky. Zvládneme nácvik vystoupení na schodech, požární poplach i vycházku k rybníku.

26. Poslední den školy. Tak snad i to zvládneme. Byla to letos fuška.

Fotky zpětně. U vody je nejlíp.

💛

Jahodová sezóna. Mám čtyři krabičky v mrazáku a deset skleniček marmelády.

Druháčci a kůň.

Tajemný sklep o farním dnu.

Moje ošetřovatelské veledílo.

A pivoňky ze začátku měsíce.

Může být hůř

Měla jsem rozepsaný příspěvek o tom, jak je náročný červen v kombinaci matka + učitelka + katechetka (i když aktuálně pouze v záskoku). Jak potřebuju svoje rutiny a pravidelnosti a jak jsem unavená z toho, že od půlky května je FURT NĚCO. Někoho vypravovat na výlet, nějaký koncert, doktor, exkurze, pouť. Neustále na něco někoho chystám, balím, taky zapomínám a nestíhám. Až mě ze všeho toho stresu začala bolet čelist. 

Ovšem ve středu večer (po dalším koncertu a před setkáním dětí z náboženství, kam jsem chystala ještě dvě stanoviště, aby se zapojila i mládež, prostě aktivní blbec) jsem zjistila, že mě čelist nebolí ze stresu, ale od zubu! Celou noc jsem nespala, slupla jsem dva ibalginy a jeden paralen, jak to bolelo, a furt jsem přemýšlela, jak to udělat, když mám na starost třicet dětí někde, ale potřebuju být padesát kilometrů jinde u zubařky. Jako patrona proti bolení zubu jsem si určila Jana Bulu, čerstvě blahoslaveného, říkám mu: "Honzo, ty víš, jak to bolí, když ti ve vazbě vymlátili zuby, hele, jedeme tam seznámit děcka s tvým příběhem, snaž se a pomoz mi to vyřešit!"

Ráno mi na mysl přišla naše asistentka Terka, že  by mohla jet se mnou a vrátit domů děti, až je v průběhu dne opustím. Terka se nejdřív zděsila, že by měla jet na "svatou akci" (prý "aby nespadl kostel, když tam vejdu"), ale souhlasila, vedení školy mi ji schválilo a zubaře mi dali až na třetí hodinu. A tak jsme jeli.

Já jsem si dala další ibalgin a pak ještě i Aulin od paní T. (a moje zubařka zděšeně vyvalila oči, vraj "ale tieto lieky sa nesmejú kombinovat!" A to jsem jí nestihla říct o tom posledním ibalginu ve dvě odpoledne:-)) No co, bolelo to, ale s léky a přímluvou od Buly to šlo. Půl hodiny před koncem akce jsme s Miri sedly k Markovi do auta a jeli do Pv, Marek pokračoval dál s Verčou a já si nechala zub vyvrtat a vyčistit. Doma jsem pak byla úplně v rauši z toho, že mě to nebolí. Všechny ty mateřské povinnosti jsou NIC, když vás nebolí zub, fakt. V pátek ráno jsem vytočila kolegyni v práci, že "seš ňák moc aktivní takhle v červnu po ránu!" Jenže když vás přestane bolet zub, svět je krásný i v červnu ve škole.

Ovšem odpoledne se zub zase ozval navzdory další dávce anestetik a večer na modlitbách matek už jsem si na hubu tiskla studený obklad, doma jsem se bolestí rozbrečela a začala hledat číslo na zubní pohotovost, abych zjistila, že zuby mají pohotovost jen do večera a pak až ráno od osmi. Smířila jsem se s tím, že sobotu strávím v čekárně, dala si další dávku léků a za upěnlivých modliteb skrz Jana Bulu usnula.

A ráno - nic. Normálně dobrý. Uklízela jsem, vařila, převlíkala postele, prala - a zub nic. Dokonce jsme večer jeli do Ol za Markem na půlmaraton! A potkali jsme se s T+T. Paráda. Neděle pak byla únavná, vaření, pečení, návštěva, nákup v Lidlu a vypravování Marka na školní sportovní kurz (on se teda chystal sám, ale i role supervizora, poradce a hledače cyklorukavic je mentálně náročná) - a zub dobrý. 

Co z toho plyne za poučení: 

1. nestěžuj si, může být hůř 

2. Koho nic nebolí, má tisíc problémů, koho něco bolí, ten má jen jeden problém - platí jak nic jiného.

3. Jana Bulu jako přímluvce při bolení zubu doporučuji. (Škoda, že na svatořečení to stačit nebude, ale i tak díky, Honzo!)

Hrdinové dnešní doby. 

Sestra Anežka komtesa Františka, kdybyste nepoznali.

Nejlepší stanoviště tradičně vw sklepě u Polendy.

Milovaná Olomouc. 

Verča od 4. kilometru těžká krize, ale nevzdala to.

Změna nálady

Stačí málo: z plánovaného zástupu na dva měsíce je práce do konce školního roku, tím pádem padnou plány na intenzivní dopoledne jenom já a Miri a poslední batolecí plavecký kurz. K tomu se přidá pár suplování, bonusový dozor na chodbě a ostřejší výměna názorů s kolegyní a je z toho slušná frustrace.

