Hodit se do klidu

Pořád říkám, že na zázraky nevěřím, že z nich žiju. 

A taky že jo. 

Po několika náročných dnech, kdy se sešlo všechno možné špatné: nemocní potomci, studené počasí, nepříjemnosti v práci, rozbitý mobil, blbá nálada - tak se najednou všechno spravilo a moje zoufalé modlitby byly vyslyšeny.

Tři třídy ze školy odjely do Německa a nám zůstali dva žáci, se kterými jsem v rámci výchovy k práci překopala školní zahrádku. Starší nemocní potomci hlídali nejmladší a sami si vařili. V pátek jsem dostala darem klidné osamocené ráno, odpolední spánek jinak nespícího protivného mrněte a kávu na terase. V sobotu uzdravení chachaři uklidili u slepic, nasadili síť do dveří, opravili schodek u terasy, vysekali kořeny a ještě mi pomohli zaset a zasázet, co bylo potřeba. A večer připravili oheň a dali jsme si první letošní opékání. 

Nový záhonek s plaménky.

Zaseto.

A abych si fakt odpočinula, pokračovalo to i v neděli: třeba klidné vaření, protože Miri šla se zbytkem rodiny do kostela. Pak jely obě holky s tátou na návštěvu za babičkou a já si vzala kolo a jela se SAMA  projet do lesa. Magdí upekla Markovi dort k svátku, takže já nic nemusela. A dnes jsme s Miri doma, venku krásně a domácí práce jako uklízení, vaření, praní a žehlení jsou jak za odměnu.

Nejkrásnější roční období.

V lese.

U potoka.

Děcko šťastné.

Fotit si kafe na terase: znamení, že jsem v klidu.

Doufám, že načerpám dostatečně, protože zítra mě čeká deset hodin v práci, porada a rodičák. 

Nevíš, co chceš

Tak mě jednou obvinila moje šéfová, a víte co? Měla pravdu.

Vždycky jsem byla feministka (tedy v tom smyslu, jak chápu feminismus já) a vždycky jsem byla přesvědčená, že ženy mají mít místo ve světě jinde než doma u plotny. Ale jak běží čas, nejsem si jistá, jestli nechci v životě být prostě jen u té plotny.

Až když jsem otěhotněla s Miriam a zůstala jsem ze zdravotních důvodů doma, postupně mi došlo, že jsem ze školy odešla těsně před totálním vyhořením. To mi zas vedení říkalo: nám ses letos zdála hned divná. To bylo tím těhotenstvím. No tak určitě, týden před otěhotněním. To nebylo žádným těhotenstvím. To bylo zase tím nárazem - poslední dny volna jsem tehdy strávila na letní škole a vrátila se nadšená, že to učení jde prostě dělat jinak - tak, že to dává smysl. Ale vrátíte se do práce a zase máte pocit, že jde jenom o to, aby byly vyplněné všechny papíry a všechny kolonky, využily se dotace a koupily nové počítače. 

Když jsem se vracela do školy, tak jsem se docela těšila. Taky mi lichotilo, že mi děcka říkala, jak jsou rádi, že je budu učit. Ovšem po odučení pěti hodin za sebou proložených dozorem na chodbě jsem se těšila jenom na to, až budu další den doma. Od února učím čtyři dny v týdnu se suplováním a vidím výsledky: odpoledne sedím doma na gauči a čumím do telefonu, protože nejsem schopná jakékoliv akce. Někde dělám chybu, já vím. Jak to budu dělat, až budu učit pět dní v týdnu? 

Dneska jsem byla doma. Uklízím, vařím, peru, peču chleba. Venku je krásně, tak máme otevřené dveře na zahradu. Venku zpívají ptáci, vidím, že rozkvetly ty krásné bílé tulipány, nakvétají hyacinty a na růžích raší listy. Není tohle ten krásný život? Ráno v klidu snídat, mít čas pořádně uklidit, probrat knížky v knihovně. Uvařit si dobré jídlo, namalovat s Miri obrázek, zalít kytky na terase. Bez stresu, bez spěchu. Najednou lituju, že jsem si nevzala pracháče, který by mě živil. Chci být žena v domácnosti. A vůbec bych nemusela chodit po kavárnách a po nákupech, nene. Já bych chodila do lesa a na zahradu.

Jenomže zase na druhou stranu mě učení baví. A dělá mi samozřejmě dobře, když ve třídě oznámím, že náš společný čas se už krátí, a třídou zazní hlasité "Neeeeeee....!" Taky když jsem dýl doma a sleduju, jak rychle všichni spadnou do módu "nemusím to dělat,  udělá to máma, když na to má čas", a když furt jenom vařím a peru a uklízím, tak netoužím po ničem jiném, než vypadnout do práce. 

A tak si prostě říkám, že jsem se v létě místo Letní školy venkovní výuky měla spíš přihlásit na Letní školu rozlišování "co vlastně chceš od života." Nebo možná "Letní školu asertivity" - tam by mě naučili, jak rázně, ale přitom bez emocí zažádat o přiměřeně zkrácený úvazek, slušný rozvrh a  rozumnou míru dozorů (a ne že já s pracovní smlouvou na dva dny mám dva dozory a k tomu ještě jeden zástup a jiní, co jsou ve škole každý den, žádné zástupy nemají.) 

Bojím se toho, že se to zas ve škole rychle nasbírá a já zase vyhořím. Co mám dělat jinak? Míň se připravovat? Nebo naopak víc, abych v hodinách měla větší pohodu? Mám chtít míň hodin? Nebo rovnou míň dní? Bude stačit odmítnout všechny hodiny navíc? (Došlo mi, že jsem reálně snad nikdy neučila normální úvazek, se všemi možnými kroužky a náboženstvím jsem měla vždycky minimálně tři, někdy i sedm hodin týdně navíc, a pak nemám být vyhořelá.) Nebo že bych si domů sehnala uklízečku? (Tak to asi ne, haha. Spíš - co kdybych míň učila a zbylé peníze vydělávala jako uklízečka? No jo, to asi taky ne.)

Takže ano: já prostě nevím, co chci. Nebo vím, ale bojím se to nahlas vyslovit. Takže jestli pro mě máte radu do života, podělte se v komentáři. Ráda se inspiruju!

Tohle jsou ty bílé tulipány.

Začínají. 

A ještě hyacinty.

Ve všech možných barvách.

A na mokřině blatouchy. Letos jsem je chytla.

Naše olympionička

  Jsem vcelku soutěživý typ, teda jenom v oblastech, které mi trochu jdou, což rozhodně není sport, ale třeba vědomosti. Celou školní docházku jsem chtěla jet na nějakou olympiádu, ale buď se nikam nejelo, nebo jsem po školním kole skončila na prvním nepostupovém místě. Takže jsem samozřejmě vedla svoje děti k tomu, aby naplnily matčiny ambice a jely nějakou olympiádu vyhrát za mě.

Klukům to bylo vcelku ukradené, množství práce u biologické olympiády odmítli, Michal zkusil matematiku a chemii, spíš pro zábavu, přípravu moc nehrotil - ale v obou případech byl úspěšný řešitel, a to je dost dobrý teda.

Ale pak je tu naše Magdí, v ambicích celá já. Olympijskou sezónu zahájila na podzim okresním kolem v Pythagoriádě, kde skončila třetí v okrese. Pak ji učitelka vybrala na olympiádu v němčině. Brácha ji naučil předložky (co tam chceš dělat bez předložek?), moje kolegyně němčinářka se divila, co bude sedmák dělat na olympiádě (vždyť za ten rok a půl ještě nic neumí!), těsně před okresním kolem se zhroutila (ty žaludeční neurózy má bohužel taky po mně), ale pak se zmátořila, jela - a byla druhá. Postoupila i do kraje - tam byla čtvrtá. 

Souhlasila s tím, že dáme olympiádu z biologie. Na přípravu mi tahle olympiáda přijde nejnáročnější: očekává se, že soutěžící si nastuduje přípravný text (pro základku je to brožura o sto stranách, je to teda i s obrázky), rozpozná tak 100 organismů (kytky, zvířata, mechy...), zvládne laboratorní úkol - většinou mikroskopování včetně zakreslení, a ještě do okresního kola zpracuje vstupní úkol - takovou jednoduchou seminárku na vybrané téma. 