Ale pak vám nebe zařídí volný pátek, když je škola v divadle, tři dny práce na školní zahradě se dvěma chlapci, když je zbytek školy v Německu, dva volné květnové pátky kvůli státním svátkům a další dny bez pracovního nasazení, protože doktoři. (Bývala doba, kdy bych si nedovolila jít v pracovní době k lékaři a dokonce těhotná s Magdí jsem se objednávala na prohlídky na ráno a pak běžela do školy, aby za mě nikdo nemusel suplovat. Ale už jsem na taková hrdinství stará.)

A moje frustrace se rozpustila jako zmrzlina zalitá horkou kávou. S Mirinkou máme naše pondělí a je to super. Když to nevnímáte jako jediný den, co vám zbyl, ale jako bonusové volno, které ostatní nemají - je to prostě paráda. (A neděle je díky tomu mnohem hezčí.) A vůbec, když je venku sluníčko a teplo, svět je najednou mnohem příjemnější.

Do prázdnin nás čekají ještě velké věci, ale už si věřím, že to dáme. Tak s chutí do toho.

Kafíčka na terase. A čtení.

Na houpačce. 

Na kopretinách.

Jakože klidný víkend

 Víkend byl fajn, ale odpočinek se moc nekonal.

Marek v pátek odjel do Jeseníků na Kunčickou ultra náročnou dálkovou anabázi (z prvních písmen si poskládejte název, který nelze vyslovit ve slušné společnosti, bližší info pro případné zájemce na příští rok zde) a vrátil se v neděli odpoledne poněkud zmožen. 

Sobota byl první den po x-dnech, kdy jsem nemusela vstávat, takže jsem se samozřejmě vzbudila před šestou. Tak jsem se věnovala standardním sobotním záležitostem až do podvečera, kdy drahý rozhodl, že konečně po třech odkladech pojedeme na koncert Epydemye. A tak jsme svěřili mrně Magdí a vyrazili jsme. Chápete to? Po půl roce další koncert! Úplně žiju kulturou! 

Epydemye hrála v rámci festivalu ve Velkých Opatovicích, stihli jsme i kousek Roberta Křesťana a bylo to moc fajn. Pak teda rychle domů, v jedenáct do postele a ráno v půl šesté budíček na přesunutou pouť do Sloupu (místo na svatou Annu s Vysočanama na Jana Nepomuckého. Na rozdíl od jiných mi ta změna vůbec nevadí.) Michal není úplně zdravý, takže jenom s holkama - Miri v kočárku.

Počasí krásné, nálada taky, ale já po celém týdnu dost zbitá. Došla jsem v pohodě, to jo, doma ještě rychle dovařila a naservírovala oběd, ale od té doby se jen válím s nohama nahoře. Unavenější než Marek po 60 kilometrech v horách. Náročný život matky prostě. Teď ještě sesumírovat, co všechno nás čeká příští týden (čtyři doktoři, jeden výlet, Noc kostelů, další pouť, dvoje narozeniny a letní počasí). Promyslím, jestli si neotevřu láhev vína. Asi bude potřeba. 

A je to tady

 Ty dny, kdy vstávám do světla, i když vstávám brzy. Rána plná ptačího zpěvu. Stromy v té nejkrásnější zelené. Čas kopretin, pivoněk a rebarborových koláčů. (Konec poezie, následuje realita.)

Tento týden byl strašný, navzdory nádheře kolem. Už v pondělí jsem se pěkně uhnala, když jsem celé dopoledne prala a uklízela a celé odpoledne makala na zahradě. Další dny už dopoledne v práci, v úterý dokončit na zahradě, co se nestihlo. Ve středu po práci s Miri na kontrolu na ORL, pak rychle něco doma, večer ještě schůze (nechápu, jak jsem kdysi mohla být členem až pěti různých rad, toho času a času!!) Ve čtvrtek brzy ráno s děckama do Brna na akci (největší faily: koupila jsem omylem o jízdenku míň, takže Áňa jela načerno, naštěstí k nám ve vlaku průvodčí vůbec nedošel, nevzala jsem si svačinu a měla jsem fakt hlad, odešli jsme dřív, aby byly holky včas na další školní akci, ale Lucka si na schodech při spěchu zvrtla kotník a vlak měl stejně půl hodiny zpoždění.) Dojela jsem domů, rychle něco snědla a pak rychle Magdí na koncert. Ta to měla taky dobrý, ze školy doběhla 13.50, 14.05 jí jel autobus na housle, vrátila se 16.45 a 17.00 začínal koncert. Večer už jsme obě padaly na hubu. 

Do toho Mirinčina antibiotika: pro dospěláka jsou časy 6.00, 14.00 a 22.00 úplně na pohodu, ale mrně ráno ještě spí, odpoledne zpravidla taky a večer už zase spí. Takže týden buzení, přesvědčování a pláče. Naštěstí měl Marek tři dny maturitního volna, ve čtvrtek hlídal táta a v pátek onemocněl Michal. (Co to je za matku, co ti řekne: máš teplotu? To je super, budeš hlídat.) V pátek celé dopoledne na nohách, s deváťáky projít trasu na dětský den, dozor na chodbě, naštěstí mi dali v kuchyni oběd s sebou, takže jsem se mohla rozdělit doma s marody. Nakoupit, trochu uklidit, upéct koláč a chleba, večer do kostela a pak konečně odpadnout na gauč k filmu od Ingy Lingström (to je moje guilty pleasure, já vím, ty filmy jsou fakt pitomé, ale pro mě nejlepší mentální odpočinek.)

Tak. A teď si naplánovat víkend tak, abych si fakt odpočinula. Držím si palce.

Něco z Brna.

A něco z koncertu.