Stejně jako loni se zeptala ve škole, jestli ji přihlásí, že přípravu uděláme spolu. A stejně jako loni jí to bylo slíbeno. Loni jsme já i její učitelka zapomněly na školní kolo a tak jsme to nechaly být, ale letos jsem byla fakt odhodlaná všechno ohlídat. Ředitel, který je učí přírodopis, školní kolo odbyl tím, že jí poslal domů testy i s laboratorním úkolem. Tak jsem jí to nachystala já, pěkně v časovém limitu, i s větvičkami na rozpoznávání. A na začátku března jsem ji upozornila, ať si ověří, že je přihlášená do okresního kola. A co myslíte? Pan ředitel ji nepřihlásil,  protože přece nevěděl, kolik měla z toho školního kola bodů.

Přišla mi to říct s brekem. Už měla hotový vstupní úkol, vytvořila si opakovací kartičky na poznávání kytek... a teď zas nic. Přihlášení jsme o týden propásly. Tak strašně mě to naštvalo, že jsem si našla na webu okresního garanta a prostě jsem tam zavolala, jestli by nešlo ji dohlásit. Přesměrovali mě na krajského garanta a po třech típnutých telefonátech a omluvné sms jsem se konečně dovolala a předložila náš problém. Poslechla jsem si něco o přemotivovaných rodičích, neochotných školách a vyhrožování soudním sporem od jiných nepřihlášených a získala mailovou adresu. "Napište mi, kolik měla bodů, a já ji dohlásím." Hurá!!!

Rychle jsem napsala e-mail - a pak se nic nedělo. Žádná odpověď na mail. Žádná změna na webu olympiády. Za dva týdny jsem zopakovala telefonické kolečko okresní garant (nikde ji přihlášenou nemáme) - krajský garant (nic neslyším - špatný signál) a pak napsala další mail, ať se na to už vykašlou. Magdí se vybodla na přípravu a hodily jsme olympiádu za hlavu.

A pak najednou mail: "Už jsem ji dopsala, omlouvám se za zpoždění." Tak my zas panika - doučit, co šlo, sepsat a vytisknout vstupní úkol a vzkázat do školy, že je v okresním kole a jestli s ní tam někdo pojede nebo mám jet já. "Nee, doprovod zajistíme."

Dva dny před olympiádou doma další panika: "Já tam nechci jet sama s ředitelem, to je strašně divný!" (Řekla to trochu jinak, ale to nemůžu publikovat;-)) Tak jsme vymysleli, že i pro něj bude výhodnější, když se potkají až na místě, vždyť přece Magdí může jet autobusem s bráchou. Napsala jsem mu to na EduPage - a doteď nemám odpověď. Já jsem u nás ve škole dostala suplování, takže jsem už jet nemohla.

A tak ta moje dcérka prostě jela na to okresní kolo sama. Přijela, odevzdala vstupní úkol, napsala test, zmatlala na poznávačce co mohla, poprala se s binokulárním mikroskopem, který viděla prvně v životě, seznámila se s dalšími soutěžícími, poznala "tu šprtku, která vyhrála německou olympiádu a které řekla její učitelka, že vyhraje i tuto" (vyhrála). Z patnácti soutěžících byla nakonec šestá. 

Ale to největší vítězství - to je něco jiného. Třeba uvědomění: ta holka, co vyhrála, se musí doma pořád učit, já budu radši normálně žít :-) A nejvíc hrdá jsem na to, jak tam dojela sama a jak to tam všechno sama zvládla. Holka z dědiny ve městě. To je aspoň škola života! 

Fotka je pouze ilustrační:-)

Po víkendu

 Po strašném týdnu celkem fajn víkend. V sobotu už docela jarní počasí, v neděli už zase ne. 

V sobotu jsme se v hojném počtu (já s drahým, Marek se svou milou a Blanka s Františkem) zúčastnili Michalova závěrečného večera po pokračovacích tanečních.

Zatímco Marek na pokračování tanečních řekl jasné NE (z jejich třídy šel jeden pár), Michal se chtěl připojit k půlce své třídy a chodit, ale neměl s kým. V posledních hodinách přihlašování mu kamarádi dohodili jednu Elišku, která taky chtěla tančit, a neměla s kým. Eliška s ním tančila, ale jinak se s ním moc nebavila, což chlapci nevadilo, protože tam beztak chodil kvůli kámošům. 

Já už jsem si v KaScu připadala jako mazák: věděla jsem, kde jsou záchody, kde máme stůl a kde se prodává občerstvení. Ples byl hodně podobný tomu zimnímu. Akorát tanečníky představili ve čtyřech skupinách, každá skupina tančila jiný tanec. Michal a Eliška byli úplně poslední, tančili cha-chu, protože prý je to nejjednodušší tanec a on ani Eliška nejsou moc dobří. Pak všichni tančili bachatu, což je tanec, o kterém jsem slyšela poprvé. Seděli jsme na blbým místě a moc jsem na ně neviděla.

Tanec s rodiči byl zase zajímavý, stejně jako v zimě. Mohli jsme tančit dýl, ale chlapec prohlásil, že "stačí". Ale zatančila jsem si pak s drahým, dokonce tango, když nám Honza připomněl základní krok. Taneční soutěž byla nefér, vysvětlil mi synek, vyhráli ti, co tančí i v pokročilejším kurzu. Nevadí, chlapec se tentokrát ani nepřihlášil (protože přece není moc dobrý.) Ale jinak to byl pěkný večer. 

Neděle byla studená, tudíž odpočinková. Slavili jsme Boží milosrdenství v B. No - první rok jsem tam šla pěšky s Miri v kočárku v tričku, loni sama na kole v mikině, letos v bundě s Markem v autě, protože fakt kosa. Jestli to tak půjde dál, příští rok snad pojedu na lyžích. Ale zase lidí je tam každý rok víc. Žádné agapé nebylo, protože každý spěchal domů do tepla. 

A pondělí konečně bez větších plánů s Miri samy doma. Taková nádhera! Vyprala jsem čtyři pračky, šly jsme na nákup s kočárkem s miminkem, dokonce jsem nemusela vařit, protože zbylo maso od neděle. Venku sice pod mrakem, ale už teplo, takže byl čas i na první hrabání v hlíně, na což se vždycky těším celou zimu. A večer, večer jsem ještě stihla webinář, který nebyl od Lipky a nebyl úplně blbý. Takže příjemný víkend. A jak jste se měli vy?

Letos mi drahý udělal pařeniště už na začátku března, a tak už mám salát, rukolu i špenát.

A na druhé straně koriandr, kopr a ředkvičky.

Okno taky kvete.

A nejvíc kvete puškýnie.

Strašný týden

 Začalo to tím, že místo pohodového pondělí, což je teď jediný den v týdnu, kdy nejsem v práci a jsem matka na plný úvazek, bylo velikonoční pondělí - mše, koledníci, chlebíčky, sváteční oběd, spousta nádobí, stokrát zametená chodba a protivné děcko, protože moc dobře vnímalo, že na ně není čas.

Odpoledne už byl čas, ale nebyla síla. Sice jsem si v době jejího spánku dopřála pohodu u kafíčka a pak jsme vyrazily na procházku - stejně jsem se cítila jako starý stroj, do kterého nalijete trochu kvalitního oleje, aby se úplně nezadřel, a on jede, ale drhne to tak moc, že je vám jasné, že to dlouho nevydrží.

Asi by mě po tomhle nemělo překvapit, že pracovní část týdne začala mým zaspáním. Normálně mi nezvonil budík - asi jsem ho omylem zamáčkla, když jsem vracela knížku na noční stolek. Vzbudil mě mladší synek, když přišel v šest do kuchyně - je to o půl hodiny později, než normálně vstávám. Naštěstí tu půlhodinu mám na chystání svačin a jestli je něco na svátcích fajn, tak hromada jídla po svátcích - všichni jsme si jenom na pohodu naházeli do krabiček zbylé koláče a beránka a řízky. Takže autobus jsem stihla.

To se ovšem nedalo říct o cestě domů, protože až na zastávce jsem zjistila, že kvůli výluce autobus posunuli o dvacet minut dopředu. Protože bylo krásně a já měla normální boty, šla jsem pěšky lesem, abych tu frustraci vychodila. A byla to jedna z nejlepších chvílí celého týdne. 

Ve středu jsem ve škole tři hodiny "uklízela Česko" s deváťáky, hádejte, kdo toho bince z příkopy posbíral nejvíc. Měli jsme jít už před svátky, ale já: "Nejdu uklízet, když je venku 8°C, necháme to po Velikonocích." Perfektní nápad, tuto středu bylo 9°C. Přišli jsme vyzmrzaní a vyfoukaní.

Ve čtvrtek jsem si dala suplování odpoledního tělocviku starších kluků. A domů mě autobusem potřetí za tento týden vezl nejprotivnější ze všech řidičů, který vám klidně ujede před nosem a prodává mi jako jediný jízdenku za 25,- místo 20,- - jako bych snad chtěla na těch sedmi kilometrech přestupovat na jiný spoj. Potřetí!!!! Normálně se potkáme jednou. 

Doma už jsem jenom hleděla do zdi a stěží reagovala na světlo. Vrcholem péče o dítě bylo večerní koupání a vrcholem péče o domácnost bylo narovnání myčky.

V pátek jsem mohla v práci skončit o dvě hodiny dřív kvůli přijímačkám (ale klid, nadpracovala jsem si to tím tělocvikem), ale pokračovali jsme s Miri na zápis do školky - tentokrát do té místní. Pro změnu jsem řešila zaspání Magdí (ještěže jsou ty online aplikace, kde vám absence prásknou hned). Magdí vzala zaspání důkladně a přišla do školy až na třetí hodinu. Já jsem doma ještě uvařila oběd a pak už jsem se sesypala. Zbytek energie mi sebralo studené počasí. Dnes nás ještě čeká Michalův ples na závěr pokračovacích taneční a zítra oslava Neděle Božího milosrdenství. Jdu sesbírat zbytky sil, abych to přežila.

Veselé Velikonoce

Tak letos definitivně potvrzeno: Velikonoce pro mě znamenají pět dní volna, z čehož čtyři dny všechno chystám a dvě půldne chytám dech. A to jsem si letos myslela, jak jsem na to vyzrála, že jsem si jarní úklid rozfázovala během slunečných březnových dní a že to nebudu přehánět s vařením ani pečením. Hahahahahaha. 

Půl čtvrtka zabitého na nákupech. Tohle jsem mohla vyřídit dřív, ale nebyla síla. Ve škole mi dávali vyšší úvazek s plánem na měsíc, dva, aktuálně to vypadá minimálně do půlky května. K tomu porady (z těch jsem se dřív vyvlíkala), suplování. Mám toho všeho plné krovky.

Ve čtvrtek teda nějaký úklid, nákup, uvařit oběd, večer na mši. V pátek vyprat, co šlo, navzdory pověrám, protože svítilo slunko. K tomu napéct koláče - Magdalen pomáhala, ale dělaly jsme je z kila mouky, protože je nás už moc. Pak chleba, beránek, postní oběd. Doladit úklid, na křížovou cestu a na obřady. V sobotu zbytek vaření, upéct mazance, protože se snědl chleba, udělat řez, aby bylo v neděli něco slavnostního ke kávě, douklízet, doprat, dožehlit, doleštit a zhroutit se. Pak se vzpamatovat, hodit se do gala a do kostela na vigílii. V neděli ráno (pro změnu) na mši a pak obalit a usmažit tisíc řízků. Ještěže ten salát udělala omladina sama v sobotu.

Plán na první volné půldne byl jasný: jarní výlet do teplých krajů nebo se jen tak válet. Místo toho návštěva v nemocnici u babičky, pak u tety a cestou domů v N. V pondělí ještě další vaření, chlebíčky, zase chleba a zase do kostela. Vůbec se nezlobím, že koledníků bylo jen střídmě. Naši chlapci už po své ose, Michal na motorce u spolužaček, Marek na obědě u Verči. Stejně bych teď potřebovala aspoň dva dny volna, abych se z toho vzpamatovala. 

Ještě musím napsat, že původní verze tohoto článku byla delší a optimističtější, ale neuložila se mi, a na podruhé už zbyl prostor jenom pro frustraci unavené matky. Pardon.

Beran podle Magdí. Formu vymazal Michal tak blbě, že se rozpadla hlava, a sníh se zase srazil.

Nevadí. 

Nebylo to poznat ani na chuti.

Páteční křížová po obci.

Pečovatelky.

Šlehá piškot.

Přinesla větve na dekorace.

Mazance jsem vůbec nechtěla péct, jenže došel chleba.

Hlavní ochutnávačka.

Řez padl v neděli po obědě. 

Low cost dekorace: na stole...

... na polici...

... na schodech...

... na dveřích...

...na okně.

Barvení vajec.

V cibuli.

Bylo jich jen šest a dvě už jsou pryč.

Vigílie.

Se všemi dětmi.

Nejmladší takto. Konečně v klidu:-)

V neděli v Brně.

Teplo a rozkvetlo. U nás ale dnes zase zima. Brr.